Roboti s lidskou duší

Jakého robota byste chtěli jako animátoři / jazzoví hudebníci / robotikové sestrojit? No přece hravého, citlivě reagujícího, zvědavého. Guy Hoffman promítá demo filmy s neobvyklými roboty -- a také se dvěma hudebními boty, kteří improvizují společně s lidmi. (Natočeno na TEDxJaffa.)

Zabývám se navrhováním,
konstruováním a studiem

robotů, kteří se dorozumí s lidmi.

Ale tenhle příběh vůbec nezačal robotikou,

na začátku byla animace.

Když jsem poprvé uviděl
„Luxo Jr.“ od Pixaru,

byl jsem ohromen tím, kolik emocí

se dá vložit do něčeho

tak jednoduchého, jako je stolní lampa.

Chci říct, podívejte se na ně --
na konci tohoto filmu

budete k těm dvěma světlům
skutečně cosi cítit.

(Smích)

Říkal jsem, že jsem se
musel naučit, jak na to.

Svoji kariéru jsem opravdu
nešťastně nastartoval.

A takhle vypadala moje máma,
když jsem to udělal.

(Smích)

Opustil jsem pohodlnou práci technika

ve fajn softwarové firmě v Izraeli
a přestěhoval jsem se do New Yorku,

abych studoval animaci.

Bydlel jsem tam

v polorozpadlém činžovním domě v Harlemu
společně s několika spolubydlícími.

A neříkám to jen obrazně,

jednoho dne se nám skutečně propadl strop

do obýváku.

Každá reportáž v novinách
o poškození budov v New Yorku,

by měla zmiňovat průčelí našeho domu.

Jako ukázku toho,
jak daleko můžou věci zajít.

Tak jak tak, ve dne jsem byl
ve škole a v noci

jsem vysedával nad animacemi
kreslenými perem.

A došel jsem ke dvěma
překvapujícím ponaučením --

první spočívalo v tom,

že pokud chcete vzbudit emoce,

nezáleží tolik na tom,
jak věci vypadají,

ale všechno záleží na tom,
jak se věci pohybují --

jak se pohyb věcí načasuje.

A to druhé ponaučení jsem si vzal
od jednoho z našich učitelů.

Byl to ten, který animoval
lasičku v Době ledové.

Říkal:

„Jako animátor se nesnažte
být režisérem, ale buďte hercem.“

Pokud pro postavu hledáte
správné vyjádření pohybu,

nepřemýšlejte o tom,
využijte svoje tělo --

postavte se před zrcadlo,
sehrajte si to před kamerou --

cokoliv, co potřebujete.

A pak pohyb vtělte do své postavy.

O rok později už jsem byl na MIT

ve skupině studií života robotů,
byla to jedna z prvních skupin,

které zkoumaly soužití robotů s lidmi.

A já jsem stále snil o vytvoření

skutečné, nefalšované lampy Luxo Jr.

Ale zjistil jsem,
že se roboti vůbec nepohybují

oním ladným způsobem,
na který jsem byl zvyklý

ze studií animace.

Namísto toho měli --

jak jen to říct, všichni měli
tak trochu trhavé pohyby.

(Smích)

Přemýšlel jsem o tom, že bych všechno,
co jsem se naučil ve škole,

použil k návrhu robotické stolní lampy.

Šel jsem tedy a obrázek po obrázku

jsem zkusil udělat robota

tak ladného a okouzlujícího, jak jen to šlo.

Tady vidíte robota, jak reaguje na to,

co dělám na stole.

Přetvářím vlastně robota,

aniž by si to uvědomoval,

když mi pomáhá, jako by si kopal hrob.

(Smích)

Nechtěl jsem, aby byl jen
mechanickou konstrukcí,

když mi svítí,

ale spíše nápomocným, tichým učedníkem,

který je vždycky po ruce, když ho
potřebujete a přitom neobtěžuje.

