Sherry Turkle: Spojení, ale sami?

Když očekáváme více od technologií, očekáváme pak od sebe méně? Sherry Turkle zkoumá, jak naše přístroje a osobní online prezentace přehodnocují mezilidské vztahy a komunikaci -- a žádá nás o hluboké zamyšlení nad tím, jaké nové formy vztahů pomocí technologií chceme mít.

Právě před chvílí

mi má dcera Rebecca poslala SMS pro štěstí.

Napsala:

"Mami, ty to rozjedeš."

Tohle miluju.

Když jsem si to četla,

jako by mě objala.

No a tady to máte.

Já ztělesňuji

ten ústřední paradox.

Jsem žena,

která ráda dostává SMS

a která vám teď poví,

že mnoho SMS může být problém.

Vlastně ta připomínka mé dcery

mě přivádí na začátek mého příběhu.

Když jsem roku 1996 poprvé mluvila na TED konferenci,

Rebecce bylo pět let

a seděla právě támhle

v první řadě.

Tenkrát jsem dopsala knihu

oslavující náš život na internetu

a měla jsem být na titulní stránce

časopisu Wired.

V těch opojných dnech

jsme experimentovali

s chaty a virtuálními komunitami.

Objevovali jsme odlišné stránky nás samotných.

A pak jsme se odpojovali.

Byla jsem nadšená.

A co mě jako psycholožku nadchlo nejvíce,

byla ta myšlenka,

že bychom naše zkušenosti z virtuálního světa

o nás samých, o naší identitě

mohli využít k zlepšení našich reálných životů.

A teď přeletím k roku 2012.

Jsem tu zpátky na pódiu TEDu.

Mojí dceři je 20 a studuje na vysoké škole.

Spí se svým mobilem,

stejně jako já.

A já právě dopsala novou knihu,

ale tentokrát ne takovou,

která mě dostane na titulní stránku

časopisu Wired.

Co se tedy stalo?

Jsem stále nadšená z technologií,

ale věřím,

a chci vám to tu odůvodnit,

že nás berou na místa,

kam nechceme.

Posledních 15 let

jsem studovala technologie mobilní komunikace

a hovořila se stovkami a stovkami lidí,

mladými i starými,

o tom, jak se sžili s virtuální komunikací.

A zjistila jsem,

že tyto naše malé přístroje,

tyto malé přístroje v našich kapsách,

jsou tak psychologicky mocné,

že mění nejen to, co děláme,

ale i to, kdo jsme.

Některé věci, které děláme se svými přístroji,

bychom ještě před pár lety

považovali za divné

nebo znepokojující,

ale rychle jsme si na ně zvykli

a běžně je děláme.

Abych řekla několik rychlých příkladů:

Lidé posílají SMS a emaily

během firemních porad.

Píšou SMS, nakupují online a chodí na Facebook

během vyučování, během přednášek,

vlastně na všech schůzkách.

Lidé mi vyprávějí o nové důležité dovednosti -

udržování očního kontaktu

během psaní SMS.

(smích)

Vysvětlili mi,

že je to těžké, ale jde to.

Rodiče píší SMS a emaily

během snídaně a večeří

a jejich děti si stěžují,

že se jim jejich rodiče plně nevěnují.

Pak ale ty samé děti

odepírají jeden druhému plnou pozornost.

Toto je nedávná fotka

mojí dcery a jejích kamarádek,

jak jsou spolu

a zároveň nejsou.

A dokonce i na pohřbech posíláme SMS.

Studovala jsem to.

Odlučujeme sami sebe

od našeho žalu nebo snění

a noříme se do našich telefonů.

Proč na tom záleží?

Mně na tom záleží,

protože myslím, že si tak zaděláváme na problém --

na jasné potíže

s tím, jak spolu navzájem vycházíme,

ale také potíže

s tím, jak vycházíme sami se sebou,

a jak jsme schopní sebereflexe.

Pomalu si zvykáme na nový způsob

jak být společně sami.

Lidé chtějí být spolu,

ale také na jiných místech --

být ve spojení se všemi místy, kde by chtěli být.

Lidé si chtějí přizpůsobovat své životy.

Chtějí být neustále na všech místech,

protože jediná věc, na které jim záleží,

je kontrola nad věcmi, které je zajímají.

