Sarah Kay: Kdybych měla dceru ...

„Kdybych měla dceru, neříkala by mi mami, ale plán B...“ Těmito slovy začala básnířka Sarah Kay svou řeč, která jí vynesla dva potlesky ve stoje na TED2011. Vypráví příběh proměny -- z náctileté holky s široce otevřenýma očima, která se noří do veršů v newyorském Bowery Poetry Clubu, do učitelky, která dětem ukazuje sílu sebevyjádření v projektu V.O.I.C.E. -- a také předvádí dvě nezapomenutelná vystoupení „B“ a „Hirošima“.

Kdybych měla dceru,

neříkala by mi „mami“,

ale „plán B“,

protože tak bude vědět, že ať se děje cokoliv,

já tu pro ni budu vždycky.

A prsty jí pokreslím sluneční soustavou,

aby musela poznat celý vesmír dřív,

než řekne: „To mám dávno v malíčku.“

A pozná, že tenhle život

ti dá ránu, tvrdou, přímo mezi oči,

počká, až se oklepeš, aby tě kopnul do břicha.

Ale nechat si pořádně vyrazit dech

je jediná cesta jak plicím připomenout,

jak moc mají rády chuť vzduchu.

A existuje bolest, tady,

kterou nespraví náplast ani poezie.

Tak jakmile si uvědomí,

že žádná superhrdinka nepřijde,

dohlédnu na to, aby věděla,

že ten plášť nemusí nést sama,

protože je jedno, jak moc roztahuješ prsty,

tvoje ruce budou vždycky moc malé na to,

aby zachytily všechnu bolest, kterou chceš vyléčit.

Věř mi, já už to zkusila.

„A holčičko,“ řeknu jí,

"nechoď s nosem nahoru."

Ten trik znám. Už jsem ho zkoušela milionkrát.

To jenom větříš kouř,

abys vystopovala cestu k hořícímu domu a

našla tam chlapce, který v ohni ztratil vše

a zjistila, jestli ho můžeš zachránit.

Nebo radši našla kluka, co ten oheň založil,

abys zjistila, jestli ho můžeš změnit.“

Ale vím, že ona to stejně bude dělat,

a tak budu mít vždycky po ruce

kousek čokolády a holínky,

protože není trápení, které by čokoláda nespravila.

Dobře, je i pár trápení, které čokoláda nespraví.

Ale od toho jsou tu holínky,

protože déšť spláchne všechno, pokud ho necháš.

Chci, aby se na svět koukala

přes skleněné dno lodi,

a zkoumala mikroskopem

galaxie, které existují

na špičce lidské mysli,

protože tak mě to učila i moje máma.

A přijdou takové dny.

♫ A přijdou takové dny, říkala moje máma. ♫

Kdy roztáhneš ruce, abys chytila,

a skončíš jen s puchýři a modřinami;

kdy vyjdeš z telefonní budky a chceš se rozletět,

a lidi, které se chystáš zachránit,

jsou těmi, co stojí na tvém plášti.

Když se ti holínky naplní deštěm,

budeš až po kolena ve zklamání. A přesně

v tyhle dny budeš mít o důvod navíc říct děkuji.

Protože není nic krásnějšího než to,

jak oceán odmítá přestat líbat břeh,

i když už ho tolikrát odehnal.

A s větrem něco vyhraješ a něco prohraješ.

A hvězdou nastartuješ

a pak zas a znova.

A bez ohledu na výbuchy min

se v mysli vždycky zabývej krásou

tohohle bláznivého místa s názvem život.

A ano, na škále od jedné až k přehnané důvěřivosti,

já jsem zatraceně naivní.

Ale chci, aby věděla, že tenhle svět je z cukru.

Drolí se tak snadno,

ale neboj se vystrčit jazyk a ochutnat ho.

„Holčičko,“ řeknu jí, „pamatuj, že tvoje máma je bojovnice,

a tvůj táta je bojovník,

a ty jsi holka s malýma rukama a velkýma očima,

která nikdy nepřestane chtít víc.“

Pamatuj, že dobré věci přicházejí po třech

a špatné taky.

A vždycky se omluv, když uděláš něco špatného,

ale nikdy se neomlouvej za to,

že tvoje oči odmítají přestat zářit.

