Ben Saunders: Proč vůbec vyjít ven z domu?

Průzkumník Ben Saunders chce, abyste šli ven! Ne, že by to bylo vždy příjemné a veselé, ale najdete tam podstatu života, tu "šťávu, kterou můžeme vysát z našich hodin a dnů". Příští Saundersův výlet do přírody? Pokus stát se prvním na světě, kdo přejde pěšky od pobřeží Antarktidy k Jižnímu pólu a zpátky.

Živím se v podstatě tím, že tahám sáně,

takže nedá moc práce mě intelektuálně vyvést z míry,

ale přečtu tuto otázku z jednoho

rozhovoru z letošního roku:

"Snižuje z filozofického hlediska konstatní přísun

informací naši schopnost představovat si,

nebo nahrazuje naše sny o tom, čeho chceme dosáhnout?

Koneckonců, když to někdo někde dělá

a my se toho můžeme virtuálně účastnit,

proč bychom vůbec vycházeli ven z domu?"

Většinou mne představují jako polárního průzkumníka.

Nejsem si jist, že je to ten nejprogresívnější název

povolání ve 21. století, ale dosud jsem strávil

víc než 2 procenta svého života pobytem ve stanu za polárním kruhem.

Takže trávím docela dost času mimo domov.

Myslím, že mám v povaze spíš věci sám dělat,

než je pozorovat nebo o nich rozjímat.

Právě tento rozpor, propast mezi myšlenkami a činem

bych teď rád zkusil trochu prozkoumat.

Nejvýstižnější odpověď na otázku "Proč?",

která mě pronásleduje posledních 12 let,

je přisuzována určitě tomuto chlapíkovi, tomu švihákovi

stojicímu vzadu, druhému zleva.

Je to George Lee Mallory. Mnoho z vás zná jeho jméno.

V roce 1924 byl naposledy spatřen, jak mizí v mracích

obklopujících vrchol Mt. Everestu.

Možná byl a možná nebyl prvním člověkem,

který dobyl Mt. Everest více než 30 let před Edmundem Hillarym.

Nikdo neví, jestli se dostal na vrchol. Zůstává to tajemstvím.

Ale Mallory je známý jako autor výroku "Protože tam je."

Nejsem si teď úplně jistý, jestli to tak opravdu řekl.

Není k tomu moc důkazů. To, co s jistotou řekl,

je ale ve skutečnosti mnohem hezčí.

Vytisknul jsem si to a opět vám to přečtu.

"První otázka, kterou položíte

a na kterou se musím pokusit odpovědět, je:

K čemu je dobré lezení na Mt. Everest?

A moje okamžitá odpověď je, že k ničemu.

Neplyne z toho nejmenší naděje na jakýkoliv zisk či přínos.

Můžeme se sice něco málo dozvědět o chování

lidského těla ve vysokých nadmořských výškách,

a lékaři mohou do určité míry využít

našeho pozorování v letectví,

ale jinak to nepřinese nic.

Nepřineseme odtud ani malý kousek zlata či stříbra,

žádný drahokam, uhlí ani železo.

Nenajdeme ani stopu půdy, kde by se mohly

pěstovat užitečné jedlé plodiny. Takže z toho není žádný užitek.

Pokud nechápete, že v člověku je něco,

co ho nutí popasovat se s výzvou této hory

a zdolat ji, že ten boj

je samotným bojem života, jít výš a stále výš,

pak nepochopíte, proč tam jdeme.

Naším ziskem z takového dobrodružství je čirá radost.

A radost je, koneckonců, konečný cíl života.

Nežijeme proto, abychom jedli a vydělávali peníze.

Jíme a vyděláváme peníze proto, abychom měli radost ze života.

To je smysl života a jeho účel."

Malloryho argumentem, proč vyjít ven z domu,

proč se pustit do těchto velkých dobrodružství,
je radost a zábava.

To se ovšem tak docela neshoduje s mou vlastní zkušeností.

Já jsem se zatím nejdál od svého domu

dostal na jaře roku 2004. Pořád přesně nevím,

jak mě to napadlo, ale naplánoval jsem si

sólový přechod Severního ledového oceánu bez jakéhokoliv doprovodu.

V podstatě jsem plánoval přejít pěšky ze severního pobřeží Ruska

k Severnímu pólu a pak pokračovat k severnímu pobřeží Kanady.

