Moderní bojovník: Damien Mander na TEDxSydney

Třiatřicetiletý Damien Mander sloužil jako ostřelovač pro zvláštní operace a jako odklízecí potápěč v Austrálii. Když byl nasazen v Iráku, projektově vedl iráckou akademii pro zvláštní policejní trénink a dozíral na trénink až 700 kadetů najednou. Další tři roky strávil na frontě v irácké válce a odešel v roce 2008 bez nového směru v životě. Na výletě do Afriky se tváří v tvář setkal s hrůzami, které řeší světová divočina. Damien se zbavil veškerého osobního majetku, který získal za 12 misí, a založil IAPF (Anti-Poaching Foundation, Mezinárodní nadace proti pytlačení). Organizace se zaměřuje na trénink správců, operace a integraci moderní technologie do ochrany. Dnes je z bývalého australského vojáka aktivista životního prostředí. Otevřeně mluví o ochraně a o druhu svých priorit v nejistém světě. Damienova činnost byla otištěna v National Geographic Magazine, 60 Minutes, Animal Planet, Al Jazeera, Voice of America, Forbes, Sunday Times a v Good Weekend Magazine. V duchu myšlenek, co stojí za rozšíření, je TEDx program místních, samostatně organizovaných akcí, na kterých se setkávají lidé, aby sdíleli zážitek podobný TED. Na TEDx akci se kombinují TEDTalks video a samotní přednášející, aby rozproudili diskuzi a spojení v malé skupině. Tyto místní, samostatně organizované akce jsou označovány TEDx, kde x znamená nezávisle organizovanou TED akci. TED Konference poskytuje obecné vedení programu TEDx, ale jednotlivé TEDx akce jsou organizovány samostatně.* (* Určitá práva a nařízení vyhrazeny.)

V Zimbabwe začíná můj příběh

o statečném správci parku jménem Orfeus

a o zraněném bizonovi.

Orfeus se podíval na bizona ležícího na zemi a pak se podíval na mě

a jak se naše oči střetly, byl mezi námi třemi nevyslovený žal.

Samice bizona byla krásným divokým a nevinným stvořením a Orfeus namířil ústí své pušky k jejímu uchu.. (výstřel)

V ten okamžik samice začla rodit.

Zatímco život vyprchával z předčasně narozeného mláděte, prozkoumali jsme zranění.

Její zadní noha se zachytila do pasti tvořené osmi dráty.

Za svou svobodu bojovala natolik silně a dlouho, že si roztrhla pánev na dvě poloviny.

Nakonec tedy byla volná.

Dámy a pánové, dnes k vám s pocitem velké odpovědnosti mluvím

za ty, kteří nikdy neměli tuto příležitost.

Jejich utrpení je mým zármutkem. Mou motivací.

Martin Luther King nejlépe vystihuje mou dnešní výzvu. Řekl:

'Přijde čas, kdy člověk musí zaujmout pozici, která není bezpečná, politická a ani oblíbená.

Ale tuto pozici musí zaujmout, protože mu jeho svědomí říká, že je to tak správně.'

Protože mu jeho svědomí říká, že je to tak správně.

Na konci se vás všech zeptám na otázku.

Ta otázka je jediný důvod, proč jsem sem dnes letěl až z africké savany.

Ta otázka mi pročistila duši.

Jak na tu otázku odpovíte, zůstane jen mezi vámi.

Vzpomínám si, že jsem jako malé dítě sledoval film Čaroděj ze země Oz,

a nikdy jsem se nebál čarodějnice nebo létajících opic z tohoto filmu.

Nejvíc jsem se bál, že vyrostu jako Lev, bez odvahy.

A vyrůstal jsem tak, že jsem se neustále ptal sám sebe, jestli budu odvážný.

A roky po tom, co se Dorotka dostala zpět do Kansasu a Lev našel svou odvahu,

jsem vešel do tetovacího salonu a nechal jsem si vytetovat

slova 'Najdi a znič' na svou hruď.

A myslel jsem, že se tím stanu velkým a odvážným.

Ale trvalo mi téměř desetiletí, než jsem vyrostl do těchto slov.

Když mi bylo dvacet, stal jsem se odklízecím potápěčem v armádě.

Ve 25 letech jsem jako ostřelovač při zvláštních operacích věděl přesně, jaký elevační úhel potřebuji na pušce,

abych střelil do hlavy pohybující se cíl z dálky 700 metrů.

Věděl jsem přesně, kolik gramů trhaviny se má použít pro zničení ocelových dveří

ve vzdálenosti jen několika metrů, aniž bych vyhodil do povětří sebe nebo můj tým za mnou.

A věděl jsem, že je Bagdád úděsné místo a že když věci bouchají,

tak umírají lidé.

Tehdy jsem vůbec neměl ponětí, co dělají ochránci,

kromě toho, že objímají stromy a štvou velké korporace. (Smích).

