William Noel: Odhalení Archimédova ztraceného kodexu

Jak přečíst dva tisíce let starý rukopis, který byl smazán, rozřezán, přepsán a použit na další tisky? Samozřejmě, že mocným urychlovačem částic! Správce starých tisků William Noel vypráví fascinující příběh Archimédova palimpsestu, byzantské modlitební knížky obsahující dříve neznámá původní díla starověkého řeckého matematika Archiméda a jiných.

Velké texty starověkého světa

se k nám nedostávají v původní podobě.

Přežívají díky středověkým písařům, kteří je opisovali

a opisovali a opisovali.

Stejné je to s Archimédem,

skvělým řeckým matematikem.

Vše, co víme o Archimédovi-matematikovi

známe jen ze tří knih,

jmenují se A, B a C.

Text A byl ztracen italským humanistou roku 1564.

O textu B jsme naposledy slyšeli v papežské knihovně

asi 160 kilometrů severně od Říma ve Viterbu v roce 1311.

Kodex C byl objeven teprve roku 1906

a na mém stole v Baltimoru přistál

19. ledna 1999.

Toto je Kodex C.

Kodex C je vlastně pohřben v téhle knize.

Je to pohřbený poklad.

Toto je totiž modlitební knížka.

Byla dokončena chlápkem jménem Johannes Myrones

14. května 1229.

K jejímu vytvoření použil pergamen.

Ale nepoužil nový pergamen,

ale pergamen recyklovaný ze starších rukopisů,

kterých bylo dohromady sedm.

A Archimédův Kodex C byl jen jednou z těchto knih.

Rozložil Archimédův rukopis a těch sedm dalších.

Smazal všechny jejich texty,

potom rozřezal listy na polovinu,

přeházel je,

otočil je o 90 stupňů

a napsal přes ně modlitby.

Těchto sedm rukopisů v podstatě

zmizelo na 700 let, a my máme knihu modliteb.

Kniha byla objevena tímhle mužem,

Johanem Ludvíkem Heibergem, v roce 1906.

Jen s použitím zvětšovacího skla

přepsal tolik textu, co mohl.

Důležité je, že v rukopisu našel dva texty,

které byly jedinečné.

V kodexu A a B vůbec nebyly,

šlo o naprosto nové Archimédovy texty,

jmenovaly se "Metoda" a "Ostomachion".

Kniha se stala světově známým rukopisem.

Teď by už mělo být jasné,

že je kniha ve špatném stavu.

Ve 20. století, poté, co ji Heiberg viděl,

se její stav ještě zhoršil.

Byly přes ni malovány padělky

a těžce utrpěla plísní.

Ta kniha je doslova na odpis.

Je to ten druh knihy,

od které byste čekali, že bude v nějakém ústavu.

Ale není,

roku 1998 ji koupil soukromý vlastník.

Proč ji koupil?

Protože chtěl zachránit to, co je křehké.

Chtěl z unikátního udělat všudypřítomné.

Chtěl, aby drahé bylo zadarmo.

A chtěl to všechno udělat z principu.

Moc lidí nebude číst Archiméda ve starořečtině,

ale měli by mít možnost si ho přečíst.

Tak kolem sebe nashromáždil Archimédovy přátele

a slíbil, že za všechno zaplatí.

Byla to nákladná práce,

ale vlastně ne tak drahá, jak byste mysleli,

protože tihle lidé to nedělali kvůli penězům,

ale kvůli Archimédovi.

Přišli lidé z mnoha různých odvětví.

Částicoví fyzikové,

klasičtí filologové,

knižní restaurátoři,

odborníci na starověkou matematiku,

specialisté na správu dat,

na vědecké zobrazování a programové řízení.

Dali se dohromady, aby pracovali na tomto rukopise.

První problém byl s konzervací.

Museli jsme se vypořádat například s tímto:

na hřbetě knihy bylo lepidlo.

Když se podíváte pozorně, uvidíte,

že spodní polovina je dost hnědá.

To lepidlo je přírodní klíh.

Pokud jste restaurátor,

není na jeho sundání nic těžkého.

Horní polovina je lepidlo na dřevo.

Je to polyvinylacetátová emulze,

která se po zaschnutí nedá rozpustit ve vodě.

Taky je mnohem pevnější než pergamen.

Tudíž bylo před začátkem skenování

potřeba knihu rozebrat.

Trvalo to čtyři roky.

Toto je vzácný akční snímek, dámy a pánové.

(Smích)

Museli jsme se taky zbavit veškerého vosku,

jelikož kniha se používala při bohoslužbách

řecké pravoslavné církve,

a ta užívala svíčkový vosk.

Byl špinavý

a nemohli jsme se přes něj dostat k textu.

Proto jsme museli velmi opatrně mechanicky seškrábat všechen vosk.

Těžko říct,

v jak špatném stavu ta kniha je,

ale velmi často se rozpadávala na malé kousíčky.

U obyčejné knihy by to ani tolik nevadilo.

ale tyto kousíčky mohly obsahovat jedinečný
Archimédův text.

