Esther Perel: Tajemství vášně v dlouhodobém vztahu

V dlouhodobém vztahu často předpokládáme, že náš milovaný bude současně nejlepším přítelem i erotickým partnerem. Esther Perel však namítá, že dobrý sex pramení ze dvou vzájemně konfliktních potřeb: naší potřeby bezpečí a potřeby překvapení. Takže jak si udržíte vášeň? Esther Perel nás s přesvědčivým důvtipem nechává nahlédnout do tajemství erotické inteligence.

Proč tak často dobrý sex upadá

dokonce i u párů, které se stále milují stejně jako dříve?

A proč dobrá intimita vždy nezaručuje dobrý sex,

ačkoliv se v to obecně věří?

Nebo by další otázka mohla znít:

"Můžeme chtít to, co už máme?"

To je otázka za milión dolarů, že?

A proč je zakázané tak eroticky přitažlivé?

Co je na nevěře tak zvláštního, že dává touze křídla?

A proč máme děti díky sexu,

a tytéž děti způsobují v páru erotickou pohromu?

Je to svým způsobem fatální erotické prozření, že ano?

A když milujete, jak to poznáte?

A když toužíte, čím je to jiné?

Toto jsou některé z otázek,

které stojí v centru mého výzkumu

o povaze erotické touhy

a s tím souvisejících dilematech moderní lásky.

Cestuji po celém světě

a všímám si,

že všude tam, kam přišel romantismus,

jak se zdá, nastala krize touhy.

Krize touhy ve smyslu vlastnictví chtěného --

touha je vyjádřením naší individuality,

naší svobodné volby, našich preferencí, naší identity --

touha se stala hlavní myšlenkou

jako součást moderní lásky a individualistické společnosti.

Víte, toto je poprvé v historii lidstva,

kdy se snažíme zažít dlouhodobou sexualitu

ne proto, že chceme 14 dětí,

kterých ostatně musíme mít ještě víc, protože hodně z nich to nezvládne,

a ne proto, že je to výhradní povinnost vdané ženy.

Toto je proprvé, kdy chceme sex

kvůli potěšení a vazbě, která je zakotvena v touze.

Co tedy udržuje touhu a proč je to tak složité?

Myslím, že v centru přetrvávající touhy v oddaném partnerství

je spojení dvou základních lidských potřeb.

Na jedné straně naše touha po bezpečí, po předvídatelnosti,

po ochraně, po závislosti, po spolehlivosti, po trvalosti --

všechny tyto ukotvující, uzemňující zážitky našich životů,

které nazýváme domovem.

Máme ovšem také stejně silnou potřebu -- muži i ženy --

dobrodružství, nového, tajemství, rizika, nebezpečí,

neznámého, nečekaného, překvapení --

ve zkratce -- cesty, cestování.

Tedy když shrneme naši potřebu bezpečí

a naši potřebu dobrodružství do jednoho vztahu,

neboli do toho, co dnes nazýváme vášnivým manželstvím,

objeví se rozpor v definici.

Manželství bývalo ekonomickou institucí,

ve které jste dostala celoživotní partnerství,

ve smyslu dětí a sociálního statusu,

a pokračování rodu a společnost dalšího člověka.

Ale nyní chceme, aby nám náš partner stále dával všechny ty věci,

a navíc chceme, aby byl naším nejlepším přítelem

a zpovědníkem a ještě ke všemu vášnivým milencem,

a to žijeme dvakrát déle.

(Smích)

Takže přijdeme za jedním člověkem a v zásadě ho žádáme,

aby nám dal totéž, co nám dříve poskytovala celá vesnice:

Dej mi pocit sounáležitosti, dej mi identitu, dej mi budoucnost,

zároveň s pocitem výjimečnosti, tajemství a obdivu.

Dej mi komfort, dej mi výzvy.

Dej mi něco nového, dej mi něco známého.

Dej mi předvídatelnost, dej mi překvapení.

