Copak já nejsem člověk? Výzva k reformě trestního soudnictví

Za zločin, který spáchal ve svých dvaceti letech, poslaly soudy Marlona Petersona na 10 let do vězení – a jak říká, byl to bezvýznamný život. Zatímco byl za mřížemi, Peterson našel spásu v mentorském programu, jehož prostřednictvím si dopisoval se studenty z Brooklynu. V této odvážné přednášce nám připomíná, proč bychom měli investovat do lidskosti těch lidí, které by chtěla společnost ignorovat a vyřadit.

Napsala:

"Až budu slavná, tak všem řeknu,

že znám hrdinu jménem Marlon Peterson."

Hrdinové většinou nevypadají jako já.

Vlastně se podobám

odpadu.

Není to nejzajímavější
způsob úvodu přednášky

nebo začátku konverzace

a možná vám teď běhá
v hlavě spousta otázek.

Proč by někdo o sobě říkal něco takového?

Co tím myslí?

Jak se někdo může vidět
jako hrdina a odpad zároveň?

Věřím, že se více naučíme
pomocí otázek než odpovědí.

Protože když o něčem pochybujeme,

tak se obklopujeme novými informacemi,

nebo se potýkáme s nevědomostí,
která je nám nepříjemná.

A proto jsem tady.

Abych nás donutil přemýšlet,

i když je nám to nepříjemné.

Mí rodiče jsou z Trinidadu a Tobaga,

nejjižnějšího ostrova v Karibiku.

Trinidad je také místem vynálezu
jediného akustického nástroje,

který vznikl ve 20. století,

železné pánve (Steelpan).

Odvozené z afrických bubnů,

vyvinuté v jednom trinidadském ghettu,

ve městě Laventille,

díky nedbalosti americké armády....

Měl bych vysvětlit,

že Amerika měla na Trinidadu
základnu během 2.světové války

a když válka skončila,

na ostrově zůstaly prázdné ropné barely --

jejich odpad.

Lidé z Laventille tyhle zapomenuté barely
začali znovu využívat

v plné chromatické škále

jako "železné pánve".

Hráli od Beethovena
přes Boba Marleyho po 50 Cent,

tihle lidé doslova vytvořili
hudbu z odpadků.

12 dní před mými 20. narozeninami

jsem byl zatčen za spoluúčast
při pokusu o násilné přepadení

na dolním Manhattanu.

Zatímco lidé seděli v kavárně,

4 byli postřeleni,

2 byli zabiti.

5 nás bylo zatčeno.

Všichni jsme měli kořeny
na Trinidad a Tobagu.

Byli jsme ti "špatní imigranti"

nebo tzv. kotvící děti, které Trump
a milióny Američanů pošpiňují.

Byl jsem odstraněn, jako odpadky --

a podle mnohých oprávněně.

Odseděl jsem si 10 let, 2 měsíce a 7 dní.

Byl jsem odsouzen k desetiletému
trestu v nápravném zařízení.

Byl jsem odsouzen k bezvýznamnosti,

opaku lidskosti.

Právě během těchto 10 let ve vězení

mě spasila série dopisů.

Pomohly mi dostat se ze tmy a viny

spojené s tím nejhorším momentem
mého mladého života.

Daly mi pocit, že jsem užitečný.

Bylo jí 13 let.

Napsala mi, že mě vidí jako hrdinu.

Pamatuji si, jak jsem to četl,

brečel jsem, když jsem ta slova četl.

Byla jedním z 50 studentů

a 150 dopisů, které jsem napsal v rámci
korespondenčního mentorovacího programu,

který jsem vytvořil s kamarádem,

učtitelem na základní škole v Brooklynu,

v mém rodném městě.

Nazvali jsme to Program mladých učenců.

