Nebezpečí skrývání svého já

Morgana Bailey skrývala své pravé já 16 let. V odvážné přednášce vyslovuje čtyři slova, která se možná některým nezdají nijak velkolepá, ale pro ni byla paralyzující. Proč se ozvat? Protože zjistila, že její mlčení má osobní, pracovní a společenské dopady. Před publikem, tvořeným jejími spolupracovníky, přemítá nad tím, co znamená bát se odsouzení ostatními a jaký vliv to má na to, jak posuzujeme sami sebe.

Když jsem byla mladá, byla jsem
hrdá nonkonformistka

v konzervativním americkém státě,
kde žiji, v Kansasu.

Nešla jsem s davem.

Nebála jsem se zkusit ujeté trendy
v oblečení a účesech.

Byla jsem otevřená a velmi společenská.

Dokonce i tyhle obrázky a pohlednice
z mého londýnského semestru v zahraničí

před 16 lety ukazují,
že mě bylo zjevně jedno,

pokud mě ostatní viděli jako
divnou či jinou.

(Smích)

Ale v tom stejném roce, kdy jsem
byla v Londýně, před 16 lety,

jsem o sobě zjistila něco,
co bylo tak trochu jedinečné

a co změnilo všechno.

Stala jsem se opakem toho, kým
jsem si jednou myslela, že jsem.

Zůstala jsem ve svém pokoji, místo toho
abych šla mezi lidi.

Přestala jsem se angažovat
v klubech a vedoucích aktivitách.

Už jsem nechtěla vyčnívat z davu.

Říkala jsem si, že je to proto,
že vyrůstám, stávám se dospělou,

ne proto, že najednou hledám přijetí.

Vždycky jsem předpokládala,
že jsem imunní vůči potřebě přijetí.

Konec konců, byla jsem trochu nekonvenční.

Ale teď si uvědomuji,

že v ten moment, kdy jsem si
uvědomila, že jsem v něčem jiná,

byl ten samý moment, kdy jsem se
začala skrývat a chovat konformně.

Skrývání je postupující zvyk,

a jak se jednou začnete skrývat,

stane se vystoupení a vyjádření se
těžším a těžším.

Dokonce i teď,

když jsem se s lidmi bavila
o tématu této přednášky,

jsem přišla s výmluvou,

a skryla jsem dokonce i pravdu
o své přednášce pro TED.

Takže je příhodné a strašidelné,

že jsem se do tohoto města vrátila
o 16 let později

a vybrala si toto pódium k tomu,
abych se konečně přestala skrývat.

Co jsem skrývala 16 let?

Jsem lesba.

(Potlesk)

Děkuji.

Zápasila jsem s tím,
abych řekla tato slova,

protože jsem nechtěla,
aby mě definovala.

Kdykoliv jsem v minulosti přemýšlela
o coming outu,

říkala jsem si, že chci, aby mě
ostatní znali jako Morganu,

pouze Morganu,

ne jako "moji lesbickou
kamarádku Morganu" nebo

"mou homosexuální spolupracovnici
Morganu".

Jenom Morganu.

Pro ty z vás z velkoměst

se toto nemusí zdát jako žádná velká věc.

Může se zdát zvláštní,
že jsem potlačovala pravdu

a skrývala ji tak dlouho.

Ale byla jsem paralyzovaná svým strachem
z toho, že nebudu přijatá.

A nejsem sama, samozřejmě.

V roce 2013 studie Deloittu zjistila,
že překvapivě velká část lidí

skrývá aspekty své identity.

Ze všech dotazovaných zaměstnanců

jich 61 % uvedlo, že mění aspekt svého
chování či vzhledu kvůli tomu,

aby v práci zapadli mezi ostatní.

Ze všech zaměstnanců, kteří byli gayové,
lesby nebo bisexuálové

jich 83 % přiznalo, že mění určité aspekty
své identity,

aby v práci nevypadali moc "teple".

Tato studie zjistila, že i ve firmách,

které mají politiku diverzity
a inkluzivní programy,

mají zaměstnanci problém být sami sebou,

protože věří, že konformita je klíčová

pro jejich dlouhodobý kariérní růst.

A zatímco jsem byla překvapená,
že tolik lidí jako já

plýtvá takovým množstvím energie
ve snaze skrýt se,

vyděsilo mě, když jsem zjistila,
že mé mlčení

má následky v podobě života či smrti
a dlouhodobé společenské dopady.

