Co to znamená být občanem světa?

Hugh Evans odstartoval hnutí, které mobilizuje "občany světa", lidi, kteří se na prvním místě a především nepovažují za příslušníky státu, národa nebo kmene, ale za příslušníky lidské rasy. Z jeho povznášející a osobní řeči se dozvíte víc o tom, jak tohle nové chápání našeho místa ve světě povzbuzuje lidi v boji proti extrémní chudobě, klimatickým změnám, nerovnosti pohlaví a dalším. Evan říká: "Tohle jsou ve své podstatě globální problémy a nakonec je mohou vyřešit jen občané světa vyžadující od svých představitelů globální řešení."

Chci vám představit jednu skvělou ženu.

Jmenuje se Davinia.

Narodila se na Jamajce, v 18 letech
emigrovala do Spojených států

a dnes žije kousek od Washingtonu DC.

Není to vlivná politička

ani lobbistka.

Asi by vám řekla,
že je celkem bezvýznamná,

ale přitom to, co dělá, má opravdu
zajímavý dopad.

Na Davinii je neuvěřitelné,

že je ochotná každý týden věnovat čas

jiným lidem než sama sobě:

lidem, kteří nežijí v její čtvrti,
v jejím městě, dokonce ani v její zemi --

lidem, s kterými se nejspíš nikdy nesetká.

Všechno to začalo před pár lety,

kdy oslovila všechny své přátele
na Facebooku

a požádala je, aby darovali své drobné

a ona z nich mohla zaplatit
vzdělání chudým dívkám.

Nečekala nijak obrovskou reakci,

ale dnes, 700 000 pencí později,

už poslala do školy víc než 120 dívek.

Minulý týden mi řekla,

že už začala být tak trochu
nechvalně proslulá v místní bance,

protože se tam vždycky přižene
s nákupním vozíkem plným drobných.

Ale Davinia není jediná.

To zdaleka ne.

Je součástí rozrůstajícího se hnutí.

A tohle hnutí má dokonce svůj název:

světoobčané.

Světoobčan je někdo,
kdo se nepovažuje v první řadě

za příslušníka státu, kmene nebo národa,

ale za příslušníka lidské rasy

a za člověka, který je připraven tohle
přesvědčení proměnit v činy

a postavit se těm největším výzvám,
před nimiž svět stojí.

Naše práce je zaměřená na hledání,

podporu a činnost světoobčanů.

Jsou v každé zemi

a v každé demografické skupině.

Dnes vám chci dokázat,

že budoucnost světa závisí právě
na těchto lidech.

Jsem přesvědčen, že kdybychom měli
na světě více aktivních světoobčanů,

tak by se všechny závažné problémy,
kterým čelíme --

od chudoby přes klimatické změny
po genderovou nerovnost --

všechny tyhle věci
by se staly řešitelnými.

Ve své podstatě to jsou problémy globální

a nakonec je mohou vyřešit pouze

světoobčané, kteří budou vyžadovat
globální řešení od svých zástupců.

Ano, první reakce
na tuhle myšlenku někdy bývá,

že je to buď trochu utopické
nebo dokonce nebezpečné.

A tak bych se s vámi chtěl dneska podělit
o kousek svého příběhu,

říct vám, jak jsem se sem dostal,

jak to souvisí s Davinií

a snad i s vámi.

Vyrůstal jsem v australském Melbourne

a byl jsem takové to dítě, co lidem
fakt leze na nervy,

protože se pořád ptá: "Proč?"

Možná jste byli taky takoví.

Své mámě jsem kladl
ty nejotravnější otázky.

Ptal jsem se jí třeba: "Mami,
proč se nemůžu převlíknout

a celý den si hrát s loutkama?"

"Proč k tomu chcete hranolky?"

"Co to je garnát?"

"A proč říkáme barbecue 'barbie'?"

(Smích)

"A mami -- ty vlasy.

Proč?"

(Smích)

Podle mě nejhorší účes.

A pořád je děsný.

Protože jsem se ptal "proč", věřil jsem,
že změním svět,

a nikdo mě nemohl přesvědčit o opaku.

Když mi bylo 12, začal jsem ve škole

sbírat peníze pro komunity
v rozvojovém světě.

Byli jsme skupina opravdu nadšených dětí

a získali jsme nejvíc peněz
ze všech škol v Austrálii.

A tak jsem za odměnu mohl jet na Filipíny,
abych se dozvěděl víc.

To bylo v roce 1998.

Vzali nás do slumu na předměstí Manily.

Právě tam jsem se spřátelil s chlapcem
jménem Sonny Boy,

který žil doslova na kouřící
hromadě odpadků.

