Shane Koyczan: "Do dnešního dne" ... pro šikanované a krásné

Přelomový básník Shane Koyczan ví, jaké to je být mladý a ... odlišný . "Do dnešního dne," jeho báseň mluveného slova o šikaně zasáhla miliony jako virál (video z hromadné dílny od 80 animátorů.) Zde uvidíte velkolepou reprízu i s celým příběhem a houslovým doprovodem Hanny Epperson.

Vás tady teda je.

Když jsem byl dítě,

schoval jsem své srdce pod postel, protože mi máma říkala:

"Pokud nebudeš opatrný, jednoho dne ti ho někdo zlomí."

Věřte mi. Pod postelí to není dobré místo na schovku.

Vím to, protože jsem byl už tolikrát sestřelen.

Mám výškovou nemoc jen co se postavím sám za sebe.

A to je právě to, co nás naučili.

Postavte se sami za sebe.

A to jde těžko, když nevíte, kým vlastně jste.

Očekává se, že určíme sami sebe v tak mladém věku,

ale neděláme to sami, ostatní nás určují.

Geek. Tlouštík. Děvka. Teplouš.

A ve stejnou dobu, kdy se dozvíme, kým jsme

už se nás ptají,

"Čím chceš být, až budeš velký?"

Vždycky mi přišlo, že to není férová otázka.

Předpokládá totiž, že nemůžeme být tím, čím už jsme.

Byli jsme děti.

Jako dítě jsem chtěl být mužem.

Chtěl jsem registrované penzijní spoření,

které mi zajistí dostatek sladkostí, aby mé stáří bylo také sladké.

Jako dítě jsem se chtěl holit.

Dnes už spíš nechci.

V osmi jsem chtěl být mořský biolog.

V devíti jsem viděl film Čelisti

a řekl jsem si, "Díky, nechci."

V 10 mi bylo řečeno, že mě rodiče opustili, protože mě nechtěli.

V 11 jsem chtěl zůstat sám.

Ve 12 jsem chtěl umřít. Ve 13 zabít dítě.

Ve 14 jsem měl zvážit volbu povolání.

Řekl jsem, "Chtěl bych být spisovatel."

A oni, "Vyber si něco realističtějšího."

Tak jsem řekl, "Profesionální zápasník."

Oni na to, "Nebuď hlupák."

Chápete, ptali se mě, čím chci být,

a hned říkali, čím být nemám.

A nebyl jsem sám.

Všem nám řekli, že se nějak musíme stát

tím, čím nejsme, obětujíce, čím jsme,

abychom vpluli do maškarády toho, čím budeme.

Měl jsem přijmout identitu,

kterou mi přidělili ostatní.

A zajímalo mě, jak bych mohl své sny vzdát tak snadno.

Připouštím, mé sny byly opatrné,

to proto, že jsou kanadské. (Smích)

Mé sny jsou rozpačité a příliš omluvné.

Stojí o samotě na maturitním večírku

a nikdo je nikdy nepolíbil.

Víte, mým snům dokonce nadávali.

Hloupé. Pošetilé. Nemožné.

Ale já snít nepřestal.

Měl jsem se stát zápasníkem. Vše jsem to naplánoval.

Měl jsem být Popelář

Můj poslední chvat měl být Drtič odpadků.

Moje motto mělo být, "Vynáším odpad!"

(Smích) (Potlesk)

A najednou mi chlapík jménem Duke "Popelnice" Droese

celý ten kousek vyfoukl.

Zdrtilo mě to, jak drtičem odpadků.

Pomyslel jsem si, "Co teď? Na co se vrhnu dál?"

Poezie.

A jako bumerang, to, co jsem miloval se mi vrátilo zpět.

Jeden z prvních veršů, které si pamatuju, že jsem napsal,

byl jako odpověď světu, který požadoval, abych se nenáviděl.

Od patnácti do osmnácti jsem se nenáviděl

za to, že jsem byl něčím, co se mi hnusilo: tyran.

A v devatenácti jsem napsal

"Budu mít rád sám sebe navzdory lehkosti

s kterou se přikláním k opaku."