Sice máš slabý hlas, ale nikdy nepřestaň zpívat.

A když ti konečně zlomí srdce,

když ti válku a nenávist podstrčí pod dveřmi

a budou ti na ulicích cpát letáky

plné cynismu a porážky,

řekni jim, že by rozhodně měli poznat tvoji mámu.

Děkuji. Děkuji.

(Potlesk)

Děkuji.

(Potlesk)

Děkuji.

(Potlesk)

Děkuji.

(Potlesk)

Dobře, teď prosím o chvíli pozornosti,

zamyslete se nad třemi věcmi,

o kterých víte, že jsou pravdivé.

A můžou se týkat čeho chcete --

technologie, zábavy, designu,

vaší rodiny nebo co jste měli k snídani.

Jediné pravidlo je, že nesmíte myslet moc.

Tak jo, připraveni? Do toho.

Dobře.

Tak tady jsou tři věci, o kterých já vím, že platí.

Vím, že Jean-Luc Godard měl pravdu,

když řekl, že „dobrý příběh

má úvod, stať a závěr.

I když ne nutně v tomhle pořadí.“

Vím, že jsem neuvěřitelně nervózní, když tu stojím,

což značně tlumí moji schopnost zůstat v pohodě.

(Smích)

A vím,

že jsem se celý týden těšila, až řeknu tenhle vtip.

(Smích)

Proč pozvali strašáka do zelí na TED?

Protože ve svém poli opravdu vyčníval.

(Smích)

Omlouvám se.

Dobře, tak tohle jsou tři věci, které vím, že platí.

Ale pak je spousta věcí, které se mi těžko chápou.

Tak píšu básně, abych je pochopila.

Někdy jediná šance, jak něco pochopím,

je když o tom napíšu báseň.

A někdy se dostanu až na konec básně,

ohlédnu se a říkám si: „Aha, tak takhle to teda je.“

Jindy zase dojdu až na konec básně

a nevyřeším vůbec nic,

ale aspoň mám hotovou novou báseň.

Mluvená poezie je druhem hrané poezie.

Říkám lidem, že to zahrnuje tvorbu poezie,

která nezůstane sedět na papíře,

že něco kolem vyžaduje, aby byla slyšet nahlas

nebo zažitá osobně.

Když jsem přišla na střední,

byla jsem uzlíček nervů.

Byla jsem nevyvinutá

a přecitlivělá.

A i když jsem se děsila

delších pohledů,

byla jsem fascinovaná myšlenkou mluvené poezie.

Cítila jsem, že dvě moje tajné lásky, poezie a divadlo,

se daly dohromady, měly dítě

a já to dítě musela poznat.

Tak jsem se rozhodla, že to zkusím.

Moje první mluvená báseň,

napěchovaná moudrostí 14leté holky,

byla o nespravedlnosti,

když vás považují za neženskou.

Ta báseň byla hodně rozhořčená

a hlavně přehnaná,

ale jediná mluvená poezie, kterou jsem poznala

do té doby, byla převážně rozhořčená,

a tak jsem si myslela, že se to ode mě očekává.

Když jsem poprvé vystupovala,

obecenstvo plné puberťáků řičelo pochopením,

a když jsem slezla z jeviště, celá jsem se třásla.

V tom mi někdo zaklepal na rameno,

já se otočila a viděla, jak se z davu vynořila

obrovská holka v mikině s kapucí.

Měla snad přes dva metry

a vypadala, že by mě zbila jednou rukou,

ale místo toho na mě kývla

a říká: „Hele, to jsem fakt cítila. Díky.“

A udeřil blesk.

Chytilo mě to.

Objevila jsem jeden bar v Lower East Side na Manhattanu,

kde pořádali každý týden čtení poezie

a moji vyděšení ale podporující rodiče mě tam brali,

abych mohla nasát každičký gram mluvené poezie,
co se nabízel.

Byla jsem ze všech nejmladší, minimálně o 10 let,

ale básníkům z Bowery Poetry Clubu

vůbec nevadilo, že se tam potlouká 14letá holka,

vlastně mě tam viděli rádi.

A právě tady, když jsem poslouchala básníky, jak se dělí o své příběhy,

mi došlo, že mluvená poezie nemusí být jen rozhořčená,

že taky může být vtipná nebo plná bolesti,

vážná nebo pošetilá.