Přede mnou tudy ještě nikdo nešel. Bylo mi tehdy 26 let.

Mnoho odborníků říkalo, že je to nemožné,

a mojí mamince se ten nápad samozřejmě moc nelíbil.

(Smích)

Cesta z malé meteorologické stanice na severním pobřeží

Sibiře k mému výchozímu bodu,

výběžku hromady ledu na pobřeží Severního ledového oceánu,

trvala asi pět hodin. Jestli někdo sledoval neohroženého

Felixe Baumgartnera, jak stoupá vzhůru, spíše než jak padá,

budete si umět představit, s jakými obavami

jsem seděl v helikoptéře ženoucí se na sever,

a jaký pocit beznaděje mne začínal pohlcovat.

Seděl jsem tam a přemýšlel, proč jsem se do toho jen pustil.

Bylo to trochu z legrace, trochu pro radost.

Bylo mi 26. Pamatuju se, jak jsem tam seděl

a díval se dolů na své sáně. Měl jsem připravené lyže,

satelitní telefon, pumpovací brokovnici pro případ,

že by mě napadl lední medvěd.

Vzpomínám si, jak jsem se díval z okna a viděl jsem druhou helikoptéru.

S rachotem se obě řítily tím neskutečným sibiřským svítáním

a já jsem se částečně cítil trochu jako Jason Bourne

a trochu jako Wilfred Thesiger. Byl jsem na sebe

z části docela hrdý, ale nejvíc ze všeho jsem byl naprosto vyděšený.

Tato moje cesta trvala 10 týdnů, 72 dnů.

Neviděl jsem nikoho jiného. Tuhle fotku jsme pořídili u helikoptéry.

Pak už jsem dalších 10 týdnů nikoho neviděl.

Severní pól je rovnou uprostřed moře,

takže jsem šel přes zmrzlý povrch Severního ledového oceánu.

Podle NASA byly podmínky toho roku nejhorší za dobu, kdy se počasí na Severním pólu zaznamenává.

Táhl jsem 180 kilo jídla, paliva a dalších zásob,

to je kolem 400 liber. Průměrná teplota za těch 10 týdnů

byla minus 35. Minus 50 bylo nejvíc.

Takže jak říkám, nebylo tam zrovna moc zábavy nebo legrace.

Jedním z kouzelných zážitků na této výpravě

bylo okolní prostředí. Pohyboval jsem se na moři,

šel jsem přes tu plovoucí, posouvající se, pohyblivou

vrstvu ledu, která pokrývá povrch Severního ledového oceánu.

Je to prostředí, které se neustále mění.

Led se pořád pohybuje, praská, posouvá se, znovu zamrzá,

takže scenérie, kterou jsem téměř 3 měsíce sledoval,

byla neopakovatelná. Nikdo jiný už nikdy asi nebude

mít možnost vidět ji tak, jako já za těch 10 týdnů.

A to je, myslím, asi ten nejlepší důvod, proč vyjít ven z domu.

Můžu se pokusit vám popsat, jaké to bylo,

ale vy nikdy nebudete vědět, jaké to bylo,

a čím víc se budu snažit vám popsat, jak osaměle jsem se cítil,

byl jsem jediná lidská bytost v oblasti 5,4 milionů čtverečních mil,

byla zima, někdy, když byl špatný den, dosahovala teplota s účinkem větru minus 75 stupňů,

tím spíš mi budou docházet slova a nebudu schopen vám vše přiblížit dostatečně.

Zdá se mi proto, že podniknout něco,

rozumíte, zkusit něco zažít, být součástí něčeho, usilovat o něco,

raději než to jen sledovat a obdivovat,

to je ta podstata života, kterou hledáme.

Ta šťáva, kterou můžeme vysát z našich hodin a dnů.

Tady bych ovšem rád na něco upozornil.

Podle mých zkušeností je v tom něco návykového.

Ochutnat život na samé hranici lidských možností.

Nemám teď na mysli přiblblý hurá-styl

edwardiánských odvážlivců,

ale i něco z oblasti rakoviny slinivky,

je na tom něco návykového a v mém případě

se domnívám, že polární expedice se příliš neliší

od závislosti na cracku.

Nemůžu vám vysvětlit, jak je to dobré, dokud to sami nevyzkoušíte.

Má to schopnost vysát všechny peníze, ke kterým se dostanu,

zničilo to každý vztah, který jsem kdy měl,

takže si dávejte pozor na to, co si přejete.