Takže chcete jít na firemní schůzi,

ale chcete dávat pozor jen tehdy,

když vás to zajímá.

Někteří lidé myslí, že je to tak dobře.

Ale můžete skončit tak,

že se před sebou budete schovávat,

i když jsme všichni neustále spojeni jeden s druhým.

Jeden padesátiletý podnikatel

si mi stěžoval,

že mu připadá, že už v práci nemá žádné kolegy.

Když přijde do práce, nezastavuje se u nikoho na kus řeči,

k nikomu nechodí.

Řekl, že nechce rušit své kolegy,

protože jak řekl: "Jsou příliš zaneprázdnění svými e-maily."

Pak se ale odmlčel

a řekl: "Víte, neříkám vám pravdu.

Já jsem ten, kdo nechce být rušen.

Možná bych měl chtít,

ale vlastně si raději něco dělám na svém Blackberry."

Napříč generacemi

pozoruji, že lidé nemají jeden druhého dost,

ovšem jen tehdy,

když si udržují navzájem odstup,

takový, který mohou kontrolovat.

Říkám tomu Zlatovlásčin efekt:

ne moc blízko, ne moc daleko,

prostě tak akorát.

Ale co se může zdát správné

pro středně starého podnikatele,

může být problém pro dospívající,

kteří potřebují rozvíjet vztahy v přímém kontaktu.

Osmnáctiletý hoch,

který píše SMS o téměř všem,

mi toužebně řekl:

"Jednou, jednou,

ale určitě ne teď,

bych se rád naučil, jak se bavit s lidmi."

Když se lidí ptám,

"Co je špatné na tom se spolu bavit?"

Odpovídají: "Povím vám, co je na tom špatné.

Děje se to v reálném čase

a vy nemůžete kontrolovat, co se právě chystáte říct."

To je tedy rozhodující faktor.

SMS, email, blogy

a všechny tyto věci

nám dovolují prezentovat se tak, jak chceme.

Editujeme,

což vlastně znamená, že mažeme,

a to znamená, že retušujeme,

obličej, hlas,

tělo, postavu --

ne málo, ne příliš,

ale tak akorát.

Mezilidské vztahy

jsou bohaté, neuspořádané

a náročné.

A my je urovnáváme pomocí technologií.

A když tak děláme,

jedna z věcí, které se mohou stát, je,

že obětujeme konverzaci

pro pouhopouhé spojení.

Šidíme sami sebe.

A postupem času

se zdá, že to zapomínáme

nebo se přestáváme starat.

Odzbrojilo mě,

když mi Stephen Colbert

položil vážnou otázku,

vážnou otázku.

Řekl: "Nedávají všechny tyto malé tweety,

tyto malé doušky

virtuální komunikace

dohromady jeden velký lok

opravdové konverzace?"

Má odpověď byla: Ne,

nedávají.

Spojení doušky může fungovat

pro získávání diskrétních kusů informaci,

můžou fungovat pro "Myslím na tebe,"

nebo dokonce pro "Miluji tě," --

Chci říct, vezměte si, co jsem cítila,

když jsem dostala tu SMS od dcery --

ale doušky opravdu nefungují

pro poznávání jeden druhého,

pro opravdové poznání a vzájemné porozumění.

Používáme vzájemnou konverzaci,

abychom se naučili mluvit

sami se sebou.

Tedy útěk od konverzace

může mít význam,

protože může ohrozit

naši schopnost sebereflexe.

Pro dorůstající děti

je to zásadní schopnost pro další vývoj.

Znovu a znovu slyším:

"Raději bych psal, než mluvil."

A všímám si,

že lidé si zvykají na to být ošizeni

o skutečnou konverzaci,

zvykli si vystačit si s málem,

takže skoro by skoro chtěli

úplně se odloučit od ostatních lidí.

Například,

mnoho lidí mi sdělilo své přání,

aby jednou pokročilá verze Siri,

digitální pomocník na iPhonu,

byla něco jako nejlepší přítel,

někdo, kdo bude naslouchat,

když nikdo jiný nechce.

Věřím, že toto přání

vyjadřuje bolestnou pravdu,

kterou jsem zjistila během minulých 15 let.

Pocit, že mě nikdo neposlouchá,

je velmi důležitý

v našem vztahu k technologiím.

