Proč se lidé budou spoléhat na roboty

Lidé se bojí, že roboti nahradí v práci lidi. Ve skutečnosti se roboti mohou stát našimi důležitými spolupracovníky a osvobozovat nás od běžných a opakujících se úkonů. Rodney Brooks ukazuje, jak cenné toto může být v době, kdy klesá počet pracujících lidí a roste počet lidí v důchodovém věku. Představuje Baxtera, robota s pohyblivýma očima a pažemi, které reagují na dotek. Baxter by mohl pracovat po boku stárnoucí populace -- a naučit se jim pomáhat také doma.

Arthur C. Clarke,

slavný sci-fi spisovatel z 50. let,

řekl: „Krátkodobě technologii přeceňujeme

a dlouhodobě ji podceňujeme."

Myslím si, že toto charakterizuje strach, který panuje

ohledně zániku pracovních míst ve prospěch
umělé inteligence a robotů.

Přeceňujeme technologii v krátkodobém hledisku.

Ale já se bojím, zda budeme mít dostatek
techniky z dlouhodobého hlediska.

Protože demografické změny povedou k situaci,
kdy zde bude hodně práce

a naše společnost bude muset využít robotů,
aby byla schopna tuto práci udělat.

Takže se bojím, že nebudeme mít dostatek robotů.

Nicméně strach ze ztráty práce vinou techniky
není ničím novým.

V roce 1957 vyšel film, ve kterém hráli
Spencer Tracy a Katharine Hepburn.

Víte jak to dopadlo,

Spencer Tracy přinesl počítač z roku 1957

na pomoc knihovníkům.

Knihovníci ve firmě odpovídali na otázky svých nadřízených typu:

„Jak se jmenují Santovi sobi?"

A šli najít odpověď.

A tento počítač jim měl při hledání pomoci.

Samozřejmě počítač z roku 1957
jim při takové práci moc nepomohl.

Knihovníci se báli, že jejich pracovní místa zaniknou.

Ale tak se ve skutečnosti nestalo.

Po roce 1957 se počet pracovních míst
pro knihovníky na dlouhou dobu navýšil.

To trvalo, dokud nepřisel na scénu Internet,

do hry vstoupily vyhledávače,

takže knihovníků nebylo potřeba.

A já myslím, že všichni z doby roku 1957 absolutně podcenili

úroveň technologie, kterou dnes každý
nosíme v rukách a po kapsách.

Dnes se můžeme jednoduše zeptat:
„Jak se jmenují Santovi sobi?"
a okamžitě máme odpověď --

-- nebo se můžeme zeptat na cokoli jiného.

Mimochodem, platy knihovníků rostly rychleji

než platy jiných povolání v USA za stejné časové období,

protože knihovníci se stali partnery počítačů.

Počítač se stal nástrojem a oni získali více nástrojů,
které mohli využívat

a stali se tak efektivnějšími.

To stejné se odehrálo v kancelářích.

Dříve lidé používali tabulky k počítání.

Tabulky byly listy papíru,

na kterých se ručně počítalo.

Ale stala se zajímavá věc.

S počítačovou revolucí kolem roku 1980

byly tabulkové programy vylepšeny pro kancelářské pracovníky,

ne za účelem nahradit lidi,

ale pomoci zaměstnancům v kancelářích,
aby se stali programátory.

A tak se z nich stali programátoři tabulkových kalkulátorů.

Tím se zvýšily jejich schopnosti.

Už nemuseli provádět základní výpočty,

ale mohli dělat mnohem více.

Dnes se začínají objevovat roboti v našich životech.

Nalevo je PackBot společnosti iRobot.

Když vojáci v Afghánistánu a Iráku narazili na výbušninu,

místo pyrotechnického obleku a šťouchání klackem do bomby,

jak se to dělalo ještě kolem roku 2002,

nyní pošlou robota.

Takže robot zastoupí nebezpečnou práci.

Napravo jsou TUG od společnosti Aethon z Pittsburghu.

Tito roboti jsou ve stovkách nemocnic v USA.

Dávají špinavé prádlo do prádelen.

Odnášejí špinavé nádobí zpátky do kuchyně.

Nosí léky z lékáren.

Tito roboti proto odlehčují zdravotním sestrám práci,

umožňují jim, aby se méně věnovaly
přemisťování věcí po nemocnici

a více pacientům.

Popravdě, roboti se stali víceméně
všudypřítomnými v našich životech.

Ale myslím, že pokud jde o tovární roboty, lidé se bojí,

protože je nebezpečné mít takové roboty kolem sebe.

Abyste je mohli naprogramovat, musíte rozumět
šestidimenzionálním vektorům a kvaternionům.

Normální lidé s nimi proto neumí pracovat.

A tohle je podle mě technologie,
která směřuje špatným směrem.

Přesouvá pracovníky od technologie.

A proto se musíme zabývat technologiemi,

se kterými přicházejí do styku běžní zaměstnanci.

Dnes vám chci povědět o Baxterovi.

Baxter, jak já ho vnímám, je první vlna robotů,

se kterými mohou běžní lidé komunikovat
v průmyslovém prostředí.

Baxter je tady nahoře.

Toto je Chris Harbert ze společnosti Rething Robotics.

Máme tady dopravník.

A pokud osvětlení není příliš intenzivní --

Aha! Tady je. Zvedl předmět z dopravníku.

A teď ho přenese sem a položí ho.

A pak se vrátí zpět, aby vzal další předmět.

Zajímavostí je, že Baxter má základní selský rozum.

Mimochodem, co se děje s očima?