Mallory předpokládal, že v člověku je něco,

co ho nutí bojovat s úskalími, která hora předkládá,

a já si říkám, pokud tomu tak je, jestli je něco

v tom úskalí samém, v té snaze překonávat těžkosti,

velké, nedokončené, masívní výzvy, kterým lidstvo čelí,

které na nás čekají. V mém případě tomu tak určitě je.

Je tady ještě jeden nedokončený úkol,

na který myslím téměř celý svůj dospělý život.

Mnoho z vás ten příběh zná.

Toto je fotografie kapitána Scotta a jeho týmu.

Scott se asi tak zhruba před sto lety pokusil

být prvním, kdo dosáhne Jižního pólu.

Nikdo nevěděl, co tam je. Celá oblast byla v té době

zcela nezmapovaná. Věděli jsme více o povrchu měsíce

než o srdci Antarktidy.

Scott, jak mnozí z vás vědí, byl poražen

Roaldem Amundsenem a jeho norským týmem,

kteří použili psy a jimi tažené sáně. Scottův tým šel pěšky,

všech pět mělo popruhy a táhlo vlastní sáně

a když přišli na pól, našli tam už norskou vlajku.

Umím si představit, že to bylo dost hořké a demoralizující.

Všichni se otočili a šli zpátky na pobřeží

a všech pět na té zpáteční cestě zahynulo.

Myslím, že v dnešní době panuje mylný názor,

že už bylo všechno vykonáno, pokud jde dobývání a dobrodružství.

Když mluvím o Antarktidě, lidé často říkají:

"A to jsi slyšel, to je zajímavý,

nebyl tam zrovna na kole už ten moderátor, co dělá Zázraky přírody?"

Nebo: "To je pěkné. Víte, moje babička jede lodí na výlet

do Antarktidy příští rok. Je nějaká

šance, že byste se tam mohli potkat?"

(Smích)

Ale Scottova cesta zůstává nedokončená.

Nikdo dosud nepřešel od samého pobřeží Antarktidy

k Jižnímu pólu a zase zpátky.

Je to zřejmě ten nejtroufalejší pokus

z edwardiánského zlatého věku objevů

a zdá se mi, že je nejvyšší čas, vezmeme-li v úvahu,

s čím vším jsme si za uplynulých sto let poradili,

od kurdějí po solární panely, myslím, že je nejvyšší čas,

aby někdo šel a dokončil ten úkol.

Takže to přesně je teď můj plán.

Příští rok touto dobou, v říjnu, povedu trojčlenný tým.

Bude nám trvat asi čtyři měsíce ujít cestu tam i zpět.

Tady je to v měřítku. Ta červená čára je samozřejmě poloviční cesta k pólu.

Musíme se obrátit a vrátit se zase zpátky.

Dobře si uvědomuju tu ironii, když vám říkám,

že budeme blogovat a tweetovat. Budete moci

prožít zprostředkovaně a virtuálně tuto cestu

způsobem, jako nikdo před vámi.

A já budu mít čtyři měsíce šanci konečně najít

výstižnou odpověď na otázku "Proč?".

Naše životy jsou dnes bezpečnější a pohodlnější

než kdy v minulosti. Průzkumníci už dnes určitě

nemají mnoho co prozkoumávat. Můj školní poradce výběru povolání

mi takové povolání nikdy nenavrhl.

Kdybych chtěl například vědět,

kolik hvězd má Mléčná dráha,

jak staré jsou ty obří hlavy na Velikonočních ostrovech,

většina z vás to najde hned teď,

ani nevstane z místa.

A přesto, jestli jsem se za těch 12 let něco dozvěděl,

při tahání těžkých věcí po studených místech,

je to, že pravdivá, skutečná inspirace a rozvoj

vychází jen z překonávání strastí a zdolávání výzev,

jen když uhneme z pohodlné a známé cesty

a vykročíme do neznáma.

V životě nás všech jsou vřavy, kterým musíme čelit, a póly, ke kterým musíme dojít,

a – metaforicky řečeno – všem by nám prospělo,

kdybychom vyšli před dům častěji.

Stačí jen sebrat odvahu.

Já bych vás určitě rád vyzval, abyste aspoň trochu otevřeli dveře

a podívali se, co je venku.

Velice vám děkuji.

(Potlesk)