Říkali jí "Kouřící hora".

Ale tím romantickým názvem
se nenechte zmást,

protože to byla obyčejná zatuchlá skládka,

kterou děti jako Sonny Boy každý den
celé hodiny přehrabovaly,

aby našly něco, cokoliv,
co má nějakou hodnotu.

Ta noc se Sonny Boyem
a jeho rodinou mi navždy změnila život,

protože když přišel čas jít spát,

prostě jsme si lehli na betonový panel
velký asi jako půlka mého pokoje,

já, Sonny Boy a zbytek jeho rodiny,

bylo nás sedm v dlouhé řadě,

všude kolem páchly odpadky

a běhali švábi.

Nezamhouřil jsem oka,

ležel jsem tam a říkal jsem si:

"Proč musí někdo žít takhle,

když já mám tolik?

Proč by to, jestli si Sonny Boy
bude moct splnit sny,

mělo záviset na tom, kde se narodil,

nebo na tom, co Warren Buffet
nazval vaječníkovou loterií?

Prostě jsem tomu nerozuměl

a potřeboval jsem pochopit proč.

Až později mi došlo,

že chudoba, kterou jsem
tehdy viděl na Filipínách,

byla výsledkem rozhodnutí,
která udělali nebo neudělali lidé,

dědictvím koloniálních mocností
a zkorumpovaných vlád,

které měly na srdci všechno možné,
jen ne zájmy Sonny Boye.

Jasně, oni Kouřící horu nestvořili,
ale tím se nic nemění.

A abychom dětem, jako
je Sonny Boy, pomohli,

nestačilo by mu jen poslat pár dolarů

nebo zlikvidovat skládku, na které žil,

protože jádro problému bylo jinde.

A když jsem během následujících let
pracoval na projektech rozvoje komunit,

snažil se pomáhat budovat školy,

vzdělávat učitele a
bojovat proti HIV a AIDS,

došlo mi, že rozvoj komunit

by měl vycházet z komunit samotných

a že přestože je charita potřebná,
rozhodně nestačí.

Musíme se těmhle problémům postavit

ve světovém měřítku a systematicky.

A to nejlepší, co jsem uměl,

bylo zmobilizovat doma velkou skupinu
lidí, kteří budou trvat na tom,

aby se naši vůdci na téhle
systematické změně podíleli.

Proto jsem se o pár let později

připojil ke skupině
přátel ze školy,

jejichž cílem bylo představit v Austrálii
kampaň Make Poverty History.

Plánovali jsme malý koncert

v době summitu G20, kde
měli vystoupit australští umělci,

a celé to najednou explodovalo,

když mi zavolal Bono, the Edge a Pearl Jam

a všichni souhlasili, že
na našem koncertu vystoupí.

Celkem mě to tehdy potěšilo, jak vidíte.

(Smích)

Ale k našemu překvapení

australská vláda náš
kolektivní hlas vyslyšela

a odsouhlasila zdvojnásobení investic
do zdravotní péče a rozvoje --

čímž přibylo 6,2 miliardy dolarů.

Bylo to --

(Potlesk)

Bylo to neuvěřitelné zadostiučinění.

Tím, že jsme shromáždili lidi,
pomohli jsme přesvědčit naši vládu,

aby udělala nemyslitelné,

začala jednat a řešila problém, který je
míle daleko od našich hranic.

Ale má to háček:

nevydrželo to.

Změnila se vláda

a o šest let později
všechny ty nové peníze

zmizely.

Co jsme se naučili?

Naučili jsme se, že
jednorázové vzepětí nestačí.

Potřebovali jsme udržitelné hnutí,

které nepodlehne kolísavé náladě politika

ani prvnímu náznaku ekonomického poklesu.

Zároveň bylo potřeba,
aby se to dělo všude,

jinak by každá jednotlivá vláda měla
zabudovaný mechanismus výmluv na to,

že není možné, aby sama nesla
břímě globálních kroků.

A tak jsme se do toho pustili.

A když jsme se téhle výzvě postavili,
kladli jsme si otázku,

jak vytvoříme dostatečný tlak
a vybudujeme dost velkou armádu na to,

aby naše vítězství byla dlouhodobá?

Napadl nás jediný způsob.

Potřebovali jsme to
krátkodobé nadšení lidí,

kteří se zapojili do kampaně
Make Poverty History,

proměnit v dlouhodobou vášeň.

Musí se to stát součástí jejich identity.

Proto jsme v roce 2012 založili organizaci
přesně s tímto cílem.

Mohla dostat jen jeden název:

Global Citizen.

Ale nejde tady o jednu organizaci.

Jde o aktivní občany.

