Blíž k novému chápání duševních chorob

Dnes na srdeční choroby díky jejich včasnému odhalení umírá o 63 % méně osob než před pár desítkami let. Thomas Insel, ředitel Národního institutu pro duševní zdraví, se ptá: Můžeme udělat to samé v případě deprese a schizofrenie? Jak říká, prvním krokem k tomuto novému přístupu ve výzkumu je zásadní přeformulování: Musíme přestat mluvit o "duševních chorobách" a začít na ně pohlížet jako na "nemoci mozku". (Natočeno na TEDxCaltech)

Takže dobrá zpráva na začátek.

Týká se toho, co vyplynulo

z biomedicínského výzkumu.

Proč mnoho vážných chorob

dnes končí jinak?

Začněme leukémií,

akutní lymfoblastickou leukémií, ALL,

nejčastějším typem rakoviny u dětí.

Když jsem byl student,

úmrtnost činila zhruba 95 procent.

Dnes, o nějakých 25, 30 let
později hovoříme

o úmrtnosti,
která se snížila o 85 procent.

Každý rok se vyléčí šest tisíc dětí,

které by na tuto nemoc v minulosti zemřely.

Pokud chcete skutečně vysoká čísla,

podívejte se na srdeční choroby.

Srdeční choroby
představovaly největšího zabijáka,

zejména pro muže po čtyřicítce.

Dnes zaznamenáváme
63procentní snížení úmrtnosti

u srdečních chorob –

neuvěřitelných 1,1 milionů lidí
uteče smrti každý rok.

AIDS, ač k nevíře, byl minulý měsíc

označen za chronickou nemoc,

což znamená, že dvacetiletý,
který se nakazí virem HIV,

pravděpodobně nebude žít
týdny, měsíce nebo pár let,

jak tomu bylo ještě před deseti lety,

ale odhaduje se,
že bude žít desítky let

a nejspíš zemře v 60 nebo 70 letech
ze zcela jiných příčin.

Tento pohled na změny u některých

z největších zabijáků
je vskutku pozoruhodný.

A zvláště jeden,

který by vás asi ani nenapadl, mrtvice,

byl spolu se srdeční chorobou

jedním z největších zabijáků v zemi.

U této nemoci se už ví,

že pokud se podaří
pacienty dopravit na pohotovost

do tří hodin od propuknutí záchvatu,

asi 30 procent z nich
bude moci nemocnici opustit

bez jakéhokoli postižení.

Nevšední příběhy,

příběhy přinášející dobré zprávy,

každý z nich nám pomohl k objasnění

něčeho o těchto nemocech,
co nám umožnilo

zjistit je včas a zasáhnout včas.

Včasné zjištění, včasný zásah,

na tom se tyto úspěchy zakládají.

Bohužel ne všechny zprávy jsou dobré.

Povím vám jiný příběh,

který se týká sebevraždy.

To samozřejmě není nemoc sama o sobě.

Je to buďto stav nebo situace

vedoucí k úmrtí.

Asi málokdo si uvědomuje,
jak je to rozšířené.

Ve Spojených státech
spáchá sebevraždu 38 000 lidí ročně.

To znamená jeden každých 15 minut.

Třetí nejčastější příčina smrti u lidí

ve věkové kategorii 15 až 25 let.

Je to poněkud pozoruhodné,
když si uvědomíte,

že je dvakrát častější než vražda

a vlastně i častější příčina smrti

než dopravní nehody v této zemi.

Takže teď něco o sebevraždě.

Zdravotní stav zde také hraje roli,

protože 90 procent sebevražd

souvisí s duševní chorobou:

deprese, bipolární porucha, schizofrenie,

anorexie, hraniční porucha osobnosti.
A to nejsou zdaleka

všechny poruchy, které zde mají podíl.

A jak už jsem zmínil,
vyskytují se často v mladém věku.

U těchto poruch nejde jen o mortalitu,

ale také o morbiditu.

Podívejte se na postižení

z hlediska měřítka
Světové zdravotnické organizace

nazvaného Roky života vážené chorobou.

Toto měřítko by nenapadlo nikoho

až na ekonoma,

jenomže to je právě způsob,
jak vystihnout, o co člověka připraví

neschopnost ze zdravotních důvodů,

a jak můžete vidět, prakticky 30 procent

všech neschopností
ze všech zdravotních důvodů

se přičítá duševním poruchám,

neuropsychickým syndromům.

Asi si pomyslíte, že to nedává žádný smysl.

Rakovina se zdá být mnohem vážnější.

Srdeční choroby se zdají být mnohem vážnější.

Ale jak si můžete všimnout,
jsou na seznamu až úplně dole,

a to proto, že se bavíme o neschopnosti.