12 let:

čas, o jaký je zkrácena očekávaná
délka života

pro gaye, lesby a bisexuály
ve velmi homofobních komunitách

ve srovnání s komunitami,
které je přijímají.

Délka života zkrácená o 12 let.

Když jsem to letos četla
v časopisu Advocate,

došlo mi, že si nemůžu dovolit dál mlčet.

Dopady osobního stresu a sociálních
stigmat jsou smrtící kombinací.

Tato studie zjistila, že homosexuálové
v homofobních komunitách

čelí vyššímu výskytu srdečních onemocnění,
násilí a sebevražd.

To, o čem jsem si myslela,
že bylo jenom soukromou záležitostí,

mělo, jak jsem si uvědomila,
dominový efekt,

procházející přes pracoviště
až do komunity

za každý příběh, jako ten můj.

Moje volba skrývat se a nesdílet,
kým skutečně jsem,

mohla neúmyslně přispět k naprosto
stejnému prostředí

a atmosféře diskriminace.

Vždycky jsem si říkala, že není žádný
důvod říkat, že jsem homosexuál,

ale myšlenka, že mé mlčení má
společenské následky,

mě skutečně zasáhla letos,
když jsem promarnila příležitost

změnit atmosféru diskriminace
ve svém vlastním státě, Kansasu.

V únoru kansaská Sněmovna reprezentantů
podala návrh na hlasování o zákonu,

který by v zásadě dovolil firmám,

aby využily náboženskou svobodu jako důvod
k odepření služeb homosexuálům.

Moje bývalá spolupracovnice a kamarádka

má otce, který je členem kansaské
Sněmovny reprezentantnů.

Hlasoval pro schválení tohoto zákona,

pro zákon, který by umožnil společnostem
upřít mi své služby.

Co si myslí má kamarádka o

lesbách, gayích, bisexuálech,
trans a queer lidech

a těch nejistých si svou sexualitou
a genderem?

Co si myslí její otec?

Nevím, protože jsem s nimi nikdy
nebyla upřímná ohledně toho, kým jsem.

Proniká mi to do morku kostí.

Co kdybych jí už před lety
řekla svůj příběh?

Mohla by svému otci říct o mé zkušenosti?

Mohla jsem nakonec pomoct
změnit jeho hlas?

Nikdy to nezjistím,

a kvůli tomu jsem si uvědomila,
že jsem se ani nepokusila udělat změnu.

Jak ironické, že pracuji ve sféře
lidských zdrojů,

povolání, jehož posláním je vítat,

propojovat a podporovat
rozvoj zaměstnanců.

Profese, která podporuje to, že
diverzita společnosti

by se měla odrážet na pracovišti,

a přesto jsem neudělala nic,
abych diversitu podpořila.

Když jsem před rokem přišla do této firmy,

říkala jsem si, že tato firma má
antidiskriminační zásady,

které chrání gaye, lesby, bisexuály
a trans lidi.

Její závazek vůči diverzitě je zjevný
z jejích komplexních inkluzivních programů.

Až překročím práh této společnosti,
konečně se vyoutuji.

Ale neudělala jsem to.

Místo toho, abych využila této
příležitosti,

neudělala jsem nic.

(Potlesk)

Když jsem si procházela svůj londýnský
zápisník a album

ze semestru v Londýně před 16 lety,

narazila jsem na poupravený citát
z knihy Paradise od Toni Morrisonové:

"Uvnitř jsou děsivější věci než venku".

A pak jsem pro sebe dolů
připsala poznámku:

"Zapamatuj si to".

Jsem si jistá, že jsem se snažila dodat si
odvahu k tomu, abych vyrazila ven

a poznávala Londýn, ale poselství, které
mi uniklo, byla nutnost

začít poznávat a přijímat sebe.

Co mi došlo až o mnoho let později, je,

že největšími překážkami, které kdy
budu muset překonat,

jsou mé vlastí obavy a nejistoty.

Věřím, že když se postavím svým vnitřním
obavám, budu schopná změnit vnější realitu.

Dnes jsem se rozhodla

odhalit část sebe sama,
kterou jsem skrývala příliš dlouhou.

Doufám, že to znamená,
že se už znovu nebudu ukrývat

a doufám, že tím, že se dnes vyoutuji,
mohu udělat něco proto, abych změnila

statistiky a pomohla ostatním, kteří se
cítí být jinými, aby byli více sami sebou

a více naplnění jak ve svých pracovních
tak ve svých osobních životech.

Děkuji.

(Potlesk)