Jehane Noujaim vdechuje život světovému dni filmu

V řeči plné naděje odhaluje Jehane Noujaim své přání v rámci TED Prize 2006: na jeden den v roce spojit svět silou filmu.

Nemohu si se svým přáním nevzpomenout na dobu, kdy jste malými dětmi

a vy... všichni vaši kamarádi se vás ptají, kdyby vám džin mohl

splnit jedno přání na světě, které by to bylo?

A vždy jsem odpovídala: „No, přála bych si,

abych měla takovou moudrost, že bych věděla, co přesně si mám přát.“

Pak byste byli ale nahraní, protože byste věděli, co si přát,

a přitom už využili své přání.

A teď, jelikož máme jen jedno přání – na rozdíl od loňského roku, kde měli přání tři –,

tak si zrovna tohle přát nebudu.

Takže dovolte mi přejít k tomu, co bych chtěla, a to je světový mír.

A vím, co si myslíte.

Myslíte si, chudinka holčička na pódiu

myslí si, že je na soutěži krásy.

Není. Je na TED Prize. (Smích)

Ale já si opravdu myslím, že to má smysl

a myslím si, že prvním krokem ke světovému míru je, aby se lidé navzájem potkávali.

Za ty roky jsem potkala spoustu různých lidí

a některé z nich jsem natočila

od šéfa internetové společnosti v New Yorku, co chtěl ovládnout svět

až po tiskového mluvčího armády v Kataru,

který by raději svět neovládal.

Pokud jste viděli film „Control Room“, který byl již uveden,

pochopili byste malinko proč. Děkuji.

(Potlesk)

Páni! Někteří z vás ho viděli.

To je skvělé. To je skvělé.

V podstatě to, o čem bych chtěla dnes mluvit,

je způsob jakým cestovat,

a poznávat lidi i jinak,

protože není možné během chvíle procestovat celý svět.

A hodně dávno, řekněme 40 let zpátky,

měla má maminka výměnnou studentku.

A já vám nyní ukážu snímky této výměnné studentky.

Tohle je Donna.

Tohle je Donna u Sochy Svobody.

Tohle je moje matka a teta, jak učí Donnu jezdit na kole.

Tohle je Donna, jak jí zmrzlinu.

A tohle je Donna, jak učí mou tetu filipínský tanec.

Teď si opravdu myslím, že jak se svět zmenšuje,

je čím dál a ještě víc důležité, abychom se vzájemně naučili své taneční kroky,

abychom se navzájem potkávali, abychom se navzájem poznávali,

abychom byli schopni přijít na to, jak překonat hranice,

abychom se navzájem pochopili, abychom pochopili lidské naděje a sny,

co nás rozesměje a co rozbrečí.

A vím, že se nemůžeme všichni účastnit výměnných pobytů

a že nemůžu nikoho nutit, aby cestoval.

Už jsem si o tom povídala s Chrisem a Amy

a řekli mi, že by v tom byl problém.

Nemůžete nutit lidi se svobodnou vůlí a já to plně podporuji. (Smích)

Takže nenutíme lidi cestovat.

Ale ráda bych vám představila jinou formu cestování,

která nevyžaduje loď ani letadlo,

ke které je potřeba jen kamera, projektor a plátno.

A o tomhle vám dnes budu povídat.

Byla jsem požádána, abych řekla malinko

o tom, odkud já osobně pocházím,

a Camerone, nevím jak se ti povedlo z tohohle vyvléknout,

ale myslím si, že stavění mostů je pro mě důležité

kvůli tomu, odkud pocházím.

Jsem dcera americké matky

a otce, částečného Egypťana, Libanonce a Syřana.

Takže jsem žijící dílo dvou kultur, které se spojily.

Dvojsmysl je neúmyslný.

A tak jsem byla také nazývána

jako egypstkolibanonskosyrská Američanka s perským jménem

„Mírová krize na Středním východě.“

Takže možná mé začátky s fotografováním byly cestou,

jak spojit obě strany mé rodiny dohromady,

cesta jak si vzít oba světy se mnou, cesta jak vizuálně vyprávět příběhy.

