Příroda je všude – jen se musíme naučit ji vidět

Jak definujete přírodu? Pokud ji definujeme jako to, co je nedotčeno lidmi, tak nám žádná nezbude, říká ekologická spisovatelka Emma Marris. Nabádá nás k tomu, abychom zvážili novou definici přírody – takovou, která zahrnuje nejen neposkvrněnou divočinu, ale i neúmyslné trsy rostlin rostoucích na městských pozemcích – a povzbuzuje nás k tomu, abychom brali ven své děti, aby se přírody dotýkaly, hrály si s ní, aby ji jednoho dne mohly milovat a chránit.

Krademe přírodu svým dětem.

Když tohle říkám, nemyslím tím,
že ničíme přírodu,

kterou by chtěly, abychom zachovali.

I když, bohužel, i to je pravda.

Začali jsme definovat přírodu

tak puristicky a přísně,

že pod touto naší definicí

pro naše děti,
až se stanou dospělými

nezbude žádná příroda.

Ale lze to napravit.

Vysvětlím vám jak.

Polovinu světa nyní využívají lidé

k životu, pěstování obilí, dřeva,

k chovu dobytka.

Pokud byste sečetli
všechny lidi,

vážili bychom 10x víc, než všichni
divocí savci dohromady.

Skrz lesy vedeme silnice.

Do písku na plážích jsme přidali
malé částice plastu.

Umělými hnojivy jsme změnili
chemické složení půdy.

A samozřejmě jsme změnili
chemické složení vzduchu.

Takže, až se příště nadechnete,

vdechnete o 42 % více oxidu uhličitého,

než byste vdechovali v roce 1750.

Všechny tyto změny, a mnohé další,

patří společně do období "Antropocén".

Tento termín navrhují někteří geologové

přiřadit současné epoše

vzhledem k tomu, jak všeprostupující
je lidský vliv během ní.

Je to jen navrhovaná epocha,
ale myslím, že je to užitečný způsob,

jak přemýšlet o rozsahu lidského
vlivu na planetu.

Takže, kam tohle staví přírodu?

Co se počítá jako příroda ve světě,
kde je vše ovlivněno lidmi?

Před 25 lety ekologický spisovatel
Bill McKibben řekl,

že protože příroda je
všechno kromě toho lidského.

A protože změna klimatu znamená,

že každý centimetr Země je
změněn člověkem,

příroda je pryč.

Dokonce nazval svou knihu
"Konec přírody".

Já s tím nesouhlasím.
Prostě s tím nesouhlasím.

Nesouhlasím s touto definicí přírody,
protože v zásadě jsme zvířata.

Že ano? Vyvinuli jsme se na této planetě

v kontextu všech ostatních zvířat,
se kterými sdílíme planetu

a všemi ostatními rostlinami
a všemi ostatními mikroby.

Takže si nemyslím, že příroda

je to, co je netknuté lidstvem,
mužem či ženou.

Myslím, že příroda je kdekoli,
kde se daří životu,

kde je pohromadě více druhů,

kde je zelená a modrá
a prosperita a život

a růst.

A s touto definicí

vypadají věci trochu jinak.

Chápu, že jsou různé části přírody,

které nás oslovují zvláštním způsobem.

Místa jako Yellowstone,

mongolská step,

Velký bariérový útes

nebo Serengeti.

Místa, o kterých smýšlíme
jako o rajských reprezentacích

přírody, než jsme všechno pokazili.

Určitým způsobem jsou méně ovlivněny
našimi každodenními aktivitami.

Mnohá z těchto míst mají méně
silnic nebo žádné,

a tak dále.

Ale ve výsledku jsou i tyto ráje
hluboce ovlivněny lidmi.

Vezměme si například
Severní Ameriku,

protože se potkáváme právě tady.

Před asi 15 000 lety,
kdy sem poprvé přišli lidé,

začal proces interakce s přírodou,

který vedl k vyhubení spousty
velkých zvířat,

od mastodona, přes obrovského
pozemního lenochoda,

až po šavlozubé kočky

a všechna ta úžasná zvířata,
která s námi už bohužel nejsou.

A když tato zvířata vyhynula,

ekosystémy nezůstaly beze změny.

