Papír poráží plast? Jak změnit uvažování o ekologicky šetrných věcech

Většina z nás se snaží dělat správné věci, pokud jde o životní prostředí. Ale věci nejsou tak jednoduché, jako říct si o papírový sáček, říká expertka na udržitelnou strategii Leyla Acaroglu. Hlasitá výzva, abychom opustili pevně zakořeněné zelené mýty a byli ambiciózní ve vytváření výrobků a systémů, které sníží negativní dopady na planetu.

Představte si, že jste v supermarketu,

kupujete si zeleninu

a prodavačka vám nabídne

plastovou nebo papírovou tašku.

Jakou si vyberete,

pokud chcete udělat něco
pro životní prostředí?

Většina se rozhodne pro papírovou.

Zkusme si teď říct proč.

Za prvé, je hnědá, tudíž

dobrá pro životní prostředí.

Je biologicky rozložitelná.
Dá se znovu použít.

A některé se dají recyklovat.

Takže když se pak lidé podívají
na plastovou tašku,

pravděpodobně si vybaví něco jako toto,

což jak všichni víme, je zcela hrozné

a měli bychom se snažit předcházet

podobným environmentálním škodám.

Ale lidi přitom často vůbec nenapadne

něco jako toto,

což je druhou stránkou věci.

Při produkci materiálů je

musíme nějak získat z prostředí,

což má řadu environmentálních důsledků.

Takže je patrné, že

při komplexních volbách my, lidé,

preferujeme velmi jednoduchá řešení,

a prostá řešení pak často
i požadujeme po jiných.

Já pracuji v oblasti designu.

Radím designerům

a lidem zabývajícím se udržitelností

a všichni mi říkají: "Leylo,

potřebuju jenom nějaké eko-materiály."

A já jim řeknu, že to je velmi složité

a strávíme pár hodin povídáním o tom,

co ty eko-materiály přesně jsou,

protože ve skutečnosti

vše svým způsobem pochází z přírody,

a je to způsob jakým materiál používáme,

který určuje, jaké bude mít
environmentální dopady.

A proto bychom se měli spoléhat

na naše intuitivní rozhodování,

když se rozhodujeme.

Já toto intuitivní rozhodování nazývám

"environmentálním folklórem".

Může to být hlas někde vzadu v hlavě,

nebo pocit, který zažíváme,

když uděláme správnou věc,

když zvolíme papírovou tašku

nebo koupíme auto s nízkou spotřebou.

Tento environmentální folklór
je velmi důležitý,

neboť nás nutí dělat věci správně.

Ale jak víme, že opravdu

snižujeme celkový dopad
na životní prostředí

našeho jednání jako
jednotlivců a profesionálů

i celé společnosti

na životní prostředí?

Environmentální folklór

má tendenci řídit se našimi zkušenostmi,

věcmi, co jsme od někoho slyšeli.

A nemá tendenci mít vědecký základ.

A to je problém, protože žijeme

v nesmírně komplexních systémech.

Máme náš systém

mezilidských vztahů a komunikace

a máme vytvořenou složitou společnost.

Máme systém průmyslu, tvoří ekonomiku,

a to všechno musí fungovat

v rámci největšího systému,

a já bych řekla, že nejdůležitějšího,

celého ekosystému.

A jak vidíte, tak rozhodnutí činíme

jako jednotlivci,

ale všechna rozhodnutí

v každé práci,

bez ohledu na naše
postavení ve společnosti,

zasahují do všech těchto systémů.

A na nás je, abychom hledali cesty,

pokud nám skutečně jde o udržitelnost

vzájemného propojení těchto systémů,

a upřednostňovali rozhodnutí,

která mají pozitivní dopad na prostředí.

Musíme se naučit

z mála získat co nejvíce.

Populace narůstá

a každý chce svůj mobil,

hlavně v situacích, jako je tato.

