Proč existuje vesmír?

Proč existuje něco namísto toho, aby neexistovalo vůbec nic? Jinými slovy: proč existuje vesmír (a proč my existujeme v něm)? Filozof a spisovatel Jim Holt tuto otázku rozvádí ve třech možných odpovědích. Nebo možná čtyřech. Anebo žádnou odpověď nehledá?

Proč existuje vesmír?

Proč tu je — Dobrá. Dobrá. (Smích)

Tohle je kosmická záhada.
Zachovejme důstojnost.

Proč existuje svět, proč jsme v něm my

a proč existuje něco namísto toho,
aby neexistovalo vůbec nic?

Chci tím říct, že tohle je úplně
prapůvodní otázka ze všech „proč“.

Takže tu chci mluvit o záhadě bytí,

o rozlousknutí původu existence,

kam jsme se teď v řešení
této otázky dostali

a proč by vás to mělo zajímat

a já doufám, že vás to přece zajímá.

Filozof Arthur Schopenhauer řekl,

že ti, kteří nežasnou
nad nahodilostí naší existence,

nad nahodilostí existence našeho světa,

jsou duševně zaostalí.

Je to trochu drsné, ale něco na tom je.
(Smích)

Byla nazývána tou nejvíce povznášející

a dechberoucí záhadou,

tou nejhlubší a nejhlouběji
pronikající pochybností,

jakou si člověk dokáže představit.

Velcí myslitelé jí byli posedlí.

Ludwig Wittgenstein, pravděpodobně největší

filozof 20. století,

se podivoval nad tím, proč by
vůbec měl nějaký svět existovat.

Ve svém díle „Tractatus“,
v tezi 4.66, napsal:

„Mystické není to,

že na světě existují věci,

ale to, proč vůbec existuje svět.“

A pokud nemáte v oblibě epigramy

filozofů, vyzkoušejte nějaké vědecké.

John Archibald Wheeler,
jeden z největších fyziků 20. století,

učitel Richarda Feynmana,

autor termínu „černá díra“,

řekl: „Chci vědět,

odkud se vzalo kvantum,

odkud se vzal vesmír,
odkud se vzala existence?“

A můj přítel Martin Amis —

promiňte, že se tady budu ohánět
spoustou slavných jmen,

tak si na to zvykněte —

můj drahý přítel Martin Amis jednou řekl,

že jsme zhruba pět Einsteinů
daleko od zodpovězení

otázky z čeho vzešel vesmír.

Nepochybuji, že by se tu dnes večer

pět Einsteinů v publiku našlo.

Je tu nějaký Einstein?
Hlaste se? Ne? Ne? Ne?

Žádní Einsteinové? Dobrá.

Tuhle otázku, proč je tu
něco spíše než nic,

tuhle posvátnou otázku
jsme si v dějinách ideí

kladli o trochu dříve.

Na konci 17. století si otázku položil

filozof Leibniz,

velice chytrý chlapík,

který objevil diferenciální počet

nezávisle na Isaacu Newtonovi,
přibližně ve stejnou dobu.

Ale pro Leibnitze, který se ptal,
proč existuje něco spíše než nic,

tohle nebylo velkou záhadou.

Buď byl nebo ve svém metafyzickém názoru

předstíral, že je pravověrný křesťan

a říkal, že je očividné,
proč svět existuje:

protože ho stvořil Bůh.

A přirozeně, že ho
vytvořil úplně z ničeho.

Tak mocný je Bůh.

Nepotřeboval žádné už existující
materiály, aby dal světu tvar.

Dokázal ho vyrobit z naprosté nicoty,

stvořil ho „ex nihilo“.

A jen tak mimochodem,

dnes tomu věří většina Američanů.

Žádná záhada bytí pro ně neexistuje.

Bůh ho stvořil.

Pojďme z toho sestavit rovnici.

Nemám žádnou prezentaci,
takže použiji pantomimu,

a vy zapojte svou představivost.