Věděl jsem, že mají dredy.

A věděl jsem, že kouří trávu. (Smích)

Tehdy mi bylo životní prostředí ukradené. A proč bych se taky o něj měl zajímat?

Byl jsem idiot, který zrychlil auto, jen aby se pokusil přejet ptáky na silnici.

Na mém životě nic ochraňujícího nebylo.

Prostě jsem strávil devět let tak,

jak by se většině lidí ani nesnilo zkusit něco takového na PlayStationu.

Po dvanácti misích v Iráku jako takzvaný 'námezdný voják' byly mé schopnosti jen k jedné věci:

byl jsem naprogramovaný ničit.

Když se teď zpětně podívám na všechno, co jsem dělal a kde všude jsem byl,

zjišťuji ve svém srdci, že jsem vykonával jen jeden opravdový statečný čin.

A tím bylo jednoduché rozhodnutí 'Ano' nebo 'Ne'.

Ale právě tento čin mě celého vymezuje

a díky němu nebude odděleno to, čím jsem, a to, co dělám.

Když jsem konečně opustil Irák, byl jsem ztracený.

No, cítil jsem… ehmm… prostě jsem vůbec neměl tušení, kam v životě

směřuji, nebo čím jsem měl být a do Afriky jsem přijel na začátku roku 2009. Bylo mi 29.

Tak nějak jsem vždy věděl, že najdu v chaosu cíl a přesně to se stalo.

Ale vůbec jsem netušil, že jej najdu v odlehlé části buše Zimbabwe.

Hlídkovali jsme poblíž, supi kroužili ve vzduchu

a když jsme se dostali blíž, visel ve vzduchu nad tím místem mrtvolný zápach jako těžký, tmavý závoj,

který vysával kyslík z našich plic.

Když jsme se dostali blíž, ležel tam na boku obrovský samec slona, s odříznutým obličejem.

Svět okolo mě se zastavil.

Pohltil mě hluboký a zachvacující smutek.

To, že jsem viděl nevinná stvoření zabitá tímto způsobem, mě zasáhlo jako nic předtím.

Jako teenager jsem vlastně pytlačil a mám z toho vzpomínky, které si s sebou vezmu do hrobu.

Ale čas mě změnil;

něco uvnitř mě už nebylo stejné.

A už se to nikdy nebude opakovat.

Položil jsem si otázku: 'Potřebuje slon svůj obličej víc

než nějaký asijský chlápek potřebuje kly na svém stole?'

Zatraceně samozřejmě, že ano, ale to je irelevantní.

To, na čem tam tehdy záleželo, bylo:

'Budu mít dost odvahy vzdát se ve svém životě všeho, abych se pokusil zabránit utrpení zvířat?'

Tohle byl ten opravdový mezník v mém životě.

Ano? Nebo ne?

Dalšího dne jsem dal vědět rodině a začal jsem prodávat všechny své domy.

Jde o jmění, které si nájemný voják, když mu někdo dobře poradí, rychle získá v průběhu války.

Mé životní úspory šly od té doby na založení a rozšíření International Anti-Poaching Foundation, Mezinárodní nadace proti pytlačení (IAPF)

IAPF je organizace otevřené akce prosazující zákony.

Od bezpilotní technologie po mezinárodní kvalifikace pro správce,

bojujeme každý den, abychom dosáhli vojenských řešení

na ochranu tenké zelené linie.

I když může být můj příběh trochu zvláštní,

nehodlám ho použít pro to, abych tu dnes mluvil o organizaci, kterou vedu.

Což by mohlo posloužit jako celkem dobrý způsob získání financí. (smích a potlesk publika)

Nezapomeňte, že dnešek je o otázce, kterou vám na konci položím.

Protože je pro mě nemožné přijít sem a mluvit jen o záchraně zvířat ve volné přírodě, když vím,

že problém prospívání zvířat je ve společnosti mnohem širší.

O pár let po tom, co jsem viděl toho slona, jsem se jednoho dne vzbudil brzo ráno.

Už jsem věděl odpověď na otázku, kterou jsem se chystal si položit,

ale tohle bylo poprvé, co jsem ji vyslovil:

Váží si kráva svého života více, než si já vychutnávám barbecue?

Vidíte, celou tu dobu jsem byl vinen tím, čemu se říká speciesismus.

Speciesismus je úplně stejný jako rasismus nebo sexismus.

Zahrnuje přidělení různých souborů hodnot, práv nebo zvláštní ohleduplnosti k jedincům,

je založen výlučně na tom kdo a co jsou.

Z uvědomění si pružné morálky, které jsem používal tak,

aby vyhovovala mému každodennímu pohodlí, mi bylo nevolno.

Vidíte, velice rád jsem vinil části Asie za jejich nenasytnou poptávku slonoviny a nosorožčích parohů,

a vinil jsem rostoucí ekonomiku regionu v

dramatickém zvýšení nelegálního obchodu v divočině.

