Jak vychovat černého syna v Americe

Jako děti dostáváme od rodičů a učitelů rady, které se zdají podivné, dokonce matoucí. To se jedné noci vyjasnilo mladému Clintu Smithovi, který si hrál s vodními pistolemi na temném parkovišti s bílými kamarády. Básník upřímně vykresluje scénu rozčilené a vyděšené reakce svého otce.

Když jsem vyrůstal, nechápal jsem vždy,

proč mě rodiče nutili
dodržovat některá pravidla.

Třeba, proč jsem musel
sekat trávník?

Proč byly domácí úkoly tak důležité?

Proč jsem si nemohl dát bonbony do vloček?

Mé dětství překypovalo takovými otázkami.

To je v dětství normální.
Stejně jako pochopení, že někdy

bylo lepší poslechnout rodiče,
přesto, že jsem nerozuměl proč.

Není to tak, že by nechtěli, abych
přemýšlel samostatně.

Jejich výchova se vždy snažila
vyrovnat napětí

mezi tím, abychom se sourozenci
rozuměli realitě světa,

ale nikdy nebrali status quo
jako nevyhnutelný.

Uvědomil jsem si, že toto samotné

byla velmi užitečná forma výchovy.

Jeden z mých oblíbených pedagogů,
brazilský autor a učenec Paulo Freire,

mluví poměrně otevřeně
o potřebě, aby se výchova

užívala jako nástroj kritického probuzení
a sdílené lidskosti.

Ve své nejznámější knize,
"Pedagogika utlačených",

uvádí: "Nikdo nemůže být
autenticky lidský,

pokud v tom brání ostatním."

V poslední době jsem o tom hodně uvažoval,
o té myšlence lidskosti,

a konkrétně, komu na tomto světě
je dopřáno privilegium

být vnímán zcela jako člověk.

Během posledních několika měsíců

byl svět svědkem, jak neozbrojeným
černochům a černoškám

byly vzaty životy rukou policie a členy
skupiny občanské sebeobrany.

Tyto události a vše,
co se odehrálo po nich

mě přivedly zpět do mého dětství

a k rozhodnutím, která činili moji rodiče
ohledně výchovy černošského chlapce v USA.

V mládí jsem jim nerozuměl tak,
jako jim rozumím nyní.

Říkám si, jak muselo být těžké,
jak hluboce nespravedlivé to bylo,

že cítili, že musí ochuzovat mé dětství,

jen abych večer mohl přijít domů.

Například si vzpomínám, jak jednou večer,

když mi bylo asi 12 let, na školním výletě
do jiného města,

jsme si s kamarády koupili vodní pistole

a proměnili jsem hotelové parkoviště
ve vlastní vodní bitevní plochu.

Schovávali jsme se za auty,

běhali tmou, která ležela mezi lampami
veřejného osvětlení,

nekonečný, všudypřítomný smích
napříč vozovkou.

Ale během deseti minut,

vyšel ven můj otec, chytil mě za předloktí

a nezvykle prudce mě odvedl
do našeho pokoje.

Než jsem stihl něco říct,

jak mě zesměšnil před mými kamarády,

vysmál se mé naivitě.

Podíval se mi do očí,
strach pohltil jeho obličej,

a řekl: "Synu, je mi to líto,

ale nemůžeš se chovat stejně jako
tví bílí kamarádi.

Nemůžeš předstírat, že střílíš.

Nemůžeš potmě běhat venku.

Nemůžeš se schovávat za nic
jiného než za vlastní zuby."

Teď vím, jak musel být vyděšený,

jak jednoduše jsem mohl upadnout
do spárů noci,

nějaký člověk mohl vzít tu vodu

jako dobrý důvod všechno spláchnout.

Takovýmito zprávami jsem byl
zahlcen celý život:

Vždycky měj ruce tak, aby je viděli,
nepohybuj se příliš rychle,

sundej si kapuci, když zajde slunce.

Rodiče mě a mé sourozence vychovali
v brnění z rad,

v oceánu výstražných signálů,
aby nám nikdo neukradl vzduch z plic,

aby z našich tváří
nezbyla jen vzpomínka.

Abychom mohli být dětmi,
ne rakvemi či betonem.

A ne proto, že by si mysleli,
že tak budeme lepší než ostatní,

jednoduše proto, že chtěli,
abychom zůstali naživu.

Všichni mí černošští kamarádi
byli vychováni se stejným poselstvím,

rozhovorem, když jsme k němu
byli dost staří.

Být zaměněn za hřebík
připravený k zatlučení do země.

Když lidé udělali z našeho melaninu
synonymum něčeho obávaného.

Ale co to udělá s dítětem,

vyrůstat s vědomím, že jednoduše
nemůžete být dítětem?

Že pubertální vrtochy jsou příliš
nebezpečné vašemu dechu,

že jednoduše nemůžete být zvědaví,

že si nemůžete dovolit přepych
udělat chybu,

že něčí skrytý předsudek

může být důvodem, že se ráno neprobudíte.

Ale toto nemůže být tím, co nás definuje.

Protože máme rodiče, kteří nás vychovali,
abychom rozuměli,

že naše těla nejsou určena
pro kulky,

ale pro pouštění draků, skákání přes
švihadlo a smích k popukání.

Měli jsme učitele, kteří nás učili,
jak se rukama hlásit ve třídě,

ne se jenom vzdávat.

Jediné, čeho bychom se měli vzdát,

je myšlenka, že nejsme hodni tohoto světa.

Když říkáme, že na černých životech
záleží, není to proto, že na ostatních ne.

Je to proto, že musíme potvrzovat, že jsme
hodni existence bez strachu,

i když nám tolik věcí říká, že nejsme.

Chci žít ve světě, kde můj syn

nebude považován za vinného
od chvíle zrození,

kde hračka v jeho ruce nebude
pomýlena za něco jiného než hračku.

A odmítám přijmout, že nemůžeme
přestavět tento svět v něco nového,

místo, kde jméno dítěte

nemusí být psáno na triko nebo náhrobek,

kde cena něčího života

není určena ničím jiným, než
skutečností, že má plíce,

místo, kde každý z nás může dýchat.

Děkuji.

(Potlesk)