Tak musíme najít inovativní způsoby
řešení problémů, kterým čelíme.

A v tomto momentě vstupují
do hry úvahy nad životním cyklem.

Vše, co je vytvořeno,

prochází během svého
životního cyklu řadou fází,

a my používáme vědecký postup

zvaný posuzování životního cyklu,

nebo v Americe se říká
analýza životního cyklu,

s cílem učinit si obrázek o tom,

jak všechno, co děláme
v technických částech systému,

ovlivňuje životní prostředí.

Takže jdeme celou cestu zpět

k těžbě surovin

a pak se díváme na jejich zpracování,

podíváme se na obaly a přepravu,

samotné používání a na likvidaci,

a v každé této fázi

má příslušná činnost

vliv na životní prostředí,

a můžeme sledovat vliv

na systémy a služby,

které umožňují existenci života na Zemi.

Prostřednictvím této činnosti

jsme zjistili naprosto fascinující věci.

A rozbili jsme pár mýtů.

Tak pro začátek je tu
hodně používané slovo.

Hodně používané v marketingu,

a zdá se, že se často objevuje
v konverzaci,

když mluvíme o udržitelnosti,

a to je slovo biologická odbouratelnost.

Biologická odbouratelnost
je vlastnost materiálu,

není to zhodnocení vlivu
na životní prostředí.

Nechejte mě to vysvětlit.

Když je něco přírodní,

něco z celulózových vláken

jako třeba kus chleba
nebo odpad z potravin

nebo třeba kus papíru,

když něco přírodního zaniká

v přirozeném prostředí,
odbourává se normálně.

Molekuly uhlíku vložené do materiálu,

když vznikal, jsou následně uvolněny

zpět do atmosféry jako oxid uhličitý,

ale to je celková situace.

Většina přírodních věcí

ve skutečnosti nekončí v přírodě.

Většina našeho odpadu
končí na skládce.

Skládka je jiné prostředí.

Na skládce se ty samé molekuly uhlíku

odbourávají jiným způsobem,

protože skládka je anaerobní.

Není v ní kyslík. Je udusaná
a má vysokou teplotu.

Uhlík vstoupí do molekul methanu.

a methan je 25x významnější

skleníkový plyn než oxid uhličitý.

Takže naše staré saláty a věci,

co jsme vyhodili a jsou vyrobeny

z biologicky odbouratelných materiálů,

pokud skončí na skládce,

přispívají ke klimatické změně.

Dnes už jsou zařízení,

která methan zachycují

a generují energii,

snižují spotřebu fosilních paliv,

ale měli bychom být chytřejší.

Musíme hledat cestu, jak omezit

tyto jevy, které se dějí

a začít používat služby a systémy,

které zmírňují tyto problémy.

Protože teď lidé mění kurz a říkají:

"Zakažme plastové tašky.
Dáme lidem papírové,

protože jsou lepší
pro životní prostředí."

Ale pokud je vyhodíte do koše,

a vaše skládka

je prostě jen normální,

tak tu máme to, čemu
se říká dvojitý zápor.

Jsem produktová designérka.

Studovala jsem sociální vědy.

A jsem naprosto fascinovaná

spotřebním zbožím a tím, jak jsme se

díky spotřebnímu
zboží stali imunními

a jak naplnilo naše životy,

a má dopad na životní prostředí.

Tyhle věci jsou hodně vlezlé,

jsem si jistá, že každý v této

místnosti má ledničku.

Amerika má úžasnou schopnost

nechat růst ledničky.

V posledních pár letech vyrostly

standardní ledničky průměrně

o 28 litrů.

A teď ten problém je v tom,
že jsou tak veliké,

že je pro nás snazší nakoupit víc jídla

než můžeme sníst nebo v té lednici najít.

Mám v lednici věci zastrčené vzadu

a jsou tam už léta, rozumíte?

No a děje se pak to,
že vyhazujeme víc jídla.

