Radost z klidu a míru při volném potápění

V této úchvatné řeči nás mistr světa ve freedivingu Guillaume Néry bere s sebou do hlubin oceánu. Metr po metru vysvětluje fyzické a emocionální dopady tlaku vody, ticha a zadržování dechu. Jeho výmluvný popis této podvodní zkušenosti odhaluje skrytou poezii volného potápění.

http://tedxtoulouse.com | TEDxToulouse

Toto vystoupení bylo součástí akce TEDx, nezávisle organizované a inspirované konferencemi TED.

(video)

Ohlašovatel: 10 sekund.

Pět, čtyři, tři, dva, jedna.

Oficiální start.

Plus jedna, dva, tři, čtyři, pět

šest, sedm, osm, devět, deset.

Guillaume Néry, Francie.

Konstantní váha, 123 metrů,

3 minuty a 25 sekund.

Pokus o národní rekord.

(hudba)

70 metrů.

[123 metrů]

40 metrů.

(potlesk)

Rozhodčí: Bílá karta.
Guillaume Néry! Národní rekord!

Guillaume Néry: Díky.

(potlesk)

Díky moc, díky za to vřelé přivítání.

Ten ponor, který jste viděli, je cesta ‒

cesta mezi dvěma nádechy.

Cesta, která se odehraje
mezi dvěma nádechy ‒

tím posledním před ponořením do vody,

a tím prvním, když jste
zpátky nad hladinou.

Ten ponor je cesta na samotné
hranici lidských možností,

cesta do neznáma.

A je také, a to především,
niternou cestou,

při níž se odehraje hodně věcí,

ať už fyziologicky anebo duševně.

A proto jsem dnes tady,

abych se o tu cestu s vámi podělil
a vzal vás na ni s sebou.

Začneme oním posledním nádechem.

(nadechuje se)

(vydechuje)

Jak jste si povšimli, poslední nádech
je pomalý, hluboký a intenzivní.

Končí speciální technikou zvanou kapr,

která mi umožňuje nastřádat do plic
jeden až dva litry vzduchu navíc tím,

že ho stlačím.

Když jdu pod hladinu,
mám v plicích asi 10 litrů vzduchu.

Jakmile jsem pod hladinou,
nastupuje první mechanismus:

potápěcí reflex.

Jako první věc způsobí
snížení frekvence vašeho srdce.

Moje tepová frekvence se sníží
z asi 60-70 úderů za minutu

na zhruba 30-40 úderů za minutu

během několika sekund, téměř okamžitě.

Potápěcí reflex je dále příčinou
periferní vazokonstrikce,

což znamená, že se krev
stáhne z okrajů těla

aby zaplnila nejdůležitější orgány:

plíce, srdce a mozek.

Tento mechanismus máme vrozený.

Nedokážu ho ovládat.

Vydáte-li se pod vodu,
pocítíte ty samé účinky,

i když jste se předtím
ještě nikdy nepotápěli.

Tato vlastnost je všem lidem společná.

A co je pozoruhodné,

máme tento instinkt společný
s mořskými savci ‒

se všemi mořskými savci:
delfíny, velrybami, lachtany, atd.

Když se potápějí do hloubi oceánu,
tento mechanismus se u nich aktivuje,

jenom ve větší míře než u lidí.

A samozřejmě, že u nich
funguje mnohem lépe.

Je to naprosto fascinující.

Jen co se ponořím,

příroda mě postrčí tím správným směrem

a umožní mi bez obav klesat.

Jak se potápím hlouběji do modři,

začíná mi tlak pomalu stlačovat plíce.

A protože mě nadnáší
vzduch v mých plicích,

čím dále se dostávám,
čím větší tlak na plíce působí,

tím méně vzduchu plíce obsahují
a tím snadněji se moje tělo potápí.

Od určitého místa,
tak okolo 35 až 40 metrů,

už nemusím vůbec plavat.

Moje tělo je kompaktní a natolik těžké,
že padá do hlubin vlastní vahou

a já vstupuji do fáze
nazývané fáze volného pádu.

Fáze volného pádu
je na potápění to nejlepší.

Je to důvod, proč se stále potápím.

Protože se cítíte,
jako byste byli taženi dolů

a nemusíte pro to nic dělat.

Od 35 do 123 metrů
nemusím udělat jediný pohyb.

Nechám se vtáhnout hlubinou

a cítím se, jako bych pod vodou létal.

Je to skutečně úžasný pocit ‒
neobyčejný pocit svobody.

Pomalu pokračuji a klouzám dolů.

40 metrů,

50 metrů

a mezi 50 a 60 metry nastupuje
druhá fyziologická reakce.

