Proč rozdání našeho jmění je ta nejvíce naplňující věc, kterou jsme kdy udělali

V roce 1993 se Bill a Melinda Gates - tehdy zasnoubení - procházeli po pláži v Zanzibaru a učinili smělé rozhodnutí, jak vrátit bohatství z Microsoftu zpátky do společnosti. V rozhovoru s Chrisem Andersonem pár mluví o jejich práci v Nadaci Billa a Melindy Gatesových, ale také o jejich manželství, dětech, neúspěších a naplnění z toho, že většinu svého bohatství rozdali.

Chris Anderson: Tohle interview je trošku jiné.

Protože obrázek vydá za tisíc slov,

poprosil jsem se Billa a Melindu,

aby vyhrabali ze svého archívu

nějaké obrázky, které by nám pomohly vysvětlit

pár věcí, které učinili

a udělat to tedy tímto způsobem.

Takže začneme tady.

Melindo, kdy a kde je to

a kdo je ten atraktivní muž vedle tebe?

Melinda Gates: S těmi velkými brýlemi, že?

Tohle je v Africe, byl to náš úplně první výlet,

a poprvé, co jsme oba byli v Africe

na podzim roku 1993.

Byli jsme už zasnoubení.

Vzali jsme se o pár měsíců později

a během tohoto výletu jsme opravdu chtěli

vidět zvířata a savanu.

Bylo to úžasné. Bill neměl nikdy tak dlouhou dovolenou

z práce.

Ale co nás opravdu dojalo, byli ti lidé

a extrémní chudoba.

Začali jsme si klást otázky.

Musí to tak být?

Na konci našeho výletu

jsme jeli do Zanzibaru

a procházeli jsme se po pláži,

což jsme dělali často,

když jsme spolu chodili.

A během této doby už jsme se bavili o tom,

že peníze, které jsme měli z Microsoftu,

budou darovány zpátky společnosti.

Ale bylo to až během té procházky na pláži

kdy jsme se začali bavit o tom,

co s nimi uděláme a jak to uděláme.

CA: Takže vzhledem k tomu, že tato dovolená

vedla ke vzniku

největší soukromé nadace na světě

je to docela drahá dovolená. (Smích)

MG: Asi ano. Užili jsme si to.

CA: Kdo z vás byl ten hlavní iniciátor,

nebo to bylo nastejno?

Bill Gates: Myslím, že jsme byli nadšení,

že nastane fáze v našich životech,

kdy budeme pracovat spolu

a přijdeme na to, jak ty peníze vrátit společnosti.

V téhle fázi jsme se bavili o těch nejchudších

a zda-li bychom na ně mohli mít nějaký dopad.

Existují věci, které je potřeba udělat?

Hodně jsme toho nevěděli.

Naše naivita byla neuvěřitelná,

když se na to dívám zpátky.

Ale měli jsme dávku nadšení,

že tohle bude ta fáze,

že "po Microsoftu"

se budeme věnovat filantropii.

MG: Fáze, o které si Bill myslel, že přijde

až mu bude 60.

A zatím mu 60 není,

takže některé věci se mění v průběhu času.

CA: Takže tam to začalo, ale pak se věci zrychlily.

To se odehrálo v roce 1993 a až v roce 1997

byla založena ta nadace.

MA: V roce 1997 jsme četli článek

o průjmových onemocněních, které zabíjí tolik dětí po celém světě

a pořád jsme si říkali:

"To není možné.

V USA si prostě zajdete do lékárny."

A začali jsme oslovovat vědce,

začali jsme se učit o populaci,

o očkování,

o tom, co funguje a co selhalo

a v té době jsme se opravdu rozjeli.

To bylo na konci roku 1998, 1999.

CA: Takže jste měli k dispozici spoustu peněz

a svět plný různých problémů.

Jak jste se, proboha, rozhodli, na co se zaměřit?

BG: Rozhodli jsme se, že vybereme dvě věci

s největší mírou nespravedlnosti na světě.