Bowery Poetry Club se stal mojí třídou i domovem,

a básníci, kteří tam vystupovali,

mě povzbuzovali, abych se i já dělila o své příběhy.

Bez ohledu na to, že mi bylo 14.

Říkali: „Piš o tom, jaké to je, když je ti 14.“

A tak jsem psala a každý týden se divila,

jak se tihle úžasní, dospělí básníci

se mnou smáli a vyjadřovali pochopení

a tleskali a říkali: „Hele, fakt jsem to cítil.“

Teď můžu rozdělit moji cestu za mluveným slovem

do tří kroků.

První krok byl, když jsem si řekla:

„Zvládnu to. Já to zvládnu.“

A to bylo díky té holce v kapuci.

Druhý krok byl moment, kdy jsem si řekla:

„Budu pokračovat.

Miluju mluvenou poezii a budu sem chodit týden co týden.“

A třetí krok začal,

když jsem si uvědomila, že nemusím psát jen rozhořčené básně,

pokud to nejsem já.

Byly to věci, které byly pro mě specifické

a čím víc jsem se na tyhle věci soustředila,

tím divnější se moje poezie stávala,

ale tím víc byla právě moje.

Nejde jen o úsloví „Piš o tom, co znáš.“

Jde o to, vzít všechny vědomosti a zkušenosti,

které člověk až doteď nasbíral,

a díky nim se vrhnout do věcí, kterým nerozumíš.

Já používám poezii k tomu, abych pochopila, co nechápu,

ale před každou básní se objevím

s batohem plným míst,

na kterých jsem už byla.

Na vysoké jsem potkala básníka,

který sdílel moje přesvědčení o síle mluvené poezie.

A dokonce, Phil Kaye a já

máme shodou okolností i stejné příjmení.

Ještě na střední jsem založila projekt V.O.I.C.E. (H.L.A.S.),

abych podpořila spolužáky, ať se ke mě přidají.

Ale s Philem jsme se rozhodli přehodnotit V.O.I.C.E.

a změnit jeho poslání,

aby mluvená poezie sloužila k pobavení,

vzdělávání a inspirování lidí.

Zůstali jsme na denním studiu, ale během toho jsme

cestovali, vystupovali a učili

od devítiletých po studenty uměleckých škol,

z Kalifornie přes Indianu do Indie,

až po střední školu hned za rohem od univerzity.

A viděli jsme pořád dokola,

jak mluvená poezie

otevírá zámky.

Ale občas se ukáže,

že poezie umí být pěkně děsivá.

Občas totiž musíte použít lest,

abyste puberťáky pro mluvenou poezii získali.

Tak jsem přišla se seznamy. Každý umí psát seznamy.

První seznam, který dávám za úkol, je

„10 věcí, o kterých vím, že platí.“

A co se stane. Zjistili byste to taky, kdybychom

si začali nahlas sdělovat naše body.

V jednom momentu zjistíte,

že někdo má na seznamu přesně to samé

nebo hodně podobné,

co tam máte vy.

A někdo jiný

tam má zase přesný opak.

Za třetí, někdo tam má něco, o čem jste nikdy neslyšeli.

A za čtvrté, někdo tam má něco, o čem jste si mysleli, že víte všechno,

ale on se na to dívá z úplně jiného úhlu.

A já říkám lidem, že tady začínají úžasné příběhy,

právě z těch čtyř křižovatek věcí,

ze kterých jste nadšení vy,

a pro které jsou zapálení ostatní.

A většina lidí na to cvičení reaguje opravdu dobře.

Ale jedna z mých studentek, Charlotte,

o tom přesvědčená nebyla.

Charlotte ty seznamy vážně šly, ale odmítala psát básně.

„Slečno,“ říkala, „já nejsem zajímavá.

Já nemám nic zajímavého, co bych mohla říct.“

Tak jsem jí nechala psát seznam za seznamem

a jednoho dne jsem jí dala za úkol seznam

„10 věcí, které bych už dnes měla umět.“

Bod číslo tři na Charlottině seznamu byl:

„Už bych měla umět nezabouchávat se do chlapů,

co jsou třikrát starší než já.“

Ptala jsem se jí, co tím myslí

a ona řekla: „Slečno, to je na dlouhé povídání.“

A já na to: „Charlotte, to mi přijde opravdu zajímavé.“

A tak napsala svoji první báseň,

milostnou báseň, jakou jsem v životě neslyšela.

