Tajemstvím dlouhověkosti může být váš sociální život

Italský ostrov Sardinie má šestkrát více stoletých než italská pevnina a desetkrát víc než Severní Amerika. Proč? Podle psycholožky Susan Pinkerové není slunečné počasí či nízkotučná bezlepková dieta tím, co udržuje ostrovany zdravé. Tím je jejich důraz na úzké sociální vazby a osobní interakce. Dozvíte se více o dlouhověkosti a co je třeba k prodloužení života do sta a více let.

Je fascinující,

že ve vyspělých zemích

žijí ženy v průměru
o šest až osm let déle než muži.

O šest až osm let déle.

To je velký rozdíl.

V roce 2015 vyšel v "Lancet" článek,

ve kterém bylo uvedeno,
že muži v bohatých zemích

mají dvakrát vyšší
pravděpodobnost úmrtí než ženy

v jakémkoli věku.

Ve světě je ale jedno místo,

kde muži žijí stejně dlouho jako ženy.

Je to vzdálená, horská oblast

"modrá zóna", kde je dlouhověkost

obvyklá pro obě pohlaví.

Tato "modrá zóna" je na Sardinii,

italském ostrově ve Středozemním moři,

mezi Korsikou a Tunisem,

kde je šestkrát víc stoletých

než na italské pevnině,

která je vzdálená ani ne 320 km.

Je tam desetkrát více stoletých

než v Severní Americe.

Je to jediné místo,
kde žijí muži stejně dlouho jako ženy.

Ale proč?

Probudilo to moji zvědavost.

Rozhodla jsem se vědecky prozkoumat
zvyky tohoto místa.

Začala jsem genetickým profilem.

Brzy jsem zjistila,

že geny stojí jen za 25 % dlouhověkosti.

Dalších 75 % se přičítá životnímu stylu.

Takže, co je třeba,
aby se člověk dožil 100 let a více?

Co dělají správně?

To, na co se díváte,
je letecký pohled na Villagrande.

Je to vesnice v epicentru "modré zóny",

kterou jsem se rozhodla prozkoumat,

a jak můžete vidět, architektonická krása
není jejím hlavním rysem,

je jím hustota:

namačkané domy,

propletené cesty a ulice.

Což znamená, že vesničané
se neustále potkávají.

A jak jsem procházela vesnicí,

cítila jsem stovky pohledů

zpoza dveří a záclon,

zpoza okenic.

Protože tak jako všechny
starověké vesnice,

Villagrande by nemohla přežít

bez této struktury, bez zdí a katedrál,

bez svého náměstí,

protože obrana a sociální soudržnost
definovaly její design.

Urbanistické priority se změnily
s příchodem průmyslové revoluce,

protože rizikem se stala
infekční onemocnění.

Ale co dnes?

Teď je hlavním zdravotním rizikem
sociální izolace.

Třetina populace uvádí,

že má dva či méně lidí,
na které se může obrátit.

Ale pro porovnání pojďme do Villagrande,

setkat se se stoletými.

Seznamte se s Giuseppe Murinem,
je mu 102 let

a celý život žije ve Villagrande.

Byl velice družný.

Miloval opakovat příběhy,

jak žil jako pták z toho,
co kde našel v lesích

během ne jedné, ale dvou světových válek.

Jak se svou ženou,
která také žila přes sto let,

vychovali šest dětí v malé kuchyňce,

kde mi vše vyprávěl.

Tady je svými syny Angelem a Dominicem,

oběma je přes 70 a starají se o otce,

a kteří byli velice podezřívaví
ke mě i mé dceři,

která na tento výzkum přijela se mnou.

Protože druhou stranou sociální koheze

je obava z cizích návštěv a lidí odjinud.

Ale Giuseppe nebyl ani trochu podezřívavý.

Měl velice šťastnou povahu,

byl společenský a s pozitivními názory.

Takže jsem se v duchu ptala:
Vše co je třeba pro dlouhověkost

je myslet pozitivně?

Ve skutečnosti ne.

(smích)

Seznamte se s Giovanni Corriasem.
Je mu 101.

