Proč na demokracii záleží

Veřejnost ztrácí víru v demokracii, říká člen britského parlamentu Rory Stewart. Nové demokracie v Iráku a Afghánistánu jsou silně zkorumpované, zatímco 84 procent Britů říká, že politika je zkažená. Ve své významné řeči vyslovuje Stewart apel k rekonstrukci demokracie na základě poznání, proč je demokracie důležitá – ne jako nástroj, ale jako myšlenka.

Malý Billy přijde do školy,

posadí se a učitel se ho ptá:

„Co dělá tvůj tatínek?“

A malý Billy odpoví: „Můj tatínek hraje na klavír

v opiovém doupěti.“

A tak učitel zavolá rodičům a spustí:

„Billy nám dneska vyzradil jeden skandál.

Právě jsem se dozvěděl, že rád hrajete na klavír

v opiovém doupěti.“

A tatínek povídá: „Já se vám omlouvám, ano, lhal jsem.

Ale jak mám svému osmiletému chlapečkovi říct,

že jeho otec je politik?“ (Smích)

Jako politik teď tady před vámi

nebo při setkání s kýmkoliv po celém světě,

nakonec lidem odhalím skutečnou povahu svého povolání

a oni na mě hledí, jako na něco mezi

hadem, opicí a leguánem.

A já celou dobu silně pociťuji,

že něco není v pořádku.

Čtyři sta let dospívání demokracie,

kolegové z parlamentu, kteří mi přijdou jako osobnosti

značně obdivuhodní, čím dál vzdělanější,

energičtí, vědoucí lidé, a přesto obklopeni

pocitem hlubokého, hlubokého zklamání.

Mezi mými kolegy v parlamentu, včetně těch nových,

jsou rodinní doktoři, podnikatelé, profesoři,

významní ekonomové, historici, spisovatelé,

armádní důstojníci od plukovníků až po rotmistry.

Ale všichni, včetně mě, když procházíme pod těmi

podivnými kamennými chrliči (u britského Parlamentu) kousek odsud,

cítíme, že jsme se stali méně než součtem našich částí,

cítíme, že jsme ztratili společenské postavení.

A to není jen problém Británie.

Je to problém v celém rozvojovém světě

a také v zemích se středními příjmy. Na Jamajce,

například. Vezměte si jamajské poslance:

potkáte je a jsou to často lidé, kteří studovali

v Oxfordu, studovali na Harvardu nebo na Princetonu,

a přesto, když dojdete do centra hlavního města Kingstonu,

uvidíte jedno z nejdepresivnějších míst,

jaké se dá v zemích se středními příjmy najít:

tristní, depresivní krajinu

spálených a napůl opuštěných budov.

Takto to vypadá už 30 let a při předání moci

v letech 1979 a1980, od jednoho jamajského vůdce, který byl

synem absolventa Oxfordu a poradcem královny, na dalšího,

který měl doktorát z ekonomie na Harvardu,

bylo přes 800 lidí bylo zabito v ulicích

v drogové válce.

Před deseti lety se však zdál příslib demokracie

mimořádným. George W. Bush vystoupil

ve své řeči o stavu Unie v roce 2003

a řekl, že demokracie je síla, která vymýtí

většinu neduhů světa. Řekl:

„Protože demokratické vlády ctí svůj lid

a respektují své sousedy, svoboda přinese mír.“

Významní akademici také zastávali názor,

že demokracie má nezměrně příznivé vedlejší účinky,

které přinesou bezpečnost, prosperitu

a překonání sektářského násilí;

zajistí, že státy už nebudou přístavištěm teroristů.

Ale co se od té doby stalo?

Co jsme viděli v místech, jako je Irák a Afghánistán,

je vytvoření demokratických systémů vlády,

které žádné z těchto výhod neměly.

V Afghánistánu jsme například neměli jen jedny

nebo dvoje volby – prošli jsme třemi volbami,

jak prezidentskými, tak parlamentními. A co zjišťujeme?

Najdeme tu vzkvétající občanskou společnost, energický právní řád,

dobré zabezpečení? Ne. V Afghánistánu najdeme

soudní moc, která je je slabá a zkorumpovaná,

velmi omezenou občanskou společnost, která je do značné míry neúčinná,

média, která se začínají dostávat na své nohy,

ale také vládu, která je hluboce nepopulární

a považovaná za veskrze zkorumpovanou,

a bezpečnost, která je šokující, až příšerná.