Mé plíce mají zbytkový objem,

pod který už by se teoreticky
neměly dát stlačit.

Této druhé reakci se říká „blood shift“,
[přesun krve z končetin do těla]

ve francouzštině „plicní erekce“.

Dávám přednost pojmu „blood shift“.

Takže jak „blood shift“ funguje?

Kapiláry v plicích se zahltí krví ‒

což je způsobeno podtlakem ‒

takže plíce ztvrdnou

a chrání celou hrudní dutinu
před rozdrcením.

Zabraňuje to zborcení plicních stěn,

jejich slepení a sesedání.

Díky tomuto fenoménu, který máme
také společný s mořskými savci,

jsem schopen pokračovat v sestupu.

V 60, 70 metrech
nadále klesám, čím dál rychleji,

protože tlak čím dál víc drtí moje tělo.

Od 80 metrů

se tlak stává mnohem silnějším

a já to začínám fyzicky pociťovat.

Skutečně se začínám dusit.

Tady vidíte, jak to vypadá ‒
není to pěkný pohled.

Bránice je úplně zborcená,
hrudní koš je zmáčknutý

a s psychikou se rovněž cosi děje.

Teď si možná říkáte:
„No tohle není moc příjemné.

Co uděláte?“

Pokud se spolehneme
na pozemské reflexy ‒

co uděláme nad hladinou,
když se vyskytne problém?

Bráníme se, postavíme se tomu. Bojujeme.

Pod vodou to nefunguje.

Kdybyste to zkusili,
asi byste si roztrhli plíce,

plivali krev, způsobili si otok

a na dlouhou dobu byste
museli s potápěním přestat.

To, co duševně potřebujete udělat,
je namluvit si,

že příroda a živly jsou silnější než vy.

A tak nechávám vodu, aby mě drtila.

Příjímám ten tlak a poddávám se mu.

Moje tělo v té chvíli
tuto informaci dostane

a moje plíce se uvolňují.

Vzdávám se veškeré kontroly
a úplně se uvolním.

Tlak mě drtí, ale vůbec
to není špatný pocit.

Dokonce se cítím chráněn,
jako v nějakém kokonu.

A ponor pokračuje.

80, 85 metrů,

90 metrů,

100 metrů.

100 metrů ‒ magické číslo.

V každém sportu je to magická cifra.

Pro plavce i pro atlety
a také pro nás potápěče na nádech

je to meta, o které každý sní.

Každý si přeje, aby se jednou
dostal až na hranici 100 metrů.

Pro nás je to symbolické číslo,

protože v 70. letech
doktoři a fyziologové spočítali

a předpověděli, že se lidské tělo nebude
schopno dostat za hranici 100 metrů.

Říkali, že tam tělo imploduje.

A pak se Francouzi Jacquesu Mayolovi ‒

znáte jej jako hrdinu
filmu „Magická hlubina“

podařilo potopit do 100 metrů.

Dostal se až na 105 metrů.

Tehdy se potápěl „bez omezení“.

Aby rychleji klesal, používal zátěž
a vracel se s pomocí balonu jako ve filmu.

Dnes se „bez omezení“
dostáváme do 200 metrů.

Do 123 metrů se potápím
s použitím síly svalů.

A svým způsobem je to všechno díky němu,
protože chtěl překonat známá fakta

a mávnutím ruky se zbavil
teoretických domněnek

a všech psychických omezení,
které na sebe rádi klademe.

Ukázal nám, že se lidské tělo
dokáže nekonečně přizpůsobovat.

Takže pokračujme v mém ponoru.

105, 110, 115.

Nejnižší bod se blíží.

120,

123 metrů.

Jsem dole.

A teď bych vás chtěl požádat,
abyste si to se mnou vyměnili.

Zavřete oči.

Představte si,
jak se dostáváte do 123 metrů.

Hladina je strašně daleko.

Jste tam sami.

Není tam téměř žádné světlo.

Je vám zima ‒ mrazivá zima.

Tlak vám drtí celé tělo ‒

je 13 krát silnější než u hladiny.

Vím, co si říkáte:

„To je hrůza.

Co tady k sakru dělám?

Všechno je úplně špatně.“

Ale ne.

Když jsem tam dole,
tak takhle nepřemýšlím.

Když jsem dole, cítím se v pohodě.

Zažívám neobyčejný pocit pohody.

Možná je to díky tomu,
že jsem naprosto uvolněný

a nechávám tomu volný průběh.

Cítím se skvěle,
bez potřeby se nadechnout.

I když se asi shodneme,
že je čeho se obávat.

Cítím se jako drobná tečka,
kapka vody vznášející se uprostřed oceánu.

Pokaždé se mi vybaví ten samý obraz.

