Jakou realitu si sami vytváříte?

Realita není něco, co vnímáme. Je to něco, co si vytváříme ve své mysli. Isaac Lidsky tuhle základní lekci pochopil, když mu nečekané životní okolnosti poskytly velmi cenné poznatky. Ve svém introspektivním a osobním vystoupení nás vyzývá k tomu, abychom se vyhýbali výmluvám, strachu a domněnkám a přijali tu úžasnou zodpovědnost stát se tvůrci své vlastní reality.

Když byla Dorotka malá,

byla nadšená ze své zlaté rybičky.

Tatínek jí vysvětlil, že ryby
plavou tak, že rychle vrtí ocasem

a ten je pohání vodou kupředu.

Dorotka bez váhání zareagovala:

„Ano tati, a pozpátku plavou
ryby tak, že vrtí hlavou.“

(Smích)

V její mysli šlo o fakt
pravdivý jako každý jiný.

Ryby plavou pozpátku tak, že vrtí hlavou.

Věřila tomu.

Naše životy jsou plné ryb,
které plavou pozpátku.

Vytváříme si domněnky
a neplatné logické závěry.

Živíme v sobě předsudky.

Jsme si jistí, že máme pravdu
a ostatní se mýlí.

Bojíme se nejhoršího.

Usilujeme o nedosažitelnou dokonalost.

Sami sobě oznamujeme,
co dělat dokážeme a co už ne.

V našich myslích plavou ryby pozpátku,
vrtí přitom freneticky hlavou

a my si jich ani nevšimneme.

Povím vám o sobě 5 faktů.

Jeden z nich není pravda.

Zaprvé: v 19 jsem absolvoval Harvard
s červeným diplomem z matematiky.

Zadruhé: aktuálně řídím
stavební firmu v Orlandu.

Zatřetí: byl jsem hvězdou
televizního sitcomu.

Začtvrté: kvůli vzácné genetické chorobě
jsem přišel o zrak.

Zapáté: dvakrát jsem pracoval jako
asistent soudce Nejvyššího soudu.

Co z toho není pravda?

Ve skutečnosti je to všechno pravda.

Jo, všechno je to pravda.

(Potlesk)

V téhle fázi lidi opravdu zajímá
jenom ta televizní show.

(Smích)

S tím už mám zkušenost.

Dobrá, šlo o „Zachráněni zvoněním:
Nová třída“ v televizi NBC.

Hrál jsem postavu „Lasičky“ Wyzella,

který byl takovým tím úžasně
chytrým studijním typem,

což pro mne byla ve 13 letech
velká herecká výzva.

(Smích)

A měli jste problém odhadnout
číslo čtyři, moji slepotu?

Víte proč?

O takzvaných hendikepech
si vytváříme mylné domněnky.

Jako slepý člověk se denně vyrovnávám

s cizími nesprávnými úsudky
ohledně mých schopností.

Nechci ale dnes mluvit o své slepotě.

Chci mluvit o své vizi.

To, že jsem oslepl, mě naučilo
žít s očima doširoka otevřenýma.

Naučilo mě to postřehnout pozpátku
plující ryby, vytvořené v naší mysli.

Díky slepotě zřetelně vystupují.

Jaký je to pocit, vidět?

Je to bezprostřední a pasivní.

Otevřete oči ‒ a svět existuje.

Vidět znamená věřit.
Očima vidíme pravdu. Že ano?

Alespoň tak jsem si to myslel.

A pak mi mezi 12. a 25. rokem
postupně odcházela sítnice.

Můj zrak se stával čím dál bizarnějším

pouťovým sálem
s křivými zrcadly a iluzemi.

Prodavačka, kterou jsem s úlevou postřehl
v obchodě, byla ve skutečnosti figurínou.

Natáhl jsem ruce, abych se umyl,
a najednou mi došlo,

že se nedotýkám umyvadla, ale pisoáru,

když jsem prsty nahmatal jeho tvar.

Obrázek na fotografii jsem rozpoznal
až tehdy, když mi ho kamarád popsal.