Zaměřili jsme se na děti, ktéré umírají,

které nemají dostatek výživy k vývoji,

a na země, které byly opravdu v pasti,

protože s takovou úmrtností

a s tolika dětmi v rodinách

zažívali obrovský nárůst populace

a ty děti byly tak nemocné,

že nemohly být v podstatě vzdělávány

a postavit se na vlastní nohy.

Takže to byla naše globální agenda

a pak ve Spojených Státech,

oba jsme měli úžasné vzdělání

a uvědomili jsme si, že způsob, jakým mohou Spojené Státy

dostát svému slibu ve formě rovných příležitostí,

je mít výborný vzdělávací systém

a čím více jsme o tom věděli, tím více jsme si uvědomovali,

že tento slib neplníme.

Takže jsme si vybrali tyto dvě věci

a všechno, co nadace dělá,

je zaměřeno zde.

CA: Oba jsem vás požádal, abyste vybrali obrázek,

který máte rádi a který znázorňuje vaši práci

a Melindo, tohle jsi vybrala ty.

O co se jedná?

MG: Jedna z věcí, které ráda dělám, když cestuju

je že jdu do venkovských oblastí a mluvím se ženami,

ať už je to v Bangladéší, Indii, nebo v zemích v Africe

a jdu za nimi jako bezejmenná západní žena.

Neříkám jim, kdo jsem. Obyčejné šortky.

A pořád jsem slýchávala od žen,

stále a stále dokola, čím víc jsem cestovala:

"Chtěl bych dostat tuhle injekci."

Mluvila jsem s nimi o dětském očkování

a ono stočili rozhovor na:

"Ale co s tou injekcí, kterou dostanu já?"

což je injekce, která se jmenuje Depo-Provera,

což je antikoncepční prostředek.

A když jsem se vrátila, mluvila jsem s celosvětovými experty

a oni říkali: "Ale ne, antikoncepce

je dostatek v rozvojových zemích."

Museli byste hrabat hlouběji ve zprávách,

ale náš tým za mnou přišel s tímto,

což ukazuje, že nejžádanější věc,

kterou ženy v Africe chtějí používat,

je na skladě nedostupná více než 200 dní v roce.

Což vysvětluje, proč mi ženy říkaly:

"Šla jsem 10 kilometrů na kliniku, bez toho,

aby to můj muž věděl a nic tam nebylo. "

Kondomy byly v Africe k dostání

díky práci proti AIDS, kterou Spojené Státy

a ostatní podpořily.

Ale ženy vám stále znova a znova řeknou:

"Nemůžu mému manželovi vnutit kondom.

Buď tím naznačuji, že AIDS má on nebo já,

ale potřebuji antikoncepci, protože pak dokážu ovlivnit

narození mých dětí a mohu je nakrmit

a mít šanci na jejich vzdělávání.

CA: Melindo, ty jsi katolička

a často býváš zapletena

do sporů ohledně této problematiky

a do otázky ohledně potratů

a to na obou stranách.

Jak to dokážeš řídit?

MG: Myslím si, že je opravdu důležité,

že jsme se společnost jako celek

stáhli od antikoncepce.

Věděli jsme, že 210 miliónů žen

si žádalo přístup k antikoncepci,

dokonce k antikoncepci, kterou máme tady ve Spojených Státech

a neposkytovali jsme ji

z důvodu politické kontroverze v této zemi

a to mi přijde jako zločin

a stále jsem se snažila najít někoho,

kdo by to zvedl zpět na celosvětovou úroveň

až jsem si nakonec uvědomila,
že to musím udělat sama.

A i přesto, že jsem katolička,

věřím v antikoncepci,

stejně tak jako většina katolických žen ve Spojených Státech,

které se hlásí k užívání antikoncepce

a nedovolím, aby kontroverze

byla to, co nás drží zpátky.

Dříve jsme měli shodu ve Spojených Státech

ohledně antikoncepce

a tak jsme opět dosáhli celosvětové shody

a vybrali jsme 2,6 mld. dolarů

přesně na tuto problematiku pro ženy.

(Potlesk)

CA: Bille, to je tvůj graf. O co jde?

BG: No, můj graf má na sobě čísla.