Ta báseň začínala:

„Anderson Cooper je úchvatný muž.“

(Smích)

„Viděli jste ho v 60 minutách,

jak soupeří v bazénu s Michaelem Phelpsem,

na sobě jen plavky a skáče do vody

odhodlaný porazit toho plaveckého šampiona?

Po závodu hodil svými sněhobílými vlasy

a řekl: „Jsi bůh.“

Ne, Andersone, ty jsi bůh!“

(Smích)

(Potlesk)

Vím, že pravidlo číslo jedna k tomu být „cool“

je vypadat v pohodě

a nikdy nepřiznat, že tě něco děsí,

dojímá nebo vzrušuje.

Někdo mi kdysi řekl:

je to jako procházet životem takhle.

Chráníte se před nečekaným

trápením a bolestí, které se můžou vynořit.

Ale já se snažím jít životem takhle.

Ano, znamená to, že chytneš všechna trápení a bolesti,

ale taky to znamená, že když překrásné, úžasné věci

prostě spadnou z nebe,

jsem připravená je chytit.

Používám mluvené slovo, abych pomohla studentům

znovu objevit zázrak,

aby přemohli potřebu být za každou cenu „cool“

a místo toho se zabývali tím, co se děje kolem nich,

aby to mohli vyjádřit svými slovy a něco z toho vytvořit.

Neříkám, že mluvená poezie

je ideální formou umění.

Já se vždy snažím najít tu nejlepší cestu jak vyprávět příběh.

Píšu muzikály, vedle básní i točím krátké filmy.

Ale učím mluvenou poezii,

protože je dostupná.

Ne každý umí noty

nebo vlastní kameru,

ale každý umí nějak komunikovat

a každý máme příběhy,

z kterých se ostatní něco naučí.

Navíc, mluvená poezie umožňuje okamžité spojení.

Dost často se lidi cítí osamělí,

že jim nikdo nerozumí,

ale mluvené slovo učí,

že když máte schopnost vyjádřit se

a odvahu prezentovat svoje příběhy a názory,

můžete být odměněni

místností plnou vašich soukmenovců,

vaší komunitou, kteří budou poslouchat.

A možná i ta obrovská holka v kapuci

se napojí na to, o co jste se podělili.

A tohle si uvědomit je úžasné,

zejména když je vám 14.

Navíc, když dnes máme YouTube,

není to spojení omezené ani tou místností.

Jsem šťastná, že existuje archiv vystoupení,

o které se můžu podělit se svými studenty.

To jim dává příležitost,

najít si básníka nebo báseň,

se kterou se propojí.

Ono to svádí -- když na to jednou přijdete --

psát pořád tu samou báseň

a vyprávět pořád ten samý příběh,

když zjistíte, že vám vynesou potlesk.

Proto nestačí učit lidi, aby se uměli vyjádřit.

Musíte růst a objevovat,

riskovat a posouvat sami sebe.

A to je krok tři:

naplňovat vaši práci věcmi,

které vás dělají vámi,

i když se tyhle věci neustále mění.

Protože krok tři nikdy nekončí.

Ale nikdy se nedostanete do bodu tři,

dokud nevykročíte bodem jedna: „Zvládnu to.“

Hodně díky učení cestuji

a ne vždy se mi podaří vidět studenty dojít k bodu tři,

ale měla jsem štěstí u Charlotte,

když jsem mohla pozorovat, jak se její cesta rozvinula.

Byla jsem u toho, když si uvědomila,

že tím, jak do psaní dává věci, o kterých ví, že platí,

vytváří básně, které může napsat pouze ona sama,

o očních bulvách, výtazích a Doře objevitelce.

A já se pokouším vyprávět příběhy, které umím vyprávět jen já.

Jako třeba tenhle.

Přemýšlela jsem dlouho jak nejlépe vyprávět tenhle příběh

a říkala si, jestli bude lepší

prezentace v PowerPointu nebo krátký film

a kde přesně bude začátek, prostředek a konec?

A přemýšlela jsem, jestli dojdu na konec téhle řeči

a konečně to všechno objevím, nebo ne.

