Běh času zachycený v jediné fotografii

Fotograf Stephen Wilkes dovedně tvoří ohromující kompozice, zatímco nad krajinou přechází den v noc. Zkoumá časoprostorové kontinuum ve dvojrozměrné fotografii. V této exkurzi jeho uměním a procesem tvorby se s ním vydáte na kultovní místa jako jsou most Tournelle v Paříži, El Capitan v Yosemitském národním parku nebo životodárné napajedlo uprostřed Serengeti.

Jsem naprosto posedlý tvorbou fotografií,

které vyprávějí příběhy.

Fotografování lze popsat
jako záznam jednotlivých momentů

zmrazených ve zlomku času.

Každý moment nebo fotografie
představuje hmotný obraz

našich vzpomínek tak, jak šel čas.

Ale co kdyby se dal fotografií
zachytit více než jeden moment?

Co kdyby fotografie skutečně
dokázala seskládat čas

a plynule zhustit nejlepší momenty

dne a noci do jednoho obrazu?

Vytvořil jsem koncept
nazvaný „Den a noc“

a domnívám se, že změní
váš pohled na svět.

Vím, že ten můj už změnil.

Můj postup spočívá
ve fotografování kultovních míst,

míst, která jsou součástí, jak já říkám,
naší kolektivní paměti.

Fotografuji z daného stanoviště
a nikdy ho neměním.

Jak běží čas, zachycuji
prchavé okamžiky lidstva a světla.

Každé místo fotím 15 až 30 hodin

a nasnímám přes 1 500 obrázků,

z těch pak vyberu nejlepší
okamžiky noci a dne.

Nechávám se vést časem,

abych jednoduše namíchal
nejlepší momenty do jediné fotografie

a vizualizoval naši vědomou cestu časem.

Můžu vás vzít do Paříže

na vyhlídku z mostu Tournelle.

A můžu vám ukázat veslaře,
plující brzy ráno po Seině.

V ten stejný čas vám můžu
ukázat Notre Dame zářící do noci.

A mezitím se můžete podívat
na romantiku Města osvícenosti.

Jsem v podstatě pouliční fotograf,
pohybující se ve výšce 15 metrů

a každičká věc na téhle fotografii

se skutečně v onen den odehrála.

Den a noc je celosvětový projekt

a moje práce se vždy týkaly historie.

Fascinuje mě koncept cestování
na místa jako jsou Benátky

a vidět je na vlastní oči
během známých událostí.

Rozhodl jsem se, že chci vidět
historickou Regatu,

závody, které se konají
pravidelně od roku 1498.

Lodě a kostýmy vypadají přesně jako kdysi.

A opravdu bych byl rád,
kdybyste pochopili jeden důležitý prvek:

toto není časosběr,

jsem to já, kdo fotografuje
celý den a noc.

Jsem neúnavným sběratelem
kouzelných chvil.

A to, co mě pohání, je strach,
že prostě propásnu byť jen jedinou.

Celý koncept se zrodil okolo roku 1996.

Časopis LIFE si u mě objednal
panoramatickou fotografii

štábu a účinkujících ve filmu
Romeo a Julie od Baze Luhrmanna.

Dostavil jsem se na scénu
a zjistil jsem, že je čtvercová.

Jediná možnost, jak se dal udělat
panoramatický snímek, bylo nasnímat koláž

z 250 samostatných obrázků.

Pořídil jsem záběr DiCapria
a Claire Danesové v objetí.

A když jsem posunul přístroj doprava,

všiml jsem si zrcadla na zdi

a uviděl, jak se v něm odrážejí.

A pro ten jeden záběr jsem je požádal:

„Mohli byste se mi vy dva
kvůli té fotce políbit?“

Pak jsem se vrátil do svého
studia v New Yorku

a ručně slepil těch 250 obrázků dohromady

a když jsem poodstoupil, povídám:
„Páni, to je úžasné!

Posunul jsem ve fotografii čas.“

A u toho konceptu
jsem vlastně zůstal 13 let,

dokud technologie konečně
možnostmi nedostihla moje sny.

Tohle je obrázek mola
v Santa Monice, Den a noc.

Ukážu vám krátké video,

ze kterého pochopíte, jak to asi vypadá,

když ty obrázky dělám.