A jak už jsem vysvětlovala,
nespotřebované potraviny jsou problém.

Ve skutečnosti je v USA 40 %

zakoupených potravin vyhozeno.

Polovina světové produkce
potravin je vyhozena.

To je nejnovější statistika.
Až polovina jídla.

To je šílené. To je
ročně 1,3 miliardy tun jídla.

Viním z toho tu lednici,

no, hlavně v západních zemích,

protože to umožňuje.

Chci říci, že je to souběh
komplexních věcí.

Nechci to příliš zjednodušovat.

Ale ta lednice je závažný spoluviník

a jedna z těch věcí

je šuplík na ovoce a zeleninu.

Všichni máte šuplík
na ovoce a zeleninu?

Ten šuplík, kam si dáváte
hlávkový salát?

Hlávkový salát má tendenci se zapařit

dole v lednici, ne?

Jo? Zapařený salát?

V Británii je to tak velký problém,

že tomu byla věnována vládní zpráva,

která říkala, že druhý největší viník

plýtvání jídlem v Británii je
zapařený salát.

Taky se tomu říká
Zpráva o zapařeném salátu.

Rozumíme si?
Tohle je fakt problém, lidi!

Tyhle chudáky salátky vyhazujeme

protože ty šuplíky na čerstvou zeleninu

ve skutečnosti naši zeleninu
neudrží čerstvou.

Potřebujete uzavřené prostředí.

Potřebujete prostředí bez vzduchu,

abyste zabránili znehodnocení,
která by normálně nastalo.

Ale šuplík na zeleninu je jenom šuplík

s trochu lepším těsněním.

No, jsem prostě posedlá.

Nezvěte mě domů, protože
bych se dívala do ledničky

na věci jako je tahle.

Ale ve skutečnosti je to veliký problém.

Protože když nám ze systému
něco vypadne, jako třeba salát,

nejenom že má ten dopad
na konci, jak jsem říkala dříve,

ale my jsme museli ten salát vypěstovat.

A dopad celého životního cyklu
salátu je astronomický.

Museli jsme připravit půdu.

Museli jsme zasít, pohnojit,

zalévat, oslunit,

všechny ty věci vtělené do salátu

se ze systému vytratí,

což má mnohem větší
dopad na životní prostředí

než ztráta energie z ledničky.

Takže tyhle věci musíme vyvinout lépe,

pokud máme začít řešit
vážné ekologické problémy.

Můžeme začít se šuplíkem
a velikostí lednice.

Je-li tu někdo, kdo navrhuje ledničky,

tohle by bylo skvělé.

Takže zkusme si představit,

že přehodnotíme způsob,
jak navrhujeme věci.

Takže se podívejme na ledničku
jakožto symbol moderní doby,

ale ve skutečnosti jsme
ji moc nezměnili

od padesátých let 20. století.

Trochu, ale v podstatě
to jsou stále veliké krabice,

studené krabice, kde skladujeme věci.

Co kdybychom opravdu začali

s identifikací těchto
problémů a využili to

jako základ pro hledání
inovativního a elegantního

řešení, které vyřeší tyto problémy.

Systémová změna vedená designem,

kde design diktuje cestu,
jak systém nastavit tak,

aby byl více udržitelný.

40 % plýtvání jídlem je zásadní problém.

Představte si, že bychom vytvořili
ledničky, které to sníží na polovinu.

Jiná věc, která mě fascinovala

je rychlovarná konvice,

o níž jsem zjistila,

že u vás je nemáte, že?

Ale v Británii to je zásadní.

97 % domácností

v Británii vlastní rychlovarnou konvici.

Takže jsou dost populární.

A kdybych pracovala s designéry

na jejich návrhu

a kdyby nám šlo o to být eko,

tak by se mě asi zeptali na dvě věci.

Řekli by: "Leylo, jak to
udělat technicky účinné?"

