Cesta myslí umělce

Dustin Yellin vytváří fascinujícící umělecká díla, která vyprávějí složité, mýty inspirované příběhy. Jak rozvíjel svůj styl? V této odzbrojující přednášce mluví o své umělecké dráze — od svých 8 let — a o svém výstředním způsobu myšlení a vidění. Sledujte cestu, která ho vedla k jeho nejnovějším stěžejním dílům.

Vyrůstal jsem v horách v lesbické rodině

a nedávno jsem se coby lesní skřítek
objevil v New Yorku.

(Smích)

Zmatený jako lesní včela,
ale k tomu se dostanu později.

Začnu v době, kdy mi bylo 8 let.

Vzal jsem dřevěnou skříňku,

dal do ní jednodolarovku, pero a vidličku
a v Coloradu jsem to zakopal pod zem.

Myslel jsem, že ji za 500 let najdou
nějací podivní humanoidi nebo vetřelci

a dozví se o způsobu, jakým si
náš druh předával myšlenky,

možná o tom, čím jsme jedli špagety.

Fakt jsem to nevěděl.

S tou skříňkou to byla legrace,

protože jsem tady, 30 let poté
a pořád vyrábím skříňky.

Kdysi jsem byl na Havaji —

rád dělám turistiku a surfuji
a všechny tyhle podivnosti

a pro svoji mámu jsem dělal koláž.

Vzal jsem slovník,
roztrhal jsem ho

a udělal jsem z něho něco jako
mřížku Agnes Martinové

a nalil jsem na to pryskyřici,
ve které uvízla včela.

Máma se bojí včel
a je na ně alergická,

tak jsem na plátno nalil víc pryskyřice
a myslel jsem, že včelu nějak zakryju.

Místo toho se stala jiná věc:

pryskařice vytvořila zvětšeninu,

jako lupa nad textem ve slovníku.

Takže co jsem dělal?
Vyrobil jsem víc skříněk.

A tentokrát jsem tam dával
elektroniku, žáby,

podivné láhve, které sbírám na ulici —
cokoli co jsem našel —

protože já sbírám věci celý svůj život

a snažím se mezi nimi vytvářet vazby
a vyprávět o jejich příběhy.

Začal jsem kolem předmětů kreslit

a uvědomil jsem si: Božínku,
vždyť já můžu kreslit v prostoru!

Můžu libovolně táhnout linku,

jako byste kreslili
kolem mrtvoly na místě činu.

A tak jsem je zase vytáhl

a vytvořil svou vlastní taxononii
vynalezených exemplářů.

Za prvé, botanickou —
která na vás může nějak zapůsobit.

Vyrobil jsem podivný hmyz a bytosti.

Byla to fakt zábava; jen jsem
kreslil na vrstvy pryskyřice.

A byla to paráda, protože jsem začal
pořádat výstavy a měl jsem víc věcí,

vydělal jsem si peníze,
mohl jsem vzít přítelkyni na večeři

a zajít na jídlo k Sizzlerovi.

Samý lepší věci, člověče.

(Smích)

Po nějaké době jsem se
dopracoval k lidským tvarům,

sochám z pryskyřice v životní velikosti
s obrazy lidí ve vrstvách.

Bylo to skvělé, až na jednu věc:

Bylo mi z toho na umření.

Nevěděl jsem, co dělat,
protože pryskyřice mě zabíjela.

Každou noc jsem nad tím přemýšlel.

Tak jsem vyzkoušel sklo.

Začal jsem kreslit na vrstvy skla,

skoro jako byste kreslili na okno,
pak přidali další okno

a další a všechna ta okna by společně

vytvořila trojrozměrnou kompozici.

Opravdu to fungovalo, protože jsem
mohl přestat používat pryskyřici.

Dělal jsem to spoustu let,

až to přerostlo v obrovské dílo,
kterému říkám „Triptych“.

V „Triptychu“ jsem se
do značné míry inspiroval

„Zahradou pozemských rozkoší“
od Hieronyma Bosche,

což je obraz z Museo del Prado
ve Španělsku.

Znáte lidi ten obraz?

Dobrá, je to senzační obraz.

Říká se, že poněkud předběhl svou dobu.

Takže „Triptych“.
Provedu vás tímto kusem.

Váží 11 000 kilo.

Je vysoký 5 a půl metru.

Je oboustranný,
takže jde o 11metrovou kompozici.

Je trochu divná.

No, může za to ta krvavá fontána.

(Smích)

Nalevo máte Ježíše s kobylkami.

