Jak vedou ženy konflikt bez násilí

Vydáváte se změnit svět? Tuto statistiku byste měli znát: nenásilné kampaně o 100 % pravděpodobněji uspějí, než ty násilné. Tak proč je nevyužívá více skupin, když čelí konfliktu? Filmařka Julia Bacha sdílí příběhy efektivního nenásilného odporu včetně udivujícího výzkumu o zásadní vůdčí roli, kterou ženy hrají.

Před dvanácti lety jsem poprvé
vzala do rukou kameru,

abych natočila sklizeň oliv
v palestinské vesnici na Západním břehu.

Myslela jsem, že tam udělám
jeden dokument

a pak se přesunu do jiné
části světa.

Ale něco mě táhlo zpátky.

Většinou, když slyší mezinárodní publikum
o této části světa,

často prostě chtějí,
aby ten konflikt zmizel.

Izraelsko - palestinský konflikt je špatný
a přejeme si, aby prostě zmizel.

Stejně se cítíme i ohledně
jiných konfliktů po světě.

Ale pokaždé, když obrátíme svou
pozornost na zprávy,

zdá se, že vzplála další země.

Tak jsem přemýšlela,

zda bychom se neměli začít
dívat na konflikt jinak -

jestli místo přání, aby konflikt skončil,

jsme se neměli zaměřit na to,
jak vést konflikt.

To je pro mě velká otázka,

kterou jsem se zabývala se svým týmem
v neziskovce Just Vision.

Po zhlédnutí nejrůznějších bojů
na Středním východě,

jsem si začala u těch úspěšnějších všímat
některých vzorců.

Přemýšlela jsem, zda jsou tyto proměnné
stejné napříč případy a pokud ano,

jaká poučení bychom mohli shromáždit
o konstruktivním vedení konfliktu,

v Palestině, Izraeli i jinde.

Existují o tom nějaké poznatky.

Ve studii 323 velkých politických
konfliktů, z let 1900 až 2006,

našly Maria Stephan a Erica Chenoweth,
že nenásilné kampaně

byly téměř o 100 % úspěšnější
než násilné kampaně.

Nenásilné kampaně také způsobí
méně fyzických škod

vůdcům kampaně i jejich oponentům.

A hlavně obvykle vedou k pokojnějším
a více demokratickým společnostem.

Jinými slovy, nenásilný
odpor je efektivnější

a konstruktivnější způsob
vedení konfliktu.

Ale když je to tak jednoduchá volba,
proč ji nevolí více skupin?

Politický vědec Victor Asal
a jeho kolegové

se podívali na několik faktorů,

které utvářejí výběr taktiky
politické skupiny.

A ukázalo se,
že nejlepším ukazatelem

rozhodnutí hnutí přijmout
nenásilí nebo násilí není,

zda je skupina více
levicová nebo pravicová,

ani zda je skupina více či méně
ovlivněna náboženstvím,

ani zda stojí proti demokracii
nebo diktátorství,

a ani stupeň represe, kterému čelí.

Nejlepším ukazatelem rozhodnutí
hnutí přijmout nenásilí

je jeho ideologie spojena s rolí
žen ve veřejném životě.

(Potlesk)

Když hnutí zahrnuje do svého jednání
jazyk o rovnosti pohlaví,

dramaticky tím narůstá šance,
že přijme nenásilí,

a tím i pravděpodobnost, že uspěje.

Tento výzkum odpovídal mé dokumentaci

o politické organizaci
v Izraeli a Palestině.

Všimla jsem si, že hnutí, která vítají
ženy ve vedoucích postaveních,

jako například to, které jsem
dokumentovala ve vesnici Budrus,

mnohem pravděpodobněji
dosahovala svých cílů.

Tato vesnice byla pod hrozbou
vymazání z mapy,

když Izraelci začali stavět
oddělovací bariéru.

Navrhovaná trasa by znamenala zničení
tamních olivových hájů, hřbitovů

a v důsledku by odřízla
vesnici ze všech stran.

Díky místnímu zanícenému vedení

zahájili nenásilnou kampaň odporu,
aby toto odvrátili.

Všechno stálo proti nim.
Ale měli tajnou zbraň:

15 letou dívku,
která odvážně skočila před buldozer,

který měl právě porazit olivovník
a zastavila ho.

V ten moment si komunita Budrusu
uvědomila, co je možné,

když uvítají a podpoří ženy v účasti
na veřejném dění.

A tak se stalo, že ženy z Budrusu chodily
den co den do předních linií

a používaly svou kreativitu a důvtip
k překonání mnohých překážek,

kterým čelily v 10 měsíčním
neozbrojeném boji.

V tuto chvíli už asi víte,
že nakonec vyhrály.

Oddělovací bariéra byla
kompletně změněna

na mezinárodně uznávanou
zelenou linii

a ženy z Budrusu se staly známé po
Západním břehu svou nezdolnou energii.

(Potlesk)

Děkuji.

Chci se na chvilku pozastavit,
v čemž jste mi pomohli,

protože se chci pustit do dvou
vážných nedorozumění,

ke kterým by teď mohlo dojít.

Prvním je, že nevěřím,

že ženy jsou vrozeně nebo ve své podstatě
mírumilovnější než muži.

Ale věřím, že v dnešním světě
zakoušejí ženy moc odlišně.

Protože musely ze své slabší pozice
navigovat různé aspekty svých životů,

ženy jsou často zdatnější
v nenápadném tlaku pro změnu

proti velkým, mocným aktérům.