(Smích)

Mám moc rád ten graf.

Tohle je počet dětí,

které každoročně zemřou dříve než ve věku pěti let.

A co zde lze vyčíst

je ohromný úspěch,

který ale není moc známý,

v tom, že jsme dosáhli úžasného pokroku.

Dostali jsme se z 20 miliónů,

krátce po tom, co jsem se narodil,

až na 6 miliónů k dnešnímu dni.

Takže toto je příběh

z větší části o očkování.

Neštovice zabíjely pár miliónů dětí ročně.

Toto jsme se zbavili, takže to kleslo na nulu.

Spalničky zabíjely pár miliónů ročně.

To kleslo na několik set tisíc.

Takže toto je graf,

ve kterém chceme, aby ta čísla pokračovala

a bude možné,

díky vědě a novým vakcínám,

tyto vakcíny dostat až k dětem.

Můžeme dokonce tento proces urychlit.

V posledním desetiletí

toto číslo klesalo rychleji,

než kdykoliv v historii

a tak jednoduše miluji fakt,

že můžeme říct, že pokud vyvineme nové vakcíny,

pokud je tam dokážeme dopravit,

pokud využijeme naše nejnovější znalosti těchto věcí

a zvládneme dodávku, že můžeme způsobit zázrak.

CA: Ty sis to spočítal

a domnívám se, že doslova

tisíce dětských životů je zachráněno každý den,

v porovnání s minulým rokem.

Není to nahlášeno.

Letecká nehoda s 200 a více mrtvými

je mnohem, mnohem větší událost než tohle.

Nepřivádí tě to k šílenství?

BG: Jo, protože se o tom moc nemluví.

Je to dítě, jedno dítě za druhým.

Devadesát osm procent

nemá nic společného s přírodními katastrofami

a přece, dobročinnost lidí,

když vidí přírodní katastrofu, je úžasná.

Je neuvěřitelné, jak lidé přemýšlí,

to jsem mohl být já a peníze tečou.

Tyto příčiny jsou tak trochu neviditelné.

Teď když Rozvojové cíle tisíciletí

a další věci se tam začínají dostávat,

pozorujeme nárůst ve štědrosti,

takže cílem je dostat tohle číslo pod milion,

což by mělo být možné ještě během našeho života.

CA: Možná bylo potřeba někoho,

koho vzrušují čísla a grafy

a ne jen velká, smutná tvář,

aby se zapojil.

Ty jsi to použil letos ve svém dopisu,

ve kterém jsi použil v podstatě stejný argument, že pomoc,

navzdory zažitému názoru,

že pomoc je k ničemu a porouchaná,

je vlastně velmi efektivní.

BG: Lidé si uvědomují,

že určitá pomoc byla dobře míněná

a nedopadla dobře.

Dokonce některé kapitálové investice

měly dobrý úmysl a nedopadly dobře.

Ale neměli bychom říkat, že kvůli tomu,

že některé věci se nevydařily,

tak to nemá smysl.

Měli bychom si uvědomit, co bylo naším cílem?

Jak se snažíme pozdvihnout výživu,

přežití a gramotnost,

aby se tyto země dokázaly o sebe postarat

a říct si wow, tohle jde dobře

a poučit se.

Můžeme pomáhat lépe.

Není to všelék.

Myslím si, že můžeme pomoct více než investicemi

a to včetně velkých zásahů jako tento.

CA: Převládající názor je,

že je pro manžele velmi těžké spolu pracovat.

Jak se vám to podařilo?

MG: Slyšela jsem hodně žen říkat:

"Vážně bych s manželem nemohla pracovat.

To by prostě nefungovalo."

Ale my si to užíváme a ne-

Tato nadace je pro nás oba sjednocení

na její nepřetržité cestě učení

a moc spolu necestujeme

kvůli nadaci, tak jako jsme cestovali

když Bill pracoval v Microsoftu.

Spíše cestujeme odděleně,

ale vím, že když se vrátím domů,

Billa bude zajímat co jsem se dověděla,

ať už je to něco o ženách a dívkách,

nebo něco nového o dodávkách vakcín,

nebo o člověku, který je velkým vůdcem.

