Moje filosofie architektury? Navrhujte společně s komunitou

Když byl Alejandro Aravena před deseti lety pověřen postavit bydlení v Chile pro 100 rodin, jeho inspirace nebyla obvyklá: moudrost favel a slumu. Než aby postavil velké budovy s malými byty, postavil flexibilní "polodomy", které umožní každé rodině si je rozšířit. Byl to komplexní problém s jednoduchým řešením, na které přišel, když spolupracoval přímo s rodinami. S tabulí a krásnými obrázky jeho návrhu nás provází třemi projekty, které díky odlišnému myšlení vedly ke krásným návrhům s velkým užitkem.

Jestli má design nějakou sílu,

pak je to síla syntézy.

Čím více je problém komplexní,

tím více je potřeba jednoduchosti.

Dovolte mi tedy se podělit o tři případy,

kde jsme se snažili aplikovat

sílu syntézy.

Začněme s celosvětovým
problémem urbanizace.

Faktem je, že lidé se stěhují do měst.

Což je, navzdory intuici, dobrá zpráva.

Důkazy nasvědčují tomu,
že lidem se lépe žije ve městech.

Avšak je zde problém, který bych nazval

"hrozba třech aspektů"

A to rozměr, rychlost
a nedostatek prostředků,

kterými budeme muset čelit fenoménu,

který nemá v historii obdoby.

Pro vaši představu:

ze tří miliard lidí,
kteří dnes žijí ve městech,

jedna miliarda žije pod hranicí chudoby.

V roce 2030 z pěti miliard lidí,

kteří budou žít ve městech,

dvě miliardy budou
žít pod hranici chudoby.

To znamená, že budeme muset postavit

týdně město, které má milión obyvatel,

s rozpočtem 10 000 dolarů na rodinu

během následujících 15 let.

Týdně město, které má milión obyvatel,

s 10 000 dolary na rodinu.

Pokud nevyřešíme tuto rovnici,

lidé se nepřestanou stěhovat do měst.

Nakonec se stejně přestěhují,

ale budou žít ve slumech, favelách

a osadách.

Takže co s tím? Odpověď může přijít

přímo z favel a slumů.

Vodítko můžeme najít
v otázce, kterou jsme dostali

před 10 lety.

Dostali jsme za úkol ubytovat 100 rodin,

které nelegálně žili

na polovině hektaru v centru města

Iquique na severu Chile.

Z příspěvku 10 000 dolarů na rodinu

jsme měli koupit pozemek,

zajistit infrastrukturu,

a postavit dům, který by přinejlepším

měl rozlohu 40 metrů čtverečních.

Mimochodem,

cena pozemků,

jelikož se nacházejí v centru města,

je třikrát vyšší,

než co si sociální bydlení
může obvykle dovolit.

Kvůli obtížnosti tohoto úkolu

jsme se rozhodili zahrnout rodiny

do procesu pochopení daných omezení

a začali jsme navrhovat
řešení s jejich účastí

a zjišťovat, co je v daných
podmínkách proveditelné.

Ve volně stojících domech

lze ubytovat 30 rodin.

V řadových domech 60 rodin.

Jediný způsob, jak ubytovat 100 rodin,

bylo začít stavět do výšky.

Začali nám vyhrožovat,

že budou držet hladovku,

pokud se jen odvážíme navrhnout

toto jako řešení,

jelikož by jim to neumožnilo rozšiřovat

jejich malé byty.

Závěrem s rodinami bylo,

a důležité je, že ne naším závěrem,

že jsme měli problém.

Museli jsme inovovat.

Takže co jsme udělali?

Rodina ze střední třídy

žije docela dobře

na 80 metrech čtverečních.

Jenomže, když je nedostatek peněz,

tak trh reaguje tak,

že zmenší rozměr domů

na 40 metrů čtverečních.

Řekli jsme,

co kdybychom

místo 40 metrů čtverečních

malého domu,

přemýšleli jako

o polovině dobrého domu?

Když přeformulujete problém

na polovinu dobrého domu

místo malého domu,

klíčovou otázkou je,
kterou polovinu postavit?

Uvědomili jsme si, že veřejné
peníze musíme použít na to,

co si rodiny samy nemohou dovolit.

Určili jsme pět částí,

které patří k těm složitějším částem domu,

a požádali rodiny,
aby udělali dvě věci:

spojili síly a rozdělili si úkoly.

Náš návrh byl něco mezi

budovou a domem.

Jako budova si náš návrh mohl dovolit

drahé, dobře situované místo

a jako dům náš návrh umožnil rozšiřování.

Pokud si rodiny udrží kontakty a práci

a nebudou vytlačeny na periférii města

během shánění bydlení,

tak jsme věděli,
že rozšiřování začne okamžitě.

