Proč naše těla stárnou? - Monica Menesini

Celé video je ke zhlédnutí zde: http://ed.ted.com/lessons/why-do-our-bodies-age-monica-menesini

Lidská těla nejsou stavěna na extrémní stárnutí. Kapacita našeho těla je nastavena na asi 90 let. Co vlastně stárnutí skutečně znamená a jak působí proti snahám těla zůstat naživu? Monica Menesini rozebírá devět fyziologických vlastností, které při stárnutí hrají klíčovou roli.

Lekce - Monica Menesini, animace - Cinematic

V roce 1997 zemřela
Francouzka Jeanne Calment,

která strávila na této Zemi
122 let a 164 dní,

což z ní dělá nejstaršího
známého člověka v dějinách.

Její věk byl tak ohromující,

že jeden milionář nabídl 1 milion dolarů
komukoli, kdo její rekord překoná.

Dožít se takového věku nebo ještě vyššího,
je ale ve skutečnosti něco,

co dokáže jen málokdo,
dokonce ani lidé

to pravděpodobně nedokážou.

Lidské tělo prostě není nastaveno
na extrémní stárnutí.

Kapacita našeho těla
je nastavena na asi 90 let.

Ale co vlastně stárnutí opravdu znamená

a jak působí proti snahám těla
zůstat naživu?

Intuitivně víme, co znamená stárnout.

Pro někoho to znamená dospívat,

zatímco pro ostatní to znamená stárnout.

Přesto je obtížné nalézt přesnou
vědeckou definici stárnutí.

Můžeme říct, že k stárnutí dochází,
když vnitřní procesy

a interakce se životním prostředím,
jako je sluneční světlo,

toxiny ve vzduchu, vodě a v tom, co jíme,

vedou ke změnám ve struktuře

a funkci molekul a buněk v lidském těle.

Tyto změny dále vedou k jejich rozpadu

a následnému selhání celého organismu.

Přesné mechanismy stárnutí
nejsou dostatečně známy.

Nedávno ale vědci identifikovali
devět fyziologických znaků,

od genetických změn,

až po změny v regeneračních
schopnostech buňky,

které hrají klíčovou roli.

Za prvé, během let naše těla
hromadí genetické poškození

ve formě léz v DNA.

Ty se vyskytují přirozeně,
když se DNA těla replikuje,

ale vyskytují se také
v nedělících se buňkách.

Organely zvané mitochondrie jsou
k tomuto poškození obzvláště náchylné.

Mitochondrie produkují adenosintrifosfát,

neboli ATP,

hlavní zdroj energie
pro všechny buněčné procesy,

plus regulují mnoho
různých buněčných aktivit

a hrají důležitou roli
v naprogramované buněčné smrti.

Pokud mitochondriální funkce klesá,

pak se také zhoršuje stav buňek
a posléze celých orgánů.

Je známo, že v expresi vzorců genů
se mohou vyskytnout další změny,

známé také jako epigenetické změny,

které postihují tkáně a buňky těla.

Geny, které se u novorozenců projevují
pouze v nízkých koncentracích,

jsou u starších lidí výraznější,

což vede k rozvoji
degenerativních onemocnění,

jako je Alzheimerova choroba,
která stárnutí urychluje.

I kdybychom se mohli vyhnout
všem těmto škodlivým genetickým změnám,

nemohly by nás zachránit
ani naše vlastní buňky.

Faktem zůstává, že buněčná regenerace,

podstata života,

s přibývajícím věkem klesá.

DNA v našich buňkách je zabalena
do chromozomů,

z nichž každý má na zakončeních
dvě ochranné oblasti zvané telomery.

Ty se zkracují pokaždé,
když se buňky replikují.

Když se telomery příliš zkrátí,

buňky se přestanou replikovat a zaniknou,

čímž zpomaluje samoobnovovací
schopnost těla.

S věkem zrychluje i stárnutí buněk,

což je proces, který zastavuje
buněčný cyklus v rizikovém období,

například při množení rakovinných buněk.

Ale čím víc stárneme,
tím je prudší také reakce.

Zastavuje růst buněk a zkracuje
jejich schopnost se replikovat.

Stárnutí zahrnuje také kmenové buňky,
které se nacházejí v mnoha tkáních

a mají tu vlastnost, že se neustále dělí,
aby doplnily jiné buňky.

Jak stárneme, jejich počet klesá

a mají tendenci ztrácet svůj
regenerační potenciál,

což ovlivňuje obnovu tkání a udržování
původní funkce našich orgánů.

Další změny se týkají schopnosti buněk
správně fungovat.

Jak stárnou, přestávají mít schopnost
kvalitativní kontroly bílkovin,

což způsobuje hromadění poškozených
a potenciálně toxických živin

a vede k nadměrné metabolické aktivitě,
která by pro ně mohla být osudná.

Zpomaluje se také mezibuněčná komunikace,

což v konečném důsledku ohrožuje
fungování organismu.

Je toho hodně, čemu ještě
ohledně stárnutí nerozumíme.

Koneckonců, nesouvisí snad
delší život se stravováním,

s cvičením,

s léky

nebo ještě s něčím jiným?

Budou budoucí technologie,
jako nanoboti, kteří opravují buňky,

nebo genová terapie

umět uměle prodloužit náš život?

A chceme žít déle, než teď žijeme?

Když začneme třeba na věku 122 let,

tak je těžké říct,
kam až nás naše zvídavost zavede.