Největší bručoun, jakého jsem potkala.

(smích)

A ten vyvrací výmysl,

že musíte být pozitivní,
abyste žili dlouho.

A to se prokázalo.

Když jsem se ho zeptala,
jak se dožil tak dlouhého věku,

divně se na mě podíval
zpoza převislých víček a zavrčel:

"Nikomu do toho nic není."

(smích)

Ale bez ohledu na protivnost,

neteř, která s ním bydlí a stará se o něj,

mu říká "Il Tesoro", můj poklad.

Respektuje ho a má ho ráda.

Když jsem si jí ptala na její zjevnou
ztrátu svobody, řekla mi:

"Tobě to prostě nedochází.

Starat se o něj je potěšení.

Je to pro mě velká čest.

Je to můj odkaz."

A opravdu, kamkoli jsem přišla dělat
rozhovor se stoletými,

byla tam kuchyňská párty.

Tady je Giovanni se dvěma neteřemi,
nad ním Maria

a vedle něj vlastnice Sara,

která přišla během mé návštěvy
a přinesla čerstvé ovoce a zeleninu.

Během návštěvy mi rychle došlo,

že v "modré zóně", jak lidé stárnou,

ale samozřejmě během celého života,

jsou obklopeni širší rodinou, přáteli,

sousedy, knězem, hostinským, prodavačem.

Lidé jsou stále poblíž a navštěvují se.

Nejsou nikdy ponecháni životu v samotě.

Je to jiné než ve vyspělém světě,

kde Goerge Burns vtipkoval:

"Štěstí je mít velkou a milující rodinu,
v jiném městě."

(smích)

Do teď jsme poznali jen muže,

dlouhověké muže,
ale setkala jsem se i se ženami,

a tady poznáváte Ziu Teresu.

Je jí přes 100 a naučila mě,
jak udělat místní specialitu,

která se jmenuje culurgiones,

což jsou těstovinové kapsičky

o velikosti asi jako ravioli,

takhle velké,

a ty jsou naplněny tučnou ricottou a mátou

a máčené v tomatové omáčce.

Ukázala mi, jak udělat ty správné vlnky,

aby se neotvíraly.

Dělá je každou neděli se svými dcerami

a zásobuje s nimi po tuctech
sousedy a přátele.

A tehdy jsem si uvědomila,
že nízkotučná a bezlepková dieta

není to, co vede
v "modré zóně" k dlouhověkosti.

(potlesk)

Takže, tyto příběhy stoletých,
společně s vědou, která to potvrzuje,

mě vedly k otázkám jako:

kdy umřu a jak ten den mohu oddálit.

A jak uvidíte, odpovědí není to,
co očekáváme.

Julianne Holt-Lunstad je výzkumnice
z Brigham Young University,

která se zabývala touto otázkou

v řadě studií

na desítkách tisíc lidí ve středním věku,

asi jako je většina přítomných v publiku.

Zkoumala většinu aspektů životního stylu:

stravování, pohyb,

manželský stav,

jak často chodí k lékaři,

jestli kouří a pijí, atd.

Všechno zaznamenala,

a pak si s kolegy sedli a čekali sedm let,

aby se podívali, kdo ještě žije.

A u lidí, kteří byli stále naživu:

Co nejvíce snížilo pravděpodobnost úmrtí?

To byla ta otázka.

Pojďme se teď podívat
na výstupy z jejích dat,

od nejslabšího prediktoru k nejsilnějšímu.

Dobře?

Takže čistý vzduch, což je důležité,

nepředznamenává, jak dlouho budete žít.

Léčíte-li se s vysokým tlakem,

je důležité,

ale pořád to není silný prediktor.

Jste-li hubení nebo s nadváhou,
nemusíte se cítit provinile,

protože to je teprve na třetím místě.

Na dalším je, jak moc máte pohybu,

pořád je to ale jen mírný prediktor.

Jestli jste měli srdeční příhodu
a zotavujete se a cvičíte,

má už větší vliv.

Další je očkováni proti chřipce,
věděl tady někdo,

že očkování proti chřipce
vás chrání více než cvičení?