Je tam jeskyně,

kde všechny ty bytosti se zvířecími
hlavami putují mezi dvěma světy.

Přecházejí z reprezentativního světa

do této analogie síťovaného podsvětí,
kde se ukrývají.

Je to tam, kde se bytosti
se zvířecími hlavami nachází u majáku,

a jsou připraveny spáchat
hromadnou sebevraždu skokem do oceánu.

Oceán je vytvořený z tisíců elementů.

Tohle je ptačí bůh
přivázaný k bitevní lodi.

(Smích)

V oceánu je Billy Graham,

Horizont z ropné skvrny,
Waldo, přístřešek Usámy bin Ládina —

všechny možné podivnosti,
které se tam dají najít,

pokud se opravdu soustředíte.

Tohle je prostě dámská bytost.

Vystupuje z oceánu
a chrlí ropu do jedné ruky

a z druhé ruky jí vystupují oblaka.

Její ruce připomínají váhy

a je mytologickým odkazem
na rovnováhu mezi zemí a vesmírem.

Tak to je jedna strana „Triptychu“.

Je to trochu povídková záležitost.

To je její ruka, do které plive.

A když půjdete na druhou stranu,

má cosi jako chobot, jakýsi ptačí zoban

a z něho vyvrhuje oblaka.

Má 11metrový hadí ocas,
který „Triptych“ propojuje.

Každopádně ocas jí chytil od ohně
ze zadní části sopky.

(Smích)

Nevím, proč k tomu došlo.

(Smích)

Víte, to se stává.

Její ocas ústí do kyklopské oční bulvy,

vyrobené z 1986 karet teroristů.

Už jste takové někdy viděli?

Vyráběly se v 80. letech, vypadají
jako basketbalové karty teroristů.

Předběhly svou dobu.

(Smích)

To nás přivádí k mému poslednímu projektu.

Nacházím se teď mezi dvěma projekty:

Jeden se jmenuje „Psychogeografie“.

Je to 6 let trvající projekt,
který produkuje 100 těchto lidí.

Každý z nich je archivem naší kultury,

vykopírovaným z médií a z materiálů,

ať už z encyklopedií
nebo slovníků či časopisů.

Ale každý funguje jako jakýsi archiv
v podobě člověka

a putují ve skupinách
po 20, 4 nebo 12.

Připomínají buňky —
spojují se a dělí.

A vy jimi procházíte.
Zabralo mi to roky.

V podstatě je každý z nich
1,5tunovým sklíčkem do mikroskopu

s člověkem vloženým dovnitř.

Tenhle má v hrudníku jeskyňku.

Toto je jeho hlava, hrudník,
můžete vidět ten začátek.

Teď vám popíšu spodek těla:

Z hrudníku vytéká vodopád

a zakrývá penis — ne-penis,
nebo co to vlastně má,

jakousi androgynní věc.

Představím vám rychle tyhle práce,

protože nemám čas
je příliš dlouho vysvětlovat.

Jsou složené z vrstev, snad je vidíte.

Toto je tělo rozdělující se na půlky.

Tohle tělo má dvě hlavy

které spolu komunikují.

Vidíte, jak z této podivné sochy

vycházejí pilulky,
které vstupují do jedné hlavy.

Uvnitř hrudního koše
je taková lesní scéna.

Vidíte to?

Tahle přednáška se
stejně točí okolo skříněk,

jako jsou krabice, ve kterých žijeme.

Sluneční soustava je krabice,
ve které žijeme.

To nás přivádí k mé poslední krabici.

Je to krabice z cihel.
Říkáme jí Průkopnická díla.

(Obdivné výkřiky)

V této krabici je fyzik,

neurovědec, malíř, hudebník,

spisovatel, rádio, muzeum, škola,

vydavatelství, šířící do světa
všechen obsah, který jsme vyrobili,

zahrada.

Třeseme touhle krabicí

a všichni tihle lidé do sebe
začnou narážet jako částice.

Myslím, že toto je způsob,
jakým lze změnit svět.

Předefinujete své nitro
a krabici, ve které žijete.

A setkáte se, abyste si uvědomili,
že jsme všichni společně uvnitř,

že ten sebeklam o rozdílnosti —

tahle myšlenka zemí, hranic,
náboženství — nefunguje.

Všichni jsme vyrobeni z jedné hmoty,
jsme v té samé krabici.

A pokud nezačneme tu hmotu
zaměnovat sladce a mile,

opravdu brzy všichni zemřeme.

Děkuji pěkně.

(Potlesk)