Data o sexismu v Hollywoodu

Kde jsou všechny ženy a dívky ve filmu? Socioložka Stacy Smith analyzuje, jak média nedostatečně zastupují a zobrazují ženy -- a potenciální destruktivní dopady těchto vyobrazení na diváky. Sdílí tvrdá data o genderové předpojatosti v Hollywoodu, kdy herci-muži mají nad ženami trojnásobnou převahu (a za kamerou je to ještě horší).

Dnes vám chci říct něco
o palčivém společenském problému.

Není to o jaderných zbraních,
není to o imigraci,

a není to o malárii.

Jsem tady, abych promluvila o filmech.

Ve vší vážnosti, filmy
jsou skutečně velmi důležité.

Můžeme jimi být velice pobaveni,

a vyprávěním můžeme být
i přenášeni někam jinam.

Vyprávění je tak důležité.

Příběhy nám vyprávějí,
čeho si společnost cení,

nabízí nám ponaučení
a sdílí a zachovávají naše dějiny.

Příběhy jsou úžasné.

Ale příběhy nedávají všem

stejné příležitosti k tomu,
aby se v nich objevili,

především pak v příbězích
zařazených pod pojmem americké filmy.

Je zajímavé, že ve filmech

se stále neobjevují ženy nebo jsou
ve spoustě našich příběhů opomíjené.

Toto jsem poprvé zjistila
asi před deseti lety,

když jsem dělala svou první studii
o genderových rolích ve filmech.

Od té doby jsme provedli
přes třicet výzkumů.

Můj tým je unavený.

A já jsem zasvětila svůj život,
jako vědecká pracovnice a aktivistka,

boji proti inkluzivní krizi v Hollywoodu.

Dneska bych vám o ní chtěla něco povědět.

Chci mluvit o nerovnosti pohlaví ve filmu.

Chci vám něco říct o tom, jak je udržována
a potom vám řeknu, jak to napravíme.

Nicméně, jedno varování, než začneme:

moje data jsou opravdu depresivní.

Takže se chci dopředu omluvit,

protože na konci budete
mít všichni špatnou náladu.

Ale na úplný závěr se to pokusím zlepšit
a ukážu vám jiskřičku naděje,

řeknu, jak zvládneme uklidit
tento nepořádek,

který tu je tak dlouho.

Začněme s vážností situace.

Každý rok můj výzkumný tým prozkoumává
sto nejvýdělečnějších filmů v USA.

Sledujeme každou mluvící
nebo pojmenovanou postavu na obrazovce.

Aby se do mého výzkumu počítala,

vše, co musí postava udělat,
je říct jedno slovo.

To je hodně nízká laťka.

(Smích)

Zatím jsme viděli 800 filmů,
od roku 2007 do roku 2015,

a každou mluvící postavu na obrazovce
jsme si zapisovali do kolonek pohlaví,

rasy, etnika, LGBT a postavy s postižením.

Pojďme se podívat na nějaké
opravdu problematické trendy.

Zaprvé, ženy stále nejsou na obrazovkách.

Z 800 filmů a 35 205 mluvících postav

méně než třetina rolí
patřila dívkám a ženám.

Méně než třetina!

Mezi lety 2007 a 2015 nedošlo
k žádné změně

a pokud porovnáme
naše výsledky

s malým vzorkem filmů
z let od 1946 po 1955,

nedošlo k žádné změně
po dobu delší než půl století.

Delší než půl století!

Jsme ale polovina populace.

Když si tato data rozdělíme,
na což se dneska zaměříme,

problém je ještě větší.

Ze sta nejvýdělečnějších filmů
loňského roku

48 filmů neobsahovalo ani jednu
černošskou mluvící postavu.

Ani jednu.

70 filmů bylo bez mluvící
ženské postavy asijského původu.

Žádná.

84 filmů neobsahovalo ani jednu
ženskou postavu s handicapem.

A v 93 z nich nebyla ani jedna postava
lesbička, bisexuálka nebo transsexuálka.

To není nedostatečné zastoupení.

To je vymazání, a já tomuto říkám
"epidemie neviditelnosti".

Když se přesuneme od zastoupení k
protagonistům, problém nám stále zůstává.

Ze sta loňských filmů pouze 32
mělo jako hlavní postavu ženu.

Pouze tři z nich obsahovaly málo
reprezentované ženy, které vedly příběh

a pouze jednu ženu, které bylo 45 let
a více v době uvedení snímku do kin.

Teď se podívejme na jejich vyobrazení.

Kromě výše uvedeného,
jsou ženy mnohem častěji

než jejich mužské protějšky
sexuálními objekty.

Když už jsme u toho,
je třikrát pravděpodobnější,

že na sobě budou mít odhalující
oblečení, budou z části nahé,

a je mnohem více pravděpodobné,
že budou štíhlé.