Oči můžete vidět tady na obrazovce.

Oči se dívají vpřed na trasu,
po které se robot bude pohybovat.

Takže osoba, která s ním přijde do styku,

chápe, jak se robot bude pohybovat
a není překvapena jeho pohyby.

Teď Chris vzal předmět z jeho ruky,

a Baxter nepokračoval a nesnažil se ho položit,

vrátil se zpět a uvědomil si,
že bude potřebovat ještě jeden.

Má trošku selského rozumu, pohybuje se a zvedá předměty.

Spolupráce s Baxterem je bezpečná.

Se současnými průmyslovými roboty toto dělat nelze.

Ale s Baxterem to nebolí.

Cítí odpor, chápe, že tam je Chris,

a proto do něj nenarazí a nezraní ho.

Myslím si, že nejzajímavější věc
na Baxterovi je uživatelské rozhraní.

A proto Chris teď půjde a chytne další ruku.

Když chytne ruku, robot přejde do modu
s nulovým odporem a vyrovnáním gravitace

a na obrazovce se zobrazí grafické rozhrani.

Vidíte ikony na levé straně obrazovky,
protože to byla jeho pravá ruka.

Chris vezme něco do své ruky,
přinese to sem,

zmáčkne tlačítko a pustí předmět, který má v ruce.

A robot to pochopí -- aha, chce dávat věci na zem.

A zde se zobrazí malá ikona.

Půjde sem, sevře prsty

a robot pochopí -- aha, on chce, abych ten předmět zvedl.

A zde se zobrazí zelená ikona.

Teď zmapuje oblast,
ze které má robot předmět sebrat.

Pohybuje se a robot pochopí, že to je oblast,
ve které má hledat.

Chris nemusel nic vybírat z menu robota.

A teď bude trénovat vzhled toho předmětu,

zatímco my si budeme povídat.

Takže pokračujeme.

Chci vám popsat, jak toto vypadá v továrnách.

Prodáváme tyto roboty každý den.

Putují do továren po celém státě.

Toto je Mildred.

Mildred pracuje v továrně v Connecticutu.

Na lince pracuje přes 20 let.

Hodinu po tom, co spatřila prvního průmyslového robota,

ho naprogramovala, aby udělal nějaké úkoly v továrně.

Rozhodla se, že má roboty ráda.

Robot dělal jednoduché pravidelné úkony,
které ona musela dříve dělat sama.

Teď na to má robota.

Když jsme si poprvé vyrazili promluvit
s lidmi v továrnách o tom,

jak bychom jim mohli zjednodušit interakci s roboty,

jedna z otázek, které jsme jim položili, byla:

„Chcete, aby vaše děti pracovaly v továrně?"

A převládající odpověď byla:
„Ne, chci aby moje děti měly lepší práci."

Mildred je typickou

zaměstnankyní továren v USA.

Staršího věku a s lety stále přibývajícimi.

Mladých lidí do továren mnoho nenastupuje.

Jak se pro pracovníky stávají úkoly obtížnějšími,

musíme jim poskytnout nástroj,
který s nimi může spolupracovat,

takže mohou být součástí řešení,

a mohou pokračovat v práci
a my můžeme pokračovat v produkci USA.

Naše vize je taková, že Mildred, pásová dělnice,

se stane Mildred, trenérkou robotů.

Povýší podobně,

jako kancelářští pracovnící v 80. letech povýšili to,
co mohli zvládnout.

Nedáváme jim nástroje, jejichž použití
musí dlouho studovat.

Jsou to nástroje, se kterými se naučí
pracovat za několik minut.

Existují dvě velké síly, které jsou samovolné,
ale nevyhnutelné.

Klimatické a demografické změny.

Demografické změny opravdu změní svět.

Toto je procento dospělých v produktivním věku.

Za posledních 40 let mírně klesalo.

Ale v následujících 40 letech bude
změna dramatická, dokonce i v Číně.

Procento dospělých v produktivním věku drasticky klesne.

A naopak, počet lidí v důchodovém věku velmi rychle poroste,

jak se „baby boomers" (lidé nar. po 2. sv. v.)
budou dostávat do důchodového věku.

To znamená, že zde bude více lidí
méně finančně zabezpečených,

soutěžící o služby.

Ale více než to, jak stárneme, tak slábneme

a již nejsme schopni vykonávat všechny úkony.

Při pohledu na statistiku věku asistentů vidíme,

že jejich věk stoupá.

A toto se děje právě teď.

Při zvyšování počtu lidí v důchodovém věku,

je stále méně lidí, kteří by se o ně postarali.

Myslím si, že opravdu budeme potřebovat
roboty na to, aby nám pomáhali.

A nemyslím roboty ve významu společníci.

Myslím roboty, kteří budou vykonávat činnosti,
které bychom normálně dělali sami,

ale s rostoucím věkem je stále obtížnější je vykonávat.

Odnést nákup z auta po schodech do kuchyně.

Nebo dokonce řídit auto

k přátelům na návštěvu.

Myslím si, že robotika dáva lidem šanci
zachovat si důstojnost i ve vyšším věku

tím, že budou mít kontrolu nad robotem.

Takže se nebudou musel spoléhat na stále menší počet lidí.

Proto se vážně domnívám,
že budeme trávit více času

s roboty, jako je Baxter,

a pracovat s nimi v každodenním životě.

Tady, Baxtere, to je dobrý.

A že do 40 let se budeme všichni spoléhat na roboty

jakožto součást našeho každodenního života.

Děkuji.

(Potlesk)