Takže máme: Bůh + nic = svět.

Dobře? Tohle je ta rovnice.

Ale možná, že v Boha nevěříte.

Možná, že jste vědečtí ateisté

nebo nevědečtí ateisté
a v Boha nevěříte

a nejste s tímhle spokojení.

Mimochodem, i když máme tuhle rovnici,

Bůh + nic = svět,

už máme problém:

Proč existuje Bůh?

Čistě logicky Bůh neexistuje,

pokud ovšem nevěříte
těm ontologickým argumentům

a já doufám, že ne, protože to
nejsou dobré argumenty.

Dokážeme si představit,
že kdyby Bůh existoval,

mohl by se podivovat:
„jsem věčný, jsem všemocný,

ale odkud jsem se vzal?“

(Smích)

„Z čehož tedy jsem?“

Bůh totiž mluví spisovnějším jazykem.

(Smích)

A tak jedna teorie říká,
že Bůh byl tak znuděný

hloubáním nad záhadou
Své vlastní existence,

že stvořil svět,
jen aby sám sebe rozptýlil.

Tak jako tak, zapomeňme na Boha.

Odstraňme ho z rovnice a dostaneme

________ + nic = svět.

Pokud vyznáváte Buddhismus,

asi byste s úpravou rovnice nepokračovali,

protože jste se v podstatě dostali k tomu,

že nic = svět

a z rovnosti stran vyplývá,

že svět = nic. Je to tak?

Buddhisté věří, že svět
je jen jedno velké nic.

Že existuje jen velká kosmická prázdnota.

A my že věříme, že tam spousta něčeho je,

ale jenom proto, že jsme otroky
naší touhy to poznat.

Kdybychom se od naší touhy oprostili,

uviděli bychom svět, jaký skutečně je,

jako prázdnotu, nicotu,

a vklouzli bychom do onoho
šťastného stavu nirvány,

který byl definován jako

mít jen tolik života, kolik je třeba
k vychutnání smrti. (Smích)

Takže tohle je buddhistické myšlení.

Ale já jsem ze Západu
a stále jsem znepokojený

záhadou existence, takže mám

________ + —

za chvilku už půjde do tuhého, takže —

________ + nic = svět.

Čím nahradíme to prázdné místo?

No, co třeba vědou?

Věda je náš nejlepší
průvodce povahou reality

a tou nejzákladnější vědou je fyzika.

Ukazuje nám realitu zcela obnaženou,

odhaluje to, čemu já říkám PADOV

Pravý A Definitivní Obsah Vesmíru.

Možná tedy to prázdné místo
může vyplnit fyzika

a vskutku, od konce 60. let
nebo někdy kolem roku 1970

si fyzikové kladli za cíl podat

čistě vědecké vysvětlení toho,

proč ve vesmíru, jako je ten náš,
mohla propuknout existence

z naprosté prázdnoty,

kvantová fluktuace vytrysknuvší z ničeho.

Stephen Hawking je jedním z nich,

v poslední době také Alex Vilenkin,

a celá tahle věc byla zpopularizována

dalším vynikajícím fyzikem a mým přítelem

Lawrencem Kraussem, který napsal knihu

„Vesmír z ničeho“,

Lawrence si myslí,
že byl předurčen k tomu —

mimochodem, je to zavilý ateista —

aby vytěsnil Boha z našich představ.

Zákony teorie kvantového pole,

tahle rychle rezavějící fyzika,
nám mohou ukázat,

jak z naprosté nicoty,

bez prostoru, bez času,
bez hmoty, z ničeho,

může malá hrudka falešného vakua

fluktuovat v existenci,

a potom, zázrakem rozpínání,

vybuchnout do obrovského
a pestrobarevného vesmíru,

jaký vidíme okolo nás.

Dobrá, tohle je vážně geniální scénář.

Je to velmi spekulativní.
Je to fascinující.

Ale mně na tom vadí jeden velký problém

a ten problém je, že:

je to pseudo-náboženský pohled na věc.

