Temná tajemství policejního státu

Vydejte se do temného světa Stasi, východoněmecké agentury pro státní bezpečnost. Stasi, schopná výjimečně rozsáhlé špionáže svých vlastních občanů, ovládala systém sledování a psychologického nátlaku, který udržoval stát pod kontrolou po celá desetiletí až do pádu Berlínské zdi v roce 1989. Hubertus Knabe zkoumá Stasi - a sám jí byl sledován. Sdílí ohromující detaily z doby pádu policejního státu a ukazuje, jak jednoduše mohl soused zradit souseda.

Německo letos slaví

dvacáté páté výročí nenásilné revoluce

ve východním Německu.

Roku 1989 zanikl komunistický režim,

padla Berlínská zeď a o rok později

byla východní Německá demokratická
republika, NDR, sjednocena

se západní Spolkovou republikou Německo,

čímž vzniklo dnešní Německo.

Německo mimo jiné zdědilo

archivy východoněmecké tajné policie,

známé jako Stasi.

Pouhé dva roky po jejím rozpuštění

byly její dokumenty zveřejněny

a historikové, jako třeba já,
začali studovat tyto dokumenty,

aby zjistili více o tom,

jak policejní stát NDR fungoval.

Možná jste viděli film
"Životy těch druhých".

Tento film učinil Stasi
známou po celém světě,

a protože žijeme v době, kdy slova jako
"sledování" a "odposlouchávání"

plní úvodní strany novin,

rád bych pohovořil o tom,

jak Stasi skutečně fungovala.

Nejprve se krátce podívejme
na historii Stasi,

protože je skutečně důležitá pro to,

abychom porozuměli jejímu sebepojetí.

Její původ se nachází v Rusku.

V roce 1917 ruští komunisté založili

Mimořádnou komisi pro boj
s kontrarevolucí a sabotáží,

krátce Čeka.

V jejím čele stál Felix Dzeržinski.

Čeka byla nástrojem komunistů

k nastolení jejich režimu

skrze terorizování lidu
a popravy jejich nepřátel.

Později se vyvinula v dobře známou KGB.

Čeka byla idolem příslušníků Stasi.

Říkali si Čekisté

a jak vidíte zde, dokonce jejich symbol

byl velmi podobný.

Ve skutečnosti byla ruská tajná policie
tvůrcem a učitelem Stasi.

Když Rudá armáda okupovala
východní Německo v roce 1945,

Čeka se tam okamžitě usídlila

a brzy začala školit německé komunisty,

aby mohli založit
svou vlastní tajnou policii.

Mimochodem, v této aule

byla roku 1946 založena
vládnoucí strana DDR.

Pět let poté byla zřízena Stasi

a postupně se chopila
svého špinavého úkolu:

utlačování lidu.

Například ústřední věznice
pro politické vězně,

která byla založena Rusy,

byla převzata Stasi

a používána až do pádu komunismu.

Zde ji vidíte.

Na počátku se každé důležité rozhodnutí
odehrálo pod dohledem Rusů.

Ale o Němcích je známo,
že jsou velmi efektivní,

takže Stasi se velmi rychle rozrůstala

a už roku 1953 měla více zaměstnanců

než Gestapo,
tajná policie nacistického Německa.

Tento počet se v každé dekádě zdvojnásobil.

Roku 1989 pro Stasi pracovalo
více než 90 000 lidí.

To znamená, že jeden zaměstnanec

měl na starosti 180 obyvatel,

což bylo skutečně celosvětově unikátní.

Na vrcholu této ohromné organizace
stál jediný muž, Erich Mielke.

Vedl Ministerstvo státní bezpečnosti
déle než 30 let.

Byl vskutku svědomitým funkcionářem,

v minulosti zabil dva policisty
nedaleko odsud,

a ve skutečnosti byl ztělesněním Stasi.

Ale co bylo na Stasi tak výjimečného?

Především to byla její ohromná moc,

protože sjednocovala různé funkce
do jediné organizace.

Stasi byla především
zpravodajskou službou.

Užívala všech možných nástrojů
k tajnému získávání informací,

jako například informátorů nebo
telefonních odposlechů,

jak například na této fotografii.

Navíc nebyla aktivní pouze
ve východním Německu,

ale po celém světě.

Za druhé, Stasi byla tajnou policií.

