Thomas P. Campbell: Tkaní příběhů v muzejních galeriích

Jakožto ředitel Metropolitního muzea v New Yorku se Thomas P. Campbell zamýšlí nad kurátorstvím—není to jen o výběru uměleckých předmětů, ale též o jejich zasazení do takového prostředí, s jehož pomocí se publikum dozvídá příběhy těchto předmětů. Prostřednictvím nádherných snímků Thomas P. Campbell ukazuje, jak jeho kurátorská filozofie fungovala v případě výstavy středověkých tapisérií či neobvyklé módy/umění Alexandra McQueena. (Ze shromáždění Design studia na TED2012, spolupořádají Chee Pearlman a David Rockwell.)

Když jsem uvažoval o kariéře v uměleckém světě,

navštěvoval jsem kurz v Londýně

a jedním z mých vedoucích byl tenhle prchlivý Ital,

jmenoval se Pietro, dost pil,

dost kouřil a mluvil hrubě víc než dost.

Byl to ale zapálený učitel

a já si pamatuji na jednu z našich prvních hodin s ním.

Pouštěl obrázky na zeď

a vyzýval nás, ať o nich přemýšlíme

a dal tam obrázek malby.

Byla to krajina s postavami, napůl svlečenými,

pijícími víno. Níže v popředí byla nahá žena

a na stráni v pozadí

byla postava mytologického boha Bakcha,

a Pietro se zeptal: "Co to je?"

A já, nikdo jiný se k tomu neměl, takže jsem zvedl svou ruku a řekl jsem:

"Jsou to Bakchanálie od Tiziana."

"Je to co?" zeptal se.

Možná jsem to špatně vyslovil, pomyslel jsem si.

"Jsou to Bákchanalie od Tiziana."

"Je to co?" zeptal se.

Odpověděl jsem: "Jsou to Bakchánalie od Tiziana." (Smích)

Řekl mi: "Vy natvrdlý knihomole!

Jsou to zasrané orgie!"

(Smích)

Jak jsem říkal, mluvil až příliš hrubě.

Byla to pro mne velká lekce.

Pietro nedůvěřoval formálnímu přístupu k výuce umění,

dějin umění, protože se obával,

že to lidi zahltí pojmy, a ti pak budou

věci spíše jen klasifikovat, než vnímat

a on nám chtěl připomenout, že všechno umění kdysi bývalo současné

a chtěl, abychom používali naše oči,

a jeho poslání bylo velmi evangelické,

protože přicházel o zrak.

Chtěl, abychom se dívali a ptali se na základní otázky o předmětech.

Co je to? Jak se to vyrábí? Proč to bylo vytvořeno?

Jak se to používá?

A to pro mne byly důležité lekce, když jsem se

posléze stal profesionálním historikem umění.

Můj moment poznání přišel o několik let později,

když jsem studoval umění dvorů severní Evropy

a přirozeně nejvíc se o tom diskutovalo v souvislosti

s obrazy a sochami

a architekturou té doby.

Jak jsem však začal pročítat historické prameny

a soudobé popisy,

zjistil jsem, že všude, kde se popisují tapisérie,

něco chybí.

Tapisérie byly ve středověku všudypřítomné,

a to v podstatě až do 18. století,

a je jasné proč.

Tapisérie byly přenosné. Mohli jste je srolovat,

poslat napřed, a když došlo na pověšení,

mohli jste přeměnit chladný,

vlhký interiér na barvami hrající prostředí.

Tapisérie poskytovaly rozlehlé plátno,

na němž někdejší mecenáši mohli nechat vyobrazit hrdiny,

se kterými chtěli být ztotožňováni,

či dokonce sami sebe,

tapisérie byly navíc velmi drahé.

Chtělo to velký počet velmi zdatných tkalců,

kteří pracovali po dlouhou dobu

s velmi drahými materiály: vlny, hedvábí,

ba dokonce zlaté a stříbrné nitě.

Takže, celkově vzato, v dobách, kdy byl obraz

jakéhokoliv druhu vzácný, se tapisérie ukazují jako ohromně mocný

nástroj propagandy.

Stal jsem se historikem tapisérií.

Zároveň jsem se stal kurátorem

v Metropolitním muzeu, protože jsem to vnímal

jako jedno z mála míst, kde mohu uspořádat

skutečně velké výstavy o tématu,

pro které jsem tolik hořel.

Někdy v roce 1997 mi tehdejší ředitel Philippe de Montebello

dal zelenou k uspořádání výstavy

pro rok 2002. Obyčejně míváme velmi dlouhou dobu na přípravu.

Nebylo to snadné. Není to jen o tom

nacpat tapisérii do kufru auta.

Musí se namotat na obří role,

přepravit obrovskými loďmi.