V mé realitě se věci objevovaly,
měnily tvar a mizely.

Dívat se bylo namáhavé a vyčerpávající.

Skládal jsem dohromady
rozkouskované, pomíjivé obrazy,

vědomě analyzoval vodítka,

hledal nějakou logiku
v tom rozdrobeném krasohledu.

Až jsem nakonec neviděl nic.

Zjistil jsem, že to, co vidíme,

není univerzální pravda.

Není to objektivní realita.

Vidíme jedinečnou, osobní,
virtuální realitu,

kterou mistrovsky konstruuje náš mozek.

Dovolte mi použít trochu
amatérské neurovědy.

Zraková kůra zabírá
asi 30 % našeho mozku.

Srovnejte to se zhruba
8 % pro hmat a 2–3 % pro sluch.

Každou vteřinu dokážou
vaše oči poslat zrakové kůře

až dvě miliardy informací.

Celý zbytek vašeho těla posílá
mozku jen další miliardu navíc.

Zrak zabírá asi třetinu objemu mozku,

ale může si nárokovat
asi dvě třetiny jeho zdrojů.

Není proto divu,
že je zraková iluze tak přesvědčivá.

Ale nenechme se mýlit: zrak je jen iluze.

A tady to začíná být zajímavé.

Pro vytvoření zrakového dojmu

se mozek odvolá na vaše
pojmové chápání světa,

ostatní poznatky, vzpomínky,
názory, emoce, mentální pozornost.

Všechny tyto věci a ještě mnohem víc
jsou ve vašem mozku propojeny se zrakem.

Propojení funguje obousměrně
a většinou probíhá podvědomě.

Takže například,

to, co vidíte, ovlivňuje, jak se cítíte

a to, jak se cítíte,
může doslova změnit to, co vidíte.

Ukazují to mnohé výzkumy.

Když třeba dostanete za úkol odhadnout
z videa rychlost kráčejícího muže,

váš odhad se bude lišit,

pokud u toho máte myslet
buď na želvy nebo na gepardy.

Kopec vypadá strmější,
pokud jste zrovna po tréninku,

orientační bod se zdá být dál,
když nesete těžký batoh.

Došli jsme k zásadnímu rozporu.

To, co vidíte, je vámi vytvořená,
komplexní mentální konstrukce,

vy ji ale zažíváte pasivně

jako přímou reprezentaci okolního světa.

Vytváříte si vlastní realitu
a té také věříte.

Já jsem té své také věřil,
dokud se mi nerozpadla.

Zhoršení mého zraku tou iluzí otřáslo.

On je totiž zrak jen jedním způsobem,

jakým si utváříme realitu.

Své vlastní reality si tvoříme
mnoha jinými způsoby.

Vezměme si třeba strach.

Vaše obavy narušují vaši realitu.

Pro logiku deformovanou strachem
je cokoliv lepší než nejistota.

Strach vyplní volná místa stůj co stůj

a to, čeho se děsíme,
vymění za něco, co už známe.

Místo neurčitého nabídne to nejhorší
a místo rozumu podsouvá domněnky.

Psychologové pro to mají
skvělý termín: vystrašenost.

(Smích)

Je to tak?

Strach nahrazuje neznámé děsivým.

Strach plně rozvíjí svůj potenciál.

Kdykoli je opravdu potřeba,

abyste se na věci podívali zvenčí
a mysleli kriticky,

strach hluboko ve vaší mysli
zatroubí na ústup,

omezí a naruší váš rozhled

a utopí vaši schopnost myslet kriticky

v záplavě rušivých emocí.

Když se setkáte s neodolatelnou
příležitostí něco podniknout,

strach vás ukolébá do nečinnosti

a láká vás, abyste pasivně sledovali,
jak se jeho proroctví naplňují.

Když mi diagnostikovali chorobu,
která mi bere zrak, věděl jsem,

že mi slepota zničí život.

Slepota byla rozsudkem smrti
nad mojí nezávislostí.

Pro mne znamenala konec úspěchu.

