Spider-Man, Lví král a život na tvůrčí hraně

Režisérka Julie Taymor popisuje život strávený mezi divadlem a filmem a ukazuje u toho působivé klipy z Frídy, Bouře a Lvího krále. Natočeno v době, kdy dosahovala vrcholu kontroverze kvůli jejímu broadwayskému představení Spider-Man: Zhasněte tmu, upřímně popisuje rozpory neodmyslitelně náležející k tvůrčímu procesu, kdy se snaží zachytit podstatu příběhu -- a vytvářet obrázky a zážitky jako nikdy předtím.

(Hudba)

[Král Oidipus]

[Lví král]

[Titus]

[Frída]

[Kouzelná flétna]

[Napříč vesmírem]

(Potlesk)

Julie Taymor: Děkuji. Děkuji vám.

To bylo pár ukázek z divadla, opery

a filmů, které jsem dělala
v posledních 20 letech.

Ale ráda bych začala tím,

že se vrátím k zážitku,

který jsem měla v Indonésii,

což byl určující moment v mém životě

a jako všechny mýty,

tyto příběhy se musejí stále vyprávět

a předávat, abychom je nezapomněli.

A když procházím bouřlivým obdobím, což je,

jak víte, právě teď, zkouškou ohněm,

ohněm proměny,

což se vlastně děje s každým z vás.

Každý umělec ví, že bývá chvíle,

kdy fénix ještě z popela nepovstal.

(Smích)

A já jsem přesně na tom okraji,

o kterém vám povím další příběh.

Chci se vrátit do Indonésie,

kde jsem byla na stáži
před 21 nebo 22 lety,

už je to dávno.

Po dvou letech strávených hraním a učením

jsem se ocitla na ostrově Bali,

na okraji kráteru Gunung Batur.

Byla jsem ve vesnici, kde se konal

zasvěcovací obřad pro mladé muže,

zkouška dospělosti.

Netušila jsem, že je to
i má zkouška dospělosti.

A tak jsem seděla na nádvoří chrámu

pod gigantickým fíkovníkem banyánem,

ve tmě, nebyla tu elektřina,
jen měsíc v úplňku,

na tomto prázdném nádvoří,

a slyšela jsem překrásné zvuky,

jako koncert Charlese Ivese

a poslouchala jsem gamelangskou hudbu,

kterou vyluzovali nejrůznější vesničané,

kteří jednou za pět let
přicházeli na tento obřad.

A myslela jsem si, že jsem ve tmě
pod tím stromem sama.

Ale z ničeho nic, ze tmy,

z druhého konce nádvoří,

jsem uviděla odlesk zrcadel
ozářených měsícem.

A těchto 20 starých mužů,
které jsem znala od vidění

z ničeho nic nastoupili
v kostýmech bojovníků,

s čelenkami a oštěpy,

a nikdo na nádvoří nebyl,
já jsem byla ukryta ve stínu.

Nikdo tam nebyl, a když vyšli,

začali tančit něco neuvěřitelného.

„Huhuhuhuhuhuhuhahahahaha."

Pohybovali se a popošli kupředu

a světlo se odráželo od jejich kostýmů.

Já jsem chodila do divadla od 11 let,

hrála jsem a tvořila, a říkala jsem si:

„Pro koho hrají

v těch složitých kostýmech,

v těch neobvyklých čelenkách?"

A uvědomila jsem si, že hrají pro Boha,

ať už to znamená cokoli.

Z nějakého důvodu šla stranou publicita.

Nebyly v tom žádné peníze.

Nikdo o tom nic nenapsal.
Nemělo to být ve zprávách.

A všichni tihle neuvěřitelní umělci hráli

a mně to připadalo jako věčnost.

V další chvíli,

když skončili a zmizeli ve tmě,

vyšel mladý muž s plynovou lampou,

zavěsil ji na strom, připevnil oponu.

Náves se zaplnila stovkami lidí.