A my si myslíme, že to tak má být. A že hračky a spodní prádlo nám to zajistí.

(Potlesk)

Takže teď se dostáváme do existenční reality celého příběhu, že?

Protože já si myslím, že nějakým způsobem, a ještě se k tomu vrátím,

že krize vášně je často krizí představivosti.

Tedy proč dobrý sex tak často upadá?

Jaký je vztah mezi láskou a vášní?

Jak spolu souvisí a jakým způsobem se vylučují?

Protože tam leží ono mystérium erotiky.

Když hledáme sloveso, které vás napadne při slovu láska, pro mě to je "mít".

A když hledáte sloveso pro vášeň, je to "chtít".

Když jsme zamilovaní, chceme mít, chceme znát milovaného.

Chceme minimalizovat vzdálenost, chceme překlenout mezeru.

Chceme neutralizovat napětí, chceme blízkost.

Ale když jsme vášniví, máme tendenci nechodit zpět na místa, kde už jsme byli.

Předchozí závěry nás nezajímají.

Když toužíme, chceme někoho Jiného, někoho na druhé straně, za kým můžeme jít na návštěvu,

se kterým můžeme strávit nějaký čas,

se kterým se můžeme podívat do jejich vykřičené čtvrti.

Když jsme vášniví, chceme most, který bychom přešli.

Nebo jinými slovy -- oheň potřebuje vzduch.

Vášeň potřebuje prostor.

A když to řeknu tímto způsobem, zní to dost abstraktně.

Ale pak jsem si s sebou vzala jednu otázku

a projela jsem více než 20 států v posledních několika letech

s "Partnerstvím zbaveným divokosti" (Mating in Captivity) a ptala jsem se lidí,

kdy se cítí nejvíce přitahováni ke svému partnerovi.

Ne sexuálně, jeho tělem, ale nejvíce přitahováni.

A nezávisle na kultuře, náboženství a pohlaví --

-- s jednou výjimkou -- existuje jen několik odpovědí, které se stále opakují.

Takže první skupina říká: Jsem nejvíce přitahován svým partnerem,

když je pryč, když jsme rozdělení, když se znovu shledáme.

V zásadě, když se znovu octnu v situaci,

že si sebe sama představuji se svým partnerem,

když má představivost opět ožije

a když se mohu ponořit do samoty a toužení,

které je hlavní součástí vášně.

Ale druhá skupina je ještě zajímavější:

Jsem nejvíce přitahován svým partnerem,

když ho vidím ve studiu, když je na pódiu,

když je ve svém živlu, když dělá něco, co přímo zbožňuje,

když ho vidím na večírku a ostatní lidé se jím cítí přitahováni,

když vidím, že je hvězda.

Jednoduše když vnímám svého partnera jako sebejistého a okouzlujícího,

nejvíce vzrušujícího ze všech.

Okouzlivě sebevědomého.

Dívám se na tuto osobu -- mimochodem ve vášni

o tom málokdy mluvíme, když jsme vzájemně propojeni,

pět centimetrů jeden od druhého. Netuším, kolik je to palců.

Ale také o tom nemluvíme, když je ten druhý tak daleko,

že už ho nevidíme.

Stane se to, když se díváme na partnera z příjemné vzdálenosti,

když tato osoba už tak důvěrně známá

je momentálně znovu jaksi tajemná, prchavá.

A v tomto prostoru mezi mnou a tím druhým leží erotický náboj,

spočívá v pohybu směrem k druhému.

Protože někdy, jak říká Proust,

tajemství nespočívá v cestování na nová místa,

ale v tom, že se díváme novýma očima.

A když tedy vidím svého partnera jak sám nebo sama

dělá něco, v čem je zcela ponořen,

dívám se na tu osobu a v té chvíli se posunu ve vnímání

a zůstávám otevřená tajemstvím, která žijí hned vedle mě.