Bude poslouchat a bude ho to velmi zajímat.

A ví, že když on přijde domů,

a chce mluvit o přednášce, kterou měl,

nebo o datech nebo o tom, co se dozvěděl,

tak mě to velmi zajímá

a myslím, že máme vážně spolupracující vztah.

Ale určitě spolu nejsme pořád, to je jasné.

(Smích)

CA: Ale teď jste spolu a my jsme velmi rádi, že jste spolu.

Melindo, dříve jsi v podstatě

řídila celou tu věc.

Asi před šesti lety

Bill se přidal na plný úvazek, odešel z Microsoftu

a nastoupil na plný úvazek.

Muselo být těžké se

tomu přizpůsobit, ne?

MG: Ano, dokonce si myslím,

že pro zaměstnance nadace

byl příchod Billa více úzkostlivý

než byl pro mě.

Dokonce jsem se na to velmi těšila.

Bill se rozhodl

ještě dřív, než to bylo v r. 2006 ohlášeno

a bylo to opravdu jeho rozhodnutí,

ale bylo to zase na dovolené,

když jsme se procházeli po pláži

a on nad tím začal uvažovat.

A přišlo mi vzrušující, že by Bill

obětoval svůj mozek a srdce

řešení těchto obrovských globálních problémů,

těchto nerovností a to mi přišlo vzrušující.

Ano, zaměstnanci nadace z toho měli trému.

(Potlesk)

CA: To je skvělé.

MG: Ale to zmizelo během tří měsíců,

jakmile tam byl.

BG: Včetně některých zaměstnanců.

MG: To jsem řekla, pro změstanance

to zmizelo po třech
měsících, co jsi tam byl.

BG: Ne, jenom žertuju.
MG: Aha, zaměstnanci ale nezmizeli.

BG: Pár ano, ale-

(Smích)

CA: A o čem se tak hádáte?

Neděle, 11 hodin,

nejste v práci,

co se naskytne? O čem se hádáte?

BG: Protože jsme to vybudovali

společně už od začátku,

je to skvělá spolupráce.

Zažil jsem to s Paulem Allenem

v počátcích Microsoftu.

Zažil jsem to se Stevem Ballmerem, když se Microsoft rozrostl,

a teď je Melinda, silnějším,

rovnějším způsobem, ten partner,

takže hodně mluvíme

o věcech, kterým bychom se měli více věnovat

a které skupiny fungují dobře.

Má hodně pochopení.

Hodně se baví se zaměstnanci.

Každý máme vlastní cestu.

Je hodně prostoru pro spolupráci.

Nenapadá mě nic, kdy jeden z nás

měl velmi silný názor

o nějaké konkrétní věci.

CA: A co ty, Melindo? Tebe napadá? (Smích)

Nikdy nevíte.

MG: No, tak jde o tohle.

Vidíme věci z různých úhlů

a myslím si, že je to dobře.

Bill vidí velká data

a řekne: "Chci jednat na základě těchto celosvětových statistik."

Já na to jdu z intuice.

Setkávám se s hodně lidmi

a Bill mě naučil to uchopit

a podívat se na data a říct, jestli sedí

a myslím, že já jsem ho naučila

podívat se na data

a potkat se s těmi lidmi a pochopit,

jestli opravdu dokážeme dodat tu vakcínu.

dokážete přemluvit ženu, aby přijala kapky proti obrně,

které dostává její dítě?

Protože podání je

stejně tak důležité jako věda.

Takže si myslím, že jsme se časem přiklonili

ke stanovisku toho druhého

a upřímně si myslím, že naše práce je díky tomu lepší.

CA: Takže ve vakcínách a obrně a tak dále

jste měli úžasné výsledky.

Ale co neúspěchy?

Můžete říct něco o neúspěších

a něco o tom, co jste se z nich naučili?

BG: Ano, naštěstí si můžeme dovolit pár neúspěchů,

protože jsme je určitě zažili.

Zaměřujeme se hodně na práci s vakcínami a léky,

takže víme, že budeme mít různé neúspěchy.

