Proč si myslíte, že máte pravdu - dokonce i když ji nemáte

Úhel pohledu je rozhodující, obzvláště když dojde na zkoumání vlastního přesvědčení. Jste vojákem se sklony bránit své stanovisko za každou cenu, nebo jste průzkumníkem poháněným zvědavostí? Julia Galef rozebírá motivaci, která se za každým z těchto postojů skrývá, a také to, jak formují způsob, jímž zpracováváme informace; to vše v propojení s působivou lekcí z dějin Francie devatenáctého století. Ve chvíli, kdy jsou vaše skálopevné názory vystaveny zkoušce, se Julia Galef ptá: "Po čem nejvíc toužíte? Toužíte po obhajobě vlastních názorů, anebo toužíte po tom vidět svět tak jasně, jak to jen lze?"

Tak, chtěla bych,
abyste si na chvíli představili,

že jste vojákem v bitevní vřavě.

Možná jste římský pěšák,
nebo středověký lučištník,

nebo jste možná válečník z národa Zulu.

Bez ohledu na čas a místo,
některé věci jsou stále stejné.

Vaše hladina adrenalinu je zvýšená

a vaše jednání záleží na jistých
hluboce zakořeněných reflexech,

na reflexech pramenících z potřeby
chránit sebe a svou stranu

a porazit nepřítele.

A teď bych chtěla, abyste si představili,
že hrajete velice odlišnou roli,

roli průzkumníka.

Úkolem průzkumníka není
útočit nebo bránit se.

Úkolem průzkumníka je rozumět.

Průzkumník, to je ten,
kdo vyrazí vpřed,

mapuje terén a rozpoznává
případné překážky.

A průzkumník si může přát
dozvědět se třeba to, že je tam někde most

výhodně položený přes řeku.

Ale průzkumník chce především vědět,
co tam skutečně je,

tak přesně, jak to jen jde.

A ve skutečné, opravdické armádě
jsou voják i průzkumník nepostradatelní.

Ale každou z těchto rolí lze také chápat
jako určitý postoj -

jako metaforu toho, jak my všichni
zpracováváme informace a myšlenky

v běžném životě.

Dnes se pokusím dokázat,
že dovednost správně usuzovat,

schopnost přesně věci předpovídat,
schopnost správně se rozhodovat

záleží nejvíce na tom,
který z oněch postojů zaujímáte.

Tak, abych ukázala
fungování těchto postojů v praxi,

vezmu vás zpátky do Francie
devatenáctého století,

kde tento neškodně vypadající kus papíru

vyvolal jeden z největších
politických skandálů v dějinách.

Byl objeven roku 1894
důstojníky francouského generálního štábu.

Ležel roztrhaný v koši na starý papír,

ale když ho dali znovu dohromady,

odhalili, že někdo z jejich řad

už nějaký čas prodává
vojenská tajemství Německu.

A tak zahájili velké vyšetřování

a jejich podezření se záhy shodla
na tomto muži,

Alfredu Dreyfusovi.

Jeho rejstřík byl čistý,

v minulosti se ničeho nedopustil,
neměl žádný motiv - podle všeho.

Jenže Dreyfus byl jediným židovským
důstojníkem v tak vysokém postavení

a tehdy bohužel byla francouzská armáda
velmi antisemitská.

A tak porovnali Dreyfusovo písmo
s rukopisem té zprávy

a došli k závěru, že si odpovídají,

i přesto, že nezávislí
odborníci na rukopis

si byli mnohem méně jisti
jejich podobností,

ale to teď nechme stranou.

Šli tedy a prohledali Dreyfusův byt,

hledajíce jakékoli stopy špionáže.

Prošli jeho dokumenty,
a nic nenašli.

Což je jen utvrdilo v tom,
že Dreyfus je nejen vinný,

ale navíc také záludný, protože očividně
ukryl všechny důkazy dříve,

než se k nim stačili dostat.

Potom šli a začali pátrat
v jeho životopisu

po jakýchkoli usvědčujících podrobnostech.

Promluvili si s jeho učiteli,

zjistili, že ve škole
studoval cizí jazyky,

což zjevně ukazuje na záměr
spiknout se s cizími vládami

někdy v budoucnu.

Jeho učitelé také říkali, že Dreyfus
byl známý svou dobrou pamětí,

což bylo nesmírně podezřelé, viďte?

Špion si totiž přece musí
pamatovat spoustu věcí.

A tak se ten případ dostal před soud
a Dreyfus byl shledán vinným.

A potom ho vzali na toto
veřejně přístupné náměstí

a rituálně mu strhli odznaky z uniformy

a jeho meč přelomili vedví.