Pak to, jestli jste pili a přestali,
nebo to, že jste mírní pijáci,

jestli nekouříte
nebo jestli jste kouřili a přestali,

a blížíme se
k nejdůležitějším prediktorům,

těmi jsou dvě charakteristiky
vašeho sociálního života.

První, těsné vztahy.

To jsou lidé, kterým můžete zavolat,
aby vám půjčili peníze,

když je náhle potřebujete,

kteří vám zavolají doktora,
když to potřebujete,

nebo kteří vás odvezou do nemocnice

nebo kteří u vás budou sedět,

když se dostaví existenční krize,

když jste na dně.

Tito lidé, tato malá
propojená skupina lidí,

pokud je máte, jsou nejsilnějším
prediktorem, jak dlouho budete žít.

A pak něco, co mě překvapilo,

něco, čemu se říká sociální začlenění.

Myslí se tím, jak moc
kontaktů s lidmi máte,

když procházíte dnem.

S kolika lidmi jste mluvili?

A tímto se myslí jak slabé,
tak silné vztahy,

takže nejen lidé,
kteří vám jsou opravdu blízcí,

kteří pro vás znamenají hodně,

ale například mluvíte-li s člověkem,
který vám dělá kávu.

Bavíte se s pošťákem?

Bavíte se s tou ženou,
která před vaším domem denně venčí psa?

Hrajete bridž nebo poker,
chodíte do klubu čtenářů?

Tyto kontakty jsou
jedním z nejsilnějších prediktorů,

jak dlouho budete žít.

To mě vede k další otázce:

Když teď trávíme více času online

než jakoukoliv jinou aktivitou,
včetně spánku,

teď až 11 hodin denně,

mimochodem o jednu hodinu více než vloni,

má to vliv?

Proč dělat rozdíl mezi osobním kontaktem

a kontaktem přes sociální média?

Je to stejné jako být v kontaktu
se svými dětmi osobně,

když jste s nimi v kontaktu nepřetržitě
pomocí textových zpráv?

Stručná odpověď je ne.

Není to stejné.

Kontakt tváří v tvář uvolňuje
celou kaskádu neurotransmiterů

a jako očkování vás chrání teď

i dlouho do budoucna.

Takže jednoduchý oční kontakt,

potřesení rukou, plácnutí si

stačí k vyplavení oxytocinu,

který zvýší váš pocit důvěry

a sníží hladinu kortizolu.

Takže to sníží stres.

Vygeneruje to dopamin,
který nám dá pocit uvolnění

a potlačí bolest.

Je to jako přírodní zdroj morfia.

Toto vše se děje
mimo radar našeho vědomí,

což je důvod, proč zaměňujeme
online aktivitu za skutečnou.

Ale teď máme nové důkazy,

že je mezi tím rozdíl.

Takže pojďme nahlédnout do neurovědy.

Elizabeth Redcay, výzkumnice
z University of Maryland

zmapovala rozdíl

mezi tím, co se děje v mozku,
když jsme v kontaktu s člověkem,

a tím, když pozorujeme něco nehybného.

Porovnala mozkové funkce dvou skupin lidí,

těch, kteří s ní

nebo s jedním z jejích
spolupracovníků vedli živou,

dynamickou konverzaci,

a porovnala to s mozkovou aktivitou lidí,

kteří pozorovali rozhovor na stejné téma,

ale na videu, jako třeba na YouTube.

A mimochodem, jestli chcete vědět,

jak dostala dva lidi najednou
do magnetické rezonance,

stavte se za mnou později.

Takže v čem je rozdíl?

Toto je mozek při opravdovém
sociálním kontaktu.

To, co vidíte, je rozdíl mozkové aktivity

člověka účastnícího se interakce

a člověka pasivně přijímajícího obsah.

Oranžová zobrazuje oblasti mozku,
které jsou spojovány s pozorností,

sociální inteligencí ‒ to znamená
předvídání toho, co si ostatní myslí,

cítí a plánují ‒

a emočním zadostiučiněním.

Tyto oblasti se mnohem více zapojují,

když jsme v kontaktu s živým partnerem.