Lawrence si myslí, že je ateista,

ale stále je otrokem
náboženského pohledu na svět.

Vidí fyzikální zákony jako příkazy shůry.

Zákony teorie kvantového pole jsou pro něj

jako fiat lux ― „Budiž světlo“.

Tyto zákony mají něco jako
ontologickou sílu nebo vliv,

takže dokážou vytvořit bezednou hlubinu,

která otěhotní s bytím.

Dávají vzniknout vesmíru z ničeho.

Ale to je velmi zjednodušený pohled na to,

co jsou to fyzikální zákony, že ano?

Víme, že fyzikální zákony jsou vlastně

zobecněné popisy vzorů
a pravidelností světa.

Neexistují mimo náš svět.

Nemají svůj vlastní oblak faktické existence.

Nemohou způsobit vznik světa z prázdnoty.

To je velmi primitivní pohled na to,

co to jsou fyzikální zákony.

A pokud mi v tomhle nedůvěřujete,

poslechněte si Stephena Hawkinga,

který sám přišel s modelem vesmíru,

který byl soběstačný,

nevyžadoval žádné podněty zvenčí,
žádného Stvořitele

a poté, co tohle navrhl,

přiznal, že stále cítí rozpaky.

Řekl, že jsou to jenom rovnice.

Co vdechne rovnicím život

a vytvoří svět, který by
se jimi dal popsat?

Byl bezradný z toho,

že rovnice samy o sobě
nemohou být tím kouzlem,

které vyřeší záhadu vzniku existence.

A krom toho, i kdyby to zákony dokázaly,

proč zrovna tahle sada zákonů?

Proč to má být teorie kvantového pole,

která popisuje vesmír určitým počtem sil

a částic a tak dále?

Proč to není úplně jiný soubor zákonů?

Takových matematicky konzistentních
zákonů existuje opravdu spousta.

A proč by vůbec měly existovat zákony?
Proč nestačí pouhá prázdnota?

Tohle je problém, věřte nebo ne,

nad kterým přemýšliví fyzikové
opravdu hodně hloubají

a v tomto ohledu mají tendenci
zacházet do metafyziky.

Podotýkám, že je možné, že soubor zákonů,

které popisují náš vesmír,

je jen jedním z mnoha

a popisuje jednu část reality

a možná, že kterýkoliv jiný
z konzistentních souborů

popisuje další část reality

a vlastně tak fakticky existují
všechny představitelné

fyzické světy, všechny
tam někde venku jsou.

Vidíme prostě jen nepatrnou část reality,

která je popsána zákony
teorie kvantového pole,

ale existuje velká spousta dalších světů,

částí reality, které jsou popsány

zcela odlišnými teoriemi,

které se od těch našich liší natolik,
že si to ani nedokážeme představit,

tak nepředstavitelně exotické jsou.

Steven Weinberg,

otec standardního modelu částicové fyziky,

vlastně sám s touto myšlenkou,
že všechny možné

reality skutečně existují, koketoval.

Stejně tak mladší fyzik, Max Tegmark,

který věří, že všechny
matematické struktury existují

a že matematicky vypočtená
existence je to samé

jako existence fyzická.

Takže zde máme
nesmírně bohatý multivesmír,

který zahrnuje všechny logické možnosti.

Když přijmu toto metafyzické zdůvodnění,

snaží se vlastně tito
fyzikové a filozofové

vrátit k prastaré myšlence

sahající až k Platónovi.

Je to princip hojnosti či plodnosti

neboli velký řetěz bytí,

realita je vlastně tak bohatá,
jak je to jen možné.

Je to tak na hony daleko od prázdnoty,

jak to jen může být.

Máme tu teď dva extrémy.

Na jedné straně široširou prázdnotu

a vizi reality,

která zahrnuje každý myslitelný svět,

jako druhý extrém:
nejúplnější možnou realitu

a prázdnotu, nejjednodušší možnou realitu.