A pak, což je ještě důležitější na tomto popisu druhého

nebo mě -- to je jedno -- ještě důležitější je,

že ve vášni není žádná závislost.

Nikdo nikoho nepotřebuje.

Ve vášni není žádné opatrovnictví.

Opečovávání je hlavně v lásce. Je to silné anti-afrodiziakum.

Ještě jsem neviděla někoho, kdo je celý nažhavený

na někoho, kdo ho potřebuje.

Chtění je jedna věc. Potřebnost je jako závora

a ženy toto vždy věděly,

protože cokoliv, co skončí rodičovstvím,

obvykle sníží erotický náboj.

Z dobrých důvodů, že?

No a ta třetí skupina odpovědí obvykle bude zahrnovat situace,

když jsem překvapená, když se spolu smějeme.

Jako dneska v kanceláři, když jsem se bavila s jedním kolegou,

co na sobě měl smoking. Říkám mu:

"Ty nosíš jen oblek nebo kovbojské boty."

Je to o prožívání nového.

Novota ale nespočívá v nových pozicích. Není to soubor technik.

Novota je o tom, které části sebe sama prezentuješ.

Které tvé stránky jsou zrovna vidět?

Protože určitým způsobem by se dalo říci,

že sex není něco, co děláte, že?

Sex je spíše místo, na které jdete. Je to prostor, do kterého vstoupíte

uvnitř vás s někým jiným, nebo jinými.

Takže kam v sexu cestujete?

Na kterou svou část se připojujete?

Co se tam snažíte vyjádřit?

Je to místo pro transcedentální zkušenost a duševní jednotu?

Je to místo, kde můžete být sprostí a agresivní v mezích bezpečnosti?

Je to místo, kde konečně můžete kapitulovat

a vzdát se odpovědnosti za cokoliv?

Je to místo, kde můžete vyjádřit svá dětinská přání?

O co tam jde? Je to řeč, jazyk.

Ne jenom chování.

A já se zajímám o poezii tohoto jazyka,

proto jsem začala zkoumat tento koncept erotické inteligence.

Víte, zvířata mají sex.

Je to středobod, biologie, přirozený instinkt.

Ale my jsme jediní, kteří mají erotický život, což znamená,

že sexualita se přeměnila působením lidské představivosti.

Jsme jediní, kteří se dokážou milovat celé hodiny,

celí blažení, s několikanásobnými orgasmy,

a přesto se nikoho nedotýkat, jen díky naší představivosti.

Můžeme to jenom naznačit. Ani to nemusíme dělat.

Můžeme zažít mocné působení věci zvané očekávání,

která je pojivem vášně.

Schopnost představit si to, jako by to probíhalo,

prožívat to, jako by to opravdu bylo, i když se nic neděje

a současně se děje úplně všechno.

Když jsem tedy začala přemýšlet o erotice,

začala jsem uvažovat o poezii sexu.

Pokud ji vnímám jako druh inteligence,

pak je to něco, co kultivujete.

Jaké jsou přísady? Představivost, hravost,

novota, zvědavost, tajemství.

Ale hlavní přísadou je kousek zvaný představivost.

Abych pochopila,

kdo jsou dvojice s erotickou jiskrou,

která udržuje vášeň, bylo pro mě ještě důležitější se vrátit

k původní definici erotiky,

tajemné definici, a já jsem ji prohlédla

díky tomu, že jsem se podívala na trauma,

které stojí na druhé straně. A to tak,

že jsem pozorovala komunitu, ve které jsem vyrůstala,

což byla komunita v Belgii, všichni, kdo přežili holokaust.

A v mé komunitě existovaly dvě skupiny:

Ti, kteří nezemřeli a ti, kteří se navrátili k životu.

A ti, kteří nezemřeli, často žili velmi přízemně,

nedokázali si vychutnat potěšení, neuměli důvěřovat,

protože když jste neustále v pozoru, ustaraní, máte strach,

a jste nejistí, nemůžete kráčet vzpřímeně

ani opanovat prostor, ani být hravý, v bezpečí a plný představivosti.