Proč neschopnost tak ovládá tyto poruchy

jako schizofrenie,
bipolární porucha a deprese?

Proč jsou číslem jedna?

Existují pro to asi tři důvody.

Za prvé jsou vysoce rozšířené.

Zhruba každý pátý
trpí jednou z těchto poruch

v průběhu života.

Za druhé, samozřejmě proto,
že některé lidi

úplně vyřadí z každodenního života,

a to okolo čtyř až pěti procent,
možná jednoho z dvaceti.

Co je ale skutečným důsledkem
takovýchto čísel, takovéto morbidity

a do určité míry i mortality,

je fakt, že postihuje lidi v rané fázi života.

U padesáti procent
propukne před 14. rokem,

u 75 procent před 24. rokem,

zcela odlišný obrázek,
než jaký můžeme vidět

u rakoviny nebo srdečních poruch,

cukrovky, hypertenze –
většiny vážných onemocnění,

o kterých se domníváme,
že vedou v žebříčcích morbidity a mortality.

Toto jsou skutečně
chronické poruchy mladých lidí.

Na začátku jsem vám slíbil,
že vám povím dobré zprávy.

Toto samozřejmě není jeden z nich.

Toto je asi ta nejtěžší část ze všech

a v určitém smyslu i moje přiznání.

Mým úkolem je zajistit,
abychom dělali pokroky

v oblasti těchto poruch.

Pracuji pro federální vládu.

Tudíž vlastně pro vás.
Vy mě platíte.

A teď, když víte, co dělám,

nebo spíš co se mi nedaří dělat,

si asi pomyslíte,
že bych měl dostat padáka,

naprosto bych to chápal.

Avšak co se chystám navrhnout
a důvod, proč tady stojím,

je, abych vám řekl,
že se podle mě dostáváme do

úplně jiného světa,
když o těchto nemocech smýšlíme.

Zatím jsem zde hovořil
o psychických poruchách,

poruchách mysli.

Tento termín není dnes už moc oblíbený

a lidem z nějakého důvodu připadá

název behaviorální poruchy
politicky korektnější,

a tak je označují jako poruchy chování.

Tak dobře.
Jsou to poruchy chování

a zároveň poruchy mysli.

Ale co se vám chystám naznačit,

je to, že oba tyto názvy,

které byly ve hře celých sto let nebo i víc,

teď vlastně překáží dalšímu pokroku.

Pokrok je třeba udělat v rámci celé koncepce

a začít smýšlet o těchto nemocech
jako o nemocech mozku.

Tak a teď si někteří z vás pomyslí:

"Panebože a je to tu zase.

Vyslechneme si další přednášku
o biochemické nerovnováze

nebo o lécích

nebo o nějakém zjednodušeném pohledu,

který vezme naši subjektivní zkušenost

a promění ji v molekuly nebo možná jakýsi

velmi nudný
jednodimenzionální pohled na to,

jaké to je trpět depresí nebo schizofrenií."

Mozek můžeme popsat
jakkoli, jen ne jako

jednodimenzionální,
zjednodušený nebo redukcionistický.

To samozřejmě záleží na tom,
v jakém rozsahu

nebo rámci o tom chcete přemýšlet,

ale je to nesmírně složitý orgán

a my teprve začínáme rozumět tomu,

jak ho studovat, ať už jde o

těch 100 miliard neuronů v kůře mozkové

nebo těch 100 bilionů synapsí,

které všechny ty nervové buňky spojují.

Teprve jsme započali se snahou přijít na to,

jak můžeme pomocí tohoto složitého stroje,

který zpracovává
pozoruhodné druhy informací,

a pomocí našeho
vlastního rozumu pochopit

samotný tento složitý mozek,
který tento rozum ovládá.

Je to docela krutý vtip přírody,

že máme mozek,

který není natolik propojen,
aby rozuměl sám sobě.

V určitém smyslu můžete mít pocit,

že ono bezpečné
studium chování nebo poznávání,

něčeho, co můžete pozorovat,

je svým způsobem
zjednodušující a redukcionistické,

než se pokoušet zapojit
samotný tento složitý a záhadný orgán,

kterému se teprve
začínáme snažit porozumět.

V případě těchto poruch mozku,

o kterých jsem vám už vyprávěl,

deprese, obsedantně
kompulzivní porucha,

posttraumatická stresová porucha,

i když zcela nerozumíme

jejich atypickému průběhu

nebo co přesně mozek dělá,

již jsme byli schopni rozpoznat

některé odlišnosti ve spojení
a také způsoby,

v nichž se systém propojení

u lidí trpících těmito poruchami liší.