A když se například snažím najít baterii

a nedaří se mi to,

duchaplně mně ukáže, kde je.

Tady vidíte, jak jsem zmatený.

Nejsem herec.

Chci, abyste si povšimli, že ta samá

mechanická konstrukce dokáže vypadat

jednou jemně a starostlivě
jen tím, jak se pohybuje --

a podruhé násilnicky a konfrontačně.

Je to ta samá konstrukce,
jen pohyb je jiný.

Herec: „Chceš něco vědět?
Tak chceš něco vědět?

Už byl mrtvý!

Jen tam tak ležel a měl skelný pohled!“

(Smích)

Ale elegantní pohyb je jen jeden
stavební blok celé stavby

zvané interakce člověka s robotem.

Dělal jsem tou dobou doktorát

a pracoval jsem na týmové
spolupráci lidí a robotů;

tým lidí a tým robotů, kteří spolupracují.

Studoval jsem řízení,

psychologii, filosofii týmové spolupráce.

V té době jsem také zjistil, že já sám

jsem v situaci, kdy svým
způsobem spolupracuji

se svým přítelem, který je tu v sále.

V takové situaci si snadno
dokážete představit

nás a roboty v blízké budoucnosti.

Bylo to po velikonoční hostině.

Skládali jsme spousty židlí

a já jsem byl ohromen tím,
jak rychle jsme nalezli společný rytmus.

Každý si dělal to svoje.

Nemuseli jsme si rozdělovat úkoly.

Nemuseli jsme se na ničem domlouvat.

Prostě se to tak seběhlo.

Uvažoval jsem nad tím,

že u lidí a robotů něco
podobného vůbec neprobíhá.

Když na sebe reagují lidé a roboti,

vypadá to spíš jako šachy.

Člověk něco dělá,

robot zanalyzuje všechno, co udělá,

pak se rozhoduje, jak zareaguje,

naplánuje si to a provede.

A pak zase čeká člověk,
až na něho přijde řada.

Takže to vypadá spíš jako šachy

a dává to smysl, protože šachy
jsou skvělá hra

pro matematiky a počítačové odborníky.

Všechno spočívá v analýze informací,

rozhodování se a plánování.

Ale já jsem nechtěl mít z robota šachistu,

spíše pracanta,

který jen klapne a už spolupracuje.

A tak jsem učinil svoje druhé
hrozné profesní rozhodnutí:

Rozhodl jsem se jeden semestr
studovat herectví.

Odložil jsem doktorát.
Chodil jsem na hodiny herectví.

Vlastně jsem účinkoval ve hře,

doufám, že to nikdo nenahrál na video.

Měl jsem každičkou knihu,
která se o herectví dala sehnat,

včetně jedné z 19. století,

kterou jsem si vypůjčil z knihovny.

Opravdu jsem žasnul, protože
jsem byl teprve druhý, kdo si ji půjčil --

poprvé to bylo v roce 1889. (Smích)

Tato kniha si 100 let jen tak čekala,

až ji někdo znovu objeví pro robotiku.

Ukazuje hercům,

jak ovládat každičký sval na těle,

aby to odpovídalo emoci,
kterou potřebují vyjádřit.

Ale skutečným objevem pro mě bylo,

když jsem se dozvěděl
o metodě herecké práce.

Ve 20. století byla velmi populární.

Říkala, že nemusíte plánovat
každý pohyb svalu,

místo toho musíte využívat svoje tělo
k nalezení správného pohybu.

Musíte používat svou smyslovou paměť,

ke zrekonstruování emocí a jakési

splynutí se svým tělem
k nalezení správného výrazu.

Improvizujte, vžijte se
do role svého partnera.

A tohle se stalo ve stejné době,
kdy jsem četl o směru

v kognitivní psychologii,
nazývaném vtělená kognice.

