Proč se udál Brexit a co dělat teď

Je zahanbující, v jaké nevědomosti žijeme ohledně rozdělení našich společností. Brexit vyrostl z hlubokého neprozkoumaného rozdělení mezi těmi, kdož se bojí globalizace a mezi těmi, kteří ji přijímají, říká sociolog Alexander Betts. Jak se teď popasovat s tímto strachem, stejně jako s rostoucím rozčarováním z politického establishmentu, zatímco odmítáme xenofobii a nacionalismus? Připojte se k Bettsovi, jak diskutuje čtyři post-brexitovské kroky vstříc otevřenějšímu světu.

Jsem Brit.

(Smích)

(Potlesk)

Nikdy předtím výraz "jsem Brit"
nevyvolával tolik soucitu.

(Smích)

Přicházím z ostrova,
kde mnoho z nás věří,

že zde za posledních tisíc let
bylo hodně kontinuity.

Historicky inklinujeme k tomu,
že druhé nutíme ke změnám,

ale sami se moc neměníme.

Takže to pro mě byl obrovský šok,

když jsem se ráno 24. června probudil,

abych zjistil, že má země
zvolila odchod z EU,

premiér rezignoval

a Skotsko zvažuje referendum,

které může přivodit konec
samotné existence Spojeného království.

Takže to pro mě byl obrovský šok

a byl to obrovský šok pro mnoho lidí,

ale bylo to také něco,
co během následujících několika dní

přineslo úplné politické zhroucení

v mé zemi.

Ozývaly se hlasy za druhé referendum,

jako kdybychom po sportovním utkání

mohli protistranu žádat o opakování hry.

Každý obviňoval toho druhého.

Lidé obviňovali premiéra za to,

že vůbec referendum vyhlásil.

Obviňovali vedení opozice,
že nebojovali dost tvrdě.

Mladí obviňovali staré.

Vzdělaní obviňovali méně vzdělané.

Tohle úplné zhroucení zhoršoval

ten nejtragičtější prvek:

úroveň xenofobie a rasistických urážek
v britských ulicích,

jakou jsem nikdy předtím nezažil.

Nikdy v životě.

Lidé teď mluví o tom,
jestli se má země stane Malou Anglií,

nebo, jak poznamenal jeden z mých kolegů,

zdali se staneme
parkem vzpomínek na rok 1950,

který si pluje v Atlantském oceánu.

(Smích)

Já se ale ptám,

zdali bychom měli být šokováni tím,
co jsme od té doby zažili?

Je to něco, co se stalo přes noc?

Nebo to jsou hlubší strukturální faktory,
co nás dovedly až sem?

Takže chci poodstoupit
a položit dvě základní otázky:

za prvé - co Brexit představuje

ne jenom pro mou zemi,

ale pro všechny z nás po celém světě?

A za druhé - co s tím můžeme dělat?

Jak bychom na to všichni měli reagovat?

Takže za prvé - co Brexit představuje.

Pohled nazpět je úžasná věc.

Brexit nás učí
spoustu věcí o naší společnosti

a o společenstvích po celém světě.

Podtrhuje to, jak zahanbující je,
že si nejsme vědomi,

jak jsou naše společnosti rozděleny.

Hlasování nás rozdělilo napříč věkem,
vzděláním, třídou a geograficky.

Mladí moc nehlasovali,

ale ti, co hlasovali, chtěli zůstat.

Starší lidé opravdu chtěli opustit EU.

Geograficky to byl Londýn a Skotsko,
kde většinou volili možnost

zůstat členem EU,

zatímco v jiných částech země
to tak vyhraněné nebylo.

Toto rozdělení je něco,
co musíme rozpoznat a brát vážně.

Ale hlouběji nás hlasování učí

něco o tom, jak vypadá dnešní politika.

Současná politika už není jenom o tom,
zdali doprava nebo doleva.

Už není jenom o daních a výdajích.

Je o globalizaci.

Dělicí čára v dnešní politice
je mezi těmi, co přijímají globalizaci

a těmi, co ji odmítají.

(Potlesk)

Pokud se podíváme proč ti,
kteří chtěli odejít,

říkáme jim "odejít"
jako protiklad k "zůstat"

vidíme dva faktory ve veřejném mínění

na kterých opravdu záleží.