Postavit se za sebe nemusí znamenat

nadšení pro násilí.

Jako dítě

jsem vyměňoval domácí úkoly za přátelství,

a odpustil kamarádům, že nikdy nepřišli včas

a ve většině případů vůbec.

Dával jsem sám sobě svolení dostat se přes každý porušený slib.

Vzpomínám si na plán, který se zrodil z frustrace

děckem, co mi říkalo "Yogi,"

ukázalo mi na břicho a dodalo, "Příliš mnoho piknikových košíků."

Ukázalo se, že není tak těžké někoho napálit.

Jednoho dne jsem před hodinou řekl,

"Jasný, opiš si domácák, "

a dal jsem mu špatné odpovědi,

co jsem sepsal večer předtím.

Dostal úkol opravený, očekával téměř vynikající výsledek

a nemohl věřit vlastním očím, když dostal 0 bodů.

Vím, že jsem mu nemusel ukázat mých 28 bodů ze 30,

ale moje zadostiučinění bylo kompletní, až když se na mě koukal celý zmatený.

V duchu jsem si řekl, "Chytřejší než průměrný medvěd, sráči."

(Smích) (Potlesk)

A to jsem já.

Takhle se stavím sám za sebe.

Jako dítě

jsem si myslel, že vepřové kotlety jsou totéž, co karate chvaty.

Měl jsem za to, že obojí jsou vepřové.

A protože si moje babička myslela, že je to roztomilé,

a já je měl rád, nechala mě v tom.

Žádnej velkej problém.

Jednoho dne, než jsem si uvědomil, že tlusté děti nemohou lézt po stromech,

jsem spadl ze stromu a pohmoždil jsem si pravou stranu těla.

Nechtěl jsem o tom babičce říkat,

abych neměl problém, že si hraju, kde nesmím.

Pár dní na to si těch modřin všiml tělocvikář

a poslal mě do ředitelny.

Odtud mě poslali do další malé místnosti,

kde se mě milá mladá dáma vyptávala na můj rodinný život.

Nebyl důvod jí lhát.

Co jsem věděl, vedl jsem dobrý život.

Tak jsem jí řekl, že mi babička dává karate chvaty, když jsem někdy smutný.

(Smích)

Tím se rozjelo opravdové vyšetřování

a na 3 dny mě vzali z domova pryč,

pak se mě ale konečně zeptali, jak jsem přišel k těm modřinám.

Tenhle malý hloupoučký příběh se rychle rozšířil po celé škole

dostal jsem tak svou první přezdívku:

Vepřová kotleta.

Až dodnes kotlety nesnáším.

A nejsem jediné dítě s tímto údělem

obklopené lidmi, co recitují říkačku

o klaccích a kamenech

jako kdyby zlomeniny bolely více než posměšné přezdívky.

a říkal se nám všemi přezdívkami.

Tak jsme vyrostli s vědomím, že se do nás nikdo nezamiluje,

že budeme navždy osamělí,

že nepotkáme nikoho, díky komu se budeme cítit jako sluníčko,

takové představy nám vnukli.

Tak naše zklamané city krvácely a my se snažili necítit nic, vyprázdnit se.

Neříkejte mi, že to bolí méně než zlomenina,

že se zarostlým životem mi může pomoct chirurg,

že se to samo nezahojí; zahojí.

Bylo jí 8

první den ve třetí třídě jí řekli, že je ošklivka.

Oba jsme si přesedli do zadní části třídy,

aby po nás přestali házet papírky.

Ale chodby byly stále bojiště.

Každý den, stále byli v přesile.

Na truc jsme zůstávali uvnitř, venku to bylo horší.

Venku jsme museli zkusit utéct

nebo stát jako socha a nedat jim žádný náznak, že tam jsme.

V páté třídě jí přilepili na lavici papír

na němž stálo, "Pozor pes."

Dodnes, i když má milujícího manžela, si nemyslí, že je krásná,

kvůli mateřskému znaménku, co má přes téměř polovinu obličeje.

Děti říkaly, "Vypadá jako špatná odpověď,

kterou chtěl někdo vygumovat, ale nestihl to."