Která hovořila o tom samém --

Přemýšlíme svým tělem,

není to tak, že přemýšlíme jen mozkem
a tělo používáme k pohybu,

ale že tělo dává zpětnou vazbu mozku,

a iniciuje způsob, jakým jednáme.

Zasáhlo mě to jako úder blesku.

Vrátil jsem se do kanceláře.

Napsal jsem o tom pojednání --
které jsem ale nikdy nepublikoval,

s názvem „Hodiny herectví
pro umělou inteligenci“.

Dokonce jsem strávil další měsíc tím,

na základě čehož pak vznikla
první divadelní hra,

ve které účinkovali lidé společně s roboty.

Něco podobného, co už jste viděli,
akorát společně s herci.

A tehdy jsem si pomyslel:

Jak se dá udělat model umělé inteligence --

počítačový, výpočetní model --

který by modeloval pojmy
jako je improvizace,

převzetí rizika, využití šance

nebo dokonce zmýlení se.

Možná by to vedlo k vytvoření
lepších robotických spoluhráčů.

Pracoval jsem na těchto modelech
docela dlouhou dobu

a implementoval jsem je mnoha robotům.

Tady vidíte hodně raný vzorek,

kdy se robot snaží použít
nabytou umělou inteligenci,

aby zopakoval moje pohyby
tak přesně, jak jen to jde,

tak trochu jako při hře.

Pojďme se na to podívat.

Vidíte, že když to přeženu, splete ho to.

Je to podobná věc,
jakou jste možná viděli u herců,

když zkoušeli kopírovat
pohyby toho druhého,

aby se sesynchronizovali.

Pak jsem udělal jiný pokus,

vzal jsem lidi z ulice a nechal je
používat robotickou lampu

a vyzkoušet si myšlenku
vtělené umělé inteligence.

Vlastně jsem použil dva druhy mozků
pro toho samého robota.

Robotem je ta samá lampa,
kterou jste viděli

a já jsem do ní vložil dva mozky.

Jedna polovina lidí

měla lampu s tradičním mozkem

řídícím se výpočty.

Čekal, až na něho přijde řada,
všechno analyzoval, plánoval.

Nazvěme ho mozkem chladně kalkulujícím.

Druhá lampa dostala mozek
divadelního herce a dobrodruha.

Nazvěme ho dobrodružným mozkem.

Někdy se choval, jako by neznal
všechno, co nutně musel znát.

Někdy dělal chyby a poučil se z nich.

Nutil jsem je dělat velmi jednotvárný úkol,

který trval téměř 20 minut

a u kterého museli spolupracovat.

Bylo to jako simulace práce v továrně,

kdy opakovaně prováděli tu samou věc.

Zjistil jsem, že se lidem vlastně líbili

roboti dobrodruhové.

Mysleli si, že jsou inteligentnější,

více angažovaní a lepší týmoví hráči,

kteří více přispívali k úspěchu týmu.

Dokonce je nazývali ‚on‘ a ‚ona‘,

zatímco lidé lampu s chladně
kalkulujícím mozkem nazývali ‚to‘.

Nikdo jí neříkal ‚on‘ nebo ‚ona‘.

Když po úkolu hovořili o lampě

s dobrodružným mozkem,

říkali: „Nakonec se z nás stali dobří přátelé,
duševně oslavující splnění úkolu“.

Ať už to znamená cokoliv.

(Smích) Zní to bolestně.

Kdežto o lampě s chladně
kalkulujícím mozkem

říkali, že je jako líný učedník.

Dělala jen to, co se
od ní čekalo, a nic víc.

Což je skoro to,
co lidé od robotů očekávají,

takže mě překvapilo, když kladli
na roboty vyšší nároky,

než si kdokoliv v robotice kdy myslel,
že by měli zvládat.

Přemýšlel jsem o tom,
že je možná čas --

tak jako metoda herecké práce
změnila způsob,

jakým lidé nahlíželi na herectví v 19. století,

přejít od čistě vypočítaného,

plánovaného chování,

k intuitivnějšímu, dobrodružnějšímu,
tělem vyjádřenému způsobu chování.

