Jane Fonda: Třetí dějství života

Střední délka života této generace se prodloužila o 30 let -- a tato léta nejsou jen nějaká poznámka pod čarou nebo snůška chorob. Na TEDxWomen Jane Fonda klade otázku, jak dokážeme o této nové fázi našeho života přemýšlet.

Během posledního století

proběhla spousta revolucí,

ale snad žádná tak významná

jako revoluce dlouhověkosti.

Dnes žijeme v průměru

o 34 let déle než naši pra-prarodiče.

Zkusme se nad tím zamyslet.

Je to jako byste připočetli k naší délce života

druhé období dospělosti.

Ale stejně se naše kultura

ještě nenaučila žít s tím, co to znamená.

Stále žijeme podle staré představy

o věku jako o oblouku.

To je metafora, stará metafora.

Narodíte se, ve středním věku jste na vrcholu sil,

a pak už jen chátráte.

(Smích)

Věk jako patologie.

Ale mnoho lidi v současnosti --

filozofové, umělci, lékaři, vědci --

zaujímá nový pohled na to, čemu říkám třetí dějství,

poslední tři desetiletí života.

Uvědomují si, že se lze v tomto stádiu života stále rozvíjet

a že má pro život svůj význam --

odlišný od středního věku

tak jako adolescence od dětství.

Ptají se -- my všichni bychom se měli ptát --

jak ten čas využít?

Jak ho můžeme zdárně prožít?

Jaká je nová přiléhavá metafora

pro stárnutí?

Poslední rok jsem strávila výzkumem tohoto tématu a psaním o něm.

A přišla jsem na to,

že přiléhavější metafora pro stárnutí

je schodiště --

stoupání lidského ducha vzhůru,

směrem k moudrosti, ucelenosti

a autenticitě.

Stáří není v žádném případě patologie;

stáří je potenciál.

A víte co?

Tento potenciál není jen pro několik vyvolených.

Ukazuje se,

že většina lidí starších 50-ti let

se cítí lépe, jsou méně ve stresu,

méně nevraživí, méně úzkostliví.

Vidíme spíše společné věci

než rozdíly.

Některé studie dokonce tvrdí,

že jsme šťastnější.

A věřte mi, že jsem to opravdu nečekala.

V naší rodině bývá hodně depresivních lidí.

Když jsem se blížila k padesátce,

sotva jsem se ráno probudila,

mých prvních šest myšlenek bylo negativních.

A to mě vyděsilo.

Pomyslela jsem si: "A kruci.

Teď se ze mě stane stará mrzutá bába.

Ale nyní, když jsem přesně uprostřed svého třetího dějství,

zjišťuji, že jsem nikdy nebyla štastnější.

Mám tak silný pocit duševní pohody.

A přišla jsem na to,

že když už opravdu stárnete,

místo abyste se ho stranili,

strach opadne.

Přijdete na to, že jste to stále vy --

možná ještě víc než předtím.

Picasso kdysi prohlásil: "Trvá dlouho než se stanete mladým."

(Smích)

Nechci stárnutí romantizovat.

Pochopitelně zde není žádná záruka,

že to bude období plné zrání a růstu.

Něco z toho je o štěstí.

Další část je samozřejmě dána geneticky.

Ve skutečnosti jedna třetina je dána geneticky.

A s tím toho moc nenaděláme.

Ale to znamená, že dvě třetiny

toho, jaké bude naše třetí dějství,

můžeme nějak ovlivnit.

Pojďme si říct, co můžeme udělat pro to,

aby tyto roky navíc byly úspěšné,

a jak je využít k tomu, abychom něco změnili.

Teď vám povím něco o schodišti,

může se to zdát jako divná metafora pro seniory,

vzhledem k tomu, že pro mnoho seniorů představují překážku.

(Smích)

Včetně mě.

Jak možná víte,

celý svět se řídí univerzálním pravidlem:

entropie, druhý zákon termodynamiky.

Entropie znamená, že všechno na světě, všechno,

je ve stavu úpadku a rozkladu,

oblouk.

Pouze s jedinou výjimkou k tomuto univerzálnímu pravidlu,

a tou je lidský duch,

který pokračuje ve vývoji stále kupředu --

schodiště --

směrem k ucelenosti,

autenticitě a moudrosti.

Zde je příklad toho, co mám na mysli.

Tento pohyb vzhůru

se může odehrát tváří v tvář extrémním fyzickým obtížím.

Zhruba tři roky zpátky

jsem četla článek v New York Times.

Byl o člověku jménem Neil Selinger --

57 let, právník v penzi --

který se připojil k literární skupině na Sarah Lawrence

kde objevil svoje spisovatelské střevo.

O dva roky poději,

mu zjistili ALS, známější spíš jako Lou Gehrigova choroba.

Je to strašná nemoc. Smrtelná.

Ničí tělo, ale mysl zůstává nedotčena.

V tomto článku pan Selinger

popisoval, co se s ním dělo.

Cituji:

"Čím víc mé svaly slábly,

tím bylo moje psaní silnější.

Čím víc jsem pomalu ztrácel řeč,

tím víc jsem získával hlas.

Čím víc jsem se zmenšoval, tím víc jsem rostl.

Čím víc jsem ztrácel,

tím víc jsem konečně nacházel sám sebe."

