Když jsem byla mladá, byla jsem hrdá nonkonformistka v konzervativním americkém státě, kde žiji, v Kansasu. Nešla jsem s davem. Nebála jsem se zkusit ujeté trendy v oblečení a účesech. Byla jsem otevřená a velmi společenská. Dokonce i tyhle obrázky a pohlednice z mého londýnského semestru v zahraničí před 16 lety ukazují, že mě bylo zjevně jedno, pokud mě ostatní viděli jako divnou či jinou. (Smích) Ale v tom stejném roce, kdy jsem byla v Londýně, před 16 lety, jsem o sobě zjistila něco, co bylo tak trochu jedinečné a co změnilo všechno. Stala jsem se opakem toho, kým jsem si jednou myslela, že jsem. Zůstala jsem ve svém pokoji, místo toho abych šla mezi lidi. Přestala jsem se angažovat v klubech a vedoucích aktivitách. Už jsem nechtěla vyčnívat z davu. Říkala jsem si, že je to proto, že vyrůstám, stávám se dospělou, ne proto, že najednou hledám přijetí. Vždycky jsem předpokládala, že jsem imunní vůči potřebě přijetí. Konec konců, byla jsem trochu nekonvenční. Ale teď si uvědomuji, že v ten moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem v něčem jiná, byl ten samý moment, kdy jsem se začala skrývat a chovat konformně. Skrývání je postupující zvyk, a jak se jednou začnete skrývat, stane se vystoupení a vyjádření se těžším a těžším. Dokonce i teď, když jsem se s lidmi bavila o tématu této přednášky, jsem přišla s výmluvou, a skryla jsem dokonce i pravdu o své přednášce pro TED. Takže je příhodné a strašidelné, že jsem se do tohoto města vrátila o 16 let později a vybrala si toto pódium k tomu, abych se konečně přestala skrývat. Co jsem skrývala 16 let? Jsem lesba. (Potlesk) Děkuji. Zápasila jsem s tím, abych řekla tato slova, protože jsem nechtěla, aby mě definovala. Kdykoliv jsem v minulosti přemýšlela o coming outu, říkala jsem si, že chci, aby mě ostatní znali jako Morganu, pouze Morganu, ne jako "moji lesbickou kamarádku Morganu" nebo "mou homosexuální spolupracovnici Morganu". Jenom Morganu. Pro ty z vás z velkoměst se toto nemusí zdát jako žádná velká věc. Může se zdát zvláštní, že jsem potlačovala pravdu a skrývala ji tak dlouho. Ale byla jsem paralyzovaná svým strachem z toho, že nebudu přijatá. A nejsem sama, samozřejmě. V roce 2013 studie Deloittu zjistila, že překvapivě velká část lidí skrývá aspekty své identity. Ze všech dotazovaných zaměstnanců jich 61 % uvedlo, že mění aspekt svého chování či vzhledu kvůli tomu, aby v práci zapadli mezi ostatní. Ze všech zaměstnanců, kteří byli gayové, lesby nebo bisexuálové jich 83 % přiznalo, že mění určité aspekty své identity, aby v práci nevypadali moc "teple". Tato studie zjistila, že i ve firmách, které mají politiku diverzity a inkluzivní programy, mají zaměstnanci problém být sami sebou, protože věří, že konformita je klíčová pro jejich dlouhodobý kariérní růst. A zatímco jsem byla překvapená, že tolik lidí jako já plýtvá takovým množstvím energie ve snaze skrýt se, vyděsilo mě, když jsem zjistila, že mé mlčení má následky v podobě života či smrti a dlouhodobé společenské dopady. 