A vždycky jsem si myslela, že můj začátek byl v Bowery Poetry Clubu,

ale je možné, že to bylo daleko dřív.

Když jsem se na TED připravovala,

narazila jsem na tuhle stránku z deníku.

A myslím, že 54. prosince mělo být 24. prosince.

Je jasné, že když jsem byla dítě,

rozhodně jsem chodila světem takhle.

Myslím, že to my všichni.

Chci ostatním pomoci znovu objevit ten zázrak,

chtít se jím zabývat, chtít se učit

a chtít se dělit o to, co se naučili,

co zjistili, že je pravda,

i co musí teprve objevit.

Proto bych chtěla skončit touto básní.

Když bombardovali Hirošimu,

exploze vytvořila takovou supernovu,

že každé zvíře, člověk nebo rostlina,

kteří byli zasaženi

paprsky tohoto slunce,

se okamžitě proměnili v popel.

A co zbylo ve městě, postupně následovalo.

Nukleární záření způsobilo,

že se celé město a jeho obyvatelstvo

proměnilo v prach.

Moje mamka vypráví, že když jsem se narodila, rozhlížela jsem se po porodnici

s výrazem, který říkal „Tohle? Tak to už jsem zažila.“

Říká, že mám staré oči.

Když můj děda Genji zemřel, bylo mi jen pět let,

ale vzala jsem maminku za ruku a řekla jí:

„Neboj, on se vrátí jako miminko.“

A přesto, na člověka, který už tohle zjevně zažil,

stejně jsem ještě nic nepochopila.

Kolena se mi pořád třesou, kdykoliv vyjdu na jeviště,

moje sebevědomí se dá měřit

na čajové lžičky zamíchané do mé poezie,

a v puse pořád chutná trochu legračně.

Ale v Hirošimě byli lidi smeteni ze světa

a zbyly po nich jen hodinky nebo stránka z deníku.

Takže i když se stydím nabrat si plné kapsy,

zkouším to dál,

a doufám, že jednoho dne napíšu báseň,

kterou nechám hrdě viset v muzeu

jako jediný důkaz toho, že jsem existovala.

Rodiče mi dali jméno Sára,

to je biblické jméno.

V původním příběhu řekl Bůh Sáře, že může udělat něco nemožného,

a ona se smála,

protože ta první Sára nevěděla,

co si s nemožným počít.

A já? No, já taky ne,

ale potkávám nemožné každý den.

Nemožné je pokoušet se propojit v tomhle světě,

snažit se držet ostatních, když věci kolem vás

vybuchují, vědět, že když mluvíte,

nečekají jenom, než na ně přijde řada, ale opravdu vás slyší.

Cítí přesně to samé, co vy,

v ten samý okamžik jako vy.

O tohle se pokouším pokaždé, když otevřu pusu:

zachytit to nemožné spojení.

V Hirošimě stojí kousek zdi,

která radiací úplně zčernala.

Ale člověk, co před tou zdí seděl,

zabránil radiaci proniknout až ke kameni.

Takže jediná věc, která tam teď zbyla,

je věčný stín pozitivního světla.

Po té bombě odborníci říkali,

že bude trvat 75 let

než z ozářené půdy v Hirošimě

zase něco vyroste.

Ale to jaro tam ze země vyrašily květy.

Ve chvíli, kdy vás potkám,

už nejsem součástí vaší budoucnosti.

Rychle se stávám součástí vaší minulosti.

Ale přesně v tom okamžiku, sdílím vaši přítomnost.

A vy, vy zase sdílíte tu mou.

A to je ten největší dar ze všech.

Takže když mi budete říkat, že dokážu nemožné,

asi se vám budu smát.

Nevím, jestli můžu změnit svět,

protože o něm toho ještě tolik nevím,

ani toho nevím tolik o reinkarnaci,

ale pokud mě opravdu pořádně rozesmějete,

občas zapomenu, v jakém jsem století.

Nejsem tu dnes poprvé. A nejsem tu ani naposled.

Tohle nejsou poslední slova, o která se dělím.

Ale i tak, pro jistotu, se opravdu snažím,

aby to tentokrát vyšlo.

Děkuji.

(Potlesk)

Děkuji.

(Potlesk)

Děkuji.

(Potlesk)