A data z výzkumů ukazují,

že z celkového počtu lidí,
kteří se o globální problémy zajímají,

jen 18 procent někdy něco podniklo.

Nejde o to, že by lidé
nechtěli být aktivní.

Často jen nevědí, co by měli dělat,

nebo mají pocit, že jejich činy
nebudou mít žádný význam.

Takže jsme nějak potřebovali zapojit
a přimět k akci miliony občanů

v desítkách zemí,

aby vyvíjeli tlak na své čelní
představitele směrem k altruismu.

A když jsme začali,
zjistili jsme jednu skvělou věc,

že když ze světoobčanství
uděláte svou misi,

najednou zjistíte, že kolem sebe
máte úžasné spojence.

Extrémní chudoba není jediný problém,
který je ve své podstatě globální.

Stejné je to se změnou klimatu,

lidskými právy, rovností pohlaví

a dokonce i s konflikty.

A my jsme se ocitli po boku lidí,

kteří jsou vášnivě zaměřeni na tyto
vzájemně propojené problémy.

Ale jak jsme v praxi

tyhle světoobčany sháněli a zapojovali?

Použili jsme k tomu univerzální jazyk:

hudbu.

Zorganizovali jsme Global Citizen Festival,

v Central Parku, v srdci New Yorku,

a k vystoupení jsme přizvali některé
z největších světových umělců.

Datum festivalů jsme stanovili na dobu

zasedání Valného shromáždění OSN,

aby lídři, kteří měli slyšet naše hlasy,

aby je rozhodně nemohli ignorovat.

Ale pozor:

vstupenky se nedaly koupit.

Bylo třeba si je vydělat.

Museli jste podniknout něco
pro věc na celosvětové úrovni,

jedině tak jste mohli získat dost bodů,
abyste se kvalifikovali.

Naší měnou je aktivismus.

Mě nezajímalo občanství čistě jako něco,
kvůli čemu bych se měl cítit dobře.

Občanství pro mě znamená, že musíte
jednat, a přesně to jsme vyžadovali.

A kupodivu to fungovalo.

Minulý rok se jen v oblasti New Yorku
kvalifikovalo víc než 155 000 občanů

díky bodům, které získali.

Dnes už máme zaregistrované občany
ve více než 150 zemích světa.

A minulý rok jsme zaregistrovali přes
100 000 nových členů

za každý týden po celý rok.

Jak vidíte, nemusíme vytvářet
světoobčany z ničeho.

Všude už totiž jsme.

Potřebujeme jen organizaci

a motivaci, abychom začali jednat.

A v tomhle se podle mě můžeme
hodně naučit od Davinie,

která začala jednat
jako světoobčanka v roce 2012.

Udělala to takhle.

Nebyla to žádná věda.

Začala psát dopisy,

rozesílala e-maily do kanceláří politiků.

Svůj čas věnovala místní komunitě.

Tehdy začala být aktivní
na sociálních sítích

a začala sbírat pence --

spoustu pencí.

Možná vám to nezní jako moc.

Jak tohle něčemu pomůže?

No, pomohlo to hodně, protože nebyla sama.

Její aktivita, k níž se připojilo
142 000 dalších občanů světa,

přiměla americkou vládu
zdvojnásobit investice

do světového partnerství
pro vzdělání.

A tady je Dr. Raj Shah,

předseda USAID, když
tuto zprávu oznamuje.

Víte, jakmile se tisíce občanů světa
navzájem inspirují,

je vidět jejich ohromná společná síla.

Občané světa, jako je Davinia,
pomohli přesvědčit Světovou banku,

aby zvýšila investice do vody a hygieny.

Tady je prezident banky Jim Kim
ohlašující 15 miliard dolarů na pódiu

Global Citizen

a indický předseda vlády Modi
potvrdil svůj závazek

zajistit do roku 2019 toaletu
v každé domácnosti a škole v celé Indii.

Za podpory moderátora Stephena Colberta
podnikli světoobčané

twitterovou invazi do Norska.

Předsedkyně vlády Erna Solbergová
zprávu pochopila

a zavázala se ke zdvojnásobení investic
do vzdělávání dívek.

Světoobčané ve spolupráci s rotariány
vyzvali kanadskou, britskou

a australskou vládu,

aby podpořily investice do boje
proti dětské obrně.

Vlády se spojily a společně přislíbily
665 milionů dolarů.

Ale přes všechnu tuhle sílu

čelíme některým obrovským výzvám.

Možná si říkáte:

jak vůbec můžeme
přesvědčit světové vůdce,

aby se dlouhodobě zabývali
globálními problémy?