Rozsáhlé řetězové reakce
změnily louky v lesy,

změnily složení lesů, strom za stromem.

Takže i v těchto Edenech,

i na těchto dokonale
vypadajících místech,

která nám zdánlivě připomínají
minulost bez lidí,

se vlastně díváme na
krajinu polidštěnou.

Nejen od prehistorických lidí, ale těch
historických, domorodých,

až po moment, kdy se ukázali první
kolonizátoři.

A je to stejné i u ostatních kontinentů.

Lidé jsou prostě v přírodě

významným způsobem
již hodně dlouho.

Nedávno mi někdo řekl:

"Ale stále existují divoká místa."

Zeptala jsem se: "Kde? Kde? Chci tam jet."

A on řekl: "Amazonie".

Tak jsem řekla: "Aha, Amazonie.
Zrovna jsem tam byla.

Je to tam úžasné. National Geographic mě
poslal do národního parku Manú,

což je v peruánské Amazonii,

ale je to velký kus deštného pralesa,
nekáceného, bez silnic,

chráněného jako národní park,

je to jeden z biologicky
nejrozmanitějších parků na světě.

A když jsem se tam dostala na své kánoi,
co jsem neobjevila? Lidi.

Lidé tam žijí stovky a tisíce let.

Lidé tam žijí a nevznášejí se nad džunglí.

Mají smysluplný vztah s krajinou.

Loví. Pěstují plodiny.

Zdomácňují plodiny.

Používají přírodní zdroje
k výstavbě domů,

k výrobě došků.

Dělají si dokonce domácí mazlíčky
ze zvířat, která považujeme za divoká.

Tito lidé tam existují

a vzájemně se s prostředím
ovlivňují způsobem,

který je velmi smysluplný a který
v tom prostředí můžete vidět.

Na tomto výletě jsem byla s antropologem,

který mi během plavby po řece řekl:

"V Amazonii neexistuje žádná
demografická prázdnota."

Tento výrok se mi zapsal do hlavy,

protože to znamená,
že celá Amazonie je takováto.

Všude jsou lidé.

A mnohé jiné tropické lesy jsou stejné,

a nejen tropické lesy.

V minulosti lidé ovlivňovali ekosystémy

a pokračují v tom i v současnosti.

I na místech, kde je to hůře
pozorovatelné.

Takže pokud všechny definice přírody,

které zahrnují nepoznamenanost lidmi

nebo nepřítomnost lidí,

ve výsledku říkají,
že nemáme žádnou přírodu,

pak jsou to možná špatné definice.

Možná bychom měli přírodu definovat
přítomností více druhů živočichů,

přítomností prosperujícího života.

Pokud to takhle uděláme,

co získáme?

Je to zázrak.

Najednou je příroda všude kolem nás.

Najednou vidíme housenku
motýla Monarchy stěhovavého,

jak chroupe tuto rostlinu

a dojde nám, že tady je příroda –

a je to na prázdném pozemku
v Chattanooga.

Podívejte se na ten prázdný pozemek.

Roste tam tak minimálně

tucet druhů rostlin

podporujících různé druhy
hmyzího života.

A je to naprosto neudržovaný prostor,
zcela divoké místo.

Je to ten druh divoké přírody
přímo před námi,

kterého si ani nevšimneme.

A je tu jeden zajímavý paradox.

Tato příroda,

tento druh divoké, neudržované části

naší městské, poloměstské, předměstské
zemědělské existence,

která je nepovšimnuta,

je pravděpodobně divočejší
než národní park,

protože národní parky jsou
v 21. století

velmi pečlivě spravovány.

Jezero Crater v jižním Oregonu,
což je můj nejbližší národní park,

je nádherným příkladem krajiny, která
se zdá vycházet z minulosti.

Ale pečlivě ji korigují.

Jedním z problémů, které teď mají,
je vymírání jedle bělokoré.

Jedle bělokorá je nádherná,

charismatická obří rostlina,

která roste ve velkých výškách –

a teď má nejrůznější problémy
s nemocemi.

Potýkají se se rzí,

kůrovci.

Aby se s tím vyrovnali,
správci parku vysazují

sazenice jedle bělokoré odolné proti rzi,

dokonce i v místech, která jinak
spravují jako divočinu.