V Pákistánu, ve většině subsaharské Afriky,

znovu vidíme, že demokratické volby jsou kompatibilní

se zkorumpovanými vládami – se státy,

které jsou nestabilní a nebezpečné.

A když vedu rozhovory s lidmi, vzpomínám

si na rozhovor například v Iráku s tamní komunitou,

kde se mě ptali,

zda ty nepokoje, kterých jsme byli svědky –

byl tam obrovský dav rabující budovu Provinciální rady –

zda jsou známkou oné nové demokracie.

Myslím, že to samé platí v téměř všech středně rozvinutých

a rozvojových zemích, které jsem navštívil,

a do jisté míry totéž platí o nás.

Takže jak to vyřešit? Je správnou odpovědí prostě

tu myšlenku demokracie vzdát?

No, samozřejmě ne. Bylo by absurdní,

kdybychom se měli znovu zapojit do takových operací,

do jakých jsme se zapojili v Iráku a Afghánistánu,

kdybychom se najednou ocitli v situaci,

kdy se snažíme zavést cokoliv jiného

než demokratický systém.

Cokoliv jiného by bylo v rozporu s našimi hodnotami,

bylo by to v rozporu s vůli lidí v těch místech,

a bylo by to v rozporu s našimi zájmy.

Vzpomínám si, že v Iráku jsme například měli nějakou dobu

pocit, že bychom měli demokracii zbrzdit.

Měli jsme pocit, že ponaučení z Bosny je,

že příliš brzké konání voleb skončí

sektářským násilím a vzestupem extremistických stran.

Takže v Iráku v roce 2003 bylo rozhodnuto,

že volby ještě dva roky nebudou. Pojďme investovat do

voličského vzdělání, pojďme investovat do demokratizace.

Výsledkem bylo, že budovu mé kanceláře oblehl

obrovský dav lidí – toto je ve skutečnosti fotografie

pořízená v Libyi, ale stejnou scénu jsem zažil v Iráku:

dav lidí, kteří stáli venku a žádali volby.

A když jsem vyšel ven a zeptal se: „Co je špatného

na prozatímní Provinciální radě?

Co je špatného na lidech, které jsme vybrali?

Je mezi nimi jeden sunnitský Šejk, jeden šíitský Šejk,

je tu všech Sedm – představitelé sedmi hlavních kmenů,

jeden křesťan a jeden sabián,

zástupkyně z řad žen, v Radě je každá politická strana…

Co je špatného na lidech, které jsme vybrali?

A odpověď zněla: „Problém nejsou ti lidé,

které jste vybrali, problém je, že jste je vybrali vy.“

Ještě jsem se nesetkal s nikým, ani v té nejvzdálenější

afghánské obci, nikoho, kdo by nechtěl mít

vliv na to, kdo mu vládne.

Ani v těch nejzapadlejších vsích jsem nepotkal

ani jednoho vesničana, který by nechtěl právo volit.

Takže musíme uznat,

že navzdory pochybné statistice, navzdory tomu, že

84 procent lidí v Británii má pocit, že politika je zkažená,

navzdory tomu, že když jsem byl v Iráku a udělali jsme anketu

v roce 2003 a zeptali se lidí, jaké politické systémy preferují,

a odpověď byla, že

sedm procent chce Spojené státy,

pět procent Francii,

tři procenta Británii

a téměř 40 procent Dubaj, která konec konců není

žádný demokratický stát, ale relativně prosperující

menší monarchie, demokracie je věcí hodnot,

za které bychom měli bojovat. Ale k tomu

musíme přestat používat instrumentální argumenty.

Musíme přestat říkat, že demokracie je důležitá

kvůli těm dalším věcem, které přináší.

Stejně tak se musíme vymanit z tohoto pocitu i jinde:

že na lidských právech záleží kvůli dalším výhodám, které přináší,

nebo že práva žen jsou důležitá kvůli tomu, co přináší.

Proč bychom se měli těchto argumentů zbavit?