[bleděmodrá tečka]

Je to ta malá tečka,
na kterou míří šipka.

Víte co to je?

To je planeta Země.

Planeta Země, vyfocená sondou Voyager

ze vzdálenosti 4 miliardy kilometrů.

Je na ní vidět náš domov
jako támhleta malá tečka,

vznášející se uprostřed ničeho.

Takhle mi je,

když jsem úplně dole, ve 123 metrech.

Cítím se jako malá tečka,

zrnko prachu, hvězdného prachu,

vznášející se uprostřed kosmu,

uprostřed ničeho, v nezměrnosti vesmíru.

Je to fascinující pocit,

protože když se podívám nahoru, dolů,
vlevo, vpravo, dopředu, dozadu,

vidím stále to samé:
nekonečnou tmavou modř.

Nikde jinde na Zemi
to nemůžete zažít ‒

rozhlížet se kolem sebe
a vidět to samé.

Je to mimořádný zážitek.

A v tu chvíli,

pokaždé zažívám, jak ve mně roste ‒

pocit pokory.

Při pohledu na ten obraz
cítím velkou pokoru ‒

stejně jako po celou cestu sem dolů ‒
protože nic neznamenám,

jsem smítkem nicoty
ztraceným v čase a prostoru.

A pokaždé je to naprosto fascinující.

Rozhoduji se vrátit ke hladině,
protože sem nepatřím.

Patřím tam nahoru, na povrch.

Takže se otáčím.

Ve chvíli, kdy se rozhoduji jít nahoru,

zažívám něco jako šok.

Za prvé, protože vyžaduje
obrovské úsilí odtrhnout se ode dna.

Táhne vás to dolů směrem tam

a to samé se děje cestou nahoru.

Musíte plavat 2 krát usilovněji.

Pak mě zasáhne daší fenomén:
nemoc z dekomprese.

Nevím, jestli jste o ní už slyšeli.
Říká se jí také dusíková narkóza.

Nastává u potápěčů s přístroji,
ale může k ní dojít i při volném potápění.

Způsobuje ji dusík,
který se rozpouští v krvi,

což vám způsobí pocit zmatenosti
na hranici vědomí a bezvědomí.

Hlavou se vám honí přívaly myšlenek,
vpravo, vlevo, prochází, točí se.

Nedokážete je ovládat
a neměli byste se o to ani pokoušet ‒

musíte je nechat být.

Čím víc se to snažíte ovládat,
tím hůř vám to půjde.

Pak se stane třetí věc:
toužíte se nadechnout.

Nejsem ryba, jsem lidská bytost

a touha se nadechnout
mi tu skutečnost připomíná.

Tak v 60, 70 metrech,

začnete pociťovat potřebu nabrat dech.

A se vším ostatním, co se děje,

velmi snadno ztrácíte půdu pod nohama

a začnete panikařit.

Když to nastane, říkáte si:
„Kde je hladina?

Chci nahoru. Chci dýchat.“

To byste neměli.

Nikdy nehledejte hladinu ‒

ani očima, ani v mysli.

Neměli byste si představovat,
že jste nahoře.

Musíte zůstat v současnosti.

Dívám se na provaz přímo přede mnou,
který mě vede zpět na hladinu.

Soustředím se na něj, na přítomnost.

Kdybych myslel na hladinu,
zpanikařil bych.

A jakmile zpanikařím, je po všem.

Čas začne ubíhat rychleji.

A v 30 metrech: vysvobození.
Už nejsem sám.

Přidávají se ke mně podpůrní
potápěči, mí andělé strážní.

Jdou pod hladinu,
potkáváme se ve 30 metrech

a doprovázejí mě během posledních metrů,

kde by se mohly vyskytnout
potenciální problémy.

Pokaždé když je vidím, pomyslím si:

„Je to díky vám.“

To díky nim, mému týmu, jsem tady.

Znovu to přináší pocit pokory.

Bez mého týmu, bez všech
těch lidí kolem mě,

by to dobrodružství v hlubinách
bylo neuskutečnitelné.

Cesta do hlubin
je především týmová práce.

Jsem šťasten, že končím svou cestu s nimi,

protože bych tu nebyl,
kdybych to nedělal pro ně.

20 metrů, 10 metrů,

moje plíce zvolna nabývají
svůj normální objem.

Vztlak mě tlačí ke hladině.

Pět metrů pod hladinou začínám vydechovat,

abych až se dostanu na hladinu,
se už jenom nadechoval.

A tak připlouvám k hladině.

(nadechuje se)

Vzduch mi zaplavuje plíce.

Je to jako znovuzrození, úleva.

Je to dobrý pocit.