V animovaných filmech jsou
někdy ženy tak hubené,

že šířka jejich pasu je stejná
jako obvod jejich paže.

(Smích)

U nás říkáme, že tato děvčata nemají
místo pro dělohu ani jiné vnitřní orgány.

(Smích)

Vtípky stranou, teorie
naznačuje a výzkum potvrzuje,

že vystavení tak štíhlým ideálům a obsahu,
ve kterém jsou ženy jen objekty,

může vést k nespokojenosti s vlastním
tělem, převzetí ideálu hubenosti

a vnímání sama sebe jako předmětu
u některých divaček.

Očividně se to, co vidíme ve filmu
a co vidíme ve světě, neshoduje.

Neshoduje se to!

Kdybychom žili na obrazovkách,
měli bychom tu populační krizi.

Jakmile jsem přišla na tento vzorec,

chtěla jsem zjistit, proč to tak je,

a ukázalo se, že existují dva faktory,
které ovlivňují nerovnost na obrazovkách:

pohlaví autora a nepochopení publika.

Pojďme se na ně v rychlosti podívat.

Pokud chcete tyto vzorce změnit,
stačí najmout ženu režisérku.

Ukázalo se, že režisérky

jsou spojovány, v rámci krátkých
a nezávislých filmů,

s více ženami a dívkami na obrazovkách,

s více příběhy, které mají
ve středu dění ženy,

s více příběhy s ženami
staršími 40 let,

což je podle mě
pro toto publikum dobrá zpráva.

S více málo reprezentovanými --

(Smích)

Promiňte.

(Smích)

Omlouvám se, ale vlastně neomlouvám.

S více málo reprezentovanými postavami,
co se týče jejich rasy nebo etnicity,

a hlavně, s více ženami pracujících na
place na klíčových produkčních pozicích.

Jednoduchá odpověď
na náš problém.

A nebo ne?

Ve skutečnosti ne.

800 filmů, 2007-2015, 886 režisérů.

Pouze 4,1 % byly ženy.

Pouze 3 byly Afroameričanky nebo černošky,
jenom jedna byla Asiatka.

Proč je tak složité mít ženské režisérky,

když by mohly být
součástí řešení problému.

Pro zodpovězení této otázky
jsme provedli studii.

Vyzpovídali jsme desítky lidí
z filmového průmyslu

a zeptali jsme se jich na režiséry.

Ukázalo se, že jak výkonní
pracovníci muži, tak ženy,

si pod pojmem režiséra představí muže.

Charakteristiky vůdcovství vnímají
jako přirozeně mužské.

Když se chystají najmout režiséra,
který má vést štáb, řídit loď,

být vizionářem, být generálem Pattonem,
všechno, co jsme slyšeli ---

jejich myšlenky a ideály automaticky
směřují k muži.

Vnímání režiséra nebo vůdce
je v rozporu s ideou ženy.

Tyto role jsou neslučitelné,

což potvrzuje několik výzkumů
v psychologické sféře.

Druhým faktorem, který ovlivňuje
nerovnost pohlaví na obrazovce,

je nepochopení publika.

Vám to nemusím ani říkat:

50 % lidí, kteří si v této zemi kupují
lístky do kina jsou dívky a ženy. Že?

Ale nejsme vnímány jako životaschopná
nebo finančně lukrativní cílová skupina.

Navíc je tu otázka ohledně toho,
jestli ženy mohou "utáhnout" film.

Což znamená, že pokud
do hlavní role obsadíte ženu,

nemusí se vám investice
do filmu vrátit,

zatímco když obsadíte muže,
investice se vrátí.

Tento omyl může dost stát, že?

Hlavně v době úspěchů filmů
jako „Hunger Games,"

„Ladíme!" nebo toho malého nezávislého
filmu „Star Wars: Síla se probouzí".

Podle naší vlastní ekonomické analýzy,
pohlaví hlavní postavy

nehraje žádnou roli v ekonomickém úspěchu
ve Spojených státech amerických.

Ale co hraje roli?

Náklady na produkci a to, do kolika
kin je film v zemi distribuovaný.

A ne pohlaví hlavní role.

Takže v tomto okamžiku bychom měli
všichni být dost v depresi.

Žádná změna v průběhu 50 let,

jen několik ženských režisérek
pracuje za kamerou

a zábavní průmysl nám
jako publiku nevěří.

Řekla jsem vám, že vám
ukážu jiskru naděje.

A tady je.

Jsou tu jednoduchá a konkrétní řešení,
která by tento problém vyřešila,

která zahrnují tvůrce obsahu filmů,
výkonné producenty a diváky

jako třeba jedince v této místnosti.

Něco si o některých řekneme.

Prvnímu z nich říkám "jen přidej pět."

Věděli jste, že pokud do každého ze stovky
nejvýdělečnějších filmů loňského roku

přidáte pět ženských mluvících postav,
vznikne nová norma.