Takhle to nějak všechno začalo,

ale myslím si, že doopravdy jsem si uvědomila moc, jakou mají fotky,

když jsem poprvé navštívila vesnici sběračů odpadu v Egyptě,

když mi bylo asi 16 let. Má matka mě tam vzala.

Ona je člověk, který silně věří ve veřejnou službu

a rozhodla, že tohle je něco, co potřebuji dělat.

A tak jsem tam šla a potkala několik úžasných žen.

Bylo tam centrum,

kde učili lidi číst a psát

a kde lidé dostávali vakcíny proti mnoha nemocem,

které můžete chytit při přebírání odpadu.

A já jsem tam začala učit.

Učila jsem angličtinu a potkala jsem několik skvělých žen.

Potkala jsem lidi, kteří žili po sedmi v jednom pokoji,

jen tak tak si mohli dovolit večeři,

přesto žili se silným duchem a se smyslem pro humor

a s neuvěřitelným charakterem.

Byla jsem vtažena do této komunity a začala jsem ji fotit.

Fotila jsem svatby a starší členy rodiny,

události, na které chtěli mít vzpomínky.

Po dvou letech od začátku focení

mě OSN pro Konferenci o populaci a vývoji

požádala, abych je na ní ukázala.

Bylo mi 18. Byla jsem nadšená.

Byla to má první výstava fotografií a všechny byly vystaveny.

A po dvou dnech všechny byly sundány kromě tří.

Lidé se velmi naštvali a moc se rozzlobili,

že jsem ukazovala ty špinavé kouty Káhiry

a proč jsem ze záběru nevystřihla mrtvého osla.

A jak jsem tam seděla, padla na mě deprese.

Dívala jsem se na ty rozlehlé prázdné stěny se

třemi osamělými fotografiemi, které byly

velmi pěkné fotografie, a já cítila, že jsem selhala.

Ale také jsem se ohlížela za silnými emocemi a silnými prožitky,

které vyšly z lidí po pouhém zhlédnutí těchto fotografií.

Chci říct, byla jsem tam, 18letá nula, kterou nikdo neposlouchal,

a z ničeho nic jsem vyvěsila na zeď tyhle fotografie.

A nastala hádka a všechny musely být strženy.

A já v ten moment uviděla moc fotografie.

A bylo to neuvěřitelné.

A myslím si, že ta nejdůležitější reakce, kterou jsem zahlédla,

byla od lidí, kteří by nikdy sami do odpadkové vesnice nevešli,

kteří by bývali nikdy neviděli, že by lidský duch mohl vzkvétat

v tak obtížných podmínkách.

A myslím si, že to byl ten bod, kdy jsem se rozhodla,

že chci využívat fotografie a filmu,

abych nějak propojila mezery, abych propojila kultury, stmelila lidi, překonala hranice.

A to je to, co mě vlastně doopravdy nakoplo.

Pracovala jsem pro MTV, natočila film nazvaný „Startup.com“

a vytvořila jsem několik hudebních filmů.

Ale v roce 2003, když byla válka v Iráku na spadnutí,

to pro mě byl velmi surrealistický pocit,

protože než válka začala, probíhala zde jakási mediální válka.

A já se dívala na televizi v New Yorku

a zdálo se, že existuje jen jeden úhel pohledu,

který byl šířen, a

reportáže přecházely od ministerstva zahraničí USA k novinářům u vojenských jednotek.

A co měly tyto zprávy společné bylo,

že se bude jednat o čistou válku a přesné bombardování

a že Iráčané budou vítat Američany jako osvoboditele

a v ulicích Bagdádu jim budou k nohám házet květiny.

A já věděla, že existuje zcela odlišný příběh,

který se odehrával na Středním východě, kde byli mí rodiče.

Věděla jsem, že se tam vypráví zcela odlišný příběh,

a přemýšlela jsem, jak spolu lidé mají navzájem komunikovat,

když dostávají zcela odlišné sdělení

a nikdo neví, co se říká ostatním?

Jak mají mít lidé jakékoliv společné porozumění

nebo vědět, jak mají společně kráčet do budoucnosti?