12 let: čas, o jaký je zkrácena očekávaná délka života pro gaye, lesby a bisexuály ve velmi homofobních komunitách ve srovnání s komunitami, které je přijímají. Délka života zkrácená o 12 let. Když jsem to letos četla v časopisu Advocate, došlo mi, že si nemůžu dovolit dál mlčet. Dopady osobního stresu a sociálních stigmat jsou smrtící kombinací. Tato studie zjistila, že homosexuálové v homofobních komunitách čelí vyššímu výskytu srdečních onemocnění, násilí a sebevražd. To, o čem jsem si myslela, že bylo jenom soukromou záležitostí, mělo, jak jsem si uvědomila, dominový efekt, procházející přes pracoviště až do komunity za každý příběh, jako ten můj. Moje volba skrývat se a nesdílet, kým skutečně jsem, mohla neúmyslně přispět k naprosto stejnému prostředí a atmosféře diskriminace. Vždycky jsem si říkala, že není žádný důvod říkat, že jsem homosexuál, ale myšlenka, že mé mlčení má společenské následky, mě skutečně zasáhla letos, když jsem promarnila příležitost změnit atmosféru diskriminace ve svém vlastním státě, Kansasu. V únoru kansaská Sněmovna reprezentantů podala návrh na hlasování o zákonu, který by v zásadě dovolil firmám, aby využily náboženskou svobodu jako důvod k odepření služeb homosexuálům. Moje bývalá spolupracovnice a kamarádka má otce, který je členem kansaské Sněmovny reprezentantnů. Hlasoval pro schválení tohoto zákona, pro zákon, který by umožnil společnostem upřít mi své služby. Co si myslí má kamarádka o lesbách, gayích, bisexuálech, trans a queer lidech a těch nejistých si svou sexualitou a genderem? Co si myslí její otec? Nevím, protože jsem s nimi nikdy nebyla upřímná ohledně toho, kým jsem. Proniká mi to do morku kostí. Co kdybych jí už před lety řekla svůj příběh? Mohla by svému otci říct o mé zkušenosti? Mohla jsem nakonec pomoct změnit jeho hlas? Nikdy to nezjistím, a kvůli tomu jsem si uvědomila, že jsem se ani nepokusila udělat změnu. Jak ironické, že pracuji ve sféře lidských zdrojů, povolání, jehož posláním je vítat, propojovat a podporovat rozvoj zaměstnanců. Profese, která podporuje to, že diverzita společnosti by se měla odrážet na pracovišti, a přesto jsem neudělala nic, abych diversitu podpořila. Když jsem před rokem přišla do této firmy, říkala jsem si, že tato firma má antidiskriminační zásady, které chrání gaye, lesby, bisexuály a trans lidi. Její závazek vůči diverzitě je zjevný z jejích komplexních inkluzivních programů. Až překročím práh této společnosti, konečně se vyoutuji. Ale neudělala jsem to. Místo toho, abych využila této příležitosti, neudělala jsem nic. (Potlesk) Když jsem si procházela svůj londýnský zápisník a album ze semestru v Londýně před 16 lety, narazila jsem na poupravený citát z knihy Paradise od Toni Morrisonové: "Uvnitř jsou děsivější věci než venku". A pak jsem pro sebe dolů připsala poznámku: "Zapamatuj si to". Jsem si jistá, že jsem se snažila dodat si odvahu k tomu, abych vyrazila ven a poznávala Londýn, ale poselství, které mi uniklo, byla nutnost začít poznávat a přijímat sebe. Co mi došlo až o mnoho let později, je, že největšími překážkami, které kdy budu muset překonat, jsou mé vlastí obavy a nejistoty. Věřím, že když se postavím svým vnitřním obavám, budu schopná změnit vnější realitu. Dnes jsem se rozhodla odhalit část sebe sama, kterou jsem skrývala příliš dlouhou. Doufám, že to znamená, že se už znovu nebudu ukrývat a doufám, že tím, že se dnes vyoutuji, mohu udělat něco proto, abych změnila statistiky a pomohla ostatním, kteří se cítí být jinými, aby byli více sami sebou a více naplnění jak ve svých pracovních tak ve svých osobních životech. Děkuji. (Potlesk)