Prvním byla imigrace,
druhým svrchovanost,

a toto reprezentuje touhu lidí
převzít zpět kontrolu nad svými životy

a pocit, že je politici nezastupují.

Ale tyto myšlenky
znamenají strach a odcizení.

Znamenají uchýlit se
k nacionalismu a hranicím

v takové podobě,
jakou by mnoho z nás odmítlo.

Obrázek, který chci nastínit,
je mnohem komplikovanější,

než liberální internacionalismus,

který já - a já pevně
zahrnuji sebe do tohoto obrázku,

který potřebuju napsat
nám zpátky do obrázku,

aby bylo možné pochopit,
jak jsme se dostali tam, kde jsme.

Když se podíváme na volební vzorce
napříč Spojeným královstvím,

je patrné rozdělení.

Modrá část ukazuje "zůstat"

a červené oblasti "opustit".

Když jsem se na to díval,

co mě uhodilo do očí, bylo,
jak málo času v mém životě

jsem strávil v mnoha červených oblastech.

Najednou jsem si uvědomil,
že když se podívám na 50 oblastí,

kde se nejvíce volilo "odejít",

dohromady jsem tam strávil tak čtyři dny.

U některých těchto míst

ani neznám jména volebních okrsků.

Byl to pro mě skutečný šok

a to naznačuje, že lidé jako já,

kteří o sobě smýšlí
jako o otevřených a tolerantních,

možná ani neznají
naši vlastní zemi a společnost

ani zdaleka tak, jak věříme, že ji známe.

(Potlesk)

A výzva, která odtud vychází,
je, že musíme najít novou cestu,

jak popsat globalizaci těmto lidem,

rozpoznat, že pro tyto lidi, kteří
nemají nutně univerzitní vzdělání,

kteří nevyrostli s internetem,

nemají možnosti cestovat,

že mohou být odrazeni příběhem,
který, v naší často liberální bublině,

shledáváme přesvědčivým.

(Potlesk)

To znamená, že musíme zvýšit dosah
a porozumět.

Menšina v hlasech "odejít" se zabývala
malichernou politikou strachu a nenávisti,

vytvářející lži a nedorozumění,

například myšlenku, že takový hlas

může snížit počty uprchlíků a lidí,
kteří hledají azyl v Evropě,

zatímco hlas "odejít"
nemá co do činění

s imigrací mimo EU.

Pro výraznou většinu voličů "odejít"

to bylo vyjádřením znepokojení
a deziluze z politického establishmentu.

Pro mnohé to byl protestní hlas,

pocit, že je nikdo nereprezentuje,

že nemohli najít politickou stranu,
která by za ně promlouvala,

a tak prostě odmítli
aktuální politickou reprezentaci.

Toto se objevuje napříč Evropou
a mnoha liberálně demokratickými zeměmi.

Vidíme to ve vzrůstající popularitě
Donalda Trumpa ve Spojených Státech,

ve vzrůstajícím nacionalismu
Viktora Orbána v Maďarsku,

ve vzrůstající popularitě
Marine Le Penové ve Francii.

Přízrak Brexitu obchází
celou naší společností.

Takže otázka, kterou si myslím,
že si musíme položit, je ta druhá:

"Jak na to máme hromadně odpovědět?"

Všichni z nás, kterým záleží na vytváření
liberální, otevřené společnosti,

naléhavě potřebujeme novou vizi,

vizi tolerantnější,
otevřenější globalizace,

takovou, která přivádí lidi k nám,
než že je nechává za námi.

Taková vize globalizace

musí začít rozpoznáním
pozitivních přínosů globalizace.

Shoda napříč ekonomickými směry je,

že z volného obchodu, pohybu kapitálu,

pohybu lidí napříč hranicemi

těží každý.

Ti, co se zabývají mezinárodními vztahy,
se shodnou,

že globalizace
přináší vzájemnou závislost,

což vede ke spolupráci a míru.

Globalizace také ale zahrnuje
efekt přerozdělování.

Vytváří vítěze a poražené.

Například migrace.

Víme, že imigrace je přínosná
pro ekonomiku jako celek,

a to téměř za všech okolností.