Co je mezi těmito dvěma extrémy?

Jsou to všechny možné
druhy mezilehlých realit,

které některé věci zahrnují
a něco zase nechávají být.

A jedna z těchto mezilehlých realit je,

řekněme, ta matematicky
nejvíc elegantní realita,

která ty neelegantní kousky vynechává,

ty ošklivé asymetrie a tak dále.

Existují fyzikové, kteří vám budou tvrdit,

že vlastně žijeme
v té nejelegantnější realitě.

Myslím, že v publiku je Brian Greene

a ten napsal knihu s názvem
„Elegantní vesmír“.

Tvrdí, že vesmír, ve kterém žijeme,
je matematicky

velmi elegantní.

Nevěřte mu. (Smích)

Je to zbožné přání,
přál bych si, aby to tak bylo,

ale pamatuji se, jak se mi onehdy přiznal,

že je to vážně ošklivý vesmír.

Je nešikovně zkonstruován,

má příliš mnoho
doplňkových vazebních konstant

a hmotnostních poměrů

a nadbytečných rodin elementárních částic

a co je to sakra ta temná energie?

Je to podobný vynález
jako žvýkačka na špejli.

To není elegantní vesmír. (Smích)

A pak tu máme nejlepší
ze všech možných světů

po etické stránce.

Teď byste měli zvážnět,

protože to je svět,
ve kterém vnímající bytosti

zbytečně netrpí,

ve kterém nejsou věci jako

rakovina u dětí nebo holokaust.

Tohle je etická koncepce.

Tak či tak, mezi prázdnotou

a nejúplnější možnou realitou,

jsou různé další zvláštní reality.

Prázdnota je výjimečná. Je nejjednodušší.

A pak tu máme tu
nejelegantnější možnou realitu.

Je také výjimečná.

Ta nejúplnější možná realita,
ta je výjimečná.

Ale na co jsme zapomněli?

Jsou tu také jen ty podřadné,

běžné reality,

které nejsou v žádném směru výjimečné,

které jsou tak nějak náhodné.

Jsou nekonečně vzdálené prázdnotě,

ale mají nesmírně daleko
i k dokonalé úplnosti.

Jsou směsicí chaosu a řádu,

matematické elegance i ošklivosti.

Takže bych tyto reality popsal

jako neurčitý, podprůměrný,
nedotažený maglajz,

obecnou realitu, něco jako
zalátané díry ve vesmíru.

A tyto reality,

nachází se v některé
z nich nějaké božstvo?

Možná, ale není to tak dokonalé božstvo,

jako je to židovsko-křesťanské.

Toto božstvo není nekonečně
laskavé a všemocné.

Možná je naopak 100 % nenávistné

a výkonné jen z 80 %,

což myslím jakž takž popisuje svět,
který kolem sebe vidíme. (Smích)

Takže bych navrhoval, aby rozřešením

záhady existence

jakožto reality, ve které existujeme,

byla jedna z těchto obecných realit.

Realita se musí z něčeho vyklubat.

Může se ukázat být ničím

nebo vším nebo něčím mezi.

Jestliže má nějakou zvláštní vlastnost,

jako třeba být opravdu elegantní
nebo opravdu úplná

nebo opravdu jednoduchá jako prázdnota,

vyžaduje to vysvětlení.

Ale pokud je to jen jedna
z těch náhodných, obecných realit,

žádné další vysvětlení není třeba.

A vskutku bych řekl,

že taková je realita, ve které žijeme.

Je to ta, kterou nám popisuje věda.

Na začátku týdne

jsme obdrželi vzrušující zprávu,

že inflační teorie,
která předpovídá velikou,

nekonečnou, neuspořádanou,
předem danou realitu bez pointy,

je jako velké pěnící šampaňské

donekonečna proudící z lahve,

obrovský vesmír, jenž je převážně pustinou

s malými kapsami kouzla, řádu a míru.