Zpočátku je nutné pochopit,
že pro pořízení takových obrázků

trávím většinu času nahoře,
obvykle jsem na zvedací plošině

nebo na jeřábu.

Takhle vypadá typický den,
12-18 hodin, nepřetržitě snímám,

jak se celý den odvíjí.

Jedna z úžasných věcí je,
že rád pozoruji lidi.

A můžete mi věřit,

že tohle je to nejlepší místo,
jaké můžete mít.

Ale já takhle skutečně
ty fotografie vytvářím.

Jakmile si jednou vyberu
úhel pohledu a místo,

musím určit, kdy začíná den
a kdy končí noc.

Říkám tomu časový vektor.

Einstein popisoval čas jako látku.

Představte si ji jako trampolínu:

deformuje se a napíná,
jak na ni působí váha.

Já si také představuji čas jako látku,

až na to, že ji vezmu a vyrovnám ji,
stlačím ji do jediné roviny.

Jedním z unikátních aspektů
této práce také je,

že když se podíváte na mé obrazy,
uvidíte, že se časový vektor mění:

někdy jdu zleva doprava,

někdy zepředu dozadu,
shora dolů, nebo dokonce diagonálně.

Zkoumám časoprostorové kontinuum
v dvojrozměrné fotografii.

Když tyhle obrazy dělám,

je to doslova jako bych
v hlavě skládal puzzle.

Seskládám fotografii podle času
a říkám tomu matriční deska.

Než to celé dokončíme,
může to trvat několik měsíců.

Zábavné na téhle práci je to,

že když v daný den
vyjedu nahoru a fotím,

nemám nad ničím žádnou kontrolu.

Nikdy nevím, kdo bude na fotografii,

jestli nastane úžasný východ
nebo západ slunce ‒ vůbec nic.

Až na konci procesu,

pokud jsem měl opravdu skvělý den
a pokud se nic nepohnulo,

se pak rozhoduji,
koho tam nechám a koho ne

a vše je založeno na čase.

Vezmu ty nejlepší momenty,
které jsem měsíc vybíral během editování

a ony do sebe bezproblémově
na matriční desce zapadnou.

Zhušťuji den a noc tak,
jak jsem je viděl

a mezi těmi dvěma disharmonickými světy
vytvářím unikátní harmonii.

Malování mělo na moji práci
vždy velmi důležitý vliv

a vždy jsem velmi obdivoval
Alberta Bierstadta,

velkého malíře Hudson River School.

Moje nedávné práce na téma
národních parků jsou jím inspirovány.

Toto je Bierstadtovo Yosemite Valley.

A toto je fotografie,
kterou jsem vytvořil já.

Byla pořízena k titulnímu článku časopisu
National Geographic z ledna 2016.

Ten obrázek jsem fotil přes 30 hodin.

Stál jsem doslova na krajíčku útesu

a fotil hvězdy a měsíční svit,
jak přecházel kolem,

měsíční svit osvětlující horu El Capitan.

A tak jsem zachytil
tuhle změnu času nad krajinou.

Nejlepší samozřejmě je, když vidíte
kouzelné momenty lidského rodu

v proměnách času ‒

přecházející ze dne do noci.

A teď něco osobního:

měl jsem s sebou v kapse
kopii Bierstadtovy malby.

A když začalo v údolí vycházet Slunce,

doslova jsem se roztřásl vzrušením,

protože jsem se díval na malbu
a uvědomil si:

„Panebože, mám to samé nasvícení
jako Bierstadt před 100 lety.“

Pojetí Dne a noci tohle vše zahrnuje,

je kompilací všech věcí,

které mám na fotografování rád.

Týká se krajiny,

pouliční fotografie,

je v něm barva, architektura,

perspektiva, měřítko ‒
a především historie.

Toto je jeden z největších okamžiků,
jaké jsem dokázal vyfotografovat,

inaugurace prezidenta
Baracka Obamy v roce 2013.

Když se podíváte pozorněji,

uvidíte, jak se na velkých televizních
obrazovkách postupně mění čas.

Vidíte Michelle, jak s dětmi čeká,

prezident zdraví lidi,

skládá slib

a právě promlouvá k lidem.

Při fotografování takových fotografií
se dostanete do spousty náročných situací.

Kvůli této konkrétní fotografii
jsem byl v 15metrové výšce,

na zvedací plošině,
která nebyla zrovna stabilní.