Protože spotřeba je samozřejmě podstatná.

Nebo: "Jaké ekologické materiály použít?

Jak materiál vyrobit

ekologicky šetrným způsobem?"

Zeptali byste se mě na takové otázky?

Zdají se být logické, že jo?

Ale já bych řekla,
že se díváte na špatný problém.

Protože ten problém je ve využití.

Je to v tom, jak lidé používají výrobek.

65 % Britů

připouštějí, že svoje konvice přeplňují,

přestože vaří jediný šálek čaje.

Všechna ta nadbytečná voda se vaří

a na to se spotřebovává
energie. A bylo spočítáno,

že energie vyplýtvaná za den

v rychlovarných konvicích

by stačila na osvětlení
všech pouličních lamp

v noci v celé Anglii.

Ale to je ta věc.

Říkám tomu selhání zákazníka s výrobkem.

Ale taky selhává systém
u všech těch drobností,

které jsou tak všudypřítomné,
že si jich ani nevšímáte.

A tenhle chlapík, Simon, si jich všímá.

Simon pracuje v národní
energetické společnosti v Británii.

Má důležitý úkol, sledovat

všechnu elektřinu přicházející do systému,

aby se zajistil její dostatek

pro napájení všech domácností.

Taky sleduje televizi.

A to dělá proto, že v Británii

nastává unikátní jev,

když skončí hojně
sledovaný televizní seriál.

V minutě, kdy začne reklama,

si musí pohnout,

aby nakoupil jadernou energii od Francie,

protože si všichni pustí svoje konvice

ve stejný okamžik.

(smích)

1,5 milionu konvic, to je vážný problém.

Takže si představte,
že byste konstruovali konvice,

tak byste hledali
systémová řešení problémů,

protože takové problémy
přinášejí velký tlak

na celý systém,

jen proto, že se včas nemyslelo na to,

co se stane, když se pustí do světa.

Podívala jsem se
na konvice dostupné na trhu

a hledala úroveň minimální hladiny,

čili tu informaci, co říká,

kolik se tam musí nalít vody,

a bylo to mezi dvěma
až pěti a půl hrnky vody

na to, abyste si uvařili jeden hrnek čaje.

Tato konvice je jeden příklad,

kde jsou dva rezervoáry.

Jedno je varná část a druhá zásobník vody.

Uživatel musí zmáčknout tlačítko,

aby horkou vodu uvedl do varu.

A jelikož jsme všichni líní,

naplníte si jenom kolik potřebujete.

Tyto produkty, nutí ke změně chování:

produktů, systémů nebo služeb,

které předcházejí problému.

Toto je oblast technologií,

takže to jsou dost populární věci.

Myslím, že pokud budeme pokračovat

ve vytváření, kupování,
používání a vyhazování

těchto druhů výrobků tempem jako dosud,

které je astronomicky vysoké,

na Zemi žije

7 miliard lidí.

Vloni bylo 6 miliard

registrovaných mobilů.

Každý rok z výrobních pásů

vyjede 1,5 mliardy mobilů,

a některé firmy hlásí, že rychlost

jejich výroby předčila lidskou porodnost.

V USA bylo loni vyhozeno
152 milionů mobilů,

jenom 11 % bylo recyklováno.

Jsem z Austrálie. Máme
22 milionů obyvatel, nesmějte se,

a bylo hlášeno, že 22 milionů mobilů

leží v šuplících.

Musíme přijít na řešení těchto věcí,

protože ty věci jsou tak komplikované.

Je v nich tolik uloženo.

Zlato! Víte, že je teď levnější

získat zlato z tuny mobilů

než z tuny zlatonosné rudy?

Je v nich ukryta spousta složitých

a cenných materiálů,

proto musíme najít cestu
k podpoření recyklace,

protože jinak se děje toto:

Toto je komunita v Ghaně,

odpadní elektronika

je Spojenými národy

odhadována na 50 milionů tun.