Je to důvod, proč je tak přitažlivé

být na Facebooku

nebo na Twitteru --

tolik automatických posluchačů.

Kvůli pocitu, že mě nikdo neposlouchá,

chceme trávit čas

s přístroji, které se zdají mít o nás zájem.

Vyvíjíme roboty,

říká se jim společenští roboti,

kteří jsou přímo navrženi tak, aby dělali společníky --

lidem vysokého věku,

našim dětem,

nám.

Ztratili jsme tedy jistotu,

že tu jsme jeden pro druhého?

Během mého výzkumu

jsem pracovala v sanatoriích

a přinesla jsem tam tyto společenské roboty

určené dávat starým lidem

pocit, že jim někdo rozumí.

Jeden den jsem přišla

a žena, které zemřelo dítě,

mluvila s robotem,

který vypadal jako dítě.

Zdálo se, že se jí dívá do očí.

Zdálo se, že chápe, co mu říká.

Utěšovalo jí to.

A mnoha lidem to přišlo báječné.

Ale ta žena se snažila dát smysl svému životu

pomocí stroje, který nemá žádné zkušenosti

s během lidského života.

Ten robot předvedl skvělé představení.

A my jsme zranitelní.

Lidé zakoušejí předstíraný soucit,

jakoby to bylo doopravdy.

Tak během toho momentu,

když ta žena

zažívala onen předstíraný soucit,

myslela jsem si: "Ten robot nemůže soucítit.

Nečelí smrti.

Nezná život."

A jak tu ženu uklidňovalo

společenství s robotem,

nepřišlo mi to úžasné;

Přišlo mi to jako jeden z nejvíce pokroucených a komplikovaných momentů

mých 15 let práce.

Ale když jsem se podívala s odstupem,

cítila jsem se být

v studeném, tvrdém centru

dokonalé bouře.

Očekáváme více od technologií

a méně od ostatních lidí.

A sama sebe se ptám:

"Proč se tak stalo?"

Věřím, že je to proto,

že technologie nás přitahují nejvíce tam,

kde jsme nejvíce zranitelní.

A my jsme zranitelní.

Jsme osamělí,

ale bojíme se důvěrností.

A tak od sociálních sítí po společenské roboty

projektujeme technologie,

které nám dají iluzi společenského vztahu

bez požadavků přátelství.

Měníme technologie, aby nám pomohly cítit se ve spojení,

které bychom mohli pohodlně kontrolovat.

Ale nejsme tak v pohodě.

Nemáme zas takovou kontrolu.

V dnešní době tyto telefony v našich kapsách

mění naše vědomí i srdce,

protože nám nabízejí

tři blažené rozmary:

Za prvé, můžeme se zaměřit

kamkoli je nám libo;

za druhé, vždycky máme publikum;

za třetí: nikdy už nebudeme muset být sami.

A ta třetí myšlenka,

že nikdy nebudeme muset být sami,

je zásadní pro změny naší psychiky.

Protože jakmile se lidé ocitnou o samotě,

dokonce jen na pár sekund,

jsou úzkostliví, panikaří, jsou neklidní

a sahají po nějakém přístroji.

Pomyslete na lidi ve frontě u pokladny

nebo při stání na semaforech.

Být sám vypadá jako problém, který se musí řešit.

A tak se lidé snaží řešit to připojením.

Ale zde je připojení

více symptomem než lékem.

Pomáhá vyjádřit se, ale neřeší

základní problém.

Ale je to více než symptom.

Nepřetržité připojení mění

způsob, jakým lidé sami o sobě přemýšlí.

Formuje nový způsob bytí.

Dá se to nejlépe popsat jako:

Sdílím, tedy jsem.

Díky technologiím definujeme sami sebe

pomocí sdílení našich myšlenek a pocitů,

právě když nás napadnou.

Takže předtím to bylo:

Něco cítím

a chci to někomu sdělit.

Teď je to: chci něco cítit,

proto potřebuji poslat SMS.

Problém s tímto novým režimem

"Sdílím, tedy jsem"

je ten, že když nemáme připojení,

necítíme se být sami sebou.

Skoro necítíme sami sebe.

Co tedy děláme? Připojujeme se více a více.

Ale během toho procesu

se sami izolujeme.

Jak se dostanete z připojení do izolace?

