Jak se staví posvátné místo?

Při navrhování chrámu Bahá'í v Jížní Americe se architekt Siamak Hariri soustředil na osvětlení -- od celkové formy chrámu, která zachycuje pohyb slunce po celý den, až po jiskřivý, průsvitný kámen a sklo, ze kterých je postaven. Hariri vás provede svým kreativním procesem, kterým zkoumá, jak postavit posvátné místo v moderním světě.

Fakulta architektury,
do které jsem chodil před třiceti lety,

stála v ulici, kde byla také
úžasná galerie umění

navržená skvělým architektem
Louisem Kahnem.

Miluji tu budovu a často jsem
ji také navštěvoval.

Jednoho dne

jsem uviděl člena ochranky, jak přejíždí
rukou po betonové zdi.

A způsob, jakým to udělal,

ten výraz v jeho tváři --

něco z toho se mě dotklo.

Kousek té budovy pohnul srdcem
toho člověka.

Architektura má tu sílu

vámi pohnout.

Také jsem to cítil a říkal jsem si:

"Wow. Jak to architektura dělá?"

Ve škole jsem se učil,
jak navrhovat,

ale tam -- tam jsem viděl srdce.

Velice se mě to dotklo.

Vaše srdce touží po kráse,

po smyslovosti, po atmosféře,
po duševním prožitku.

To je řeč nevyslovitelného

a nezměrného.

A přesně pro to žijeme;

pro šanci toto okusit.

V roce 2003 se objevila
otevřená výzva pro návrhy

chrámu Bahá'í v Jižní Americe.

Byl to první chrám v Jižní Americe.

Kontinentální chrám,

velký milník pro komunitu Bahá'í,

protože by to byl poslední velký chrám

a otevřelo by to dveře pro malé lokální
chrámy a možnost jejich výstavby

po celém světě.

A úkol byl zdánlivě jednoduchý

a jedinečný v kontextu náboženství:

kruhový prostor, devět stran, devět
vchodů, devět cest,

který by dovolil vejít do chrámu ze všech
směrů,

devítka symbolizující úplnost,

dokonalost.

Žádná kazatelna, žádné kázání

protože náboženství Bahá'í neuznává
žádné kněze.

A ve světě, který staví zdi,

měl tento návrh ukázat

pravý opak.

Musel být otevřený, vítající

lidi jakéhokoli náboženství,
životních příběhů, pozadí,

nebo i nevěřící;

nová forma posvátného místa

bez pravidel

nebo předloh.

Bylo to jako navrhovat první
kostel křesťanství

nebo první mešitu islámu.

Žijeme ve sekulárním světě.

Jak dnes navrhnete posvátné místo?

A jak dnes vůbec definujete,
co je posvátné?

Narazil jsem na jeden krásný verš
z knih Bahá'í,

který mluví o modlitbě.

Říká, že když se za něco modlíte

a vaše modlitba je vyslyšena --
což je samo o sobě zajímavé --

samé základy vašeho srdce se
rozzáří.

Líbila se mi myšlenka spojení
vnitřního a vnějšího,

je to jako když vidíte člověka a řeknete:
"Ten září."

A říkal jsem si:
"Jak mám postavit

něco takového,

vytvořit budovu

která oživne světlem?"

Jako alabastr, který prosvícený ožívá.

Tak jsem začal kreslit,

dvouvrstvý, průsvitný návrh

s vnitřní strukturou zachycující světlo.

Možná jediná čistá forma vyzařování,

jakou si dokážete představit,

by byla kupole

a všechno, co jsme navrhrli,
vypadalo příliš jako vejce.

(Smích)

Nebo kaňka.

Takže hledáte.

Znáte to hledání... hledání inspirace,
která by nás pohltila,

Doslova žijete pro překvapení.

A náhodou jsem si vzpomněl,

že jsem viděl video rostliny,
která se na světle pohybovala,

a donutilo mě to přemýšlet o
pohybu,

vztažení se,

o myšlence, že chrám se může vztahovat.

Stejně jako hledání se vypíná k Bohu.

Můžete si také představit

pohyb po kružnici, který může značit
jak pohyb, tak stav klidu,

stejně jako vesmír,

něco, co vídáváte často.

(Smích)

Ale jen rotace by nestačila,

protože jsme potřebovali formu.

V knihách Bahá'í se píše

o chrámech tak dokonalých,
jak jen to lidstvo dokáže.

A my jsme si stále říkali:
"Co je to dokonalost?"

Vzpomínám si, jak jsem narazil na
obrázek japonského koše.

A říkal jsem si, že musíme překročit
naše západní představy o dokonalosti.