Ti, kteří se navrátili k životu,

vnímali erotiku jako protijed smrti.

Naučili se, jak zůstat naživu.

A když jsem začala naslouchat párům, se kterými pracuji a které nemají žádný sex,

slýchávala jsem: "Chci více sexu."

Obvykle ale lidé chtějí lepší sex,

a lepší znamená pracovat na kvalitě svého žití,

jeho pestrosti, neustálé obrody, vitality, erosu, energie,

vše, co sex kdysi umožňoval, nebo v co doufali,

že jim umožní.

A tak jsem se začala ptát jinak.

Otázka začínala: "Uzavřu se, když..."

"Má vášeň opadne, když...", což není stejná otázka jako:

"Co mě vytáčí..." a "Vytáčíš mě, když..."

A lidé odpovídali: "Má vášeň opadne,

když se uvnitř cítím mrtvý, když nemám rád své tělo,

když se cítím starý, když nemám sám na sebe čas,

když nemám ani čas se s tebou pozdravit,

když se mi nedaří v práci,

když mám nízké sebevědomí, když si sebe sama nevážím,

když cítím, že nemám právo něco žádat, brát,

dostávat potěšení."

A pak jsem se začala ptát opačně:

"Rozvášní mě, když...", protože většinou se lidé

ptají: "Vzbuzuješ ve mně vášeň, když... co ve mně vzbuzuje vášeň."

Dostala jsem se tak mimo okruh této otázky. Chápete?

Když se uvnitř cítíte mrtví, tak ten druhý může na Valentýna podniknout spoustu věcí.

Ani si neškrtne. Nikdo není na příjmu.

(Smích)

Takže, rozvášním se, když...

Roztoužím se, procitnu, když...

V tomto paradoxu mezi láskou a vášní

nás matou samy ingredience,

které podporují lásku -- vzájemnost, vzájemné dávání,

ochranu, starost a odpovědnost za druhého --

tyto ingredience často současně potlačují vášeň.

Protože vášeň přichází s panovačnými pocity,

které nejsou vždy přítelem lásky:

žárlivost, touha po vlastnictví, agrese, síla, dominance,

nevázanost, podvádění.

V zásadě většina z nás je více vzrušivá v noci

úplně stejnými věcmi, proti kterým bychom ve dne protestovali.

Víte, erotická mysl není příliš politicky korektní.

Kdyby každý snil o posteli plné růží,

nemohli bychom o tom takto zajímavě hovořit.

Ale ne, v naší mysli

probíhá hromada pocitů, o kterých ani nevíme,

jak je prezentovat osobě, kterou milujeme,

protože si myslíme, že láskou ztrácíme sebe sama

a ve skutečnosti vášeň přichází s určitou dávkou sobectví

v tom nejlepším smyslu slova:

jako schopnost zůstat sám sebou

v přítomnosti jiné osoby.

Chtěla bych vám nakreslit malý obrázek,

protože potřebujeme nějak spojit tyto dvě skupiny potřeb,

se kterými jsme se narodili.

Naši potřebu po spojení, potřebu nezávislosti,

po bezpečí a dobrodružství,

naši potřebu po vzájemnosti a autonomii.

A jestli myslíte na to malé dítě, které vám sedí na klíně,

pohodlně a v bezpečí,

přesto v nějakém bodu každý z nás pocítí touhu vyrazit do světa

objevovat a zkoumat.

To je počátkem vášně,

touhy prozkoumávat, zvědavost, objevování.

A v nějakém bodě se to dítě obrátí a podívá se na vás,

a když mu řeknete:

"Hej prcku, svět je skvělej. Zmocni se jej.

Je to zábava,"

tak se může zase otočit a může zažít

spojení a oddělení současně.