Říkalo se tomu
Dreyfusova degradace.

A odsoudili ho k doživotnímu žaláři

na příhodně pojmenovaném
Ďábelském ostrově,

což je holá skála nedaleko pobřeží
Jižní Ameriky.

Tak tam tedy odjel a trávil
své dny o samotě,

psal francouzské vládě dopis za dopisem,

žádaje o znovuotevření případu,
aby mohl prokázat svou nevinu.

Ale většina Francie považovala
tuto záležitost za uzavřenou.

Jedna věc, která mě na Dreyfusově aféře
opravdu zajímá,

je otázka: proč byli ti důstojníci
tolik přesvědčení,

že Dreyfus je vinen?

Totiž, někdo by se snad i mohl domnívat,
že to na něj ušili,

že šlo o falešné obvinění.

Ale historikové si nemyslí,
že to bylo takhle.

Podle všeho

ti důstojníci skutečně věřili,
že argumenty proti Dreyfusovi jsou pádné.

Což vybízí k zamyšlení:

Co nám říká o lidské mysli skutečnost,

že můžeme tak chatrné důkazy shledat

dostatečnými
k odsouzení člověka?

Nuže, máme zde případ toho,
čemu vědci říkají "motivované uvažování".

Jedná se o fenomén, kdy naše
nevědomá motivace,

naše tužby a strachy

předurčují způsob,
jakým si vykládáme informace.

Některé informace, některé myšlenky
vypadají jako naši spojenci.

Chceme, aby zvítězily.
Chceme je bránit.

A jiné informace nebo myšlenky
jsou naším nepřítelem

a ty chceme sejmout.

Proto tedy nazývám motivované uvažování
"postojem vojáka."

Většina z vás asi nikdy nepronásledovala

francouzského židovského důstojníka
za velezradu,

řekla bych,

ale třeba jste už někdy sledovali sport
nebo politiku, a tak jste si možná všimli,

že když rozhodčí usoudí,
že se váš tým dopustil faulu,

například,

máte velkou motivaci hledat důvody,
proč se zmýlil.

Ale když usoudí, že se faulu
dopustil ten druhý tým - bezva!

Tak to má být a radši se v tom
nebudeme moc šťourat.

Nebo jste možná četli článek či studii

zabývající se
nějakou kontroverzní otázkou,

například trestem smrti.

A, jak vědci dokázali,

pokud trest smrti schvalujete

a ta studie ukazuje, že nefunguje,

pak máte velkou motivaci najít
nejrůznější důvody,

proč byla ta studie provedena chatrně.

Když ale ukazuje, že trest smrti funguje,
super!

Je to dobrá studie.

A naopak: pokud trest smrti
neschvalujete, princip je stejný.

Náš úsudek je silně ovlivněn, nevědomky,

tím, které straně přejeme vítězství.

A to je všudypřítomné.

Formuje to způsob, jakým přemýšlíme
o svém zdraví, o vztazích,

jak se rozhodujeme při volbách,

co považujeme za spravedlivé
nebo etické.

Co mě nejvíc děsí
na motivovaném uvažování

neboli postoji vojáka

je to, jak nevědomý je.

Můžeme se domnívat, že
se chováme nestranně a spravedlivě,

a nakonec stejně skončit
zničením života nevinného člověka.

Ovšem, naštěstí pro Dreyfuse,
jeho příběh ještě nekončí.

Tohle je plukovník Picquart.

Je to další vysoce postavený
francouzský důstojník,

který, jako většina, předpokládal,
že Dreyfus je vinen.

A jako většina lidí v armádě byl,
přinejmenším povrchně, antisemitou.

Přišla však chvíle, kdy Picquart
dostal podezření:

"Co když se všichni
ohledně Dreyfuse mýlíme?"

Stalo se totiž, že objevil důkazy,

že špionáž pro Němce pokračovala

i poté, co byl Dreyfus už ve vězení.

A také objevil,
že jeden důstojník

má rukopis dokonale
odpovídající té zprávě,

mnohem přesněji než
rukopis Dreyfusův.

A tak s těmito důkazy předstoupil
před své nadřízené,

ale ti se, k jeho zoufalství,
o to buď nezajímali,

nebo vymýšleli důmyslná odůvodnění,
jimiž by jeho objev vysvětlili,

třeba: "Nuže, ukázal jste nám, Picquarte,
jenom to, že tu máme dalšího špeha,

který se naučil napodobovat
Dreyfusův rukopis

a převzal štafetu špionáže poté,
co Dreyfus skončil.

Dreyfus je však pořád vinen."