Neil Selinger je pro mě

ztělesněním stoupání po schodišti

ve svém třetím dějství.

Všichni se rodíme s duchem, každý z nás

ale někdy nás skličují

životní těžkosti,

násilí, zneužívání, zanedbávání.

Možná že naši rodiče trpěli depresemi.

Možná, že nebyli schopni nás milovat

navzdory tomu, jak se nám vedlo.

Možná, že stále cítíme

psychickou bolest, jizvu.

Možná cítíme, že mnoho našich vztahů nebylo ukončeno.

A tak se můžeme cítit nehotoví.

Snad je úkolem třetího dějství

dokončit dokončování sebe samých.

Pro mě to začalo, když jsem se blížila ke svému třetímu dějství,

o mých 60-tých narozeninách.

Jak to mám prožít?

Čeho bych měla v tomto posledním dějiství dosáhnout?

A pak jsem pochopila, že abych věděla, kam jdu,

musím přijít na to, kde jsem byla.

A tak jsem se vydala zpátky

a studovala svá první dvě dějství,

snažila se přijít na to, kdo jsem tehdy byla,

kdo jsem opravdu byla --

ne, kdo mi rodiče nebo ostatní lidé řekli, že jsem,

nebo tak se mnou jednali.

Ale kdo jsem byla? Kdo byli moji rodiče --

ne jako rodiče, ale jako lidé?

Kdo byli moji prarodiče?

Jak se chovali k mým rodičům?

Tyhle věci.

Zjistila jsem o pár let později

že proces, kterým jsem si prošla,

nazvali psychologové

"inventura života".

A říkají, že může dát význam

a srozumitelnost a smysl

lidskému životu.

Můžete přijít na to jako já,

že spousta věcí, o kterých jste si mysleli, že byly vaše chyba,

spousta věcí, kdy jste mysleli na sebe,

neměli ve skutečnosti s vámi nic společného.

Nebyla to vaše chyba.

Jste schopni se vrátit

a odpustit jim

a odpustit sami sobě.

Jste schopni se osvobodit

z minulosti.

Můžete pracovat na změně

vašeho vztahu k minulosti.

Když jsem o tom psala,

narazila jsem na knihu s názvem: "Člověk hledá smysl"

od Viktora Frankla.

Viktor Frankl byl německý psychiatr (přesněji rakouský, pozn. překl.)

který strávil 5 let v nacistickém koncentračním táboře.

A napsal, že během svého pobytu v táboře,

dokázal říct, až budou někdy propuštěni,

kteří lidé budou v pořádku,

a kteří ne.

A napsal toto:

"Všechno v životě vám může někdo vzít

kromě jedné věci,

vaší svobody se rozhodnout,

jak budete reagovat

na situaci.

To určuje

kvalitu života, který jsme prožili --

ne to, jestli jsme byli bohatí nebo chudí,

slavní nebo neznámí,

zdraví nebo nemocní.

To, co určuje kvalitu života,

je, jak se postavíme ke skutečnostem,

jaký smysl jim přiřadíme,

jaký postoj k nim zaujmeme,

jaké duševní rozpoložení je necháme vyvolat."

Možná že hlavním účelem třetího dějství

je vrátit se nazpět a zkusit, pokud je to možné,

změnit náš vztah

k minulosti.

Kognitivní výzkum nám říká,

že když jsme toho schopni,

tak se to neurologicky projeví --

nervové cesty se vytvoří v našem mozku.

Víte, pokud jste někdy v minulosti

reagovali negativně na lidi a události,

vytvoří se nervové cesty

z chemických a elektrických signálů probíhajících mozkem.

A za určitou dobu se tyto cesty propojí napevno,

stanou se normou --

i když je to pro nás špatné,

protože nám to způsobuje stres a úzkost.

Jestliže se však

dokážeme vrátit a změnit náš vztah,

přehodnotit náš vztah

k minulým lidem a událostem,

nervové cesty se mohou změnit.

A pokud si dokážeme zachovat

pozitivnější pohled na minulost,

stane se novou normou.

Je to jako resetování termostatu.

Neexistují zkušenosti

ze kterých byste zmoudřeli,

je to reflektování zážitků, které jste měli,

co vytváří cestu k moudrosti --

a pomáhá nám dosáhnout celistvosti,

přináší moudrost a autentičnost.

Pomáhá nám stát se tím, kým jsme mohli být.

My ženy začínáme jako celistvé, že ano?

Myslím tím, jako holky jsme hádavé -- "Jo? To řek' kdo?"

Umíme jednat.

Žijeme svůj vlastní život.

Ale často,

mnoho z nás, pakliže ne většina, když se dostaneme do puberty,

začneme se starat abychom zapadly a byly oblíbené.

A stanou se z nás subjekty a objekty životů ostatních lidí.

Ale teď, v našem třetím dějství

se můžeme

vrátit zpátky tam, kde jsme začaly

a věděly to od začátku.

A pokud to dokážeme,

nebude to jen pro nás.

Starší ženy

jsou nejpočetnější demografická skupina na světě.

Pokud se dokážeme vrátit a znovu se definovat

a stát se celistvé,

odstartujeme kulturní změnu ve světě,

a dáme tím příklad mladším generacím

aby mohly přehodnotit svoji délku života.

Děkuji mnohokrát.

(Potlesk)