Autismus mi umožnil být sama sebou

„Lidé se tak moc bojí různorodosti, že se vše snaží vtěsnat do škatulky s nějakou nálepkou,“ říká šestnáctiletá autistka Rosie Kingová. Smělá a suverénní dívka se ptá: Proč se každý tak snaží být normální? Naléhavě vyzývá všechny děti, rodiče, učitele a ostatní, aby oslavovali jedinečnost. Přináší silné svědectví o potenciálu lidské rozmanitosti.

Mnoha lidem jsem to zatím neřekla,

ale uvnitř hlavy mám

tisíce tajných světů,

které existují současně.

Jsem také autistka.

Lidé mají sklon autisty škatulkovat,

ale ve skutečnosti

jsou velké rozdíly v tom, jací jsme.

Můj bratříček například trpí

velmi silným autismem.

Nemluví. Neumí vůbec mluvit.

Já ale mluvím moc ráda.

Lidé si spojují autismus

se zájmem o matematiku,
vědu a nic dalšího,

ale já znám hodně autistů,

kteří jsou rádi tvořiví.

Je to stereotyp

a stereotypy jsou často,

ne-li vždy, chybné.

Hodně lidí si například

pod pojmem autismus
hned představí „Rain Mana“.

Obecně se má za to,

že každý autista je Dustin Hoffman

a to není pravda.

To se ale netýká jen autistů.

Viděla jsem to i u sexuálních menšin,

žen nebo lidí jiné rasy.

Lidé se tak bojí různorodosti,

že se vše snaží vtěsnat do škatulky

s nějakou nálepkou.

Setkala jsem se s tím

sama ve svém životě:

Zadala jsem do Googlu: „Autisté jsou...“

Google vám nabízí tipy

podle toho, co už lidé napsali.

Zadala jsem tedy: „Autisté jsou...“

a nejčastější výsledek byl „démoni“.

Tohle je první věc,
kterou si lidé představí,

když uvažují o autismu.

Vědí to.

(smích)

Jedna z věcí, kterou mám díky tomu,
že jsem autistka –

a je to víc výhoda než hendikep –

je opravdu hodně živá představivost.

Trochu to vysvětlím.

Většinu času trávím ve dvou světech.

První je skutečný svět,
který sdílíme spolu,

a druhý je v mé mysli.

Ten svět v mé mysli
je často mnohem reálnější

než skutečný svět.

Snadno uvolním svou mysl,

protože se nesnažím
zařadit se do žádné škatulky.

To je jedna z největších výhod
mého autismu.

Nic mě nenutí to dělat.

Vy si vyberete, co chcete dělat,

najdete způsob, jak to dělat,
a budete to dělat dobře.

Kdybych se já snažila
vtěsnat do škatulky,

nebyla bych tady a nedosáhla bych

poloviny věcí, kterých jsem dosáhla.

Jsou tu ale i problémy.

Autismus přináší problémy

a přináší je i velká představivost.

Škola může být problém sama o sobě.

Když ale máte učitelům

každý den vysvětlovat,

že jejich hodiny jsou neskutečně nudné

a zároveň tajně hledáte útočiště

ve světě uvnitř své hlavy,
v němž nejste na žádné hodině,

hned máte o problém navíc.

(smích)

Když se má představivost rozjede,

tělo začne žít svým vlastním životem.

Když se v mém vnitřním světě stane
něco opravdu vzrušujícího,

musím se rozběhnout.

Musím se houpat vpřed a vzad

a někdy i křičet.

To mi dává hodně energie

a já tu energii musím pustit ven.

Dělala jsem to od dětství,

už když jsem byla malá holčička.

Rodiče to považovali za roztomilé,
a tak to neřešili.

Když jsem ale přišla do školy,

tam už to za roztomilé nepovažovali.

Možná se lidé nechtějí kamarádit s holkou,

která začne křičet
uprostřed hodiny matematiky.

To se dnes běžně neděje.

Může to ale být tím,
že se nechtějí kamarádit s autistkou.

Může to být tím, že se nechtějí stýkat

s nikým, kdo nechce nebo nemůže zapadnout

do škatulky normálnosti.

Pro mě je to ale v pohodě,

protože to oddělí zrno od plev,

a já tak mohu zjistit,
kdo je upřímný a opravdový

a mohu si tyto lidi vybrat za přátele.

Když se nad tím ale zamyslíte,
co je normální?

Co to znamená?

Představte si, že by to byla
ta největší poklona na světě.

„No ne, ty jsi opravdu normální.“

(smích)

Poklony jsou ale spíše:

„Jsi výjimečný“

nebo „vybočuješ z davu“.

Poklona je: „Jsi skvělý.“

Když tedy lidé chtějí být takoví,

proč se tolik z nich snaží být normální?

Proč chtějí vtěsnat svou jedinečnost
do nějaké formy?

Tolik se bojí rozdílnosti, že se snaží
přinutit k normálnosti sebe

i všechny ostatní včetně těch,
kdo nechtějí nebo nemohou.

Existují tábory pro sexuální menšiny

nebo autisty s cílem
učinit je „normálními“

a je opravdu strašné, že lidé
něco takového dělají ještě v dnešní době.

Já bych svůj autismus a představivost
nevyměnila za nic na světě.

Díky tomu, že jsem autistka,

mohu uvádět dokumenty na BBC,

píši knihu,

vystupuji zde – což je fantastické –

a jedna z nejlepších věcí, které dokáži,

které si myslím, že jsem dokázala, je to,

že jsem našla způsob,
jak komunikovat

s mým bratříčkem a sestrou,

kteří, jak jsem už zmínila, nemluví.
Neumějí mluvit.

Lidé často odepíší někoho, kdo nemluví,

ale to je hloupé, protože
můj bratr a sestra

jsou ti nejlepší sourozenci,
které byste si mohli přát.

Jsou nejlepší, moc je miluji

a záleží mi na nich
víc než na čemkoli jiném.

Skončím otázkou:

Jestliže se nedokážeme dostat
do myslí druhých,

ať už jsou autisté či nikoli,

proč místo trestání všeho,
co vybočuje z normálu,

neoslavujeme jedinečnost

a neradujeme se pokaždé,
když někdo uvolní svou představivost?

Děkuji.

(potlesk)