Ale když jsem se toho rána vzbudil, uvědomil jsem si,

že i když jsem svůj život věnoval záchraně zvířat,

ve své mysli jsem nebyl o nic lepší než pytlák

nebo chlápek v Asii s kly na pracovním stole.

Jako 'člověk přílišně spotřebovávající maso' jsem některé živočichy nazýval 'zvířaty'.

Zatímco doopravdy jsem byl zvířetem já. Ničivě poslušný,

otrok svých zvyků, studené rameno pro mé svědomí.

Všichni jsme se v životě už setkali s domácími zvířaty nebo jinými živočichy.

Nemůžeme popřít, že rozumíme pocitům těchto živočichů.

Jejich schopnost prožívat bolest a samotu.

A strach.

Podobně jako my, každé zvíře je schopné vyjádřit spokojenost,

vytvořit rodinnou strukturu, potřebu uspokojovat základních instinktů a tužeb.

Ale pro mnoho z nás,

je to tak daleko, jak moc dovolíme naší představivosti poznávat,

dokud pravda neznepříjemní naše zvyky.

Nespojitost mezi konzumováním výrobku a

realitou, co zahrnuje dodat výrobek do obchodu, je jev sám o sobě.

S živočichy se nakládá jako se zbožím a odkazuje se k nim jako k majetku.

'Vraždou' se nazývá zabití člověka, ale vytváříme legální

a nelegální průmysl z toho, co by se považovalo za mučení,

kdyby se lidé zapojili.

A lidem platíme, aby prováděli živočichům různé věci,

ve kterých se nikdo nechce angažovat osobně.

Jenom proto, že to nevidíme zblízka,

neznamená, že nejsme zodpovědní.

Peter Singer, člověk, který zpopularizoval termín 'speciesismus', napsal:

'Ačkoliv tu mohou být rozdíly mezi živočichy a lidmi,

všichni mají společnou schopnost trpět.

A k tomuto utrpení musíme přihlédnout rovným dílem.

Každé stanovisko, které dovolí, aby se podobné případy řešily rozdílně,

přestává být akceptovatelnou morální teorií.

Na celém světě bude tento rok zabito na závodních farmách 65 trilionů zvířat

Kolik životů zvířat stojí život jednoho člověka?

Člověk v tomto sále, který jí maso, průměrně zkonzumuje 8 000 zvířat za svůj život.

Znečištění oceánu, globální oteplování a odlesňování

nás ženou k dalšímu velkému masovému vyhynutí

a masový průmysl je nejvíce negativním faktorem v celém tomto jevu.

Ilegální proud kšeftování divočině je teď jedním z největších kriminálních průmyslů na světě.

Společně s drogami, zbraněmi a obchodu s lidmi.

Schopnost zastavit tuto devastaci

záleží na ochotě mezinárodního společenství

se do toho vložit a zachránit umírající světový poklad.

Pokusy na zvířatech.

Pokud jsou zvířata jako my natolik, že je můžeme používat místo lidí,

pak mají jistě ty samé rysy, které znamenají, že si zaslouží být chráněni před újmou?

Ať už mluvíme o závodních farmách, živém exportu, pytlačení, obchodu s kožešinami,

logicky, podle mě jde pořád o to samé.

Utrpení je utrpení

a vražda je vražda.

A čím víc je oběť bezmocná,

tím víc je zločin hrůznější.

Takže až si příště pomyslíte, že je milovník zvířat příliš emotivní,

příliš zapálený, nebo dokonce trochu blázen, prosím, vzpomeňte si,

že vidíme věci jiným pohledem.

Za několik dní se mi narodí syn.

A já si říkám: 'Co je to za svět, do kterého vstoupí?'

Bude z nás generace, která stanoví prohru našeho druhu?

Věřím, že naše generace bude souzena

podle morální odvahy chránit to, co je správné.

A že každý přínosný čin vyžaduje určitou oběť.

Tudíž já se teď, bez zaváhání, nabízím zvířatům.

A když se zbavím všeho materiálního vlastnictví okolo mě,

uvědomuji si, že i já jsem zvíře.

Jsme rodina. Společně na jedné planetě.

A z pěti milionů druhů na této planetě,

jen jeden má moc rozhodovat, jaká úroveň utrpení je akceptovatelná,

aby všechny ostatní cítící bytosti snášely.

Ať už je to konzumace méně masa,

pomoc boji proti pytlačení

nebo promluvy za ty bez hlasu,

všichni si můžeme vybrat.

A malá změna v našem životě

může znamenat velké změny v ostatních.

Takže teď zpátky na začátek.

Důvodem, proč jsem tady, je má otázka na vás:

Až příště budete mít příležitost udělat pro zvířata nějakou změnu,

budete dost odvážní?

Ano nebo ne?

Děkuji vám.