Takže jsem věděla, že tam musím jet.

Chtěla jsem být ve středu dění.

Neměla jsem žádný plán. Neměla jsem finance.

Neměla jsem v té době ani kameru.

Požádala jsem někoho, aby mi ji tam přivezl,

protože jsem chtěla získat přístup do Al Jazeery,

oblíbeného kanálu George Bushe

a místa, na které jsem byla velmi zvědavá,

protože je v nemilosti řady vlád napříč arabským světem

a taky je nazývána hlásnou troubou Usáma bin Ládina

některými lidmi z vlády USA.

Takže jsem si říkala, že tato stanice, kterou nenávidí

tolik lidí, musí dělat něco správně.

Musela jsem vidět, o co tam tedy jde.

A také jsem chtěla navštívit Ústřední velitelství,

které bylo vzdálené deset minut cesty, a tímto způsobem

jsem se mohla dostat k tomu, jak tyto zprávy vznikají

na arabské straně pro arabský svět

a na straně USA a západu pro USA.

A když jsem tam šla a sedla si

a potkala tyto lidi, kteří byli ve středu dění,

a sedla si s těmito osobnostmi,

poznala jsem několik překvapivých a velmi komplexních lidí.

A ráda bych se s vámi podělila o malý kousek z tohoto zážitku,

kdy sedíte s někým a natáčíte je a posloucháte je

a dovolíte jim víc než 5sekundový štěk.

Poté se v lidech objeví úžasná spletitost.

Sameer Khader: Obvyklá náplň práce.

Irák a pak Irák a pak Irák.

Ale mezi námi, pokud by mi nabídli místo v televizi Fox, vezmu ho.

Abych změnil arabskou noční můru v americký sen.

Stále mám ten sen.

Možná se mi ho nikdy nepodaří uskutečnit.

Ale mám plány pro své děti.

Až dokončí střední školu, pošlu je do Ameriky, aby tam studovaly.

zaplatím za jejich studia.

A oni tam zůstanou.

Josh Rushing: Tu noc, kdy ukázali zajatce a mrtvé vojáky.

Al Jazeera je ukázala.

Byl to silný zážitek, protože Amerika neukazuje takové záběry.

Většina zpráv v Americe by neukázala opravdu drastické záběry

a tohle ukázalo americké vojáky v uniformě rozházené po podlaze,

studené dlaždicové podlaze.

Bylo to odporné.

Bylo to naprosto odporné.

Udělalo se mi z toho špatně od žaludku.

A pak, co mě opravdu zasáhlo, že noc předtím

bylo nějaké bombardování v Basře

a Al Jazeera ukázala záběry tamějších lidí.

A byly rovnocenně, ne-li víc hrůzostrašné. Takové ty záběry byly.

A vzpomínám si, že jsem je viděl v kanceláři Al Jazeery

a pomyslel jsem si, „Páni, to je ošklivé.

To je špatné.”

A pak jsem odešel a asi si dal večeři nebo něco podobného.

A až tak mě to nezasáhlo.

Takže mě to ovlivnilo, až když jsem si uvědomil, že

jsem viděl lidi na opačné straně

a že ti lidé v kanceláři Al Jazeery

se museli cítit stejně jako já té noci.

A hluboce mě to naštvalo,

že mě to tolik netrápilo tu noc předtím.

Přimělo mě to nenávidět válku.

Ale ještě mě to nedonutilo uvěřit, že už jsme ve světě, ve kterém můžeme žít bez válek.

Jehane Noujaim: Ohlas na tento film mě ohromil,

a to jsme ani nevěděli, zda se dokáže prosadit.

Neměli jsme finanční podporu.

Usmálo se na nás neuvěřitelné štěstí, když byl film vybrán.

A když jsme promítali film jak v USA, tak v arabském světě,

dostalo se nám neuvěřitelné odezvy.

Bylo úžasné sledovat, jak jsou lidé zasaženi tímto filmem.

V arabském světě... a není to samotným filmem,

to bylo osobnostmi.

Mám na mysli to, že Josh Rushing byl tou neuvěřitelně spletitou osobou,

která o všem přemýšlela.