Tyto výraznější mozkové znaky

mohou být důvodem,
proč si náboráři z velkých firem,

kteří hodnotí uchazeče,

mysleli, že uchazeči byli chytřejší,

když slyšeli jejich hlasy,

než když jen četli jejich nabídky
jako text v e-mailu nebo dopise.

Naše hlasy a řeč těla
vysílají silný signál.

Ukazuje to, že jsme myslící,

cítící lidské bytosti,

které jsou mnohem víc než jen algoritmem.

Tento výzkum Nicholase Epleye

z University of Chicago Business School

je mimořádně zajímavý,
protože říká jednoduchou věc.

Když někdo slyší váš hlas,

myslí si, že jste chytřejší.

To je velice jednoduché.

Teď se vraťme na začátek:

Proč ženy žijí déle než muži?

Jedním z hlavních důvodů je,
že ženy během života

dávají větší přednost

osobním vztahům.

Nové důkazy ukazují,

že tato osobní přátelství

vytvářejí biologický ochranný štít
proti nemocem a stárnutí.

A není to tak jen u lidí,

ale i u primátů, jejich,
tedy našich příbuzných.

Antropoložka Joan Silk prokázala,
že samičky paviánů,

které měly okruh spřátelených samic,

měly nižší hladinu stresu
měřením hladiny kortizolu,

žily déle a měly více přeživších potomků.

Alespoň tři stabilní vztahy.

To bylo to magické číslo.

Zamyslete se nad tím.

Doufám, že tři máte...

Síla osobních kontaktů

je opravdu tím, co způsobuje
nejmenší výskyt demence

mezi sociálně zapojenými lidmi.

Proto ženy s rakovinou prsu

mají čtyřikrát vyšší
pravděpodobnost přežití

než osamělé ženy.

Proč muži po mrtvici,
kteří se scházejí pravidelně u pokeru

nebo u kávy

nebo na hokeji ‒

jsem přece Kanaďanka ‒

(smích)

jsou lépe chráněni
sociálními kontakty než léky.

Proč muži po mrtvici,
kteří se schází pravidelně ‒

to je něco velice účinného,
co mohou dělat.

Osobní kontakt
poskytuje ohromující výhody,

přesto téměř čtvrtina populace uvádí,
že nemá nikoho, s kým by mluvila.

S tím můžeme něco udělat.

Stejně jako u sardinských vesničanů

je biologickým imperativem vědět,
že někam patříme,

a to se netýká jen žen mezi námi.

Budování mezilidských interakcí
ve městech, na pracovištích,

v programech našich schůzek

posílí náš imunitní systém,

vyplaví do našich žil a mozků
hormony způsobující dobré pocity

a pomůžou nám žít déle.

Říkám tomu stavět si svou vesnici,

postavit a udržet si ji
je věcí života a smrti.

Děkuji.

(potlesk)

Helen Walters:
Susan, mám pro vás otázku.

Zajímá mě, jestli není střední cesta.

Mluvíte o neurotransmiterech,
které se zapojují při osobním kontaktu,

ale co digitální technologie?

Vidíme obrovské zlepšení
digitálních technologií,

jako je FaceTime a podobně.

Funguje to?

Když vidím svého synovce, hraje Minecraft

a přitom pokřikuje na kamarády.

Vypadá, že je ve velice dobrém kontaktu.

Je to k něčemu?

Susan Pinker:
Nějaká data se teď objevují.

Jsou tak nová,
že probíhá digitální revoluce

a zdravotní data nestíháme sledovat.

Takže se teprve učíme, ale řekla bych,

že je na digitálních technologiích
co zlepšovat.

Například kamera na notebooku
je na vrchu obrazovky,

takže když se například
díváte na obrazovku,

nenavážete oční kontakt.

I tak jednoduchá věc,
jako je dívat se do kamery,

může zvýšit ty neurotransmitery

nebo třeba změnit pozici kamery.

Takže to není totéž, ale myslím,
že se s technologií sbližujeme.

HW: Výborně. Moc vám děkuji.

SP: Děkuji vám.

(potlesk)