J. P. Rangaswami: Informace jako potrava

Jak konzumujeme data? Publicista a inovátor J. P. Rangaswami hloubá v rámci TED@SXSWi nad naším vztahem s informacemi a nabízí překvapivý a bystrý postřeh: zacházíme s nimi jako s jídlem.

Zbožňuju jídlo.

A zbožňuju informace.

Mé děti mi většinou říkají,

že jedna z těchhle vášní je nápadnější.

(Smích)

Během následujících osmi minut
se vám pokusím vysvětlit,

jak se tyhle moje záliby vyvinuly,

v které části mého života splynuly,

a co všechno jsem se od té doby naučil.

A myšlenka, o kterou se dnes chci s vámi podělit, zní:

Co by se ve vašem životě změnilo,

kdybyste brali informace tak, jako stravu.

Narodil jsem se na Kalkatě,

do rodiny, ve které můj otec, a před ním jeho otec,

byli novináři

a psali časopisy v angličtině.

Taková rodinná záležitost.

A v důsledku toho jsem vyrůstal
s knihami po celém domě.

A v důsledku toho jsem vyrůstal
s knihami po celém domě.

A to myslím doslova.

Toto je sice fotka jednoho obchodu v Kalkatě,

ale je to taky místo, kde mají rádi knihy.

Knih mám dneska 38 tisíc

a kindle si kupovat neplánuju.

Jako malý jsem vyrůstal mezi knihama

a mezi lidma, se kterými se o knihách dalo bavit.

Nebylo to něco povrchního.

Ve svých osmnácti jsem už měl pro knihy hlubokou vášeň.

Nebyla to moje jediná vášeň.

Pocházím z jižní Indie,

vyrůstal jsem v Bengálsku.

A o Bengálcích mohu říct dvě věci:

mají rádi sladké

a mají rádi slané.

Takže jak jsem dospíval,

vyvinul jsem si seriózní zálibu v jídle.

Vyrůstal na konci 60. a začátku 70. let

a měl jsem celou řadu jiných zálib,

ale tyhle dvě mě odlišovaly od ostatních.

(Smích)

Takže život šel dál, paráda.

Všechno bylo v pohodě,

a když mi bylo okolo šestadvaceti,

šel jsem na film jménem "Číslo 5 žije".

Někteří z vás ho znáte, jak vidím.

Prý se teď dělá remake

a příští rok půjde do kin.

Je to příběh tohohle experimentálního robota,

který po zásahu bleskem obživl.

A dokola opakoval: "Potřebuju vstup..."

A já jsem si najednou uvědomil,

že pro robota jsou informace a strava totéž.

že pro robota jsou informace a strava totéž.

Potřebuje nějaký přísun energie

a nějaký přísun informací.

A mně napadlo:

jaké by to asi bylo,

kdyby byla energie a informace mými dvěma vstupy.

kdyby byla energie a informace mými dvěma vstupy.

Kdyby jídlo a informace měly podobnou formu, tvar.

Začal jsem se tím trochu zabývat a protáhlo se to na 25 let.

Zjistil jsem,

že lidé mají mezi primáty

mnohem menší žaludky,

než by při své váze měli mít,

a mnohem větší mozky.

A při dalším studiu

jsem se dozvěděl

o tzv. hypotéze drahé tkáně.

Podle ní má primát o určité hmotnosti

neměnný metabolický výdej energie.

Mění se poměr jeho různých tkání.

A dvě nejdražší tkáně v lidském těle

jsou nervová tkáň a zažívací tkáň.

Ukázalo se, že existuje další hypotéza,

zveřejněná asi v roce 1995.

Přišla s ní paní Leslie Aiello.

Z její studie vyplývá, že jedno je na úkor druhého.

Při určité hmotnosti, pokud chcete mít velký mozek,

musíte žít s menším střevem.

Tehdy jsem si řekl,

ano, ty dvě věci spolu souvisí.

Začal jsem zkoumat pěstování informací, jako by se jednalo o stravu.

Nejdřív jsme byli lovci a sběrači informací.

A pak se z nás stali zemědělci a pěstitelé informací.

Nedají se tím vysvětlit dnešní

bitvy o duševní vlastnictví?

Protože ti, kteří byli původem lovci a sběrači,

chtěli mít volnost pohybu a sbírat informace jak se jim zachtělo.

Zato pěstitelé informací

je chtěli obehnat ploty

a vytvořit vlastnictví, bohatství, struktury a usídlení.

Bylo zřejmé, že mezi těmito dvěma přístupy
bude napětí.

V oblasti pěstování potravin

panovaly obrovské boje

mezi pěstiteli a lovci-sběrači.

A totéž platí o informacích.

A s úpravou stravy platí to stejné,

jen jsou zde dvě různé školy.

Jedna skupina říká: informace se musí destilovat,

vezmi jen to hodnotné, odděl to a dej na stůl.

Druhá skupina říká ne,

nech to vykvasit.

Dej to všechno na hromadu a rozemli to,

a tak se objeví to hodnotné.

To stejné rovněž platí o informacích.

Ale opravdu mě to začalo bavit, když došlo na konzumaci,

protože se ukázalo,

že lidé konzumují tolika různými způsoby!

Někdo nakoupí suroviny v obchodě.

Někdo vaří, někdo si nechá posluhovat.

Někdo jde do restaurace.

A zase, totéž u informací.

A spousta dalších analogií.

Informace mají datum spotřeby,

lidé zneužívají špatně datované informace,

což se třeba projeví na burze,

na hodnotách korporací.

To už jsem v tom docela frčel.

Tohle stadium nastalo asi po 23 letech.

Pak mě napadlo,

jak se v televizi objevují různé směsice fakt a fikce,

fiktivní dokumenty, filmy podle skutečné události,

že třeba časem bude

u každé informace uvedeno, kolik procent obsahu jsou fakta.

Budeme dávat nálepky, "obsahuje x procent faktů"?

Budeme tomu,

když vám vypnou zdroj informací, říkat hladovění?

A tím se pomalu dostáváme k závěru.

Clay Shirky jednou řekl, že žádné informační přetížení neexistuje,

jenom selhání filtru.

A já říkám, že informací,

podobně jako jídla,

nikdy není nadbytek; nemluvíme o potravinovém přetížení.

Problém je se spotřebou.

A my musíme začít přemýšlet,

jak si uvnitř vytvořit dietu, jaká provozovat cvičení,

abychom se s informacemi naučili vypořádávat,

a systém značení, který nám je pomůže konzumovat s rozumem.

Při sledování filmu "Super Size Me" mě napadlo:

Co by se asi stalo,

kdyby někdo 31 dnů nepřetržitě sledoval Fox News?

(Smích)

Nebylo by na čase začít s tím něco dělat?

Takže už začínáte rozumět,

že můžou být nemoci, toxiny, a že je potřeba vyvážená strava.

Od té doby jsem se začal

dívat na to, co dělám, jako na konzumaci informací,

tvorbu informací, úpravu informací,

jako kdyby to byla potrava.

Asi to moc neprospělo mé linii,

protože rád praktikuju s obojím.

A právě s touhle otázkou se chci rozloučit.

Kdybyste o konzumovaných informacích

uvažovali jako o jídle,

dělali byste něco jinak?

Děkuji vám za pozornost.

(Potlesk)