Kdykoliv jsme já nebo můj asistent
změnili těžiště,

posunul se i horizont.

Kvůli každé fotografii,

a na tento obrázek jich bylo
potřeba asi 1800,

jsme si oba museli připásat
chodidla na místě pokaždé,

když jsem stiskl spoušť.

(potlesk)

Při téhle práci jsem se naučil
spoustu neobyčejných věcí.

Myslím, že dvě nejdůležitější jsou
trpělivost a schopnost pozorování.

Když fotografujete z nadhledu
město jako je New York,

vypozorujete, že ti lidé v autech,
se kterými denně žijete,

už nevypadají jako lidé v autech.

Jsou jako obří hejno rybek,

jako útvar s nepředvídatelným chováním.

A když lidé popisují energii New Yorku,

myslím, že tato fotografie to
doopravdy zachycuje.

Když se podíváte na moje práce blíž,
uvidíte, jak se v nich odehrávají příběhy.

Uvědomíte si, že Times Square je kaňonem,

toto je stín a toto osvětlená část.

Tady jsem se rozhodl
uspořádat čas do šachovnice.

Všude, kde jsou stíny, je noc
a všude, kde svítí slunce, je den.

Čas je tak výjimečná věc,

že ho nikdy úplně nepochopíme.

Ale věřím, že tyto fotografie
svým unikátním a zvláštním způsobem

začínají odhalovat tvář času.

Ztělesňují novou metafyzickou
vizuální realitu.

Když strávíte 15 hodin
pozorováním nějakého místa,

začnete se na věci dívat trochu jinak,
než kdybyste sem přišli vy nebo já,

pořídili fotku a pak zase odešli.

Tohle je perfektní příklad.

Nazval jsem to „Sacré-Coeur selfie“.

Přes 15 hodin jsem pozoroval

všechny ty lidi, kteří na
Sacré-Coeur ani nepohlédli.

Víc je zajímalo, aby ho měli jako pozadí.

Přišli, pořídili snímek a pak odešli.

Podle mě je to naprosto skvělý příklad

neuvěřitelného rozpolcení v tom,
co považujeme za zážitek

a toho, v co se zážitky vyvíjejí.

Akt sdílení se najednou stal
mnohem důležitějším

než samotný zážitek.

(potlesk)

A konečně, můj nejčerstvější obraz,

který pro mě osobně má
takový zvláštní význam:

toto je Národní park Serengeti v Tanzanii.

Je to nafoceno uprostřed Seronera,
což není rezervace.

Šel jsem tam úmyslně
během vrcholící migrace

a doufal jsem, že ukořistím
co nejrůznější druhy zvířat.

Když jsme tam přišli, bylo tam bohužel

v době největší migrace sucho,
pět týdnů sucha.

Všechna zvířata to táhlo k vodě.

Našel jsem tohle napajedlo

a cítil jsem, že pokud všechno
zůstane tak jak je,

budu mít reálnou šanci
ukořistit něco unikátního.

Tři dny jsme strávili pozorováním,
ale žádná příprava nestačí na to,

čeho jsem byl svědkem během focení.

Fotil jsem 26 hodin

v uzavřeném krokodýlím krytu,
5 metrů vysoko.

To, čeho jsem byl svědkem,
bylo nepředstavitelné.

Upřímně, bylo to biblické.

Během 26 hodin jsme viděli

všechna ta konkurující si zvířata,
jak se dělí o jediný zdroj zvaný voda.

O ten samý zdroj, o který
prý v příštích 50 letech

povedou lidé války.

Ta zvířata na sebe ani nezavrčela.

Zdá se, že chápala něco,
co my lidé nechápeme.

Že ten vzácný zdroj
zvaný voda je něčím,

o co se všichni musíme dělit.

Když jsem tento obraz tvořil,

uvědomil jsem si, že Den a noc
je skutečně novým způsobem vidění,

zhuštěním času

a zkoumáním časoprostorového
kontinua v rámci fotografie.

S tím, jak se ve fotografii
vyvíjí technologie,

nebudou už fotografie sdělovat pouze
hlubší smysl času a vzpomínek,

ale budou skládat nové příběhy
z nevyprávěných událostí

a vytvářet nadčasový pohled
do našeho světa.

Děkuji.

(potlesk)