Mohla jen tak zastavit člověka na ulici

a zavřít jej do svého vlastního vězení.

Za třetí, Stasi fungovala
jako jakýsi státní zástupce.

Měla právo zahájit předběžné vyšetřování

a vést oficální výslech.

A konečně, Stasi měla
své vlastní ozbrojené síly.

Více než 11 000 vojáků sloužilo
v jejím tzv. Wachregimentu.

Ten byl založen za účelem
potlačování protestů a povstání.

Díky takovéto koncentraci moci
byla Stasi nazývána státem ve státě.

Ale podívejme se o něco blíže
na nástroje, kterých Stasi užívala.

Mějte prosím na paměti,

že web a chytré telefony v té době
ještě neexistovaly.

Stasi samozřejmě používala všemožné typy
technických prostředků ke sledování lidí.

Telefony byly odposlouchávány,

včetně telefonu západoněmeckého kancléře,

a byty často také.

Každý den bylo otevřeno 90 000 dopisů

pomocí těchto přístrojů.

Stasi také sledovala desetitisíce lidí

za pomoci speciálně cvičených agentů
a skrytých kamer,

aby dokumentovala každý jejich krok.

Na tomto obrázku vidíte mě
jako mladého muže,

vyfotografovaného přímo před budovou,
ve které se nacházíme,

jedním z agentů Stasi.

Stasi dokonce sbírala pachy
jednotlivých osob.

Vzorky skladovala v uzavřených nádobkách,
které byly nalezeny po revoluci.

Za každý z těchto úkolů
byla zodpovědná jednotlivá oddělení.

To, které odposlouchávalo telefonáty,

bylo naprosto oddělené

od toho, které mělo na starosti dopisy,

a to z dobrého důvodu:

když totiž nějaký agent ze Stasi odešel,

jeho vědomosti byly velmi omezené.

Srovnejte to například s kauzou Snowden.

Vertikální specializace
byla ale také důležitá,

aby se zabránilo možným projevům empatie
ke sledovanému objektu.

Agent, který sledoval mě, nevěděl,
kdo jsem a proč jsem sledován.

Ve skutečnosti jsem pašoval
zakázané knihy

ze západního do východního Německa.

Ale co bylo ještě typičtější pro Stasi,

bylo použití lidských spolupracovníků,

osob, které Stasi tajně podávaly zprávy.

Pro ministra státní bezpečnosti byli
tito "neoficiální zaměstnanci"

nejdůležitějšími nástroji
k získávání informací.

Od roku 1975 kolaborovalo se Stasi
téměř 200 000 lidí,

což je více než jedno procento populace.

Svým způsobem to ministr zařídil chytře,

protože přístroje mohou zachytit
pouze to, co lidé dělají,

zatímco agenti a špioni
mohou podávat zprávy i o tom,

co lidé plánují a co si myslí.

Stasi tedy nabrala
velké množství informátorů.

Systém navržený k tomu jak je získat
a jak je takzvaně vzdělávat

byl velmi sofistikovaný.

Stasi měla svou vlastní univerzitu
nedaleko odsud,

kde se jednotlivé metody
zkoumaly a vyučovaly.

Tento manuál obsahoval
velmi detailní popis

každého kroku, který musíte učinit,

pokud chcete lidi přesvědčit,

aby zradili své spoluobčany.

Někdy se tvrdí, že informátoři
byli k tomuto úkolu nuceni,

ale to ve většině případů neplatí,

protože nedobrovolný informátor
rovná se špatný informátor.

Pouze ten kdo vám chce předat
informace, které potřebujete,

je efektivní donašeč.

Hlavními důvody proč lidé
se Stasi spolupracovali,

bylo politické přesvědčení
a hmotný zisk.

Důstojníci se také snažili vytvořit si
osobní vztahy s informátory,

a abych řekl pravdu, na příkladu,
který nám Stasi podává, je vidět,

že není tak těžké někoho přesvědčit,
aby zradil ostatní.

Dokonce někteří z nejvýznamnějších
východoněmeckých disidentů

kolaborovali se Stasi,

jako například Ibrahim Böhme.

V roce 1989 stál v čele nenásilné revoluce

a málem by se stal prvním
svobodně zvoleným předsedou vlády DDR,

kdyby se nezjistilo,
že býval informátorem.

Síť špionů byla skutečně velmi rozsáhlá.

