Další krok v oblasti nanotechnologie

Představme si sochaře tvořícího sochu,

jak se pilně ohání svým dlátem.

Michelangelo to dokázal krásně vyjádřit:

„Každý kus kamene má uvnitř sochu

a je úkolem sochaře, aby ji objevil.“

Co kdybychom ale postupovali naopak?

Ne od celistvého kusu kamene,

ale z hromady prachu,

miliony částic bychom poslepovali tak,
aby vznikla socha.

Vím, že je to absurdní nápad.

Je to pravděpodobně nemožné.

Sochu z hromady prachu
byste získali jedině tehdy,

kdyby se sestavila sama,

kdybychom dokázali přimět
miliony částic k tomu, aby se spojily

a vytvořily sochu.

Jakkoliv se to zdá nepravděpodobné,

něčím velmi podobným
se zabývám ve své laboratoři.

Nestavím s kamenem,

používám nanomateriály.

Jsou to takové hrozně malilinkaté
fascinující věcičky.

Jsou tak malé,
že kdyby tenhle ovladač byl nanočásticí,

lidský vlas by byl velký
jako celá tahle místnost.

Nanomateriály jsou podstatou oboru
nazývaného nanotechnologie,

určitě jste o něm všichni slyšeli,

a taky o tom,
jak se díky němu všechno změní.

Doba mých postgraduálních studií,

byla tím nejskvělejším obdobím
pro práci v oboru nanotechnologie.

Neustále docházelo k vědeckým průlomům.

Na konferencích vládlo vzrušení,

z grantových agentur
se tam valila spousta peněz.

A to z tohoto důvodu:

když jsou věci opravdu maličké,

podléhají jiným pravidlům fyziky
než normální předměty,

s nimiž na sebe vzájemně působíme.

Té fyzice říkáme kvantová mechanika.

Z ní vyplývá, že k přesnému nastavení
jejich chování stačí,

když je nepatrně pozměníte,

například přidáním
nebo odebráním pár atomů,

nebo zkroucením materiálu.

Je to jako dokonalá souprava nástrojů.

Bylo to povzbuzující;
měli jste pocit, že dokážete cokoliv.

A taky jsme to dokázali,

mluvím o postgraduálních studentech
celé své generace.