Ta úžasná silueta toho koše,
ta nepoddajnost.

Takový důlek byste hledali
na rameni

nebo na lícní kosti

nebo jiném organickém tvaru.

Tak jsme kreslili a vytvářeli modely,

linky spojující se ve vrcholu,

jemné linky,

které se stávají jakoby drapérií

a průsvitnými skládajícími se závěsy.

Myšlenka skládání a kroucení --

vzpomínáte si na tu rostlinu, která
se vzpínala?

Toto začalo vypadat zajímavě.

Vyrývání základů, výtváření vchodů.

Až jsme došli k tomuhle.

Tento chrám měl dvě vrstvy,

devět průsvitných závojů,

ztělesněné světlo,

plynulé linky

jako světelná draperie.

Z 80 zemí přišlo 180 návrhů

a tento byl vybrán.

Takže jsme postoupili do další
fáze: jak to postavíme?

V návrhu byl alabastr,

ale byl moc měkký.

Experimentovali jsme
s mnoha materiály

ve snaze získat tenhle typ lesku

a nakonec jsme zvolili borosilikát.

Borosilikátové sklo, jak víte,
je velmi pevné.

Pokud zlámete tyče z borosilikátu
a roztavíte je

za správné teploty,

získáte tento nový materiál,

lité sklo, jehož výroba
nám zabrala dva roky.

Mělo jednu vlastnost,
která se nám libila.

Ztělesněné světlo,

ale uvnitř muselo být světlo jemné,

jako vitřní podšívka saka.

Vnějšek chrání, ale vnitřek
je příjemný na dotek.

Našli jsme malou žílu ve velkém
lomu v Portugalsku,

která obsahovala tenhle nádherný
kámen,

který si majitelé nechali po sedm
generací v rodině,

čekajíc na ten správný projekt,
pokud na to věříte.

Podívejte se na ten materiál.
Je nádherný.

A způsob, jakým se rozsvěcuje;
je krásně průsvitný.

Zde vidíte tu strukturu.

Světlo jí krásně proniká.

A pokud se podíváte dolů,

devět křídel je svázáno,

strukturálně, ale symbolicky silně.

Velká symbolika spojení;

čistá geometrie, perfektní kruh,

30 metrů v řezu i v půdorysu,

perfektně symetrické,

jako myšlenka posvátnosti a geometrie,

A tady můžete vidět, jak budova roste.

2000 ocelových spojů,

9000 kusů oceli,

7800 kusů kamene,

10 000 kusů litého skla,
každý v jiném tvarů,

celá superstruktura popsaná,

navrhnutá, vyrobená pomocí technologií
pro lety do vesmíru,

prefabrikovaná stroj do stroje,

roboticky.

Velké týmové usilí, umíte si představit...

doslova stovek lidí,

a bez tří procent z našeho
$30 mil. rozpočtu

stanoveného v roce 2006.

(potlesk)

Devět křídel spojených dohromady

vytvářejících hvězdu s devíti hroty

a tvar sám pohybující se v prostoru,

sledující slunce.

A tady to máte.

Publikum: Jůů!

(Potlesk)

Snad vhodná odpověď
na ten nádherný verš:

"vyslyšená modlitba",

otevřená ve všech směrech,

která chytá modré světlo úsvitu,

světo dne bílé jako stan,

zlaté světlo odpoledne,

a samozřejmě v noci pravý opak;

smyslnost,

zachytávající světlo
mnoha zvláštními způsoby.

A co je zajímavé: před 14 lety,
když jsme podali návrh,

jsme ukázali chrám
postavený v Andách.

Původně neměl stát v Andách,

ale po devíti letech jsme skončili
právě tam.

Linky chrámu kontrastují
s čistou přírodou.

A pokud se otočíte, tak uvidíte
celé město pod vámi.

A zevnitř máte pohled na všechny strany,

na zářící zahrady

z každého výklenku,

zářící cesty.

Minulý říjen, slavností otevření:

nádherná, posvátná událost,

5000 lidí z 80 zemí,

nekonečná řeka návštěvníků,

domorodí obyvatelé
z celé Jižní Ameriky.

Někteří za svůj život nikdy neopustili
své vesnice.

A samozřejmě tento chrám patří lidem,

nám všem,
různých kultur a životních stylů,

různých vyznání.

Ale pro mě je nejdůležitější to,
jak chrám působí zevnitř:

intimně,

posvátně,

každý je v něm vítán.

A pokud jen pár příchozích

má ten stejný pocit jako ochranka,

potom to opravdu bude jejich chrám.

A to by se mi moc líbilo.

Děkuji.

(Potlesk)