Téměř v každé instituci,

dokonce i v kostelech
nebo v západním Německu,

jich bylo mnoho.

Pamatuji si, že jsem řekl
důstojníkovi Stasi:

"Kdybyste za mnou poslali agenta,
určitě bych ho poznal."

Jeho odpověď byla:

"Nikoho jsme neposlali.

Využili jsme těch, kteří byli kolem vás."

A skutečně, dva z mých nejlepších přátel
o mně Stasi podávali informace.

Nejen v mém případě
byli informátoři blízkými osobami.

Například Vera Lengsfeld,
další z hlavních disidentů:

v jejím případě to byl její manžel,
kdo na ni donášel.

Jednoho slavného spisovatele
zradil jeho bratr.

To mi připomíná román "1984"
od George Orwella,

kde ta jediná zdánlivě důvěryhodná osoba
byla donašečem.

Ale proč Stasi shromažďovala

všechny tyto informace ve svých archivech?

Hlavním účelem bylo ovládat společnost.

Téměř v každém projevu

ministr státní bezpečnosti
kázal zjistit, kdo je kdo,

tedy kdo si co myslí.

Nechtěl čekat, až se někdo pokusí

zasáhnout proti režimu.

Chtěl dopředu vědět,

co si lidé myslí a co plánují.

Východní Němci samozřejmě věděli,

že jsou obklopeni informátory.

V totalitním režimu,
který vytvářel atmosféru nedůvěry

a všeobecného strachu,

byli pro každou diktaturu
těmi nejúčinnějšími nástroji

k utlačování lidu.

To je důvod pro to,
proč jen málo východních Němců

zkoušelo bojovat
proti komunistickému režimu.

Když už se o to pokusili,

Stasi často nasadila
velice zákeřnou metodu.

Říkalo se jí "Zersetzung",

a je popsána v dalším manuálu.

To slovo se dá jen obtížně přeložit,

protože původně to znamená "biodegradace".

Ve skutečnosti je to ale
celkem přesný popis.

Cílem bylo tajně zničit
lidskou sebedůvěru,

například skrze pošlapání jejich pověsti,

sabotování jejich práce

a ničením jejich osobních vztahů.

Když se to tak vezme, východní Německo
bylo velice moderní diktaturou.

Stasi neměla v úmyslu
zatknout všechny disidenty.

Raději je paralyzovala,

a to zvládala díky tomu,

že měla přístup k velkému
množství osobních informací

a mnohým institucím.

K zadržení došlo vždy
až v krajním případě.

Za tímto účelem vlastnila
Stasi 17 vazebních věznic,

jednu v každém kraji.

V nich Stasi také vyvinula

poměrně moderní metody trestů.

Vyslýchající důstojník většinou
vězně nemučil.

Namísto toho využíval
komplikovaného systému

psychologického nátlaku,

ve kterém hrála hlavní roli přísná izolace.

Téměř žádný vězeň neodolal,

aniž by nepodal svědectví.

Když budete mít příležitost,

navštivte bývalou věznici Stasi v Berlíně

a absolvujte prohlídku
s bývalým politickým vězněm,

který vám vysvětlí, jak to fungovalo.

Zbývá zodpovědět ještě jednu otázku:

jestli byla Stasi tak dobře organizovaná,

jak to, že se komunistický režim zhroutil?

Zaprvé, v roce 1989 si vedení
východního Německa nebylo jisté,

jak zakročit proti
narůstajícím protestům obyvatelstva.

Především bylo zmatené proto,

že v "rodné vlasti" socialismu,

Sovětském svazu,

se začala uplatňovat
liberálnější politika.

Navíc byl režim závislý
na půjčkách ze Západu.

Proto Stasi nedostala žádný pokyn
k potlačení povstání.

Zadruhé, v komunistické ideologii

není místo pro kritiku.

Vláda pevně věřila,

že socialismus je dokonalý systém

a Stasi to samozřejmě
musela potvrzovat.

Následkem toho bylo,

že bez ohledu na veškeré informace

nebyl režim schopen analyzovat
své skutečné problémy

a tedy je nemohl ani vyřešit.

Stasi nakonec zanikla

kvůli strukturám,

které měla chránit.

Zánik Stasi byl poměrně
tragickou událostí,

protože její důstojníci

se během poklidné revoluce zabývali

pouze jednou věcí:

ničením dokumentů,

které během těch desetiletí nastřádali.