Během pár týdnu jsme se tak

od sociálního bydlení dostali

k bydlení střední třídy za přispění rodin.

To byl náš první projekt

před 10 lety v Iquique.

Toto je náš poslední projekt v Chile.

Jiný návrh, stejný princip:

Vy poskytnete konstrukci

a rodiny se postarají o zbytek.

Takže účel tohoto návrhu,

abychom pochopili a našli odpověď

na "tři hrozby": rozměr, rychlost

a nedostatku prostředků,

je využití lidského potenciálu stavět.

Rovnici "jednoho miliónu
lidí týdně" nevyřešíme,

pokud nevyužijeme lidskou
schopnost postavit si sám.

Tudíž s dobrým návrhem

by slumy a favely nemusely být problém,

ale vlastně jediným možným řešením.

Druhý případ je o tom, jak způsob návrhu

může přispět k udržitelnosti.

V roce 2012 jsme se zúčastnili soutěže

o Angelini Innovation Center.

Cílem bylo vytvořit

vhodné prostředí k vytváření vědomostí.

Je pravda, že pro takový záměr,

jako je vytváření vědomostí,

je interakce mezi lidmi a osobní kontakt

podstatný aspekt, s čímž jsme souhlasili.

Pro nás však byla
otázka vhodného prostředí

velice podstatnou otázkou.

Chtěli jsme, aby pracovní prostředí mělo

vhodné osvětlení, správnou teplotu

a dobrý vzduch.

Takže jsme se sami sebe zeptali,

zda-li nám může typická
administrativní budova

poskytnou v tomto směru řešení?

Jak většinou vypadá taková budova?

Je to spousta podlaží

naskládaných jedno na druhém

s jádrem uprostřed, ve kterém jsou

výtahy, schody, potrubí,
elektroinstalace, všechno možné,

a zvenku je to
ohraničené skleněnou fasádou,

která vlivem přímého slunečního záření

vytváří uvnitř skleníkový efekt.

K tomu si představme člověka,

který pracuje v sedmém podlaží

a který každý den
chodí skrz třetí podlaží,

ale nemá tušení,
na čem člověk na tomto podlaží

pracuje.

Pomysleli jsem si, že možná
bychom měli tuto skleněnou fasádu

umístit dovnitř.

A co jsme udělali, bylo to,

že jsme měli otevřené atrium,

duté jádro,

stejné množství podlaží,

ale stěny byly na obvodu,

takže když dopadají
sluneční paprsky na budovu,

tak nedopadají přímo na sklo ale na stěnu.

Díky otevřenému vnitřnímu atriu

máte možnost vidět, co ostatní dělají

a máte možnost

lépe kontrolovat přístup světla.

A když umístíte stěny

po obvodu,

tak zabráníte přímému
vstupu slunečního záření.

Můžete také otevřít okna

a vytvořit tak průvan.

Vytvořili jsme tyto otvory

takových rozměrů, že fungují

jako vyvýšené čtverce,

které vytváří venkovní prostor

po celé výšce budovy.

Nic z toho není žádná velká věda.

Nemusíte nic složitě programovat.

Není to o technologiích.

Je to jen archaický,
jednoduchý, selský rozum,

který když jsme použili,

tak jsme se dostali

ze 120 kilowattů na metr čtvereční za rok,

což je běžná energetická spotřeba

k uchlazení skleněné budovy,

na 40 kilowattů na metr čtvereční za rok.

Takže se správným návrhem

není udržitelnost nic jiného než důsledné

použití selského rozumu.

Poslední případ, se kterým
se chci podělit, je, jak může návrh

poskytnout obsáhlejší odpověď

na přírodní katastrofy.

Možná víte, že v roce 2010 bylo Chile

zasaženo zemětřesením
o síle 8,8 Richterovy škály

a následným tsunami.

Pozvali nás, abychom pracovali

na rekonstrukci města Constitución,

které leží na jihu země.

Měli jsme 100 dní, tedy tři měsíce,

abychom navrhli téměř vše,

od veřejných budov
po veřejná prostranství,

ulice, dopravu, bydlení

a hlavně jsme měli
vyřešit, jak ochránit

město před dalšími tsunami.

To byla novinka v chilském
urbanistickém navrhování

a ve vzduchu bylo spoustu alternativ.

První z nich:

zakázat výstavbu v kritické oblasti.

To by znamenalo utratit 30 miliónu dolarů

na vyvlastnění půdy.

To je přesně to, o čem se
v dnešní době debatuje v Japonsku.

Pokud je obyvatelstvo disciplinované

jako to japonské, tak to může fungovat,

ale my v Chile víme,

že tato oblast stejně
bude nelegálně osídlena.