A takhle z toho získávají zlato

a další cenné materiály.

Spalují elektro odpad

na volném prostranství.

Jsou to komunity. A tohle
se děje po celém světě.

A protože při navrhování výrobku

nedohlédneme všechny eventuality,

jako prodavači, jako spotřebitelé,

tak následují tyto externality,

a tohle jsou životy lidí.

Proto potřebujeme nalézt
chytřejší, systémová,

inovativní řešení těchto problémů,

pokud chceme zajistit udržitelný život.

Představte si,
že když si koupíte nový mobil,

protože starý už dosloužil,

průměrně po nějakých 15 - 18 měsících

jak lidé obvykle nahrazují mobily.

A pokud zůstane stávající praxe

obměňování mobilů, tak bychom se měli

zabývat tím, jak životní cyklus uzavřít.

Lidé, co vyrábějí mobily,

a možná jich pár je v této místnosti,

by se mohli zamyslet nad tím, jak to dělat

v uzavřeném cyklu,

takže se podívat na potřeby trhu,

a to, že se nikam nebudou přesouvat,

a navrhovat výrobky, které řeší problém.

Konstrukce vhodná
pro rozebrání, lehkou váhu.

Slyšíme o některých strategiích

používaných v autech Tesla Motors.

Tento přístup není těžký,

ale pochopení systému

a hledání životaschopné alternativní cesty

k požadavkům zákazníků

je to, jak můžeme nastartovat radikální

změnu v případě udržitelnosti,

protože mě mrzí to říci natvrdo:

spotřeba je největší problém.

Ale design je jedním z nejlepších řešení.

Tyto výrobky jsou všude.

Nalezení alternativních způsobů výroby

můžeme inovovat

a vlastně začít inovovat.

Jsem si jistá,
že každý tady je inovativní.

Při využití udržitelnosti jako

kritéria pro

výběr systémových řešení,

protože jsem už ukázala, že drobné výrobky

vytvářejí zásadní problémy.

Proto musíme posuzovat celý

životní cyklus věcí, které tvoříme.

Pokud máte papír nebo plast,

zjevně lepší je ten recyklovatelný,

pak je papír horší.

Papír je horší, protože váží

až desetkrát víc než plast.

Když se podíváme
z pohledu životního cyklu,

kilo plastu a kilo papíru,

papír je mnohem lepší,

ale použití plastové nebo papírové tašky

na přenesení nákupu domů
není založeno na kilu materiálu.

Použije se velmi malé množství plastu

a o dost víc papíru.

A protože funkčnost určuje
dopad na životní prostředí,

a jak už jsem řekla, návrháři
po mně chtějí eko materiály.

Je jen málo materiálů,
které je nutné zcela vynechat.

U těch ostatních záleží na použití,

a nakonec všechno, co navrhujeme
a produkujeme nebo kupujeme

jako zákazníci,
je vyrobeno kvůli své funkci.

Něco chceme, tak si to koupíme.

Takže rozbor věcí a přinášení

chytrých, elegantních,
sofistikovaných řešení,

která berou v potaz celý systém

a celý životní cyklus věcí, všechno,

celou tu cestu od výroby
materiálu do konce životnosti,

můžeme najít inovativní řešení.

A uzavřu to jednou rychlou věcí,

co mi řekl můj kolega
návrhář, když jsem mu

řekla: "Jak to,
že nebereš v úvahu udržitelnost?"

Odpověděl: "Zrovna jsem
nabízel udržitelný projekt zákazníkovi

a ten mi řekl,

že sice ví, že to bude stát míň,

že se to sice bude líp prodávat,

ale my nebudeme průkopníci,
protože průkopníci mají v zádech šípy."

A já myslím, že tu máme plno průkopníků,

a doufám, že jsou i venku,
protože ty problémy potřebujeme vyřešit.

Děkuji.

(potlesk)