A když jsem promítala tento film na Středním východě,

lidé se chtěli potkat s Joshem.

Tak nějak přetvořil náš obraz jako americké populace.

Lidé se mě začali třeba ptát, kde ten chlápek teď je.

Al Jazeera mu nabídla práci.

A Sameer, na druhou stranu,

byl taky dost zajímavou osobností pro arabský svět,

protože vynesl na povrch složitost tohoto vztahu založeného na lásce a nenávisti,

který arabský svět má se Západem.

Ve Spojených státech jsem byla unesena motivací,

pozitivní motivací Američanů,

když viděli tento film.

Víte, jsme v zahraničí kritizováni za to,

že věříme, že jsme v jistém smyslu spasitelé světa,

ale pravým opakem k tomuto je,

že když lidé vidí, co se děje v zahraničí

a reakce lidí na část naší zahraniční politiky,

cítíme sílu, kterou potřebujeme,

cítíme se, že musíme mít moc něco změnit.

A viděla jsem to v publiku.

Jedna žena ke mně přišla po promítání a řekla: „Víte,

vím, že je to šílené. Viděla jsem letadla plněná bombami.

Viděla jsem vojáky, jak jdou do války.

Ale nepochopíte hněv lidí vůči nám,

dokud neuvidíte lidi v nemocnicích a oběti války.

A jak se máme dostat z této bubliny?

Jak pochopíme, co si ten druhý myslí?”

Teď nevím, jestli film dokáže změnit svět,

ale vím, že to podnítí. Znám jeho sílu.

Vím, že podnítí lidi přemýšlet o tom, jak změnit svět.

Nejsem žádným filosofem,

takže cítím, že bych neměla jít do velké hloubky, ale

dovolte filmu, aby promluvil za sebe a vzal vás do tohoto jiného světa.

Protože já věřím, že film má schopnost přenést vás přes hranice.

Chtěla bych od vás, abyste si jen sedli a na pár minut poznali

vtažení do jiného světa.

A těchto několik ukázek vás vezme do

dvou nejsložitějších konfliktů, kterým dnes čelíme.

Muž: Dokud bude nespravedlnost, někdo se musí obětovat!

Žena: Tohle není oběť, tohle je pomsta!

Pokud zabiješ, není rozdíl mezi obětí a okupantem.

Muž: Kdybychom měli letadla, nepotřebovali bychom mučedníky, to je ten rozdíl.

Žena: Rozdíl je v tom, že izraelské vojsko je stále silnější.

Muž: Pak nás nech srovnat počet zabitých.

Stále máme Ráj.

Žena: Není žádný Ráj! Existuje pouze v tvé hlavě!

Muž: Bože odpusť!

Ať ti Bůh odpustí.

Kdyby jsi nebyla dcera Abu Azzama ...

Tak jako tak, radši budu mít Ráj v hlavě než žít v tomhle pekle!

V tomto životě jsme stejně mrtví.

Vybíráme si to nejhorší, jen pokud je jiná možnost ještě horší.

Žena: A co my? My, co tu zůstaneme?

Vyhrajeme takhle?

Nevidíš, že to, co děláš, nás ničí?

A dáváš Izraeli alibi, aby pokračoval?

Muž: Takže, pokud nebude mít Izrael alibi, tak přestane?

Žena: Pravděpodobně. Musíme to proměnit v morální válku.

Muž: A co když Izrael nemá žádnou morálku?

Žena: Opatrně!

Zvika: Moje žena Ayelet mi zavolala a řekla:

„V Tel Avivu byl sebevražedný atentát.“

Ayelet: Víte něco o obětech?

Hledáme tři dívky.

Zvika: Nemáme žádnou informaci.

Ayelet: Jedna je zde zraněná, ale o ostatních třech nic nevíme.

Zvika: Řekl jsem: „Dobrá, tohle je Bat-Chen, je to moje dcera.

Jste si jistí, že je mrtvá?“

Řekli že ano.

George: Ten den, okolo 6:30,

jsem jel se svou manželkou a dcerami do supermarketu.