Takže tato alternativa
byla nereálná a nežádoucí.

Druhá alternativa: postavit velkou zeď,

silnou infrastrukturu,

která odolá síle vln.

Za tuhle alternativu lobovaly

velké stavební společnosti,

jelikož to pro ně znamenalo
smlouvy za 42 miliónů dolarů.

Tato alternativa
byla preferována i politiky,

jelikož nevyžadovala
žádné vyvlastnění půdy.

Ale jak se v Japonsku ukázalo,

tak vzdorovat síle přírody je marné.

Takže tato alternativa byla nezodpovědná.

Tak jako v první příkladě o bydlení

jsme přizvali lidi,

abychom nalezli řešení

s jejich spoluúčastí.

Hlas z reproduktoru:
"Jaké město chcete?

Hlasujte pro Constitución.

Přijďte na shromáždění
a vyjádřete svůj názor.

Zúčastněte se!"

Já se živím rybařením.

Pracuje pro mě 25 rybářů.

Kam je mám vzít? Do lesa?

Muž: Proč nemůžeme
mít betonovou zeď na ochranu?

Samozřejmě dobře postavenou.

Druhý muž: Jsem
historie Constituciónu.

A vy mi sem přijdete říct,
že zde už nemohu bydlet?

Moje celá rodina zde žila,

vychoval jsem zde své děti

a moje děti tady taky
vychovají jejich děti.

A moje vnoučata a všichni ostatní.

Proč mě do toho zatahujete?

Vy, vy mě do toho zatahujete!

Nemůžu stavět v ohrožené oblasti.

On sám to říká.

Třetí muž: Ne,ne, ne Nievesi...

Alejandro Aravena:
Nevím, jestli jste zvládli

číst titulky, ale z řeči těla

je vám jasné, že navrhování

se spoluúčastí lidí

není žádná sluníčkářská,
romantická sešlost,

kde všichni sníme

o budoucnosti města.

Není to vlastně — (potlesk)

Není to vlastně

o nalezení správné odpovědi.

Je to hlavně o přesném nalezení

správné otázky.

Není nic horšího, než správně odpovědět

na špatnou otázku.

Takže po této události bylo jasné,

že buď vyměkneme

a odejdeme, jelikož
to bylo příliš složité,

nebo budeme pokračovat a zeptáme se na to,

co ještě dalšího je trápí.

Jaké další problémy tady jsou,

o které se máme postarat,

když už budujeme od základů.

Řekli nám:

"Je určitě dobré ochránit
město před dalšími tsunami,

ceníme si toho, ale další tsunami
přijde kdy? Za dalších 20 let?

Ale každý rok máme problém

se záplavami způsobenými silným deštěm.

Navíc jsme uprostřed

oblasti plné lesů

a naše veřejné prostory jsou na nic.

Jsou chudé a nedostatečné.

Původ tohoto města, naše identita

není spojena s budovami, které spadly,

je spojena s řekou,

jenže ta není veřejně přístupná,

jelikož pobřeží je soukromé.

Takže jsme si řekli, že musíme
přijít s třetí alternativou.

A naším přístupem bylo
proti přírodním hrozbám

mít přírodní odpovědi.

Co kdyby mezi městem

a mořem

byl les,

který se nesnaží vzdorovat

energii přírody,

ale vlivem tření tuto energii rozptýlí?

Les, který by zklidnil vodu

a zabránil tak záplavám?

Může tak splatit historický
dluh veřejnému prostoru

a konečně poskytnout

demokratický přístup k řece.

Závěrem navrhování se spoluúčastí lidí

byla alternativa přijatelná
jak pro politiky tak pro společnost,

ale stále zde byl problém s náklady

ve výši 48 miliónu dolarů.

Takže jsme provedli audit

ve veřejných financích

a našli jsme, že tři ministerstva

plánují na témže
místě tři různé projekty,

aniž by věděli
o existenci ostatních projektů.

Jejich celková cena
byla 52 miliónu dolarů.

Takže síla syntézy při navrhování

spočívá v efektivní využití

nejméně dostupných zdrojů,

což ale nejsou peníze, ale koordinace.

Tím jsme byli schopni ušetřit

čtyři milióny dolarů
a díky tomu je teď onen les

ve výstavbě.

(Potlesk)

Ať už to je síla lidí stavět,

nebo síla selského rozumu,

nebo síla přírody, všechny tyto síly

je třeba převést do formy,

kterou tvoří a tvaruje

ne cement, cihly nebo dřevo,

ale život sám.

Síla syntézy při navrhování

je jen pokus vložit

do samotného jádra architektury

sílu života.

Velice děkuji.

(Potlesk)