Vždy, když se mnou mladí lidé
sdíleli své příběhy,

své problémy,

vždy, když namalovali obrázek
své oblíbené kreslené postavičky

a poslali mi ho,

vždy, když mi řekli, že čekají
na mé dopisy a rady,

zvýšilo to můj pocit vlastní hodnoty.

Dostal jsem představu,
čím můžu přispět této planetě.

Změnilo to můj život.

Díky těmto dopisům a tomu,
co v nich mladí lidé

se mnou sdíleli ze svých životů,

jsem dostal svolení,

odvahu si připustit,

že existují důvody -- ne výmluvy --

důvody pro to, co se stalo v říjnu 1999;

že trauma spojené s životem v komunitě,

kde zbraně jsou dostupnější než tenisky,

že trauma spojené se znásilněním
ve 14 letech s pistolí u hlavy,

to jsou pro mě důvody

že rozhodnutí,

to osudové rozhodnutí,

nebylo úplně nečekané.

Protože tyto dopisy
pro mě tolik znamenaly,

protože psaní a dostávání

a komunikace s těmito lidmi

měly na můj život takový dopad,

rozhodl jsem se sdílet tu příležitost
s některými ze svých přátel,

kteří byli se mnou ve vězení.

Mí přátelé Bill a Cory a Arocks,

všichni ve vězení pro násilné činy,

také sdíleli slova moudrosti
s mladými lidmi

a na oplátku dostali pocit důležitosti.

Dnes jsou z nás publikovaní autoři
a inovátoři programů pro mladistvé,

experti na traumata,

advokáti pro prevenci násilí

a řečníci na TEDu a ---

(smích)

a dobří tátové.

Tomu říkám pozitivní návratnost investice.

Tento program mě naučil,

že když zaséváme semínka,

že když investujeme do lidskosti lidí
bez ohledu na to, kde jsou,

můžeme sklízet úžasné odměny.

V době reformy trestního soudnictví

si často kladu otázku a ptám se: proč?

Proč si tolik lidí myslí,

že jen odsouzení za nenásilné
drogové trestné činy

si zaslouží soucit a lidskost?

Reforma trestní justice
je lidská spravedlnost.

Copak já nejsem člověk?

Když investujeme do zdrojů,
které posílí relevanci lidí

v komunitách jako je Laventille

nebo v částech Brooklynu nebo
v nedalekém ghettu,

můžeme doslova vytvořit komunity,
jaké chceme.

Máme na víc.

Můžeme udělat víc než jen
investovat do vymahatelnosti práva,

protože to vám nedá pocit,
že na vás záleží.

A to důvod, proč mnozí z nás
dělají tolik špatných věcí:

usilujeme o to, aby na nás záleželo.

Násilí způsobené zbraněmi je jen
zviditelněním skrytých traumat.

Když budeme investovat do
hojivé lidské důležitosti,

můžeme tvořit zisky v podobě
osobní zodpovědnosti i uzdravení.

To je lidská činnost, na které mi záleží,

protože lidé fungují.

Rodino, žádám vás,
abyste udělali tu náročnou práci,

tu komplikovanou práci,

práci předávání
nezanedbatelné laskavosti těm,

které degradujeme jako odpad,

které snadno přehlédneme a zavrhneme.

Žádám sám sebe.

Během posledních 2 měsíců

jsem ztratil 2 přátele v přestřelce,

oba jako nevinné kolemjdoucí.

Jeden se připletl k pouliční přestřelce
po cestě domů.

Ten druhý seděl v kavárně a jedl snídani

během dovolené v Miami.

Žádám sám sebe,
abych vnímal možnost napravitelnosti

v lidech, kteří je zabili,

protože jsem sám u sebe
na tom těžce pracoval.

Vyzývám nás, abychom
napjali svoji schopnost

plně prožívat lidskost

skrz pochopení životních příběhů lidí,

které by bylo snazší přehlídnout;

protože hrdinové čekají,
až budou rozpoznáni

a hudba čeká až bude napsána.

Děkuji.

(Potlesk)