A nikdy nepochopí, že ona teď vychovává dvě děti,

a jejich definice krásy začíná slovem máma,

vidí totiž její srdce, ne její pleť,

protože ona je prostě úžasná.

On byl ulomená větev naroubovaná na stromě jiné rodiny,

adoptovaný,

ne proto, že by se jeho rodiče rozhodli pro jiný osud.

Byly mu tři, když byl jako míchaný nápoj,

jeden díl opuštění, dva díly tragedie,

v 8 šel do terapie,

udělali mu testy osobnosti a dostal prášky,

žil jako na horské dráze

ze čtyř pětin sebevražedno, nárazové srážky antidepresiv.

V pubertě mu říkali Popper,

jednak kvůli práškům,

ale z 99 procent z krutosti.

V desáté třídě se pokusil zabít,

když mu dítě, co mělo mámu i tátu,

mělo tu drzost říct, "Přenes se přes to."

Jako kdyby deprese šla vyléčit

jakýmkoli lékem první pomoci.

Dodnes je jak tyčka TNT zapálená z obou konců

a může vám popsat, jak se nebe ohýbá

chvilku předtím, než spadne

a navzdory armádě kamarádů, pro které je inspirací,

zůstává konverzačním tématem lidí, kteří mu nerozumějí.

Občas být střízlivý je méně o závislosti

a více o příčetnosti.

Nebyly jsme jediné děti, které v tomhle vyrůstaly.

I dnes dětem nadávají.

Klasiky jako "Čau blbče," "Čau mentále."

Zdá se, že každá škola má celou škálu nadávek,

ta se rozšiřuje každým rokem,

a když se ve škole dítě zhroutí a nikdo ho nechce slyšet,

má to nějaký zvuk?

Nejsou jen šum na soundtracku

neustále opakovaného rčení, "Děti umějí být kruté."

Každá škola byla velký cirkusový stan

s potravním řetězcem vedoucím od akrobatů po krotitele lvů,

od klaunů k bavičům, daleko před vším tím, kým jsme byli my.

Byli jsme podivíni -- kluci s klepety, vousaté ženy,

podivíni žonglující s depresí a osaměním,

hrající karty, točící lahví,

snažící se políbit zranění, aby se zahojilo,

ale v noci, když ostatní spali,

jsme chodili po visutých lanech.

Bylo to cvičení, a ano, někteří z nás upadli.

Ale já jim chci vzkázat, že to vše

jsou jen zanechané trosky, když se konečně rozhodneme rozdrtit

vše, čím jsme mysleli, že jsme

a pokud na sobě nemůžete nalézt nic krásného,

vemte si lepší zrcadlo, koukejte zblízka, hledejte o chvilku déle,

protože uvnitř je něco, co vás drží u snahy se změnit

zatímco ostatní vám řekli, ať to vzdáte.

Postavili jste kolem svých srdcí plot s cedulí,

na které stojí, "Mýlili se."

Protože možná nepatříte ani ke skupině, ani k partě.

Možná vás do družstva na basket vybírali jako posledního.

Možná jste měli modřiny a vylomené zuby, jako důkaz, který jste neukázali,

protože jak se držet nad hladinou,

když vás všichni tlačí pod vodu?

Věřili jste, že jste omyl.

Ale na omylu byli oni.

Proč byste tu jinak stále byli?

Naučili jsme se fandit smolařům,

protože jsme se v nich vzhlédli.

Vyrůstáme z kořene vzrostlém z víry,

že nejsme tím, kým nám řekli.

Nejsme opuštěná auta, co se nerozjela,

a stojí prázdná podél dálnice.

A pokud náhodou ano, nemějte strach.

Jen jsme skočili pro benzín

Jsme absolventi kurzu Sami jsme to zvládli,

ne slabé ozvěny výkřiků,

"Nadávky mi nemohou ublížit."

Samozřejmě, že mohou.

ale naše životy budou navždy

pokračovat jako balancování,

které se netýká bolesti,

ale má co do činění s krásou.

(Potlesk)