Protože jsou velmi nebezpečné. Pokud si zvykneme říkat,

že například mučení je špatně, protože nezískává

dobré informace, nebo že potřebujeme práva žen,

protože to stimuluje hospodářský růst tím, že se zdvojnásobí pracovní síla,

stavíme se do situace, kdy se může

vláda Severní Koreje otočit a namítnout:

„No, my teď ale slavíme úspěch v získávání

dobrých informací našimi metodami mučení,“

nebo vláda Saúdské Arábie může říct: „No,

náš hospodářský růst je v pořádku, dík za optání,

podstatně lepší než váš,

takže asi ani nebudeme podporovat programy v oblasti práv žen.“

Smysl demokracie není instrumentální.

Nejde o věci, které přináší.

Smysl demokracie není v tom, že zajistí

legitimní, efektivní, prosperující právní řád.

Není ani v tom, že zaručí mír v zemi nebo s jejími soudy.

Smysl demokracie je vnitřní.

Na demokracii záleží, protože odráží myšlenku rovnosti

a svobody. Odráží myšlenku důstojnosti,

důstojnost jedince, myšlenku, že každý jednotlivec

by měl mít rovnoprávný hlas a vliv

na tvorbu své vlády.

Ale pokud chceme demokracii opravdu znovu vzbudit,

jsme-li připraveni ji oživit, musíme se zapojit

do nového projektu občanů a politiků.

Demokracie není jen otázkou struktur.

To je stav mysli. Je to činnost.

A součástí této činnosti je upřímnost.

Až skončím svou řeč, půjdu do rozhlasového pořadu

jménem „Jakékoliv otázky“ a jistě jste si všimli,

že politici v takových programech v rádiu

za žádných okolností neřeknou, že neznají odpověď

na otázku, ať už je jakákoliv.

Zeptejte se na daňové úlevy na děti, na budoucnost tučňáků

v jižní Antarktidě, zeptejte se na vyjádření, zda

vývoj v Chongqing přispívá

k udržitelnému rozvoji zachycování uhlíku,

a my pro vás budeme mít odpověď.

Musíme s tím přestat – přestat předstírat,

že jsme vševědoucí.

Politici se také musí naučit občas přiznat,

že některé věci, které voliči chtějí, určité věci,

které byly voličům slíbeny, mohou být věcmi,

které neumíme splnit,

nebo třeba máme pocit, že bychom je plnit neměli.

A druhá věc, kterou bychom měli udělat, je pochopit

génia našich společností.

Naše společnosti nikdy nebyly tak vzdělané,

nikdy nebyly tak energické, nebyly nikdy tak zdravé,

nikdy toho tolik nepoznaly, nikdy se tolik nezajímaly,

nikdy tolik nechtěly dělat, a to je genius loci.

Jedním z důvodů, proč se stěhujeme

ze slavnostních sálů, jako je ten, kde dnes stojíme,

sálů s pozoruhodnými malbami na stropech

s králi na trůnech,

od celého dramatu, které se odehrálo v těchto prostorách,

kde byla anglickému králi sťata hlava –

důvod, proč se stěhujeme z těchto míst, těchto trůnů,

na radnici, je, že se čím dál více přibližujeme

energii svého lidu, ze které musíme čerpat.

To může v různých zemích znamenat různé věci.

V Británii to by mohlo znamenat podívat se na Francouze,

učit se od nich:

dostat do funkcí přímo volené starosty

podle francouzského komunálního systému.

V Afghánistánu by to mohlo znamenat, že namísto soustředění

se na velké prezidentské a parlamentní volby

jsme měli udělat to, co bylo v afghánské ústavě

od samého počátku, tedy přistoupit k lokálním volbám

na okresní úrovni a nechat lidi zvolit si své guvernéry.

Ovšem aby cokoliv z toho mohlo fungovat,

upřímnost v jazyce, místní demokracie,

nemůžeme se ptát jen po tom, co dělají politici.

Je to otázka toho, co dělají občané.

Aby mohli politici být upřímní, musí jim to veřejnost dovolit,

a stejně tak média, která zprostředkovávají komunikaci

mezi politiky a veřejností, musí politikům dovolit upřímnost.

Jestli má místní demokracie růst, bude záviset na aktivním

a informovaném zapojení každého občana.

Jinými slovy, máme-li demokracii zrekonstruovat,

má-li být znovu energická a živá,

je nezbytné nejen, aby se veřejnost

naučila důvěřovat svým politikům,

ale také, aby se politici naučili důvěřovat veřejnosti.

Opravdu velice vám děkuji. (Potlesk)