Skončíte v izolaci,

když nerozvíjíte schopnost samoty,

schopnost být odloučeni,

stáhnout se do sebe.

V samotě nalézáte sami sebe,

abyste se dokázali dostat k ostatním lidem

a vytvořili opravdové vztahy.

Když nemáme schopnost být o samotě,

obracíme se k ostatním lidem, abychom nebyli úzkostliví

nebo abychom se cítili živí.

Když se toto stane,

nedokážeme ocenit, kým vlastně jsou.

Jako kdybychom je používali

jako náhradní díly

k našemu křehkému smyslu pro sebe sama.

Upadáme v domnění, že neustálé připojení

nám pomůže cítit se méně osaměle.

Ale jsme v nebezpečí,

protože opak je pravdou.

Když nedokážeme být sami,

budeme jen ještě více osamělí.

A když nebudeme učit naše děti, jak být o samotě,

budou vědět jen

jak být osamělí.

Když jsem mluvila pro TED v roce 1996

o mém výzkumu,

o prvních virtuálních komunitách,

řekla jsem:"Ti, kteří většinu života

prožívají na obrazovce,

k tomu přistupují jako k sebereflexi."

A to je to, po čem tu dnes volám:

reflexe, a co víc, konverzace

o tom, kam nás naše současné užívání technologií

může zavést,

co nás to může stát.

Jsme omámení technologiemi.

A bojíme se, jako mladí milenci,

že mnoho mluvení může ten románek zničit.

Ale je čas k mluvení.

Vyrostli jsme s digitálními technologiemi,

a tak je vidíme jako vyspělé.

Ale ony nejsou, je to jen počátek.

Máme mnoho času

na uvážení, jak je použít,

jak je vystavět.

Nenavrhuji,

abychom se od našich přístrojů úplně odvrátili,

jen abychom vyvinuli více sebeuvědomělý vztah

k nim, k sobě navzájem

a k sobě samým.

Znám pár prvních kroků.

Začněte myslet o samotě

jako o dobré věci.

Udělejte si na ni čas.

Najděte způsob, jak vyjádřit

její hodnotu svým dětem.

Vytvořte doma posvátná místa --

kuchyni, jídelnu --

a obnovte je pro konverzaci.

To samé udělejte v práci.

V práci jsme tak zaneprázdněni komunikací,

že často nemáme čas na přemýšlení,

nemáme čas promluvit si

o věcech, na kterých opravdu záleží.

Změňte to.

A hlavně, všichni se potřebujeme navzájem poslouchat,

včetně těch nudných řečí.

Protože právě když se zadrhneme

nebo váháme nebo nemáme slov,

tehdy se sobě navzájem odhalujeme.

Technologie nabízí možnost

předefinovat lidské vztahy --

jak nám na sobě navzájem záleží,

jak nám záleží na nás samých --

ale také nám dává možnost

potvrdit naše hodnoty

a naše směřování.

Já jsem optimista.

Pro začátek máme vše.

Máme jeden druhého.

A máme tu největší šanci na úspěch,

pokud rozeznáme, kde jsme zranitelní.

Musíme poslouchat,

když technologie říká,

že nám vezme něco komplikovaného

za příslib něčeho jednoduššího.

Takže v mé práci

slýchám, že život je těžký,

vztahy jsou plné riskování.

A pak jsou tu technologie --

jednodušší, slibné,

optimistické, nestárnoucí.

Je to jako deus ex machina.

Jedna reklamní kampaň slibuje,

že online a s avatary

můžete "Konečně milovat vaše přátele,

vaše tělo, váš život,

online a s avatary."

Jsme vtaženi do virtuální pohádky,

do počítačových her, které se zdají jako světy,

do myšlenky, že roboti, roboti,

budou jednou naši opravdoví společníci.

Raději strávíme večer na sociální síti,

místo abychom šli s přáteli do hospody.

Ale naše náhražkové fantazie

nás už něco stály.

Nyní se všichni potřebujeme zaměřit

na ty mnohé způsoby,

kdy nás technologie můžou přivést zpět

do našich reálných životů, našich těl,

našich komunit,

našich politik,

k naší planetě.

Potřebují nás.

Bavme se o tom,

jak můžeme využít digitální technologie,

technologie našich snů,

k tomu, aby náš život

byl životem hodným lásky.

Děkuji.

(potlesk)