Nakonec se nám podařilo

dát malinké zbytky zpátky na správné místo.

Po tom všem jsme začali rukopis skenovat.

Nafotili jsme ho

pod 14 různými vlnovými pásmy světla.

To proto, že když se na něco díváte pod jiným světlem,

vidíte různé věci.

Tady máme snímek stránky

nasvícené 14 různými vlnovými pásmy.

Ale žádné z nich nefungovalo.

Takže jsme snímky spojili dohromady

a dali jsme dva na prázdnou obrazovku.

Jsou to dva různé snímky Archimédova rukopisu.

Snímek vlevo

je obyčejná červená fotografie.

Pravý snímek je ultrafialová fotografie.

Na snímku vpravo

jste možná schopni vidět část Archimédova spisu.

Pokud je na digitálním plátně sloučíte dohromady,

pergamen bude na obou snímcích jasný

a písmo také.

Modlitební knížka je na obou snímcích tmavá

a její písmo bude tmavé.

Archimédův text je jednou tmavý a podruhé světlý.

Vyjde tmavý, ale červený,

a pak si ho můžete poměrně jasně přečíst.

Takhle to vypadá.

Nyní máme fotku před a po,

ale tak se na obrazovce číst nedá.

Zvětšujete, zvětšujete,

přibližujete a přibližujete

a teď ho prostě čtete.

(Potlesk)

Pokud spojíte dva stejné snímky různým způsobem,

dokážete se zbavit textu modliteb.

Je to strašně důležité,

protože ta schémata v rukopisu

jsou unikátním zdrojem schémat,

která Archimédes kreslil do písku ve čtvrtém století před naším letopočtem.

Jsme tam, teď vám je můžu ukázat.

Tímto způsobem skenování --

infračerveným, ultrafialovým a neviditelným světlem --

bychom se nikdy nedostali přes ty zlaté ilustrace.

Jak jsme to chtěli provést?

No, vzali jsme rukopisy

a rozhodli jsme se je nafotit rentgenovou fluorescenční metodou.

Rentgenový paprsek pronikne do schématu vlevo

a vykopne elektron z atomového obalu.

Ten elektron zmizí.

A jak mizí, vzdálenější elektron

skočí dovnitř a zaujme jeho místo.

A když to udělá,

vyzáří elektromagnetickou radiaci.

Rentgenový paprsek.

Tento paprsek má specifickou vlnovou délku

podle atomu, s kterým se srazí.

My jsme chtěli získat

železo.

Protože inkoust byl železitý.

Kdybychom mohli zmapovat,

odkud přišel rentgenový paprsek,

našli bychom všechno železo na stránce

a pak bychom teoreticky mohli snímek přečíst.

Problém je, že na to potřebujete opravdu silný zdroj světla.

Proto jsme rukopis vzali do Synchrotronové radiační laboratoře ve Stanfordu

v Kalifornii,

kde je urychlovač částic.

Elektrony jdou jedním směrem,

pozitrony opačným.

Setkávají se uprostřed

a vytvářejí subatomární částice

jako kvark c nebo tauon.

Ve skutečnosti jsme se nechystali vystavit Archiméda tomu paprsku.

Ale jak se elektrony prohánějí kolem rychlostí světla,

vyzařují rentgenové paprsky.

Je to nejsilnější světelný zdroj ve sluneční soustavě.

Jmenuje se to synchrotronové záření

a obyčejně se používá k pozorování

proteinů a tak podobně.

My jsme se ale chtěli podívat na atomy, atomy železa,

abychom si mohli přečíst stranu před a po.

A ejhle, zjistili jsme, že to jde.

Udělat jednu stránku trvalo sedmnáct minut.

A co jsme objevili?

Jeden z Archimédových unikátních textů

se nazývá "Ostomachion".

Není ani v Kodexu A, ani v Kodexu B.

Věděli jsme, že zahrnuje tento čtverec.

Je to dokonalý čtverec

rozdělený na čtrnáct částí.

Nikdo ale netušil, co s nimi Archimédés měl v úmyslu.

Teď už to možná víme.

Snažil se zjistit,

kolika způsoby se dá zkombinovat 14 kusů,

aby stále tvořily dokonalý čtverec.

Tipne si někdo?

Je to 17152 krát, rozděleno do 536 skupin.

Důležité na tom je,

že se jedná o nejstarší studii v oblasti kombinatoriky.

A kombinatorika je úžasně zajímavé matematické odvětví.

Překvapující ale na tomto rukopise je,

že jsme se podívali na ostatní rukopisy,

které písař použil

na výrobu své knihy,

a zjistili, že jeden z nich obsahuje text od Hyperida.

Hyperides byl athénský řečník ze čtvrtého století před Kristem.

Byl přesným současníkem Démosthéna.

Roku 338 př. n. l. se s Démosthénem rozhodli,

že se postaví

vojenské moci Filipa Makedonského.

Athény a Théby šly tedy bojovat s Filipem Makedonským.

