Jak architektonické inovace migrují přes hranice

Jak se města závratným tempem rozrůstají, stupňují se i nerovnosti. Bohaté čtvrti vyrůstají těsně vedle chudinských slumů, propast mezi nimi se dále rozevírá. V této originální přednášce nás architekt Teddy Cruz navádí k přehodnocení našeho tradičního pohledu na rozvoj měst. Na příkladu slumu v Tijuaně Cruz poukazuje na kreativní myšlení obyvatel měst a nabízí nám nový pohled na to, co se můžeme učit od míst, kde vládne nouze.

Jedním z důsledků

pokračující urbanizace posledních let

byla obrovská marginalizace,

která vyústila v rapidní rozšíření slumů

na mnoha místech světa.

Tato polarizace na velmi bohaté enklávy

obklopené extrémně chudými oblastmi

vyvolala socioekonomické nerovnosti,

jež jsou v jádru
dnešní urbanistické krize.

Já bych dnes chtěl začít myšlenkou,

že tato krize měst

není jen krizí
ekonomickou nebo environmentální,

ale především kulturní krizí.

Krizí institucí

neschopných překonat ty hloupé způsoby,

jakými jsme o věcech
dlouhou dobu přemýšleli.

Neschopných překonat způsob urbanizace,

který je zcela závislý
na ropě a který vyústil

v města založená na neustálé spotřebě,

od jižní Kalifornie
přes New York až do Dubaje.

To, čím se zde dnes chci zabývat,

je myšlenka, že budoucnost dnešních měst

nezáleží ani tak na budovách samotných

jako spíše na radikální reorganizaci

společensko-ekonomických vztahů.

Nejlepší nápady, které ovlivní

tvorbu města budoucnosti, podle mě

nebudou pocházet z míst

s nejvíce zdroji a kapitálem,

ale naopak z oblastí
konfliktů a nedostatku,

jejichž kreativita může inspirovat

naše současné přemýšlení o urbanizaci.

Rád bych teď objasnil, co mám na mysli,

když o těchto místech konfliktu mluvím

jako o centrech kreativity.
To ukážu na příkladu

hraniční oblasti
mezi Tijuanou a San Diegem,

která pro mne jako architekta
byla jakousi laboratoří.

Toto je hraniční zeď,

která dělí San Diego a Tijuanu,

Latinskou Ameriku a Spojené státy.

Je to fyzické ztělesnění

politik exkluze,

které rozdělují

komunity, společnosti

a zdroje na celém světě.

V tomto pohraničním regionu se nacházejí

některé z nejbohatších nemovitostí,

jako například na okraji San Diega,

které leží zhruba 20 minut od těch

vůbec nejchudších osídlení
v Latinské Americe.

A přestože tato dvě města
mají zhruba stejný počet obyvatel,

San Diego se během několika
posledních desítek let rozrostlo

do šestkrát větší plochy než Tijuana.

To nás vede k přímé konfrontaci

s napětím mezi

neřízeným růstem a hustotou,

které jsou v centru dnešních diskuzí

o environmentální udržitelnosti.

Jak jsem se v posledních letech
snažil ukázat,

tijuanské slumy nás toho
mohou hodně naučit

o rozšiřování San Diega

a jeho udržitelnosti.

Měli bychom se od těchto

migrantských komunit na obou stranách zdi

poučit a využít některé

z jejich neformálních

urbanizačních postupů.

Co myslím tím "neformální"?

Mám na mysli

souhrn adaptačních praktik,

které těmto komunitám umožňují

překročit stanovené politické a ekonomické

urbanizační postupy.

Mluvím o kreativním myšlení

těchto komunit,

projevující se například
ve slumech v Tijuaně,

které jsou budovány
pomocí odpadu ze San Diega,

nebo v mnoha jihokalifornských
migrantských čtvrtích,

které se v posledních letech začaly

proměňovat zcela novým způsobem.

Jako umělce mě zajímají

neformální proudy procházející

skrze tuto hranici

a jejich měření a pozorování:

směrem z jihu na sever

proud imigrantů do USA

a ze severu na jih putující odpady

z jižní Kalifornie do Tijuany.

Zde narážím na recyklaci

poválečných bungalovů,

které mexičtí podnikatelé
převážejí přes hranici,

neboť američtí developeři

je v posledních letech nahrazují

novými typy předměstských domů.

Toto jsou domy,
které čekají na přejezd přes hranici.

Hranici zde tak nepřekračují jen lidé,

ale stěhují se celé části měst.

Tyto domy se pak
položením na ocelové konstrukce

proměňují z prvního na druhé patro,

které v prostorech pod ním umožní

vybudovat malé domácí podniky.

Toto vrstvení prostorů a ekonomik

je velmi pozoruhodným jevem.

Nejde zde jen o domy, ale i odpad,

který putuje ze San Diega do Tijuany.

Řada z vás již možná viděla pneumatiky,

jež se ve slumech
používají na budování zdí.

Ale podívejte se, co vymysleli lidé zde,

v podmínkách opravdové nouze.

Přišli na to, jak odlepit gumu

a z ní vyrobit materiál

na konstrukci
ještě účinnějších opěrných zdí.

Nebo další příklad - garážové dveře,

vozené ze San Diega na náklaďácích,

které jsou využity na stavbu kostry

mnoha příbytků ve slumech

na okrajích Tijuany.

Pro mě jako architekta

je toto kreativní myšlení

velmi fascinujícím jevem,

ale nechci jej nijak idealizovat

a romantizovat chudobu.

Chci tím jenom ukázat,

že tento typ neformální urbanizace

není neřízeným jevem,

ale tato neformalita je ve skutečnosti

celým systémem socioekonomických
a politických postupů,

které jako umělci můžeme přetlumočit.