Ale musíme si také být vědomi toho,

že jsou zde také důsledky přerozdělení,

že imigrace méně vzdělaných

může vést ke snížení platů
pro většinu chudých v naší společnosti

a může také vyvolat tlak
na ceny nemovitostí.

To nezlehčuje fakt,
že migrace je pozitivní,

ale znamená to, že více lidí
musí sdílet své výhody

a rozpoznat je.

Kofi Annan, bývalý generální tajemník OSN,

v roce 2002 promluvil
na univerzitě v Yale.

Tato řeč se týkala otevřené globalizace.

To byl ten projev,
ve kterém poprvé zazněl tento výraz.

Řekl, a tady ho budu parafrázovat:

"Skleněný dům globalizace
musí být otevřený všem,

pokud má zůstat bezpečný.

Náboženský fanatismus a nevzdělanost

jsou odpornou tváří vylučující
a antagonistické globalizace."

Myšlenka otevřené globalizace
byla krátce zmíněna

v roce 2008 na konferenci
o progresivní správě,

které se účastnilo
mnoho lídrů evropských zemí.

Ale uprostřed přísnosti
a finanční krize v roce 2008

se tento koncept rozplynul
téměř beze stopy.

Globalizace byla přijata na podporu
neoliberálního programu.

Je vnímána spíše
jako součást elitního programu

než jako něco,
z čeho mohou profitovat všichni.

A je potřeba ji znovu prohlásit
za daleko víc otevřenou

než je dnes.

Takže otázka zní:
"Jak můžeme dosáhnout tohoto cíle?"

Jak můžeme vybalancovat
strach a odcizení na straně jedné,

zatímco vehementně odmítáme

dát prostor xenofobii a nacionalismu?

Toto je otázka pro každého z nás.

Já si jako sociolog myslím,

že sociologie nabízí
nějaká místa, kde začít.

Naše transformace se musí týkat obojího,
myšlenek i materiální změny,

a já vám chci představit čtyři nápady,
se kterými se dá začít.

První se týká občanského vzdělávání.

Brexit odhalil mezeru

mezi veřejným vnímáním
a empirickou realitou.

Naznačil, že jsme se posunuli
k postfaktické společnosti,

kde na důkazu a pravdě už nezáleží

a lež má stejné postavení
jako čistý důkaz.

Takže jak můžeme –

(Potlesk)

Jak tedy můžeme obnovit respekt k pravdě
a důkazu v naší liberální demokracii?

Musí to začít vzděláním,

musí to začít rozpoznáním,
že jsou zde obrovské rozdíly

V roce 2014, Ipsos MORI,
společnost pro výzkum a analýzu dat,

publikovala výzkum
ohledně přístupu k imigraci,

který ukázal,
že jak vzrůstají počty imigrantů,

vzrůstá také všeobecné znepokojení
ohledně imigrace,

ačkoliv to samozřejmě
neprokazuje příčinný vztah,

protože by to ani tak moc
nemuselo souviset s čísly,

jako s politickým
a mediálním příběhem okolo.

Ten samý průzkum také odhalil

obrovskou veřejnou dezinformaci

a nepochopení podstaty imigrace.

Například s těmito postoji
ve Spojeném království

veřejnost věřila, že míra azylů

byla větší než ve skutečnosti,

ale také věřila,
že míra vzdělávací migrace

byla daleko menší
než míra celkové migrace,

která ve skutečnosti je.

Takže se musíme vypořádat
s těmito mylnými informacemi,

mezerou mezi vnímáním a realitou
ohledně klíčových aspektů globalizace.

A to nemůže být jen něco,
co necháme na školách,

ačkoliv je důležité začít v raném věku.

Musí to být
o celoživotní místní účasti,

veřejném zapojení,
které jako společnost podpoříme.

Druhá věc, kterou mám na mysli,
je příležitost,

myšlenka více podpořit
spolupráci napříč různými komunitami.

(Potlesk)

Jedna z věcí,
která pro mě nápadně vyčnívá,

dívám-li se na přístup k imigraci
ve Spojeném království,

je ironie, že náboženství v mé zemi,

které jsou k imigrantům tolerantnější,

mají nejvíce imigrantů.