Když jsme dorazili sem,

uviděli jsme tři izraelské vojenské džípy zaparkované u silnice.

Když jsme minuli první džíp,

spustili na nás palbu.

A má 12letá dcera Christine

byla zabita při střelbě.

Jsem ředitel školy zodpovědný za všechny úseky.

George: Ale je tam i učitel, který má zodpovědnost?

Tzvika: Ano, mám asistenty.

Jsem pořád s dětmi.

George: Nejprve jsem si myslel, že je to divný nápad.

Ale po logické úvaze

jsem nenašel důvod, proč bych se s nimi neměl setkat

a dovolit jim poznat naše trápení.

George: Mnoho věcí se mě dotklo.

Viděli jsme, že jsou Palestinci, kteří dost trpěli, kteří přišli o děti,

a stále věří v mírový proces a v usmíření.

Pokud my, kteří jsme ztratili to nejdražší, můžeme spolu mluvit

a těšit se na lepší budoucnost,

pak musí to samé udělat všichni ostatní.

Muž: Píseň je něco, co používáme pro komunikaci s lidmi,

kteří by jinak nepochopili, odkud pocházíme.

Mohli byste pronést dlouhou politickou řeč

a oni by stále nerozuměli.

Ale řeknu vám, když dozpíváte,

lidé si řeknou něco jako „sakra, vím, odkud vy černoši pocházíte.

Vím, odkud vy chlapíci pocházíte.

Smrt apartheidu!“

Vypravěč: Je to o boji za svobodu.

Je to o dětech, které vyšly do ulic,

bojovaly a křičely: „Svobodu pro Nelsona Mandelu!“

Je to o odborech, které odložily své nástroje

a vyžadovaly svobodu.

Ano. Ano!

Svobodu!

Jehane Noujaim: Myslím, že každý zažil pocit, kdy seděl v kině

v tmavé místnosti s neznámými lidmi, sledoval velice působivý film

a uvědomil si ten pocit změny.

A

o čem bych ráda povídala je to, jak tento pocit můžeme využít

a jak můžeme vlastně skrz film vytvořit hnutí?

Poslouchala jsem některé přednášky

na různých konferencích a Robert Wright včera řekl,

že pokud budeme mít porozumění pro lidskost jiné osoby,

pak budou mít porozumění pro naši.

A o tomhle to je.

Je to o spojení lidí prostřednictvím filmu,

vyzdvihnutí těchto nezávislých hlasů.

Josh Rushing nakonec opustil armádu

a vzal práci u Al Jazeery.

Jeho pocit je, že je u Al Jazeera International, protože

má pocit, že může vlastně použít média

k přemostění mezery mezi Východem a Západem.

A to je úžasné.

Zkoušela jsem vymyslet způsob,

jak dát moc těmto nezávislým hlasům,

jak dát moc filmovým tvůrcům,

jak dát moc lidem, kteří se snaží využít film ke změně.

A jsou zde neuvěřitelné organizace,

které už to tak dělají.

Například Witness, o které jste už slyšeli dříve.

Existuje Just Vision, která pracuje s Palestinci a Izraelci,

kteří společně pracují na míru a dokumentují tento proces

a získávají rozhovory a využívají tento film,

aby ho vzali do Kongresu a ukázali, že je to mocný nástroj

jak ukázat, že tohle je žena, jejíž dcera byla zabita při útoku,

a že ona věří, že existují mírové cesty, jak to vyřešit.

Existuje Working Films a existuje Current TV,

což je neuvěřitelná základna pro lidi na celém světě,

aby mohli vložit něco vlastního... ano je to neuvěřitelné.

Pustila jsem si něco a jsem prostě... jsem tím unešena

a stejně tak potenciálem přinášet hlasy ze všech koutů světa,

nezávislé hlasy ze všech koutů světa,

vedoucí k vytvoření opravdu demokratické a globální televize.

Takže, co můžeme udělat pro vytvoření základny pro tyto organizace,

aby se daly věci do pohybu,

aby se každý na světě zapojil do tohoto hnutí.