Nebyl to dobrý nápad,

jelikož Filip měl syna jménem Alexandr Veliký,

a byli poraženi v bitvě u Chairóneie.

Alexandr Veliký odjel dobýt doposud známý svět,

Hyperides se ocitl u soudu kvůli vlastizradě.

Toto je řeč, kterou pronesl u soudu --

je to skvělá řeč:

"Nejlepší," řekl, "je zvítězit.

Ale jestli nemůžeš zvítězit,

pak bojuj z ušlechtilého důvodu,

protože jen tak si tě budou pamatovat.

Pohleďte na Sparťany.

Dosáhli nespočetných vítězství,

ale nikdo si nepamatuje, kým jsou,

protože bojovali pro sobecké cíle.

Jejich jedinou pamětihodnou bitvou

je bitva u Thermopyl,

kde byli povražděni do posledního muže,

ale bojovali za svobodu Řecka."

Byla to tak dobrá řeč,

že ho athénský soud nechal jít.

Žil ještě dalších deset let,

pak ho dostihla makedonská frakce.

Vyřízli mu jazyk jako výsměch jeho řečnictví

a nikdo neví, co provedli s jeho tělem.

Proto je tohle objev ztraceného hlasu ze starověku,

který k nám promlouvá ne z hrobu,

protože ten neexistuje,

ale z athénského soudního dvora.

Teď bych měl zmínit,

že obvykle, když hledáte

ve středověkých, seškrábaných rukopisech,

jedinečné texty nenajdete.

A najít dva v jednom rukopise je vážně něco.

Najít tři je fakt zvláštní.

A my jsme tři našli.

Aristotelovy "Kategorie"

patří mezi základní texty západní filozofie.

Našli jsme komentář ke "Kategoriím" ze třetího století,

možná od Galéna a pravděpodobně od Porfyria.

Všechna data, která jsme posbírali,

všechny skeny, všechny raw snímky,

všechny přepisy a jiné věci

byly dány k dispozici online pod licencí Creative Commons,

aby je kdokoli mohl použít k jakýmkoli komerčním účelům.

(Potlesk)

Proč by to vlastník rukopisu dělal?

Udělal to proto, že rozumí datům stejně jako knihám.

Způsob, jak uchovat knihy,

které mají dlouho zůstat užitečné,

je schovat je do skříně

a pustit k nim jenom pár lidí.

Způsob, jak nechat přežít data,

je dát je k dispozici všem

a to s nejmenším možným omezením.

A to je to, co udělal.

Instituce se z toho mohou poučit.

V současnosti instituce

omezují svá data autorskými právy a jinými omezeními.

A když se chcete na Internetu podívat na středověké rukopisy,

musíte jít na stránku "Y" Národní knihovny

nebo stránku "X" Univerzitní knihovny,

což je asi ten nejnudnější způsob,

jak nakládat s digitálními daty.

Chcete je mít všechna na jednom místě.

Protože webová stránka budoucnosti se starověkými rukopisy

nebude tvořena institucemi,

ale uživateli,

lidmi, kteří data shromáždí,

lidmi, kteří chtějí posbírat všechny možné druhy map,

kteréhokoli místa, odkud pocházejí,

všemožné středověké dobrodružné romány,

odkudkoli pocházejí,

lidé, kteří jenom chtějí uspořádat svou vlastní slavnou sbírku

krásných věcí.

A to je budoucnost Internetu.

Je to přitažlivá a krásná budoucnost,

ale pouze v případě, že se nám ji podaří uskutečnit.

My z Waltersova muzea umění jsme se řídili tímto příkladem

a dali všechny naše rukopisy na web,

aby si je lidé mohli užít --

všechna raw data, všechny popisy, všechna metadata --

pod licencí Creative Commons.

Waltersovo muzeum je malé

a má nádherné rukopisy,

ale data jsou fantastická.

Výsledkem je,

že když na Googlu hledáte obrázky

a zadáte třeba "iluminovaný rukopis Koránu",

24 z 28 obrázků, které najdete, pochází z mého ústavu.

(Potlesk)

Zamysleme se na chvíli.

Co z toho instituce má?

Velkou spoustu věcí.

Můžete mluvit o lidstvu a tak podobně,

ale raději mluvme o těch sobeckých věcech.

To, co z toho instituce opravdu mají je tohle:

Proč lidé chodí do Louvru?

Chtějí vidět Monu Lisu.

Proč chtějí vidět Monu Lisu?

Protože už vědí, jak vypadá.

A to vědí,

protože její fotky viděli naprosto všude.

Není třeba

mít taková omezení.

Myslím, že instituce by měly povstat

a vypustit všechna svá data pod neomezenými licencemi,

a to by bylo prospěšné pro všechny.

Proč nedat každému přístup k těmto datům

a možnost zorganizovat vlastní sbírku

staré vzdělanosti, úžasných a nádherných věcí,

a proč neposílit krásu a společenský význam

Internetu.

Moc vám děkuju.

(Potlesk)