Mohou odejít ve svých představách, mimo své tělo,

mimo svou hravost, to vše za vědomí,

že mají někoho, ke komu se mohou vrátit.

Ale když někdo říká:

"Mám strach, bojím se, mám depresi.

Můj partner se o mě tak dlouho nestará.

Co je tam venku tak zajímavého? Copak nemáme všechno,

co spolu potřebujeme, ty a já?"

pak se stane pár věcí,

které všichni z nás dobře známe.

Někteří z nás se vrátí, nebo už se dávno vrátili,

a to malé dítě, které se vrátilo, je dítě,

které se vzdalo části sebe sama,

aby neztratilo toho druhého.

Ztratím svou svobodu, abych neztratil vztah.

A naučím se milovat určitým způsobem to,

že strach, odpovědnost a zvláštní péče

mi stanoví mé hranice

a já nebudu vědět, jak tě opustit,

abych si mohl jít hrát, abych mohl zažít potěšení,

abych mohl zkoumat, abych mohl poznat sám sebe.

Přeložte si to do jazyka dospělých.

Začíná to v raném mládí a pokračuje do našeho sexuálního života,

až do smrti.

Dítě číslo dvě se vrací,

ale vypadá, jako by se každou chvíli ohlíželo přes rameno.

"Budeš tam?"

Budeš mě proklínat? Budeš mi nadávat?

Budeš se na mě zlobit?"

A možná i odejdou, ale nikdy skutečně nebudou pryč,

a to jsou často lidé, kteří vám říkají,

že na začátku to bylo super vášnivé.

Protože na začátku rostoucí intimita

ještě nebyla tak silná,

aby vedla k úbytku vášně.

Čím více jsem se cítil svázaný, čím více jsem se cítil odpovědný,

tím méně jsem se dokázal uvolnit v tvé přítomnosti.

Třetí dítě ve se ve skutečnosti ani nevrátí.

Takže co se stane, když chcete, aby vášeň přetrvala,

to je opravdu dialektická otázka.

Na jednu stranu chcete bezpečí, abyste mohli odejít.

Na druhou stranu, když nemůžete odejít, nemůžete ani mít potěšení,

nemůžete vyvrcholit, nemáte orgasmus,

nevzrušíte se, protože trávíte svůj čas

v těle a hlavě jiného, a ne ve svém vlastním.

V tomto dilematu sjednocení

těchto dvou souborů základních potřeb

je několik málo momentů, kterých jsem si všimla u eroticky naladěných párů.

Na jednu stranu mají hodně sexuálního soukromí.

Chápou, že existuje erotický prostor,

který patří každému z nich.

Také chápou, že předehra není něco, co děláte

pět minut než na to dojde.

Předehra ve skutečnosti začíná na konci posledního orgasmu.

Také chápou, že erotický prostor

nevytvoříte tak, že začnete hladit druhého.

Je to o tom, že vytvoříte prostor, kde můžete opustit Management Inc.,

možná tam, kde opustíte náročný program,

(Smích)

a prostě jen vstoupíte na místo,

kde přestanete být spořádaným občanem,

který se stará o spoustu věcí a je zodpovědný.

Zodpovědnost a vášeň se vzájemně vylučují.

Ve skutečnosti spolu moc nevycházejí.

Erotické páry také chápou, že vášeň roste a ubývá.

Je to podobné jako měsíc. Ten má také střídavá zatmění.

Ale hlavně znají způsob, jak vášeň vzkřísit.

Jak ji obnovit,

a ví, jak ji obnovit,

protože prohlédli jeden velký mýtus,

což je mýtus spontánnosti, který tvrdí,

že ono to prostě spadne z nebe, když skládáte prádlo,

jako deus ex machina, a naopak pochopili,

že cokoliv se stane

v dlouhodobém vztahu, to se již stalo.

Spáchaný sex je předem promyšlený sex.

Je záměrný. Je chtěný.

Je zaměřený na právě teď.

Štastného Valentýna.

(Potlesk)