Byla bych ráda, kdybychom si na vteřinu představili... představili den,

kdy se sejdou všichni z celého světa.

Máte města, vesnice a kina po celém světě,

schází se, sedí ve tmě,

a sdílí obecný zážitek ze sledování filmů

nebo několika filmů – společně.

Sledují film, ve kterém možná září

postava bojující za svůj život nebo

postava, která vzdoruje stereotypům,

vtipkuje, zpívá píseň.

Komedie, dokumenty, krátké filmy.

Tato úžasná moc může být použita ke změně lidí

a jejich sblížení, aby překonali hranice

a lidé cítili, že mají společný zážitek.

Takže, když si představíte tento den, kdy po celém světě

máte kina z celého světa a místa, kde se promítá film.

Pokud si představíte

promítání od Times Square po Náměstí Osvobození v Káhiře,

stejný film v Ramalláhu, stejný film v Jeruzalémě.

Víte, spolu s mým kamarádem jsme mluvili

o využití jedné strany Cheopsovy pyramidy

a Velké čínské zdi.

Možnosti, kam promítat filmy

a sdílet tento společný zážitek,

jsou nekonečné.

A já věřím, že tento jediný den, pokud ho dokážeme vytvořit,

tento jediný den může dát do pohybu všechny ty nezávislé hlasy.

Neexistuje

organizace, která by spojovala

nezávislé hlasy světa, aby se dostaly na světlo,

a přesto slyším napříč touto konferencí,

že největší nebezpečí v naší budoucnosti je (nedostatek) vzájemného porozumění,

oboustranného respektu a překračování hranic.

A pokud to film může dokázat,

a pokud můžeme přimět všechny různá místa na světě,

aby sledovala společně tyto filmy, mohl by to být neuvěřitelný den.

Vlastně už jsme uzavřeli partnerství, založené prostřednictvím

někoho z komunity TEDu,

John Camen mě představil

Stevenovi Apkonovi z Jacob Burns Film Center.

A začali jsme obvolávat různé lidi.

A během minulého týdne nám odpovědělo neskutečné množství lidí

z nedalekého Palo Alto až po Mongolsko nebo Indii.

Existují lidé, kteří chtějí být součástí tohoto globálního dne filmu,

mít možnost poskytnout základnu pro nezávislé hlasy

a nezávislé filmy, aby se dostaly ven.

Přemýšleli jsme jak by se tento den mohl jmenovat,

a ráda bych se o to s vámi podělila.

Nejúžasnější částí celé konference

bylo sdílení myšlenek a přání,

a tak bych vás ráda pozvala k diskuzi na téma

jak se tento den odrazí v budoucnosti.

Jak máme použít technologii, aby se tento den odrazil v budoucnosti,

takže můžeme vytvořit komunitu

a nechat tyto komunity společně pracovat prostřednictvím Internetu?

Byla doba, před mnoha a mnoha lety,

kdy všechny kontinenty byly do sebe zaklíněny.

A tuto zemskou masu jsme nazvali Pangea.

Takže bychom chtěli nazvat tento den Pangea Cinema Day.

A pokud si jen představíte,

že všichni ti lidé v těchto městech se budou dívat,

pak si myslím, že skutečně můžeme vytvořit hnutí

jdoucí naproti lepšímu vzájemnému porozumění mezi lidmi.

Vím, že je to málo hmatatelné, dotknout se lidských srdcí a duší,

ale jedinou cestou, kterou znám, jakou to mohu udělat,

jedinou cestou, kterou znám, jak oslovit

něčí srdce a duši napříč světem, je promítáním filmu.

A vím, že existují nezávislí filmoví tvůrci a filmy,

které toho mohou opravdu docílit.

A to je mé přání.

Asi bych vám měla měla říct své přání v jedné větě,

ale už dost přetahujeme.

Chris Anderson: To je neuvěřitelné přání.

Pangea cinema -- den, kdy se svět sešel.

JN: Je to hmatatelnější než světový mír. A nastane určitě v bližší době.

Byl by to den, kdyby se svět sešel prostřednictvím filmu,

síly filmu.

CA: Dámy a pánové, Jehane Noujaim.