Jde o projevy urbanizace zespoda,

která opravdu funguje.

Budovy v těchto případech nejsou důležité

jen svým vzhledem,

ale tím, čeho jsou schopny.

Hrají opravdu důležitou roli s tím,
jak se proměňují v čase

a s tím, jak si komunity vyjednávají

svůj prostor a hranice.

Zatímco odpad směřuje na jih,

lidé za vidinou výdělku putují na sever.

Velká část mého výzkumu se zabývala

právě dopadem této imigrace

na proměnu homogenity

mnoha čtvrtí v USA,

obzvláště v San Diegu.

A dle mého názoru

budoucnost jižní Kalifornie

závisí na přeměně

velkoplošné urbanizace,

na jejím doplnění různými malými projekty,

ať už sociálními nebo ekonomickými.

Příkladem takových programů

může být přeměna jednoduché

prostorovosti pozemků

příchozími imigranty

na daleko komplexnější
socio-ekonomické systémy.

Například když do garáže umístí
nějakou neformální ekonomiku

nebo když přistaví nelegální přístěnek,

aby zabezpečili svoji velkou rodinu.

Takovýto typ podnikání

na zdejších pozemcích

je základem k tvorbě

nové rovnoprávnější inkluzivní

politiky využívání krajiny.

Při této přeměně prostoru

vzniká celá řada různých příběhů,

jako například "neformální Buddha".

To je příběh malého domu,

který se zachránil
před cestou do Mexika tím,

že byl přeměněn

na budhistický chrám.

Tím způsobem

se z prostého obydlí

stala malá

socioekonomická

a kulturní infrastruktura čtvrti.

Tyto akční čtvrti, jak jim říkám,

jsou skutečnou inspirací

pro nové pojetí občanství,

které je méně založené

na příslušnosti k národnímu státu,

a jde spíše o občanství

jako kreativní jednání,

které přetváří instituční systémy

městského prostoru.

Mě jako umělce zajímá

vizualizace občanství a

shromažďování různých
městských příběhů a událostí

ve snaze převyprávět vztah

mezi sociálními procesy a prostorem.

Jeden příběh se odehrává
kolem skupinky teenagerů,

kteří se před několika měsíci

rozhodli jedné noci
obsadit prázdný prostor pod dálnicí

s ideou vybudování vlastního skateparku.

S lopatami v rukách začali kopat.

O dva týdny později je zastavila policie,

která zabarikádovala prostor

a teenagery vyhnala.

Ti se ale rozhodli tomuto postavit,

nikoli s transparenty v ruce,

ale celou řadou promyšlených akcí.

První věc, kterou si zjistili bylo,

pod jakou jurisdikci

toto prázdné místo spadá.

Tak zjistili, že měli štěstí,

neboť nezačali kopat

na území Caltransu.

Caltrans je státní agentura,
která se stará o dálnice,

a se kterou by bylo
velmi obtížné vyjednávat.

Měli štěstí, protože začali kopat

pod tou částí dálnice,

která patří místní samosprávě.

Jak sami říkají,

začali kopat

v jakémsi bermudském
trojúhelníku jurisdikce,

rozkládajícím se
mezi úřady přístavu, letiště

dvou městských částí a dozorčí rady.

Tyto červené čáry

značí neviditelné politické instituce

vepsané v daném prázdném prostoru.

Vyzbrojení touto informací se pak

tito náctiletí skejťáci postavili městu.

Zašli za městským advokátem,

který jim řekl,

že aby mohli pokračovat s vyjednáváním,

musejí se stát NNO
(neziskovkou)

No ale oni netušili, co to ta NNO je.

A tak si promluvili s přáteli ze Seattlu,

kteří již měli podobnou zkušenost.

A tak zjistili, že je nezbytné

lépe se zorganizovat,

sestavit rozpočet a začít s fundraisingem

a důkladně prozkoumat vše,

co se dá zjistit o struktuře
fungování San Diega,

aby pak mohli
předefinovat význam toho,

co to znamená
veřejný městský prostor,

a to později provést
i s jinými kategoriemi.

Díky tomu nakonec

tito teenageři případ vyhráli

a bylo jim umožněno skatepark

pod dálnici vybudovat.

Chápu, že řadě z vás může

tento příběh připadat velmi triviální.

Ale pro mou architektonickou činnost

se stal zcela zásadním,

neboť mi ukázal, jak

mikro-komunita jako tato

může vytvořit novou kategorii
veřejného prostoru

a také vytvořit
společensko-ekonomické postupy

nezbytné pro dlouhodobou udržitelnost

tohoto prostoru.

Tento příběh mi také,

podobně jako migrantské komunity

z obou stran hranice,

ukázal, jak může být konflikt využit

kreativním způsobem jako nástroj

k přeměně organizace

městské politiky.

Tyto neformální jevy

postupující z nitra komunity

nakonec ovlivní

fungování politiky navrchu.

A právě tento způsob transformace

zespodu směrem nahoru

je podle mě velmi nadějným.

Přemýšlím, jak tyto skromné úpravy

v prostoru a politice

v mnoha městech na světě,

hlavně v situacích naléhavosti,

kolektivní představivosti

těchto komunit,

utváří vlastní formy vlády,

sociální organizace a infrastruktury,

jež jsou opravdovým jádrem

tvorby nových

demokratických městských politik.

To je ve skutečnosti to, co by se mohlo

stát rámcem k tvorbě nové sociální

a ekonomické spravedlnosti ve městě.

Toto chci zdůraznit,

neboť to je podle mě jediný možný způsob,

který nám dnes umožní se posunout

od konzumní urbanizace

k produktivním sousedstvím.

Děkuji vám.

(Potlesk)