A vlivný americký politik Tip O'Neil
skutečně jednou řekl:

"Veškerá politika je lokální."

Přesně tohle politikům
odjakživa zajišťuje vítězství:

vyhledat, získat a udržet moc

díky sledování místních nebo
přinejlepším nárordních zájmů.

Poprvé jsem to zažil, když mi bylo 21 let.

Domluvil jsem si schůzku

s tehdejším australským ministrem
zahraničí, kterého nebudu jmenovat --

[Alexander Downer]

(Smích)

a za zavřenými dveřmi

jsem mu líčil touhu
skoncovat s extrémní chudobou.

Řekl jsem mu: "Pane ministře,
Austrálie má tuhle jedinečnou příležitost

dosáhnout Rozvojových cílů tisíciletí.

Dokážeme to."

A on se zarazil,

věnoval mi chladný přezíravý pohled

a řekl: "Hughu,

zahraniční pomoc maj všichni v paži."

Akorát že neřekl "v paži".

A pokračoval.

Řekl, že jde v první řadě o naši zahrádku.

Tohle je podle mě

zastaralé, dokonce nebezpečné smýšlení.

Nebo, jak říkával můj děda,

totální kravina.

Provinčnost nabízí tuhle
falešnou dichotomii,

protože staví chudé v jedné zemi
proti chudým v jiné zemi.

Jako bychom se my a naše národy mohli
jeden od druhého izolovat.

Naše zahrádka je celý svět,

a když jej ignorujeme,
jsme v nebezpečí.

Kam to došlo, když jsme ignorovali Rwandu,

když jsme ignorovali Sýrii,

když jsme ignorovali klimatické změny.

Politici by to neměli mít "v paži",

protože dopad klimatických změn
a extrémní chudoby

se projevuje až u nás.

Světoobčané -- ti tohle chápou.

Žijeme v době, která světoobčanovi přeje,

v době, kdy může být slyšet každý hlas.

Vzpomínáte si na to,

když se Rozvojové cíle tisíciletí
podepisovaly, v roce 2000?

Tehdy jsme mohli tak maximálně
poslat rozezlený dopis

a čekat na příští volby.

Sociální média neexistovala.

Dnes mají miliardy lidí víc nástrojů,

větší přístup k informacím,

větší kapacitu věci ovlivnit
než kdykoliv předtím.

Problémy i nástroje k jejich řešení
máme přímo před sebou.

Svět se změnil

a ti z nás, kteří se dívají za hranice,

to berou za správný konec.

A kde jsme my?

Máme tenhle úžasný festival,

dosáhli jsme pár velkých
politických vítězství

a přidávají se k nám lidi po celém světě.

Ale dosáhli jsme svého cíle?

Ne.

Máme před sebou dlouhou cestu.

Ale já vidím příležitost.

Koncept světoobčanství,

s cela evidentní logikou, avšak
až doteď v mnoha ohledech nepraktický,

se dotváří právě v tuto dobu,
v níž máme to štěstí žít.

Jako světoobčané

dnes máme jedinečnou příležitost
urychlit rozsáhlé pozitivní změny

v celosvětovém měřítku.

A tak v příštích měsících a letech

budou světoobčané tlačit
na světové lídry

v oblasti nových Globálních cílů
pro udržitelný rozvoj,

které je třeba sledovat a implementovat.

Světoobčané se spojí s předními
nevládními organizacemi

ve snaze vymýtit nemoci, jako je
dětská obrna a malárie.

Občané světa se budou hlásit
ve všech koutech světa,

budou zvyšovat frekvenci, kvalitu

a dopad svého konání.

Tyhle sny máme na dosah.

Představte několikamilionovou armádu,

která se rozroste na desítky milionů lidí,

propojených, informovaných, angažovaných,

lidí, pro které "ne" není odpověď.

Všechny ty roky

se snažím znovu spojit se Sonny Boyem.

Bohužel se mi to zatím nepodařilo.

Poznali jsme se v době bez sociálních sítí

a jeho adresu úřady změnily,

jak to u slumů často bývá.

Moc rád bych si s ním sedl,

ať už je kdekoliv,

a pověděl mu o tom, jak moc
mě zkušenost z Kouřící hory inspirovala.

Díky němu a tolika dalším

jsem pochopil, jak důležité je
být součástí skupiny lidí,

kteří jsou ochotní zvednout oči
od obrazovek směrem do světa,

hnutí světoobčanů.

Světoobčanů, kteří stojí pospolu,

ptají se "proč",

neposlouchají odmítavé hlasy

a vítají ty úžasné možnosti
našeho společného světa.

Já jsem světoobčan.

A vy?

Děkuji vám.

(Potlesk)