Možná už je čas, aby u robotů

proběhla ta samá revoluce.

O několik let později

jsem pracoval na dalším výzkumu
na Georgia Tech v Atlantě

a byl jsem ve skupině

zabývající se robotickými hudebníky.

Myslel jsem, že v hudbě je dokonalý prostor

pro týmovou spolupráci, součinnost,

načasování, improvizaci --

vznikl z toho tenhle robot hrající na marimbu.

Pro takové jako já, byla marimba

obrovský dřevěný xylofon.

Když jsem se zabýval tímhle,

podíval jsem se i na jiné práce,
kde improvizovali lidé společně s roboty --

ano, existují další příklady
improvizace lidí a robotů --

a ty také vypadaly trochu
jako šachové partie.

Člověk hrál,

robot analyzoval, co slyšel hrát

a improvozoval ve svém vlastním partu.

Hudebníci tomu říkají

souhra při odpovídačce

a k robotům a umělé inteligenci
se výborně hodí.

Myslel jsem, že když využiji stejný nápad

jako při divadelní hře
a studiích týmové spolupráce,

možná bych docílil, aby
roboti společně improvizovali

jako hudební skupina.

Když někdo hraje svůj riff,
nikdo ho v tu chvíli nepřerušuje.

A tak jsem zkoušel dělat
ty stejné věci, tentokrát v hudbě

kdy robot opravdu neví,

co se bude hrát.

Jen tak pohybuje tělem

a využívá příležitost ke hraní.

A hraje to, co mě v 17 učila
moje učitelka jazzu.

Říkala: když improvizuješ,

tak někdy nevíš, co zrovna uděláš,

ale stále to děláš.

A tak jsem se pokoušel udělat robota,
který vlastně neví,

co dělá, ale stále to dělá.

Pojďme se podívat na několik
sekund tohoto představení.

Robot poslouchá člověka-hudebníka

a improvizuje.

A pak, podívejte, jak hudebník také

reaguje na to, co dělá robot a vychází zase

z robotova chování.

A v určité chvíli je sám překvapen tím,
s čím přišel robot.

(Hudba)

(Potlesk)

Být hudebníkem neznamená jen
produkovat tóny,

jinak by nikdo nemohl jít na živý koncert.

Hudbebníci komunikují řečí svého těla

s ostatními členy skupiny, s diváky,

používají tělo k vyjádření hudby.

Myslel jsem, že když už máme
na pódiu robota hudebníka,

proč ho nevyrobit se vším všudy.

Začal jsem navrhovat hlavu robota s lidsky

přijatelným výrazem.

Hlava se marimby nedotýká,

jen vyjadřuje, o čem je hudba.

Tady mám pár náčrtků
na ubrouscích z baru v Atlantě,

který byl nebezpečně umístěn
na půli cesty mezi mojí

laboratoří a domovem. (Smích)

Trávil jsem tam v průměru

tři až čtyři hodiny denně.

Aspoň myslím. (Smích)

Vrátil jsem se zpět ke svým animačním
nástrojům a snažil jsem se představit si,

nejenom jak by měl
robotický hudebník vypadat,

ale hlavně, jak by měly vypadat jeho pohyby.

Abych nějak vyjádřil, že to není
jako když hraje jiný člověk --

a možná i jak robot právě cítí aspoň

nějaký rytmus.

Nakonec jsme na sestrojení robota
získali peníze, což bylo prima.

Ukážu vám teď to samé představení

a tentokrát se hlava tváří přijatelně.

A povšimněte si jedné věci --

jak si robot doopravdy pokyvuje

v rytmu společně s člověkem.

Člověk také získává pocit,
že robot ví, co dělá.

A také jak robot změní pohyby,

jakmile začne hrát sólo.

(Hudba)

Teď se na mě podíval, aby se ujistil,
že ho poslouchám.