A celou noc hráli operu.

Lidé potřebovali to světlo.

Potřebovali světlo, aby viděli.

Já, mladá umělkyně jsem v této neuvěřitelné,

zásadní chvíli mého života pochopila,

že musíte být naprosto oddáni tomu,

čemu jako umělci celou dobu věříte,

ale také si musíte být vědomi,

že je tu i publikum, v této chvíli
je součástí našeho života,

a že publikum také potřebuje světlo.

Myslím, že mluvíme

o této neuvěřitelné rovnováze,

když vytváříme něco průlomového,

když se pokoušíme o něco,
co ještě nikdy nikdo neviděl,

svět snů,

v němž nevíte, kde skončíte,

to je ta tenká hranice na okraji kráteru,

na které se pohybuji celý svůj život.

Ráda bych vám teď řekla

něco o tom,

jak pracuji. Tak třeba Lví král.

Viděli jste mnoho ukázek z mé práce,

ale lidem jsem se zapsala
do povědomí kvůli jedné.

A začnu tím, co je to ideograf.

Ideograf je jako malba štětcem,
jako japonská malba štětcem.

Tři tahy a máte celý bambusový les.

Přemýšlím o konceptu Lvího krále

a říkám si: „Co je jeho podstatou?

Co je jeho abstrakce?

Kdybych měla celý příběh zredukovat

na jediný obraz, jaký by byl?"

Kruh. Kruh. Je to očividné.

Kruh života. Mufasova maska je kruhová.

Když přijde druhé dějství,
ve kterém nastane velké sucho,

jak vyjádříte sucho?

Jako kruh hedvábí na podlaze,

který zmizí do díry v jevišti.

Kruh života se nachází v oblém pohybu

skákajících gazel.

Chápete ten princip.

Jako divadelnice o divadle vím a mám ráda,

když publikum přijde

a potlačí svou nevěřícnost,

když vidíte kráčet muže a ženy

s trsem trávy na hlavě,

víte, že je to savana.

To je bez pochyby.

Zbožňuji zjevnou pravdu divadla.

Mám ráda, když jsou lidé
ochotní číst mezi řádky.

Publikum je ochotno říct:

„No, já vím, že to není doopravdy slunce."

Vezmete kousky klacků.

Naspod dáte hedvábí.

Tyto kousky pověsíte.
Necháte je ležet na podlaze.

A když se pak pomocí provázků zvednou,
chápeme, že je to slunce.

Ale krása spočívá v tom,
že je to jenom hedvábí a klacky.

A svým způsobem, to je v tom to spirituální.

Tohle vás dojme.

Ne doslovný východ slunce.

V tom spočívá umění.

V divadle je důležitý příběh

a scénář a jazyk,

ale stejně tak i vyprávění příběhu,
jak ho vyprávíte,

prostředky, metody, které používáte,

jsou stejně důležité jako příběh samotný.

Jsem jedna z těch, kteří mají rádi
high-tech i low-tech.

Takže bych --

Například vám pak ukážu
něco ze Spider-Mana,

ty ohromné stroje, které lidmi pohybují.

Ale faktem zůstává, že bez tanečníka,

který ví, jak používat své tělo
a houpat se na provazech,

nejsou nic.

Ukážu vám několik klipů

z mého dalšího letošního
velkého životního projektu,

Bouře.

Je to film. Inscenovala jsem Bouři
na jevišti už třikrát

už od 1984, '86

a tu hru zbožňuji.

Vždycky jsem ji dělala tak,
že Prospero byl muž.

A zničehonic mě napadlo,

„No, a kdo by mi mohl hrát Prospera?

Proč ne Helen Mirren?
Je to skvělá herečka. Proč ne?"

A tento materiál opravdu
fungoval dobře i pro ženu.

Nuže, podívejme se na nějaké ukázky

z Bouře.