V klíčových oblastech také aplikují
repelent proti kůrovcům,

jak jsem viděla při poslední procházce.

A takováto věc je mnohem běžnější,
než byste si mysleli.

Národní parky jsou těžce spravovány.

Divočina je udržována v určité
struktuře a populaci.

Jsou potlačovány ohně.

Jsou zakládány ohně.

Jsou odstraňovány nedomorodé druhy.

Domorodé druhy jsou opět zaváděny.

Vyhledala jsem to

a Národní park Banff
dělá všechny tyto věci:

hašení ohňů, jejich zakládání,

monitorování vlků obojky, zavádění bizonů.

Stojí hodně sil, aby tato místa
vypadala nepoznamenaně.

(Smích)

(Potlesk)

A ironií je, že tato místa,
která máme nejraději,

jsou místa, která někdy
máme až moc rádi.

Mnozí z nás tam rádi chodí,

a protože je spravujeme tak,
aby byla stabilní

na měnící se planetě,

často se stávají křehčími.

To znamená, že jsou
nejhoršími místy,

kam můžete vzít děti na prázdniny,

protože se tam nedá nic dělat.

Nemůžete lézt na stromy.

Nemůžete rybařit.

Nemůžete si kdekoli udělat táborák.

Nemůžete si vzít domů šišky.

Je tolik pravidel a omezení,

že z pohledu dítěte

je to ta nejhorší možná dovolená.

Protože děti nechtějí chodit

pět hodin krásnou krajinou

a potom se dívat na krásnou vyhlídku.

To možná chceme dělat jako dospělí,

ale děti si chtějí sednout na jedno místo

a hrát si tam,
prostě něco vymyslet,

zvednout něco, postavit domeček,
postavit bunkr, něco takového.

Navíc, tato rajská místa

jsou často vzdálená od lidských obydlí

a je nákladné se k nim dostat.
Je těžké je navštívit.

To znamená, že jsou dostupná
jen pro elitu,

což je velký problém.

Nature Conservancy udělalo
průzkum u mladých lidí,

zeptali se jich, jak často tráví
čas venku.

A jen 2 z 5 trávilo čas venku

alespoň jednou do týdne.

Zbylí 3 z 5 zůstávali uvnitř.

Když se jich zeptali proč,
co jim brání jít ven,

61 % odpovědělo:

"V okolí mého domu nejsou
žádná přírodní místa."

To je šílené.
Zjevně to není pravda.

71 % lidí v USA

žije do 10 minut od městského parku.

A jsem si jistá, že podobná čísla
platí i u jiných zemí.

A tam se ani nepočítá vaše zahrada,

městský potok, prázdný pozemek.

Každý žije v blízkosti přírody.

Každé dítě žije v blízkosti přírody.

Jen jsme nějak zapomněli,
jak ji vidět.

Strávili jsme příliš mnoho času
sledováním dokumentů Davida Attenborougha,

kde je příroda velmi sexy –

(Smích)

a zapomněli jsme, jak vidět přírodu,
která je doslova za našimi dveřmi,

přírodu stromu na ulici.

Tady je příklad: Philadelphia.

Mají tam pěknou vyvýšenou železnici,

která je vidět ze země
a která je opuštěná.

Bude to znít jako začátek příběhu
High Line z Manhattanu,

je to velmi podobné, tady to ještě
nepředělali v park,

i když na tom pracují.

Takže teď je to malá,
tajná divočina

v srdci Philadelphie.

A pokud víte, kde je díra
v drátěném plotě,

můžete se vyškrábat nahoru

a najít zcela divokou louku

vznášející se nad Philadelphií.

Každá z těchto rostlin vyrostla
ze semínka,

které se tam samo vysemenilo.

Je to naprosto autonomní,
svéhlavá příroda.

A je přímo uprostřed města.

Poslali tam lidi, aby udělali
biologické průzkumy

a je tam přes 50 druhů rostlin.

A nejsou to jen rostliny.

Je to ekosystém, fungující ekosystém.

Vytváří půdu.
Koncentruje uhlík.

Probíhá tam opylování.

Je to opravdu ekosystém.