Picquart nakonec dosáhl toho,
že Dreyfus byl rehabilitován,

ale trvalo mu to deset let

a jistou část té doby
sám strávil ve vězení

za zločin nedostatku oddanosti armádě.

Mnozí lidé mají pocit, že Picquart
nemůže být pravým hrdinou tohoto příběhu,

neboť to byl antisemita, což je špatné,
s tím určitě souhlasím.

Ale pro mě osobně skutečnost,
že Picquart byl antisemita

obdivuhodnost jeho činů spíše zvyšuje,

protože trpěl stejnými předsudky,
měl stejné důvody být předpojatý

jako jeho kolegové,

ale jeho dychtivost zjistit pravdu
a postavit se za ni to všechno překonala.

Takže pro mě

je Picquart vzorem toho,
čemu říkám "postoj průzkumníka."

Je to úsilí nikoli zařídit to, aby
jedna myšlenka zvítězila a jiná prohrála,

ale prostě vidět věci, jak opravdu jsou,

tak poctivě a přesně, jak to jen jde,

i když to třeba není pěkné,
výhodné nebo příjemné.

Tento postoj je moje osobní vášeň.

Posledních několik let jsem strávila jeho
zkoumáním a snahou přijít na to,

jak postoj průzkumníka vzniká.

Čím to je, že někteří lidé, alespoň občas,

jsou schopni proniknout svými vlastními
předsudky, zaujatostí a touhami

a snažit se vidět fakta a důkazy

tak nestranně, jak jen dokáží?

A odpověď je emocionální.

Takže, stejně jako postoj vojáka
pramení z emocí,

jako jsou obranářství
nebo příslušnost ke kmeni,

postoj průzkumníka také.

Jen zkrátka pramení z jiných emocí.

Například, průzkumníci bývají zvídaví.

Častěji než jiní tvrdí,
že jim dělá radost,

když se dozví novou informaci,

nebo že mívají potřebu
vyřešit nějakou hádanku.

Častěji než ostatním jim cosi vrtá hlavou,
když se setkají s něčím,

co odporuje jejich očekávání.

Průzkumníci také mívají jiné hodnoty.

Častěji než ostatní tvrdí,
že je podle nich chvályhodné

ověřovat si svá přesvědčení

a méně často než jiní tvrdí,
že někdo, kdo změní svůj názor,

vypadá jako slaboch.

A hlavně, průzkumníci mají
pevný základ,

což znamená, že jejich vědomí
vlastní hodnoty jakožto osobností

není spjato s tím, jestli mají nebo nemají
pravdu o nějakém konkrétním tématu.

Takže třeba mohou věřit,
že trest smrti funguje,

a pokud se objeví studie ukazující,
že ne, mohou říct:

"Hm. Zdá se, že jsem se spletl.
To neznamená, že jsem zlý nebo hloupý."

Je to právě tento soubor vlastností,
který podle zjištění vědců -

a vidím to i v běžném životě -

předpovídá, kdo má správný úsudek.

Co bych chtěla, abyste si o
těchto vlastnostech zapamatovali,

je, že nijak podstatně nesouvisí s tím,
jak je kdo chytrý

nebo kolik toho kdo ví.

Vlastně s IQ nekorelují téměř vůbec.

Jde v nich o to, jaký máte pocit.

Stále se vracím k jednomu citátu
od Saint-Exupéryho.

To je autor Malého prince.

Řekl: "Když chcete postavit loď,

nehoňte své muže do shánění dřeva,
nedávejte jim rozkazy

a nerozdělujte mezi ně práci.

Místo toho je naučte prahnout
po rozlehlém a nedozírném moři."

Jinak řečeno tvrdím,

že jestli si skutečně chceme
zlepšit úsudek jako jednotlivci

a jako společnosti,

nepotřebujeme nejvíc
další lekce logiky

nebo rétoriky nebo pravděpodobnosti
nebo ekonomiky,

ačkoli tyto obory mají značnou hodnotu.

Ale co nejvíc potřebujeme,
abychom jejich zásady používali dobře,

je postoj průzkumníka.

Musíme změnit způsob, jakým cítíme.

Musíme se naučit cítit se pyšně,
nikoli zahanbeně,

když si všimneme, že jsme se možná
v něčem spletli.

Musíme se naučit, jak pociťovat zaujetí,
nikoli potřebu bránit se,

když se setkáme s informacemi,
které odporují našemu přesvědčení.

Takže otázka, kterou bych vám chtěla
na závěr položit, zní:

Po čem ze všeho nejvíc toužíte?

Toužíte po obhajobě vlastních názorů?

Anebo toužíte po tom vidět svět tak jasně,
jak to jen lze?

Děkuji.

(Potlesk)