(Hudba)

(Video) Prospera: Vyvedls tu bouři,
přesně jak jsem kázal, duchu?

Udeřil jsem na tu loď jak blesk. Na zádi,
přídi i v podpalubí tančil jako plamen.

Prospera: Láska na první pohled.

Miranda: Milujete mne?

Ferdinand: Nade všechno na světě.

HM: Teď jsou oba v moci toho druhého.

Trinkulo: V nouzi poznáš
i horší spolunocležníky.

(Hudba)

Hledáte práci, šéfe?

Kaliban: Tebe mi seslalo samo nebe.

Stefano: Spadl jsem z měsíce, víš.

Prospera: Kaliban!

Kaliban: Tento ostrov je můj.

Prospera: Za tenhle pozdrav
dostaneš dnes křeče.

Antonio: Zde ti leží bratr.
Oč je lepší než ta hlína, na níž leží.

Sebastian: Tas meč.

Já jako král ti dám svou přízeň.

Prospera: Já už jim ukážu. Řvát budou, řvát.

Ariel: Rozhněval jsem vás.

Prospera: Ze stejné látky jsme,
z níž spřádají se sny

a náš život je jen ostrůvek,
co ze všech stran je obklopený spánkem.

(Hudba)

JT: Tak.

(Potlesk)

Vycházela jsem z toho, jak jsem dělala Bouři

na divadle s nízkorozpočtovou produkcí

před mnoha lety.

Mám ráda tu hru a také si myslím

že je to Shakespearova poslední hra

a jak vidíte, opravdu se sama
nabízí pro filmové zpracování.

Ale ještě vám dám jeden malý příklad,

jak se inscenuje v divadle

a jak se tatáž myšlenka nebo příběh

proměňuje na plátně.

Ideograf, o kterém jsem
mluvila před chvilkou,

jaký je pro Bouři?

Co by zůstalo, kdybychom to zhustili,

jaký by byl jediný obraz,

který by to všechno vystihl?

A napadl mě hrad z písku,

myšlenka výchova versus příroda,

že stavíme tyto civilizace --

Helen Mirren, tedy Prospera,
o tom mluví na konci --

stavíme je, ale v přírodě, ve velké bouři,

tyhle do oblak se tyčící věže,
tyto ohromné paláce zaniknou

a nezůstane po nich ani tříska.

Na divadle, na začátku představení

jsou černé hrábě, bílé pozadí,

a na horizontu stojí malá dívka, Miranda,

a staví si hrad z písku.

Ona je na okraji jeviště,

a dva kulisáci, celí v černém

přiběhnou s kropícími konvemi

a začnou lít vodu na hrad z písku,

a hrad z písku se začal
rozpouštět a rozpadat,

ale ještě než se tak stalo,

publikum spatřilo ty černě oděné kulisáky.

Prostředek byl odhalen.
Bylo to banální. Viděli jsme je.

Ale když začali lít vodu,

světlo, které doposud ukazovalo
kulisáky v černém,

se změnilo na bodové, to je neotesaná
magie, kterou na divadle děláme,

a zaostřilo se přímo na tu vodu.

A zničehonic se změnila perspektiva publika.

Stalo se něco velmi kouzelného.

Stal se z toho liják.

Maskovaní herci, loutkáři, všichni zmizeli,

a publikum udělalo skok do tohoto světa,

do imaginárního světa Bouře,
který se tam odehrával.

Rozdíl mezi divadlem

a jak jsem to dělala ve filmu:

začala jsem film

detailem na hrad z písku, černý hrad z písku.

Film může ukazovat

pomocí kamery, perspektivy,

a pomocí celků a detailů.

Začalo to detailem na hrad z písku,

pak se záběr oddálil,

a uviděli jsme, že je to miniatura

na dívčiných dlaních.

A tak jsme si mohli hrát s tímto médiem,

a právě proto média střídám,

abych to mohla dělat.

A teď vám ukážu Spider-Mana.

