Všední předměty, tragické příběhy

Ziyah Gafic fotografuje běžné předměty - hodinky, boty, brýle. Ale tyto obrázky jsou jen klamně obyčejné. Předměty na nich byly získány z hromadných hrobů z války v Bosenské válce. Gafic, narozený v Sarajevu, vyfotografoval všechny předměty z těchto hrobů, aby vytvořil živý archiv zachycující identitu obětí.

Jsou to obyčejné předměty:

hodinky, klíče, hřebeny, brýle.

Jsou to předměty, které nesly sebou oběti

genocidy v Bosně na své poslední cestě.

Všichni známe tyto všední,

každodenně používané věci.

Fakt, že některé z obětí sebou nesly

osobní předměty jako je
zubní pasta nebo kartáček na zuby,

je jasným znakem toho, že neměly
ani ponětí o tom,

co se jim stane.

Obyčejně jim bylo řečeno,

že budou vyměněni za válečné zajatce.

Tyto předměty byly získány

z mnoha hromadných hrobů
v okolí mého domova,

a v průběhu řeči, forenzní
specialisté exhumují těla

z nově objevených hromadných hrobů

20 let po válce.

A je možné, že jsou to ty největší hroby,
které kdy byly objeveny.

Během čtyř let válečného konfliktu,

který v raných 90. letech zdevastoval
Bosenský národ,

bylo okolo 30 000 občanů,
převážně civilistů,

pohřešováno, pravděpodobně zabito,

a dalších 100 000 bylo zabito

během bojových operací.

Většina z nich byla zabita

buďto během prvních válečných dnů

nebo na konci války,

kdy bezpečné zóny OSN jako Srebrenica

padly do rukou srbské armády.

Mezinárodní trestní tribunál

vynesl spoustu rozsudků

za zločiny proti lidskosti a za genocidu.

Genocida je systematické a úmyslné

zničení rasové, politické, náboženské

nebo etnické skupiny.

Tak jako je genocida o zabíjení,

je stejně o ničení majetku,

jejich kulturního dědictví

a nakonec také každé zmínky
o tom, že existovali.

Genocida není jenom o zabíjení:

je to o popřené identitě.

Vždycky existují stopy -

dokonalý zločin neexistuje.

Vždy existují pozůstatky zemřelých,

které jsou odolnější než jejich
křehká těla

a naše selektivní a slábnoucí
vzpomínka na ně.

Tyto předměty jsou získány

z mnoha masových hrobů

a hlavním cílem této sbírky předmětů

je unikátní proces

identifikace těch, kdo zmizeli
při vraždění,

v prvním aktu genocidy na území Evropy

od dob Holokaustu.

Žádné tělo by nemělo zůstat neobjeveno

nebo neidentifikováno.

Když jsou získány,

tyto předměty, které sebou nesly oběti

na cestě k popravě

jsou pečlivě vyčištěny, analyzovány,

zapsány a uloženy.

Tisíce artefaktů jsou zabaleny
do bílých igelitových sáčků,

stejných jaké znáte z CSI.

Tyto předměty jsou použity jako
soudní nástroj

pro vizuální identifikaci obětí,

a také jako velmi hodnotný
soudní důkaz

při pokračujících soudních řízeních
válečných procesů.

Přeživší jsou občas zavoláni,

aby identifikovali tyto předměty fyzicky,

ale fyzické pátrání je velmi náročné,

neefektivní a bolestivý proces.

Když forenzní pracovníci,
lékaři a právníci

jsou s nimi hotovi,

stanou se z nich sirotci příběhu.

Spousta z nich je zničena,
věřte tomu nebo ne,

nebo jsou jednoduše odloženy

z dohledu a zapomenuty.

Před několika lety jsem se rozhodl

vyfotografovat každý nalezený předmět,

abych mohl vytvořit vizuální archív,

ve kterém mohou přeživší jednoduše pátrat.

Jako vypravěč rád věci vracím společnosti.

A rád jdu až za zvyšování povědomí.

Možná by někdo mohl

tyto předměty poznat,

nebo alespoň jejich fotografie zůstanou

jako trvalá, nestranná
a pravdivá vzpomínka

na to, co se stalo.

Fotografie je o empatii

a povědomost těchto předmětů
zaručuje empatii.

V tomto případě jsem pouze nástroj,

forenzní specialisté,
jestli chcete,

a výsledkem je fotografie,
která se co nejvíce

přibližuje dokumentu.

Když jsou všechny pohřešované osoby
identifikovány,

pouze rozkládající se těla
v jejich hrobech

a tyto všední předměty přetrvajíí.

Ve veškeré jejich jednoduchosti,

tyto předměty jsou posledním svědectvím

identity obětí,

poslední trvalou vzpomínkou toho,

že tito lidé někdy existovali.

Děkuji vám.

(Potlesk)