Takže například, čemu se dostalo hodně publicity,

byly žádosti o lepší kondom.

Měli jsme stovky nápadů.

Možná pár z nich bude fungovat.

Byli jsme hodně naivní, aspoň já jsem byl, ohledně léku

proti černé horečce v Indii,

o kterém jsem si myslel, jakmile jsme ho měli,

že můžeme tuto nemoc vyhladit.

Jak se ukázalo, bylo potřeba injekce

každý den po dobu deseti dní.

Trvalo to o tři roky déle, než jsme mysleli

a pak nebyla žádná možnost,

jak to tam dostat.

Naštěstí jsme zjistili,

že pokud vyhubíme písečné mouchy,

mohlo by se nám to povést,

ale strávili jsme pět let,

pět promarněných let

a asi 60 miliónů

na cestě, která měla

nakonec velmi omezené využití.

CA: Utrácíte snad miliardu dolarů ročně

na vzdělání, nebo tak podobně.

Ten příběh za tím je

docela dlouhý a složitý.

Jsou nějaké neúspěchy, které byste mohli zmínit?

MG: Řekla bych, že obrovské ponaučení

z té počáteční práce je,

že malé školy jsou tím řešením

a malé školy určitě pomáhají.

Snižují míru odpadlíků.

Takové školy mají menší míru násilí a zločinnosti.

Ale co jsme se naučili je a co se

ukázalo jako základním klíčem úspěchu

je dobrý učitel, který vede třídu.

Pokud nemáte dobrého učitele,

který zastupuje třídu,

je jedno, jak velká nebo malá je ta budova,

ale nezměníte,

jestli ten student bude připravený na vysokou nebo ne.

(Potlesk)

CA: Melindo, to jsi ty

a vaše nejstarší dcera, Jenn.

A bylo to pořízeno před třemi týdny,

třemi nebo čtyřmi týdny. Kde to bylo?

MG: Byly jsme v Tanzánii.

Jenn už byla v Tanzánii.

Všechny naše děti vlastně už byly několikrát v Africe.

A rozhodli jsme se udělat něco trochu jinak,

rozhodli jsme se strávit

dvě noci a tři dny s rodinou.

Anna a Sanare jsou rodiče.

Pozvali nás do jejich boma.

Vlastně ta koza už tam byla,

žila v jedné chýši

v jejich osadě, když jsme tam přišli.

A žili jsme s jejich rodinou

a opravdu, opravdu jsme se naučili

jak vypadá život na venkově Tanzánie.

A rozdíl mezi návštěvou

na půl dne

nebo tři čtvtě dne

a tím, zůstat přes noc byl ohromný

a dovolte mi uvést jeden příklad.

Měli šest dětí a když jsem mluvila s Annou

v kuchyni, vařili jsme asi pět hodin

v jejich kuchyni v chatrči

a zatímco jsme spolu mluvily, dopodrobna

plánovala s jejím manželem

narození jejich dětí.

Byl to velmi milující vztah.

To byl Masajským válečník a jeho žena,

ale rozhodli se, že se vezmou

a očividně měli vztah plný lásky a respektu.

Jejich děti, jejich šest dětí,

ty dvě uprostřed jsou dvojčata, 13 let,

chlapec a dívka jménem Grace.

A když jsme šli štípat dříví,

a dělat všechny ty věci, které dělala
Grace a její matka,

Grace nebyla dítě, ale dospívající,

ale nebyla dospělá.

Byly velmi, velmi stydlivá.

A chtěla se pořád bavit se mnou a Jenn.

Snažily jsme se jí oslovovat, ale hodně se styděla.

Ale v noci,

když se zhasla všechna světla na venkově Tanzánie

a té noci nesvítil měsíc,

byla to první noc, žádné hvězdy,

a Jenn vyšla ze své chatrče

se svou čelovkou,

Grace šla okamžitě,

se svým překladačem,

za Jenn a řekla:

"Až odjedeš domů,

můžu dostat tvoji čelovku,

abych mohla v noci studovat?"

CA: Wow.