Některé jsou tak velké, že jsme je do muzea museli vynést

po těch velkých schodech u vstupu.

Hodně jsme promýšleli, jak prezentovat

toto neznámé téma dnešnímu publiku:

užití tmavých odstínů tak, aby vynikly zbytky

již většinou vybledlých barev objektů;

rozmístění světel tak, aby se zaleskly hedvábné a zlaté nitě;

štítkování.

Víte, žijeme v době, kdy jsme příliš uvyklí

obrázkům z televize a fotografiím,

jednorázové snímky. Tohle byly velké, komplexní záležitosti,

téměř jako kreslený seriál s mnoha příběhy.

Museli jsme publikum vtáhnout, přimět je zpomalit,

prozkoumat objekty.

Zavládla skepse. Během slavnostního zahájení

jsem zaslechl jednoho z dlouholetých zaměstnanců říkat:

"Tohle bude katastrofa."

Ve skutečnosti se však během následujících týdnů a měsíců

na výstavu přišly podívat stovky tisíců lidí.

Výstava byla pojata jako zážitek

a je těžké fotograficky reprodukovat tapisérie.

Chci tedy, abyste zapojili svou fantazii

a představili si tyto objekty přes celou stěnu,

některé 10 metrů široké,

zobrazující marnotratné scény od dvora s dvořany a dandyi,

kteří by se skvěle vyjímali na stránkách dnešních módních časopisů,

husté lesy s lovci prodírajícími se podrosty

ve snaze dostihnout kance a vysokou,

zuřivé bitvy s výjevy strachu a hrdinství.

Pamatuji si, jak jsem prováděl synovu třídu. Bylo mu tehdy osm

a všechny ty malé chlapce, znáte je, prostě kluci,

zaujala jedna věc

v jedné z loveckých scén, a sice pes,

jak kadí v popředí (Smích),

něco jako umělcův výsměch.

A zkuste si ty kluky představit.

Ale pro ně tím to dílo ožilo. Myslím, že rázem pochopili,

že to nejsou jen nějaké staré vybledlé tapisérie.

Byly to obrázky světa z minulosti,

a stejné to bylo i pro naše návštěvníky.

Jako kurátor jsem se cítil pyšný. Cítil jsem, že jsem dosáhl určitého posunu.

Prostřednictvím tohoto zážitku, který bylo možné prezentovat

pouze v muzeu, jsem nasměroval pozornost svého publika --

historiků, umělců, tisku, běžné veřejnosti --

ke kráse tohoto ztraceného média.

O několik let později jsem byl vyzván stát se v muzeu

ředitelem, a poté, co jsem si odbyl takové to

"Kdo, já? Maniak přes tapisérie? Nenosím ani kravatu!",

uvědomil jsem si jedno: silně věřím

ve vytváření zážitků v muzeu.

Žijeme v době velkého množství informací

a odbornosti typu "stačí přidat vodu",

nic se ale nevyrovná prezentaci

významných objektů za pomoci dobře vystavěného příběhu,

jako to dělá kurátor, interpretace komplexních

ezoterních záležitostí tak, aby zachoval integritu

tématu, který ji vytváří -- odhaluje

široké veřejnosti.

A to je teď pro mě výzvou i radostí

v mé práci, podporovat vize mých kurátorů,

ať už je to výstava samurajských mečů,

raně byzantských artefaktů, renesančních portrétů,

nebo výstava, kterou jsem již dříve zmiňoval,

výstava Alexandra McQueena, s níž jsme sklidili

tolik úspěchů loni v létě.

To byl zajímavý případ.

Pozdě na jaře, v raném létě 2010, krátce poté,

co McQueen spáchal sebevraždu,

za mnou přišel náš kurátor kostýmů, Andrew Bolton,

a říká: "Přemýšlel jsem o tom, udělat výstavu o McQueenovi

a teď je na to ta správná chvíle. Musíme jít do toho, a to rychle."

Nebylo to snadné. Po dobu své kariéry McQueen spolupracoval

s malým týmem designerů a manažerů,

kteří bedlivě střežili jeho odkaz,

Andrew však odjel do Londýna a pracoval s nimi

celé léto a získal si důvěru jak jich,

tak i designerů, kteří vytvářeli McQueenovy úžasné módní přehlídky,

které byly díly performativního umění v pravém slova smyslu,

a dostali jsme se k tomu dělat v muzeu něco,

co jsme, myslím, zatím nikdy nedělali.

Nebyla to jen standardní instalace.

Ve skutečnosti jsme zbourali ochozy, abychom vytvořili

zcela odlišné prostředí, napodobeninu jeho první dílny,

zrcadlovou síň,

tajuplnou skříňku,

potopenou loď, vyhořelý interiér,

videa a soundtracky od operních árií

až po prasečí smilstvo.