Nazýváme ho lidský konektom.

Vy si ho můžete představit zhruba jako

sítový nákres mozku.

O tomto víc za chvíli.

Důležitým bodem je,
že pokud se podíváte

na lidi s těmito poruchami,
na každého pátého z nás,

který vykazuje nějaké potíže,

zjistíte, že je zde mnoho rozdílů

ve způsobu propojení mozku,

ale jsou zde určité předvídatelné
vzory, které představují

rizikové faktory
pro rozvinutí těchto poruch.

Je to trochu jiné než u nemocí mozku

jako Huntingtonova, Parkinsonova
nebo Alzheimerova choroba,

kdy je část kůry zdeformována.

Zde se jedná o dopravní zácpy
a někdy objížďky

nebo i problémy ve způsobu propojení

a v práci mozku.

Dalo by se to přirovnat

na jedné straně k infarktu myokardu,
srdečnímu záchvatu,

kdy máte v srdci mrtvou tkáň,

a na druhé straně k arytmii,
kdy srdce prostě nepracuje,

protože uvnitř nefunguje komunikace.

Obojí by vás zabilo.
Jen v jednom případě

však zjistíte rozsáhlé poškození.

Teď bude asi lepší detailně si

přiblížit jednu z konkrétních chorob
a tou je schizofrenie,

poněvadž si myslím,
že je to dobrý příklad,

který nám může objasnit,
proč je důležité brát ji jako nemoc mozku.

Toto jsou rentgenové snímky
od Judy Rapport a jejích kolegů

z Národního institutu pro duševní zdraví,

kde zkoumali děti
s počátečními příznaky schizofrenie.

Nahoře si už můžete všimnout

červených nebo oranžových částí,

žlutá jsou místa,
kde je méně šedé hmoty.

Pozorovali je přes pět let,

porovnávali je z hlediska věku dětí

a je zjevné,
že zejména v částech jako

dorzolaterální prefrontální kůra

nebo horní spánkový závit
je úbytek šedé hmoty velmi patrný.

Pokud se toto snažíte zakreslit,

je důležité zachytit obvyklý vývoj jako

úbytek kůry,
úbytek šedé mozkové hmoty.

U schizofrenie bývá
tato hodnota překročena

a v konkrétním bodě,
kde je překročena,

přejdete určitou hranici,
která je tím bodem,

kdy můžeme říci,
že tato osoba trpí touto chorobou,

protože má příznaky chování jako

halucinace a přeludy.

To je něco, co můžeme pozorovat.

Ale podívejte se na to znovu a uvidíte,
že vlastně překročili jinou hranici.

Hranici mozku překročili mnohem dříve.

Ne ve 22 nebo 20 letech,

ale dokonce už okolo
15 nebo 16 roku je vidět,

že trajektorie vývoje je docela jiná

na úrovni mozku,
avšak ne na úrovni chování.

Proč na tom záleží?
Za prvé proto,

že u nemocí mozku
se chování mění jako poslední.

Víme, že u Alzheimerovy,
Parkinsonovy a Huntingtonovy choroby

začnou změny v mozku
probíhat deset a více let před tím,

než se objeví
první známky změn chování.

Prostředky, které dnes máme,
nám dovolují rozpoznat

tyto změny v mozku již dlouho před tím,
než se projeví příznaky.

Ale to nejdůležitější
jsem řekl už na začátku.

Dobrou zprávou v medicíně

je včasné zjištění, včasný zásah.

Kdybychom čekali až na infarkt,

obětovali bychom v této zemi každým rokem

1,1 milionů životů nemocem srdce.

Přesně to dnes děláme,

když říkáme, že každý, kdo trpí
některým z těchto onemocnění mozku,

poruchami propojení v mozku,
má poruchu chování.

Čekáme,
dokud se neprojeví toto chování.

To není včasné zjištění.
To není včasný zásah.

Aby bylo jasno, ještě nejsme
zcela připraveni toto praktikovat.

Neznáme všechna fakta.
Dokonce ani nevíme,

jaké prostředky použít,

ani co přesně hledat na každém případu,

abychom mohli zakročit,
než se projeví odlišné chování.

Nicméně takto o tom
musíme přemýšlet

a tímto směrem jít.

Budeme tam brzy?

Podle mě to přijde

během příštích pár let.
Ale rád bych to zakončil

citátem o snaze předpovědět,
jak se to stane,

od někoho,
kdo se zabýval změnami

v myšlenkách a změnami v technologii.

"Pokaždé přeceňujeme změnu,
která nastane

v příštích dvou letech,
a podceňujeme tu,

která nastane v příštím desetiletí."
-– Bill Gates.

Děkuji vám.

(Potlesk)