Vědci začali říkat takovýmto ekosystémům:
"nové ekosystémy",

protože v nich často převládají
nedomorodé druhy

a protože jsou prostě super divné.

Nikdy jsme nic podobného neviděli.

Tak dlouho jsme zavrhovali
všechny tyto nové ekosystémy jako odpad.

Mluvíme o zarostlých zemědělských polích,

hájích dřeva, které nejsou spravovány
na každodenní bázi,

obecně lesích z druhého porostu,
na celém východním pobřeží,

kde poté, co se zemědělství přesunulo
na západ, vyrostl les.

A samozřejmě, skoro celá Havaj,

kde jsou nové ekosystémy normou,

kde dominují exotické druhy.

Tento les má Queenslandský javor,

má kapradí z jihovýchodní Asie.

Můžete si vytvořit svůj vlastní ekosystém.

Je to velmi jednoduché.

Prostě přestanete sekat trávník.

(Smích)

Ilkka Hanski byl finský ekolog
a sám provedl tento experiment.

Prostě přestal sekat trávník

a po několika letech přišli studenti

a udělali průzkum, takový bio-blitz
jeho zahrady

a našli 375 druhů rostlin

včetně dvou ohrožených.

Takže až tam budete, na budoucí
philadelphské High Line,

obklopeni tou divočinou,

obklopeni tou rozmanitostí,
hojností, živostí,

můžete se podívat přes okraj

a uvidíte hřiště místní školy,

které vypadá takto.

Ty děti mají –

Víte, že podle mé definice

se velký kus planety dá
počítat jako příroda,

ale tohle je jedno z mála míst,
které se za přírodu považovat nedá.

Není tam nic jiného než lidi,
žádné jiné rostliny, žádná jiná zvířata.

A já jsem opravdu měla chuť

hodit dolů žebřík

a dostat všechny ty děti nahoru
na tu louku.

V jistém smyslu je tohle
volba, která před námi leží.

Pokud budeme považovat tuto novou přírodu
za nepřijatelnou, mizernou nebo špatnou,

můžeme ji rovnou vydláždit.

A ve světě, kde se všechno mění,

musíme být velmi opatrní v tom,
jak definujeme přírodu.

Abychom ji nekradli svým dětem,

musíme udělat dvě věci.

Za prvé, nemůžeme definovat přírodu
jako to, co je nedotčené.

To stejně nikdy nedávalo smysl.

Příroda nebyla nedotčena
již po tisíce let.

A vylučuje to většinu přírody, kterou
může většina lidí navštívit

a mít s ní vztah,

včetně přírody, které se
mohou děti dotýkat.

Což mě přivádí ke druhé věci,
kterou musíme udělat,

a to nechat děti na přírodu sahat,

protože co je nedotčeno,
je nemilováno.

(Potlesk)

Čekají nás chmurné výzvy ohledně
životního prostředí na téhle planetě.

Změna klimatu je mezi nimi.

Jsou i jiné: ztráta přirozeného
místa výskytu je má oblíbená,

kterou se děsím uprostřed noci.

Ale abychom je mohli vyřešit,

potřebujeme lidi –
chytré, zanícené lidi –

kterým záleží na přírodě.

A jediným způsobem,
jak vychováme generaci lidí,

kterým záleží na přírodě, je,

když je necháme se přírody dotýkat.

Já razím Bunkrovou teorii ekologie,

Bunkrovou teorii ochranářství.

Každý ekolog, kterého znám,
každý biolog ochranář, kterého znám,

každý profesionální ochranář,

si v dětství stavěl bunkry.

Pokud budeme mít generaci, která
neumí postavit bunkr,

budeme mít generaci, která
neví, jak se starat o přírodu.

A já nechci být ta,
která řekne tomuto dítěti,

účastnícímu se speciálního programu,

který bere philadelphské děti
z chudých čtvrtí

do městských parků,

nechci být ta, která mu řekne,
že ta kytka, kterou drží,

je nedomorodý invazivní plevel,
který by měl hodit do koše.

Mnohem raději bych se učila
od toho chlapce,

že bez ohledu na to, odkud
ta kytka pochází,

je krásná a zaslouží si být
dotýkaná a oceněná.

Děkuji.

(Potlesk)