I když to byla mimořádná cesta,

potřebuji cítit, jak malé molekuly
kyslíku zásobují moje tělo.

Je to mimořádný pocit,
ale zároveň je to traumatizující.

Dovedete si představit,
že pro systém je to šok.

Vyplavu z úplné temnoty
na denní světlo,

z tišiny hloubek
do toho pozdvižení nahoře.

Pokud jde o dotyky, vynořím se z měkkého,
sametového vodního pocitu

na vzduch, otírající se o moji tvář.

Pokud jde o chutě a vůně,

do mých plic se řítí vzduch.

A na oplátku se mi rozevírají plíce.

Ještě před 90 sekundami
byly úplně smáčknuté

a teď se opět uvolňují.

To všechno má vliv na spoustu věcí.

Potřebuji pár sekund na vzpamatování

a cítit se znovu při smyslech.

Ale musí to být rychle,

protože jsou tam rozhodčí,
kteří potvrdí můj výkon;

Musím jim ukázat,
že jsem v dokonalé fyzické kondici.

Na videu vidíte, jak dělám
takzvaný výstupní protokol.

Jakmile jsem na hladině, mám 15 sekund
na to, abych si sundal svorku z nosu,

dal tento signál a řekl: „I am OK.“

Ještě musíte umět dva jazyky.

(smích)

Aby toho nebylo málo ‒
to není zrovna příjemné.

Jakmile dokončíme protokol,
rozhodčí ukáže bílou kartu

a pak propukne veselí.

Konečně můžu oslavit, co se právě událo.

Cesta, kterou jsem vám právě popsal,

je extrémnější verzí volného potápění.

Naštěstí to zdaleka není jenom tohle.

V uplynulých letech jsem se pokoušel
ukazovat i jinou stránku volného potápění,

protože média mluví hlavně
o závodech a rekordech.

Ale volné potápění znamená víc.

Je to o tom, cítit se ve vodě přirozeně.

Je to neuvěřitelná nádhera,
je to velmi poetické a umělecké.

Rozhodli jsme se to
s mojí ženou nafilmovat

a zkusit ukázat jinou stránku potápění,

aby se lidé hlavně nebáli jít do vody.

Dovolte mi, abych vám na závěr
svého povídání ukázal nějaké obrázky.

Je to mozaika nádherných podvodních fotek.

(hudba)

Rád bych, abyste věděli, že až jednou
zkusíte zadržet dech,

uvědomíte si, že když nedýcháte,

přestanete také přemýšlet.

Zklidní to vaši mysl.

Dnes, v 21. století,
jsme vystaveni velkému tlaku.

Cítíme se přepracovaní,
myšlenky nám běží o sto šest,

pořád jsme ve stresu.

Dokážete-li se potápět na nádech,
umožní vám to se na chvíli rozptýlit.

Umět zadržet dech pod vodou

vám dá šanci zažít stav beztíže.

Znamená to být pod vodou, vznášet se,

být úplně uvolnění, nechat ze sebe
spadnout všechno napětí.

Je to zhouba 21. století:

bolí nás záda, krk, bolí nás všechno,

protože se pořád stresujeme
a jsme napjatí.

Ve vodě ale necháváte tělo vznášet se,
jako byste pluli prostorem.

Můžete se úplně uvolnit.
Skvělý pocit.

Konečně spojíte své tělo, mysl a ducha.

Najednou je všechno lepší.

Naučit se potápět na nádech
znamená naučit se správně dýchat.

Dýcháme od prvního nadechnutí
po narození až do posledního dechu.

Dýchání dává našemu životu rytmus.

Naučit se správně dýchat
znamená naučit se lépe žít.

Zadržet dech v moři,
ne nutně ve 100 metrech,

ale třeba ve dvou ve třech,

nasadit si potápěčské brýle a ploutve,

znamená, že můžete pozorovat jiný svět,
jiný vesmír, úplně magický svět.

Vidíte malé rybky, řasy, flóru a faunu,

diskrétně je pozorujete,

kloužete vodou, rozhlížíte se
a vracíte se zpět na hladinu,

aniž byste zanechali jedinou stopu.

Je to úžasný pocit
takhle splynout s přírodou.

A mám-li něco dodat na závěr,

zadržet dech, být ve vodě,
objevovat tento podvodní svět ‒

to vše je o opětovném propojení.

Hodně jsem mluvil o paměti těla,

která sahá miliony let do minulosti,
k našim mořským počátkům.

V ten den, kdy se vrátíte do vody,

kdy na pár sekund zadržíte dech,

znovu objevíte svůj původ.

A ručím vám za to,
že je to absolutní kouzlo.

Doporučuji vám zkusit si to.

Děkuji.

(potlesk)