Pokud by se tak dělo
po tři následující roky,

poprvé by po půl století
existovala genderová rovnost.

Tento postup je výhodný
z několika důvodů.

Za prvé? Nebere práci mužským hercům.

Chraň bůh.

(Smích)

Za druhé, je to nákladově efektivní.
Moc to nestojí.

Za třetí, vytváří to prostředí
pro nové talenty.

Za čtvrté, produkční proces
to dělá lidštější.

Proč? Protože budou ženy na place.

Druhé řešení je pro nejznámější herce.

Ti ve svých smlouvách, jak víme,
můžou něco požadovat,

hlavně ti, kteří pracují
na největších hollywoodských filmech.

Co kdyby si tito herci
prostě přidali do svých smluv

klauzuli o rovnosti nebo inkluzi?

Co to znamená?

Asi to nevíte,
ale obecně ve filmu hraje

40 až 45 mluvících postav.

Myslím, že 8 až 10 z nich
je pro příběh relevantní.

Možná až na "Avengers." Že?

Možná je jich víc, v "Avengers."

Těch zbývajících 30 rolí,
není důvod, proč by tyto malé role

nemohli reflektovat demografii
místa příběhu.

Tato snaha o rovnost ve smlouvách
známých herců může zajistit,

že role budou reflektovat svět,
ve kterém skutečně žijeme.

Neexistuje důvod,
proč by stanice,

studio nebo produkční firma

nemohly tento smluvní jazyk
přijmout za vlastní

v rámci svého vyjednávání.

Třetí řešení:

to je pro zábavní průmysl,
zejména pro Hollywood.

Měl by přijmout Rooneyho pravidlo,

které by se uplatňovalo
na najímání režisérů.

V NFL Rooneyho pravidlo stanovuje,

že pokud chce tým najmout kouče
z prostředí mimo organizaci,

musí pozvat na pohovor kandidáta
z nedostatečně zastoupené skupiny.

Tento princip se dá aplikovat
i na hollywoodské filmy.

Jak?

Výkonní producenti a agenti
pracující na nejlepších filmech

mohou zajistit, že o ženách a lidech s
jinou barvou pleti se nebude jen uvažovat,

ale že skutečně budou pozváni
na pohovor.

Někdo by se mohl ptát,
proč je to tak důležité?

Protože to výkonným producentům
představí ženské režisérky,

které by jinak skončily
kvůli špatnému nabíracímu procesu.

Čtvrté řešení je pro spotřebitele
jako jsme já a vy.

Pokud chceme vidět více filmů
od, pro a o ženách, musíme je podporovat.

To může znamenat chodit
do nezávislých kin, namísto multiplexů.

Může to znamenat rolovat
trochu níž na internetu,

abyste našli film od ženy režisérky.

Může to být vypsání šeku
na finanční podporu filmů,

především těch od režisérek
z málo reprezentovaného prostředí. Že?

Musíme psát, volat a mailovat firmám,
které dělají a distribuují filmy,

a musíme psát na naše sociální sítě,
že chceme vidět inkluzivní zastoupení

žen na obrazovkách a především
žen za kamerou.

Naše hlasy musí být slyšet
a naše dolary se musí počítat.

Máme šanci, díky tomuto,
změnit svět.

Amerika a její obsah,
především ten filmový,

si získala fantazii publika
po celém světě.

Po celém světě.

To znamená, že filmový průmysl
má nevídaný přístup

k distribuci příběhů o rovnosti
po celém světě.

Představte si, co by se stalo,

pokud by filmový průmysl
a jeho hodnoty byli v souladu

s tím, co je na plátně.

Mohlo by to podpořit inkluzi
a přijetí dívek a žen,

lidí všech barev, LGBT komunity, jedinců
s handicapem a mnoho dalších na světě.

Filmový průmysl musí udělat jen jednu
věc, vypustit svou tajnou zbraň,

a tou je vyprávění příběhů.

Na začátku této přednášky
jsem řekla, že filmy --

že nás mohou přenést,

ale také tvrdím, že filmy
nás mohou přeměnit.

Nikdo v této místnosti nepoznal
nebo nevyrosl na příbězích

s úplně správně uchopenými
ženskými postavami,

nikdo z nás,
protože čísla se nezměnila.

Co by se stalo, kdyby další
generace publika

vyrostla na úplně jiné
realitě na obrazovkách?

Co by se stalo?

Dnes tu jsem, abych vám řekla,

že není pouze možné změnit to,
co vídáme na plátnech,

ale že netrpělivě vyčkávám
den, kdy se tak stane.

Domluvme se tedy dnes, že budeme aktivní
ve snaze zničit epidemii neviditelnosti.

A pojďme se shodnout,
že americké i globální publikum

požaduje, a taky si zaslouží, více.

A slibme si, že si příští generace diváků

zaslouží vidět příběhy,
jaké jsme my nikdy nemohli.

Děkuji.

(Potlesk)