V takto výstředním prostředí se kostýmy jevily

jako herci a herečky, či živé sochy.

Mohl to být vrak vlaku.

Mohlo to vypadat jako výkladní skříně na Páté Avenue

o Vánocích, ale díky tomu, jak se Andrew

propojil s týmem McQueena, přenesl

syrovost a brilantnost McQueena,

a ta výstava se tak stala nesrovnatelnou

a stala se fenoménem v pravém slova smyslu.

Když měla výstava končit, lidé stáli ve frontě

čtyři nebo pět hodin, aby se tam dostali,

ale nikdo si nestěžoval.

Opakovaně jsem slýchal: "Páni, stálo to za to.

Byla to tak niterná, emoční zkušenost."

Popsal jsem dvě velmi hloubkové výstavy,

nicméně věřím, že sbírky, jednotlivé předměty

mohou mít stejnou sílu.

Metropolitní muzeum nevznikalo jako muzeum amerického umění,

ale jako encyklopedické muzeum

a dnes, po 140 letech, je ta vize jasnější

než kdy dřív,

protože, přirozeně, žijeme ve světě krizí

a výzev, a jsme tomu vystaveni

skrze média 24 hodin denně.

V našich výstavních síních můžeme obnažit civilizace,

kultury, jejichž manifestace jsme nyní svědky.

Ať už je to Libye, Egypt, Sýrie,

je na našich výstavních síních, abychom vysvětlili

a umožnili větší porozumění.

Řekl bych, že naše nové islámské síně jsou dobrým příkladem,

otevřené 10 let, téměř do týdne po 11. září.

Myslím, že pro většinu Američanů byla znalost islámského světa

před 11. zářím dost mizivá, a pak se to na nás nahrnulo

v jedné z nejčernějších hodinek Ameriky

a nahlíželi jsme to skrze polarizaci

té hrozné události.

V našich síních nyní vystavujeme 14 století

vývoje různých islámských kultur

napříč širokým geografickým spektrem

a zase, stovky tisíců lidí se přišly

podívat na tuto výstavu od jejího uvedení loni v říjnu.

Často se mě ptají: "Nahrazují digitální média muzeum?"

a já se domnívám, že ta čísla jasně negují

takový názor. Ale nechápejte mne špatně,

já jsem velkým fandou internetu.

Dává nám možnost spojit se s publikem

z celého světa. Nic však nenahradí autenticitu

objektů prezentovaných se zanícenou učeností.

Postavit lidi tváří v tvář s našimi objekty

je způsob, jak je postavit tváří v tvář lidem

napříč časem, prostorem, jejichž životy mohou být

velmi odlišné od těch našich, ale kteří, tak jako my,

měli naděje, sny, frustrace a cíle

ve svém životě. A já si myslím, že to je proces,

který nám pomáhá lépe porozumět nám samotným,

pomáhá nám lépe se rozhodnout, kam máme směřovat.

Velká síň v Metropolitním muzeu je jedním z velkých portálů světa,

budící úžas, tak jako středověká katedrála.

Můžete se odtud vydat jakýmkoliv směrem

k téměř jakékoliv kultuře.

Často chodím do té haly a do síní

a sleduji, jak návštěvníci vchází.

Někteří se cítí pohodlně. Jako doma.

Vědí, co hledají.

Jiní jsou velmi nesví. Je to děsivé místo.

Cítí, že ta instituce je elitářská.

Snažím se zbořit tento dojem elitářství.

Chci lidi přivést do takového stavu mysli,

aby byli připraveni na to cítit se ztraceni, na to objevovat,

vidět ve známém neznámé,

nebo zkoušet nepoznané.

Co se nás týče, je to o tom stavět lidi tváří v tvář

velkým uměleckým dílům,

zachycovat je v okamžicích nejistoty,

kdy mají tendenci sáhnout po iPhonu,

či Blackberry, ale také vytvořit zónu,

kde se jejich zvědavost může rozvíjet.

Ať už je to výraz tváře řecké sochy,

který vám připomíná kamaráda,

nebo pes kadící v rohu tapisérie,

nebo, abych se vrátil ke svému učiteli Pietrovi,

ony tančící postavy

které do sebe ve skutečnosti lijí víno,

a ta nahá postava v popředí.

Páni. Je nádherným ztělesněním mladistvé sexuality.

V takový moment vám naše věda může říct,

že je to bakchanálie,

ale pokud svou práci děláme správně

a vy jste si u vstupu ověřili svůj žargon,

věřte svému instinktu.

Vy víte, že to jsou orgie.

Děkuji vám. (Potlesk)

(Potlesk)