Termín "manipulativní", často užívaný
proti ženám v hanlivém duchu,

odráží realitu, ve které musely
ženy často hledat jiné způsoby,

než přímou konfrontaci,
k dosažení svých cílů.

A hledání alternativ k přímé konfrontaci
je jádrem nenásilného odporu.

Teď k druhému možnému nedorozumění.

Hodně mluvím o své zkušenosti
na Středním východě

a někteří z vás si možná teď myslí,

že řešením je, abychom vzdělali
muslimské a arabské společnosti,

aby více zahrnovaly ženy.

Pokud bychom to udělali,
byli by úspěšnější.

Takovouto pomoc nepotřebují.

Ženy jsou součástí nejvýznamnějších hnutí
vycházejících ze Středního východu,

ale nejsou viditelné mezinárodní komunitě.

Naše kamery jsou zaměřeny na muže,

kteří se často zaplétají do
kontroverzních scén,

které shledávají naše zprávy
neodolatelnými.

Takže skončíme s příběhem, který
nejen vymaže ženy z nepokojů v oblasti,

ale často mylně reprezentuje
samy nepokoje.

Na konci 80. let vypuklo v Gaze povstání,

které se rychle rozšířilo na Západní břeh
a Východní Jeruzalém.

Vešlo do známosti jako První intifáda

a lidé, kteří z ní mají v paměti
nějaké obrázky,

obyčejně vymyslí něco podobného:

Palestinci házejí kameny
na izraelské tanky.

Ze zpravodajství v té době se zdá,

že kameny, Molotovovy koktejly
a hořící pneumatiky

byly jediné aktivity
odehrávající se v intifádě.

Toto období bylo ale také výrazné
rozsáhlým nenásilným organizováním

formou stávek, protestů a vytvářením
paralelních institucí.

Během první intifády se mobilizovaly
celé sektory palestinské civilní populace,

napříč generacemi, frakcemi a třídami.

Dělali to skrze sítě
oblíbených komisí

a jejich užití přímé akce a komunálních
svépomocných projektů

zpochybnilo samotnou schopnost Izraelců

pokračovat ve vládě nad Západním břehem
a Gazou.

Podle samotné Izraelské armádě,

97 % aktivit během první intifády
bylo neozbrojených.

A tady je další věc, která není součástí
našeho vyprávění o této době.

18 měsíců během intifády
rozhodovaly o dění ženy:

Palestinské ženy ze všech oblastí života
byly v čele mobilizace stovek tisíců lidí

ve společné snaze odebrat souhlas okupaci.

Naela Ayyash, která usilovala o vybudování
soběstačné palestinské ekonomiky

podporováním žen v Gaze, aby pěstovaly
zeleninu na zahradě,

což byla podle izraelských autorit
ilegální aktivita.

Rabeha Diab, která převzala autoritu
nad rozhodováním za celé povstání,

když muži v jeho čele byli deportováni.

Fatima Al Jaafari, která spolykala letáky
s pokyny povstání,

aby je rozšiřovala napříč oblastmi,
aniž by ji chytili.

A Zahira Kamal, která zajistila dlouhé
trvání povstání tím, že vedla organizaci,

která v jediném roce vzrostla
z 25 na 3 000 žen.

Přes jejich neobyčejné úspěchy

se nedostala žádná z těchto žen
do našeho vyprávění o první intifádě.

Tohle děláme i v jiných částech světa.

Třeba v našich učebnicích dějepisu
nebo v našem kolektivním vědomí,

muži jsou veřejné tváře a mluvčí pro boje
o rasovou spravedlnost v 60. letech v USA.

Ženy ale také byly zásadní řídící silou,
mobilizovaly, organizovaly, šly do ulic.

Kolik z nás napadne Septima Clark,

když pomyslíme na období bojů
za občanská práva v USA?

Podivuhodně málo.

Hrála ale zásadní roli v každé fázi boje,
zejména zdůrazněním gramotnosti, vzdělání.

Byla vynechána, ignorována,
jako tolik jiných žen,

které hrály zásadní role
v hnutí za lidská práva v USA.

To není o tom, získat dobré jméno.
Je to hlubší.

Příběhy, které vyprávíme silně
ovlivňují, jak se vidíme

a jak věříme, že se vedou hnutí
a jak se vyhrávají.

Příběhy, které vyprávíme o hnutí
jako je první intifáda

nebo období bojů za občanská práva v USA
jsou velmi důležitá

a mají zásadní vliv na to,
jaká rozhodnutí Palestinci, Američané

a lidé po celém světě udělají,
až příště narazí na nespravedlnost

a najdou odvahu ji konfrontovat.

Pokud nevyzdvihneme ženy, které
hrály zásadní role v těchto bojích,

selžeme v nabídnutí vzorů
budoucím generacím.

Bez vzorů je těžší, aby si ženy zabraly
své právoplatné místo ve veřejném životě.

Jak jsme viděli dříve, jednou
ze zásadních proměnných v určování,

zda bude hnutí úspěšné nebo ne,
je ideologie tohoto hnutí,

týkající se role žen ve veřejném životě.

Toto je otázka, zda se pohybujeme

směrem k více demokratickým,
poklidným společnostem.

Ve světě, kde se odehrávají takové změny

a kde ke změnám bude docházet
ve stále rychlejším tempu,

není otázkou, zda budeme čelit
konfliktům, ale otázkou je,

jaké příběhy budou utvářet,
jak se rozhodneme vést konflikt.

Děkuji.

(Potlesk)