Slepota znamenala,
že budu žít nezajímavý život,

nevýznamný a smutný
a pravděpodobně osamělý.

Věděl jsem to.

Byla to fikce zrozená z mých obav,
ale já jsem jí věřil.

Byla to lež, ale pro mne byla realitou,

stejně jako ty ryby, které plavou
pozpátku v mysli malé Dorotky.

Kdybych se realitě svých
obav nepostavil, byl bych ji žil.

Tím jsem si jist.

Ale jak tedy máme žít
svůj život s očima dokořán?

To se člověk prostě učí.

Dá se to naučit. Můžeme to procvičovat.

Stručně to shrnu.

Buďte zodpovědní za každý okamžik,
za každou myšlenku, za každý detail.

Prokoukněte svoje obavy.

Rozpoznávejte své domněnky.

Osedlejte si svou vnitřní sílu.

A umlčujte svého vnitřního kritika.

Poopravte si své mylné představy
o štěstí a úspěchu.

Přijměte své silné i slabé stránky
a pochopte, jaký je mezi nimi rozdíl.

Otevřte svá srdce

všem svým hojným požehnáním.

Vaše obavy, vaši kritici,

vaši hrdinové, vaši padouši ‒

to jsou vaše výmluvy,

odůvodňování, zkratky,

ospravedlňování, kapitulace.

Jsou to fikce, které vám
připadají skutečné.

Nedejte se jimi oklamat.

Nechejte je plavat.

Vy sami jste tvůrci své reality.

Ale s takovou pravomocí přichází
také plná zodpovědnost.

Rozhodl jsem se vystoupit z tunelu strachu
do nedefinovaného a neprobádaného terénu.

Rozhodl jsem se v něm
vybudovat blažený život.

Nejsem vůbec sám,

svůj krásný život sdílím

se svou nádhernou ženou Dorotou,

s našimi trojčaty, kterým říkáme Tripskys

a s posledním přírůstkem do rodiny,

sladkou Klementýnkou.

Čeho se bojíte?

V čem sami sobě lžete?

Jak si přikrášlujete svou pravdu
a jak píšete své vlastní fikce?

Jakou realitu si tvoříte?

V práci i v osobním životě,
ve vašich vztazích

a ve vašich srdcích a duších

dělají vaše ryby plující
pozpátku velkou škodu.

Vybírají si daň promeškaných příležitostí
a nerealizovaného potenciálu

a vyvolávají nejistotu a nedůvěru tam,

kde hledáte naplnění a pouto.

Naléhavě vás žádám, vyhledávejte je.

Helena Kellerová říká,
že jediné, co je horší než oslepnout,

je vidět, ale nemít žádnou vizi.

Pro mne byla ztráta zraku
velikým požehnáním,

protože mi slepota
dala schopnost mít vize.

Věřím, že uvidíte to, co vidím já.

Děkuji.

(Potlesk)

Bruno Giussani: Isaaku,
ještě než odejdete, dovolte mi otázku.

V publiku sedí podnikatelé,
muži činu, inovátoři.

Jste ředitelem společnosti na Floridě

a mnozí si asi říkají,

jaké to je, být slepým CEO?

Jakým konkrétním výzvám čelíte
a jak je zvládáte?

Isaac Lidsky:
No, z největší výzvy se stalo požehnání.

Nemám od lidí vizuální zpětnou vazbu.

(Smích)

BG: Co je to za hluk?
IL: Jo.

Takže například na poradách vedení

nevidím gesta a výrazy tváří.

Naučil jsem se vybízet lidi
k častější slovní zpětné vazbě.

V zásadě je nutím,
aby mi říkali, co si myslí.

V tomhle ohledu to je,

jak už jsem říkal, opravdové požehnání
pro mne osobně i pro moji firmu,

protože komunikujeme
na mnohem hlubší úrovni,

předcházíme nejasnostem

a co je nejdůležitější, můj tým ví,
že na tom, co si myslí, opravdu záleží.

BG: Isaaku, díky, že jste přijel na TED.
IL: Děkuji Bruno.

(Potlesk)