Naštěstí je zastavili
ochránci lidských práv.

Proto můžeme dnes využít
těchto dokumentů,

abychom lépe porozuměli tomu,

jak pracuje policejní stát.

Děkuji.

(Potlesk)

Bruno Giussani: Děkuji. Děkuji mnohokrát.

Hubertusi, rád bych Vám
položil pár otázek,

protože tu mám vydání Der Spiegel
z minulého týdne.

"Mein Nachbar NSA". Můj soused NSA.

A Vy jste nám právě pověděl
o mém sousedovi,

špionech a informátorech
z východního Německa.

Existuje přímý vztah mezi
těmito dvěma příběhy,

nebo ne?

Jaká je Vaše reakce jakožto historika,
když to vidíte?

Hubertus Knabe: Myslím, že
je třeba zmínit několik aspektů.

Zaprvé si myslím, že je rozdíl v tom,

proč se sbírají tato data.

Děláte to proto, abyste své lidi chránili
před teroristickými útoky,

nebo to děláte proto, abyste je utlačovali?

V tom je zásadní rozdíl.

Ale na druhou stranu je pravda,

že i v demokracii je možné
těchto nástrojů zneužít,

a to je něco,

čemu musíme skutečně vědomě zabránit.

Zároveň je nutné, aby zpravodajské služby
respektovaly pravidla, která máme.

Zatřetí bych řekl,

že můžeme být vážně šťastní,
že žijeme v demokracii,

protože si můžete být jist,

že Rusko a Čína dělají to samé,

ale nikdo o tom nemluví,

protože nemůže.

(Potlesk)

BG: Když ten příběh poprvé vyšel

v červenci minulého roku,

podal jste žalobu
k německému tribunálu.

Proč?

HK: Ano, to bylo v souvislosti
s druhým bodem, který jsem zmínil,

protože si myslím,
že hlavně v demokracii

platí pravidla pro všechny.

Jsou vytvořena pro všechny,

takže neexistuje, aby je nějaká
instituce nerespektovala.

V německém trestním zákoníku se píše,

že není povoleno nikoho odposlouchávat,

aniž by to povolil soudce.

Naštěstí je to v německém
zákoníku zapsáno,

takže pokud se to nerespektuje, myslím si,

že vyšetřování je nezbytné.

A trvalo velmi dlouho,

než s tím německý státní zástupce začal,

a i to se stalo pouze v případě
Angely Merkelové,

a ne v případě všech ostatních
lidí, kteří v Německu žijí.

BG: To mě nepřekvapuje, když -

(Potlesk) -

když vezmu v úvahu ten příběh,
který jste nám řekl.

Viděno zvenčí, já žiju mimo Německo,

jsem očekával okamžitou, mnohem silnější
reakci ze strany Němců.

A namísto toho ta reakce přišla
skutečně až ve chvíli,

kdy se zjistilo,

že kancléřka Merkelová
je odposlouchávána. Jak to?

HK: Beru to jako dobré znamení,

protože lidé se v této demokracii
cítí bezpečně.

Nebojí se, že budou zatčeni,

a když vyjdete po této konferenci z auly,

nikdo se nemusí bát, že tajná policie
tam na vás čeká, aby vás odvedla.

Myslím, že to je dobré znamení.

Lidé se skutečně nebojí tak, jak by mohli.

Ale samozřejmě si myslím,

že instituce nesou zodpovědnost za to,

aby zakročily proti nelegálním akcím
v Německu nebo i jinde.

BG: A ještě osobní otázka,
to už je poslední.

V Německu se nyní debatuje o tom,

zda udělit azyl Edwardu Snowdenovi.

Byl byste pro, nebo proti?

HK: To je těžká otázka,

ale když už se mě ptáte,

tak popravdě odpovím,

že bych mu azyl dal,

protože si myslím, že to
co udělal, bylo skutečně odvážné,

a zničil si tak celý svůj život,

svou rodinu a všechno.

Takže si myslím, že pro tyto lidi
bychom měli něco udělat;

hlavně, když se podíváte
na německou historii,

na to, kolik lidí muselo utéct

a žádali o azyl v jiných zemích

a nedostali ho.

Takže by to bylo skutečně dobré znamení,
kdyby dostal azyl.

(Potlesk)