MG: A její otec mi řekl,

jaký měl strach, protože na rozdíl od jejich syna,

který složil zkoušky pro druhý stupeň,

kvůli jejím povinnostem

se jí tak nedařilo

a ještě nechodila do vládní školy.

Řekl: "Nevím, jak zaplatím za její vzdělání.

Nemůžu si dovolit soukromou školu

a možná zůstane na téhle farmě jako moje žena."

Takže si uvědomují rozdíl,

jaký může mít vzdělání

a to obrovským způsobem.

CA: Tohle je další obrázek

tebe a vašich dalších dvou dětí, Roryho a Phoebe,

spolu s Paulem Farmerem.

Výchova tří dětí

v nejbohatší rodině na světě

zní jako sociální experiment

poněkud bez předobrazu.

Jak se vám to podařilo?

Jaký je váš přístup?

BG: No, řekl bych že celkově

naše děti dostanou skvělé vzdělání,

ale musíme se ujistit,

že chápou své vlastní schopnosti

a kam se vydají a co udělají

a naše filozofie je

mít s nimi jasný vztah -

většina peněz jde na nadaci -

a pomoct jim najít něco, co by je mohlo zajímat.

Chceme najít rovnováhu, ve které mají

svobodu dělat cokoliv,

ale aby neměli tolik peněz,

že by nemuseli dělat nic.

A zatím jsou vcelku pilní,

nadšení vydat se vlastním směrem.

CA: Očividně střežíte jejich soukromí, z jasných důvodů.

Zajímalo by mě, proč jste mi dovolili

ukázat tento obrázek tady na TEDu.

MG: No, je to zajímavé.

Jak stárnou, hodně si uvědomují,

že naše rodinné přesvědčení se týká zodpovědnosti,

že jsme v neuvěřitelné situaci

jen tím, že žijeme ve Spojených Státech

a máme dobré vzdělání

a máme povinnost něco vrátit tomuto světu.

A tím jak stárnou

a my je učíme -

je tolik zemí na světě -

a říkají:

"Chceme, aby lidé věděli, že věříme

v to, co děláte, mami a tati,

a je v pořádku ukázat nám víc."

Takže máme jejich svolení ukázat tu fotku

a myslím si, že Paul Farmer ji pravděpodobně časem

umístí někam do své práce.

Ale vážně se hluboce zajímají

také o misi nadace.

CA: Máte více než dostatek peněz,

navzdory vaším příspěvkům do nadace,

abyste z nich všech udělali miliardáře.

Plánujete to pro ně?

BG: Vůbec. Ne. Nebudou mít nic takového.

Musí mít pocit,

že jejich vlastní práce je smysluplná a důležitá.

Četli jsme článek ještě dlouho předtím,
než jsme se vzali,

ve kterém o tom Warren Buffet mluvil,

a jsme přesvědčeni, že to není k dobru

ani společnosti, ani dětí.

CA: No, když je řeč o Warrenovi Buffetovi,

něco úžasného se stalo v roce 2006,

kdy nějakým způsobem tvůj jediný soupeř

o nejbohatšího člověka v America

najednou obrátil a souhlasil s tím darovat

80 procent svého jmění

na vaši nadaci.

Jak se to proboha stalo?

Hádám, že existuje dlouhá a krátká verze.

Máme čas na krátkou verzi.

BG: Tak dobrá. Warren byl blízký přítel

a chtěl, aby to jeho žena Suzie

všechno rozdala.

Bohužel zemřela dříve než on

a velmi rád deleguje

- (Smích) -

a řekl -

CA: To tweetněte.

BG: Pokud má někoho,
kdo dělá něco dobře,

a je ochotný to dělat zadarmo

možná to je tak správně. Ale my jsme byli v šoku.

MG: Úplně v šoku.
BG: Nikdy jsme to nečekali

a bylo to neuvěřitelné.

Umožnilo nám to dramaticky navýšit naše ambice

ohledně toho, čeho jsme s nadací schopni dosáhnout.

Polovina zdrojů, kterými disponujeme,

pochází z Warrenovy ohromující štědrosti.