(Hudba)

A teď sledujte závěrečný akord celé skladby,

tentokrát robot sleduje svoje tělo,

když se musí soustředit na svoje hraní.

A pak, když je připraven

zkoordinovat závěrečný akord se mnou.

(Hudba)

(Potlesk)

Díky. Doufám, že bylo vidět,
jak hodně se to celé --

jak hodně ta část těla,
která se nedotýká nástroje,

přispěla k zážitku z hudebního představení.

V určité fázi, když už jsme v Atlantě,
nesmí v naší laboratoři

chybět také nějaký ten raper.

Chtěli jsme, aby přišel

a trochu si s robotem zaimprovizoval.

Tady vidíte robota,

jak se v podstatě snaží udržet rytmus a --

všimněte si dvou věcí. Za prvé,
jak člověk neodolá a chce se

hned přidat, když robot pohupuje hlavou.

Nutí vás to přikyvovat do rytmu
společně s ním.

Za druhé, ačkoliv se raper
soustředí na svůj iPhone,

jakmile se k němu robot obrátí,
zase se k němu přidá.

I když ho zachytil jen periferním viděním --

jenom koutkem oka -- to je síla.

Příčina tkví v tom, že člověk nedokáže

ignorovat pohyby věcí okolo sebe.

Máme to v sobě naprogramované.

Až budete mít někdy problém s partnerem,

který neustále kouká do iPhone
nebo do chytrého telefonu,

možná by se vám hodil nějaký robot,

který by upoutal jeho pozornost. (Smích)

(Hudba)

(Potlesk)

Představím vám robota,

na kterém jsme pracovali

a který nás překvapil,
když vyšlo najevo, že:

Od určité fáze se člověk přestává podivovat
nad tím, že je robot tak inteligentní

a že dokáže improvizovat a poslouchat

a že dělá všechny ty věci s tím související,
které mi zabraly roky vývoje.

Líbí se jim, že si robot
užívá hudbu. (Smích)

Už neříkají, že se robot
pohupuje do rytmu,

ale že si robot hudbu užívá.

Říkali jsme si,
proč tu myšlenku nepřevzít

a navrhli jsme nový druh zařízení.

Tentokrát to nebyla lampa;
byla to dokovací stanice.

Jsou to takové ty přídavné reproduktory,
ke kterým připojíte chytrý telefon.

Uvažoval jsem, co by se stalo,

kdyby stanice nesloužila
jen k přehrávání hudby,

ale kdyby ji také prožívala. (Smích)

A opět tady mám nějaké animované testy

z počáteční fáze vývoje. (Smích)

A takhle vypadal hotový výrobek.

(„Drop It Like It's Hot“)

Spousta pohupujících se hlav.

(Potlesk)

V hledišti vidím spoustu
pohupujících se hlav,

takže vliv robotů na lidi je stále patrný.

Není to jen zábava a hraní si.

Jeden z důvodů, proč se tolik zajímám

o roboty a řeč jejich těla

a jeho využití k pohybu --

a to vás teď nechávám nahlédnout
pod pokličku toho, co my robotikové tajíme --

že vy všichni s roboty
budete v určité fázi

jejich existence společně žít.

Někdy v budoucnu bude robot
součástí vašeho života.

A když ne vašeho, tak života vašich dětí.

Chci, aby tihle roboti byli --

dokonalejší, příjemnější, uhlazenější,

než se zdají být dnes.

Myslím, že by se neměli tolik podobat

hráčům šachu,

ale spíše hercům nebo hudebníkům.

Možná by měli být schopni
využívat šance a improvizovat.

A možná by měli být schopni
předvídat, co uděláte.

Možná budou muset umět dělat chyby

a poučovat se z nich,

protože jsme konec konců jen lidé.

A podobně jako lidé, roboti,
kteří nejsou úplně dokonalí,

nám úplně stačí.

Děkuji.

(Potlesk)