Tento inflační scénář

už byl potvrzen pozorováním

z krátkovlnných dalekohledů na Antarktidě,

které sledovaly stopy gravitačních vln

těsně před Velkým třeskem.

O tom jste určitě všichni slyšeli.

No, stejně si myslím,
že existuje nějaký důkaz,

že tohle je opravdu ta realita,
ve které jsme uvízli.

Proč by vás to mělo zajímat?

Noo, — (Smích) —

Otázka „Proč existuje svět?“,

to je ta vesmírná otázka, se trochu rýmuje

s osobnější otázkou:

„Proč existuji já? Proč existujete vy?“

Víte, naše existence se zdá
úžasně nepravděpodobná,

protože existuje obrovské množství
genetických mutací lidí,

pokud se to dá spočítat

podle množsví genů a jejich forem atd.,

a přibližným výpočtem se dostanete

k asi 10. až 10 000. mocnině

geneticky možných mutací.

To je číslo mezi googol a googolplex.

Počet lidí, kteří se až
do dnešního dne narodili,

je 100 miliard, možná 50 miliard,

což je jen zanedbatelný zlomek,
takže my všichni

jsme výherci v téhle úžasné vesmírné loterii.

Jsme tu. Dobrá.

Tak v jaké realitě chceme žít?

Chceme žít v nějaké speciální realitě?

Což kdybychom žili
v té nejelegantnější možné realitě?

Představte si ten existenciální tlak,

muset podle toho žít, být elegantní,

nevybočovat z řady.

Nebo co kdybychom žili
v té nejúplnější možné realitě?

Existenci bychom měli zaručenou,

protože v takové realitě

existuje každá myslitelná věc,

ale naše rozhodování by postrádalo smysl.

Když svedu boj se svou morálkou a učiním

zoufalý pokus chovat se spořádaně,

nic na tom nesejde,

protože existuje nekonečný počet
mých vlastních kopií,

které se také chovají spořádaně

a nekonečný počet mých kopií,
které se tak nechovají.

Takže na mém výběru nezáleží.

V takové speciální realitě žít nechceme.

A v případě reality tvořené prázdnotou

bychom tu spolu nerozmlouvali.

Myslím si, že žít v obecné realitě,
která je jen průměrná

a skládá se z nepříjemných
i příjemných chvilek,

kde můžeme ty příjemné prodlužovat

a ty nepříjemné zkracovat,

dává našemu životu nějaký smysl.

Vesmír je absurdní,

ale pořád mu můžeme dávat smysl

a jeden docela dobrý existuje

a celková průměrnost reality

tak nějak souzní s průměrností,

kterou všichni v jádru našeho bytí cítíme.

Vím, že to cítíte.

Vím, že jste všichni neobyčejní,

ale kdesi vskrytu jste pořád průměrní,

nemyslíte?

(Smích) (Potlesk)

Stejně si možná říkáte, že tato hádanka,
toto tajemství existence

je jen pošetilé honění se za záhadou.

Existence vesmíru vás
nijak neudivuje a to se stává

i lidem v lepších rodinách.

Bertrand Russell řekl:

„Řekl bych, že vesmír
prostě je a tím to končí.“

Jako holý fakt.

A Sidney Morgenbesser,
můj profesor z Columbijské univerzity,

velký filozofický šprýmař,

když jsem se ho ptal:
„Profesore Morgenbessere,

proč existuje něco namísto toho,
aby neexistovalo nic?“

řekl: „Oh, i kdyby tu nic nebylo,

stejně bys nebyl spokojený.“

Takže — (Smích) — dobrá.

Nejste ohromení. Mně je to jedno.

Ale řeknu vám něco na závěr

a garantuji vám, že vás to ohromí,

protože když jsem jim to říkal,
žasli nad tím

všichni ti skvělí, baječní lidé,
které jsem potkal

na této TED konferenci, je to tohle:

Nikdy v životě jsem neměl mobilní telefon.

Děkuji.

(Smích) (Potlesk)