(Hudba)

(Video) Peter Parker: : ♪ Stojím nad srázem,

Můžu odtud uletět ♪

JT: Snažíme se udělat živě na divadle

všechno, co nejde ve dvou rozměrech

ve filmu a televizi.

PP: ♪ Povznést se nad sebe a převzít kontrolu.♪

George Tyspin: Díváme se na New York
z pohledu Spider-Mana.

Spider- Man není omezen gravitací.

Manhattan v tomto představení
také není omezený gravitací.

PP: ♪ Buď sám sebou
a povznes se nad všechno.♪

Sbor: ♪ Buch! Prásk! ♪

♪ Švih! Škráb! ♪

Danny Ezralow: Chci, aby vás ani
nenapadlo, že to celé vymyslel choreograf.

To, co se odehrává, je skutečné.

Mám raději, když vidíte,
jak se lidé pohybují,

a říkáte si: „Páni, co to bylo?"

(Hudba)

JT: Když umožním soše pohybovat se

a když herec pohne hlavou,
máte pocit, že je to skutečné.

Je to jako by komiks ožil.
Jako oživená komiksová kniha.

(Hudba)

Bono: Je to mytologie.

Komiksoví hrdinové jsou moderní mýty.

PP: ♪ Věří... ♪

(Křik)

(Hudba)

(Potlesk)

JT: Ufff. Co to bylo?

Cirkus, rokenrol, drama.

Co jsme to tam na tom jevišti předváděli?

No ještě v rychlosti jeden příběh, poslední.

Když jsem byla v té vesnici,
přeplavala jsem jezero

a spatřila jsem, jak na druhé
straně vybuchuje sopka

Gunung Batur.

Hned vedle té aktivní
sopky je vyhaslá sopka.

Nemyslela jsem si, že mě sopka pohltí,

a jsem tady.

Je jednoduché někam vylézt, že ano?

Držíte se kořenů,

opíráte se nohama o malé kameny

a vylezete tam, až na vrchol.

Byla jsem tam s dobrým přítelem, hercem,

a řekli jsme si: „Pojďme tam.

Podíváme se, jestli se můžeme
dostat blízko k okraji

té aktivní sopky."

Vylezli jsme nahoru
a dostali jsme se až na vrchol,

byli jsme na okraji, na srázu,

Roland zmizel v sírovém kouři

vulkánu na druhém konci,

a já tu stojím sama

na tomto obrovském srázu.

Slyšeli jste o tom v písni?

Dívám se ze srázu

do spící sopky po mé levici.

Napravo je rozlámaná břidlice. Odlupuje se.

Mám na sobě žabky a sarong.
Bylo to před mnoha lety.

A žádné pohorky.

Ten šílený francouzský cikánský herec zmizel

v dýmu a já jsem zjistila,

že se nemůžu vrátit tou cestou,
kterou jsem přišla.

A tak jsem odhodila svůj foťák,
zahodila jsem žabky,

podívala jsem se na útes přímo přede mnou

a klesla jsem na čtyři jako kočka,

přidržovala jsem se koleny z obou stran

na tom útesu přede mnou,

30 yardů nebo 30 stop, nevím.

Foukal silný vítr

a jediný způsob, jak se dostat
na druhou stranu

byl dívat se přímo před sebe.

Vím, že jste si tím prošli všichni.

To byla moje zkouška.

Moje zkouška ohněm.

Zkouška ohněm mé firmy.

Přežili jsme, protože naše
písnička je Povznes se.

Kluk padá z nebe, vznese se.

Je to přímo zde, ve dlaních obou rukou,

v rukou lidí mé firmy.

Mám úžasné spolupracovníky a my jako tvůrci

se tam dostaneme všichni pospolu.

Vím, že to chápete.

Musíte jít jenom dopředu,

a pak uvidíte neuvěřitelné věci

přímo před očima.

Děkuji.

(Potlesk)