CA: Domnívám se, že jste přislíbili,

že než skončíte,

více než 95 procent vašeho bohatství

připadne nadaci.

BG: Ano.

CA: A od počátku tohoto vztahu, je to úžasné -

(Potlesk)

A v nedávné době, jste se vy a Warren

snažili přesvědčit

ostatní miliardáře a úspěšné lidi,

aby přislíbili snad

více než polovinu svého majetku na dobročinnost.

Jak se to daří?

BG: No, máme teď asi 120 lidí,

kteří přislíbili svou podporu.

Jedna ze skvělých věcí je, že se sejdeme

každý rok a bavíme se,

nabíráš zaměstnance, co jim dáváš?

Nesnažíme se to sjednotit.

Krása dobročinnosti je

v té ohromné diverzitě.

Lidé na některé věci přispívají.

My si řekneme "Wow."

Ale to je skvělé.

To je úkol dobročinnosti,

vybrat různé přístupy

i v jedné oblasti, jako vzdělávání.

Potřebujeme více experimentování.

Ale setkat se s těmi lidmi bylo skvělé,

sdílet jejich cestu k dobročinnosti,

jak zapojili své děti,

co dělají jinak

a bylo to mnohem úspěšnější, než jsme čekali.

Teď to vypadá, že to bude pořád růst,

v následujících letech.

MG: A lidé vidí, že ostatní lidé

dosahují pomocí dobročinnosti změny,

to jsou lidé, kteří vybudovali

vlastní podnikání,

podpořili neuvěřitelné nápady svou důmyslností.

Pokud by vložili své nápady a své myšlení

do dobročinnosti, mohou změnit svět.

A vidí ostatní, jak se zapojují a říkají:

"Wow, to chci taky udělat se svými penězmi."

To je pro mě ta neuvěřitelná věc.

CA: Zdá se mi, že pro některé lidi

je opravdu těžké přijít na to,

jak aspoň částečně utratit tolik peněz

za něco jiného.

Nejspíš i tady máme pár miliardářů

a určitě nějaké úspěšné lidi.

Zajímalo by mě, dají se přesvědčit?

Jak je přesvědčujete?

BG: Je to ta nejvíce naplňující věc,

kterou jsme kdy udělali,

a nemůžete si to vzít s sebou,

a pokud to není dobré pro děti,

pojďme se sejít a bavit se

o tom, co se dá udělat.

Svět je mnohem lepší místo

díky filantropům z minulosti

a americká tradice, která je nejsilnější,

je závidět zbytku světa.

A důvod, proč jsem tak optimistický,

je protože si myslím, že dobročinnost

bude dále růst

a zabývat se věcmi,

na kterých vláda neumí pracovat
a objevovat je,

a poskytne náhled tím správných směrem.

CA: Na světě je hrozná nerovnost,

rostoucí nerovnost,

která je strukturálním problémem.

Zdá se mi, že kdyby více vašich vrstevníků

přijalo ten přístup, který jste zaujali vy,

mělo by to dopad

jak na ten problém, tak určitě

na vnímání toho problému.

Je to připomínka na místě?

BG: Samozřejmě. Pokud vezmete nejbohatším

a dáte to nejchudším, je to dobře.

Zkoušíte to vyrovnat a to je správné.

MG: Ale měníte systémy.

V Americe se snažíme změnit
systém vzdělávání,

aby byl spravedlivý pro všechny

a fungoval pro všechny.

A to, pro mě, mění

rovnováhu nerovnosti.

BG: To je nejdůležitější.

(Potlesk)

CA: No, myslím si, že většina lidí tady v sále

a mnoho miliónů po celém světě

je uneseno směrem,

kterým se vaše životy ubírají,

a neuvěřitelnou mírou, jakou

měníte budoucnost.

Děkuji vám mnohokrát, že
jste přišli na TED

a že jste se s námi podělili a za všechno, co děláte.

BG: Děkuji vám.
MG: Děkuji.

(Potlesk)

BG: Děkuji.
MG: Mockrát děkuji:

BG: Dobrá práce. (Potlesk)