Takže například Londýn nebo Southeast
mají nejvíce imigrantů

a patří také mezi tolerantnější oblasti.

Oblasti s nižším počtem imigrantů

jsou vůči migrantům
více vylučující a netolerantní.

Takže potřebujeme podpořit
výměnné programy.

Potřebujeme zajistit, aby starší generace,
která možná nemůže cestovat,

měla přístup na internet.

Na místní i národní úrovni
potřebujeme zajistit

více pohybu a více zapojení,

více spolupráce s lidmi, které neznáme

a s těmi, se kterými
nutně nemusíme souhlasit.

Třetí věc, která si myslím,
že je kritická,

ačkoliv je skutečně základní,

je, že musíme zajistit,
aby každý sdílel

přínosy globalizace.

Tento obrázek z Financial Times po Brexitu
je skutečně úderný.

Tragicky ukazuje, že ti,
kteří volili "odejít" z EU,

jsou ti, kdo nejvíce materiálně profitují

z obchodování s EU.

Problém ale je,
že tito lidé v těchto oblastech

se nepovažují za ty,
kteří mají nějaké výhody.

Nevěří, že profitují

z rostoucího obchodování
a vzrůstající mobility po světě.

Pracoval jsem na otázkách,
které se převážně týkaly uprchlíků,

a jedna z myšlenek, kterou
jsem hodně kázal,

zvláště v rozvojových
zemích po světě,

je, že abychom povzbudili
integraci uprchlíků,

nemůžeme jen protežovat
uprchlickou populaci,

musíme se také vypořádat s obavami
hostující komunity na lokálních úrovních.

Když se na to podíváme,

jedním ze směrů politiky je,
že musíme poskytnout

neúměrně lepší vzdělávací
a zdravotní zařízení,

přístup k sociálním službám

v těchto regionech s vyšší imigrací,

abychom čelili obavám
místní populace.

Ale zatímco to doporučujeme
v rozvojovém světě,

nebereme si tuhle lekci domů

a nezačleňujeme je do našich společností.

Mimoto, pokud
bychom brali vážně

potřebu zajistit, aby lidé
sdíleli své ekonomické výhody,

naše podnikání a společnosti
by potřebovaly model globalizace,

který připustí, že i ony
musí brát lidi s sebou.

Čtvrtá a poslední myšlenka,
kterou chci předložit,

je myšlenka, že potřebujeme
více zodpovědné politiky.

Je zde velmi malý sociologický důkaz,

který porovnává přístup ke globalizaci.

Ale z průzkumů, které existují,

můžeme vidět, že je zde obrovská
rozmanitost napříč různými zeměmi

a časovými úseky v těchto zemích

v přístupu a toleranci

v otázkách jako migrace
a mobilita na jedné straně

a volný obchod na straně druhé.

Ale jedna hypotéza, která se vynořuje
při běžném pohledu na tato data,

je myšlenka, že polarizované společnosti
jsou daleko od tolerance globalizace.

Jsou to společnosti jako
třeba dřívější Švédsko,

jako Kanada dnes,

kde středová politika,

kde pravice spolupracuje s levicí,

kde objevujeme podporující
postoje vůči globalizaci.

A co vidíme napříč dnešním světem,
je tragická polarizace,

selhání dialogu mezi
politickými extrémy

a mezera ve smyslu liberálního středu,

který může povzbudit komunikaci
a sdílet porozumění.

Možná toho nedosáhneme dnes,

ale přinejmenším musíme vyzvat
naše politiky a naše média,

aby odhodili jazyk strachu
a byli daleko více tolerantní vůči sobě.

(Potlesk)

Tyto nápady jsou velmi orientační.

A to zčásti proto, že to musí
být zahrnující a sdílený projekt.

Pořád jsem Brit.

Pořád jsem Evropan.

Pořád jsem světoobčan.

Pro ty z nás, co věří,

že naše identity
se vzájemně nevylučují,

musíme pracovat společně,

abychom zajistili, že globalizace
vezme každého s námi

a nenechá lidi pozadu.

Jedině tehdy opravdově
usmíříme demokracii a globalizaci.

Děkuji.

(Potlesk)