Třicetileté dějiny budoucnosti

Zakladatel Mediální laboratoře MIT Nicholas Negroponte vás vede na cestu posledními 30 lety technologie. Nadaný prognostik rekapituluje významná rozhraní a inovace, které předpověděl v 70. a 80. letech 20. století, které byly tehdy vysmívané, ale dnes jsou všudypřítomné. Nakonec nabídne jednu poslední (absurdní? brilantní?) předpověď pro dalších 30 let.

(Nicholas Negroponte)
Můžeme přepnout na video

které je v přehrávání?

Velice mě zajímá, jak se k sobě mají
počítače a lidé.

Televizní obrazovky
či jejich ekvivalenty budeme

v budoucnu používat
jako elektronické knihy.

(Hudba, mluvení přes sebe.)

Velmi mě zajímaly dotykové obrazovky

hi-tech, vysokodotykový,
bez potřeby zvedat při používání prsty.

Ještě jedním způsobem se počítače

dotýkají lidí: nošení, fyzické nošení.

Najednou, 11. září,

se svět zvětšil.

NN: Děkuji. (Potlesk)

Díky.

Když mě požádali, abych toto udělal,

požádali mě také, abych si prošel
všech 14 řečí pro TED,

které jsem pronesl,

chronologicky.

První trvala 2 hodiny.

Druhá zabrala hodinu,

a pak z nich byly půlhodinovky,

a nápadným mi přišel jen růst mé pleše.

(Smích)

Představte si, že vidíte 30 let
svého života před očima,

a pro mne to byl přinejmenším

dost šokující zážitek.

Ve svém bloku se teď pokusím

podělit s vámi o to, co se stalo

za posledních 30 let

a pak také učinit předpověď

a povědět vám trochu

o tom, co dál chystám.

A spustím slide tam,

kde do mého života zasáhl TED 1.

To je dost důležité,

protože před tím jsem měl za sebou
15 let výzkumu,

čili i dostatek záznamů, a bylo to snadné.

Ne, že bych byl Fidel Castro

a mohl mluvit dvě hodiny,

nebo Bucky Fuller.

Měl jsem 15 let materiálu

a Media Lab se zrovna formoval.

Takže to bylo snadné.

Ale je pár věcí

z té doby

a z toho, co se tehdy dělo,

které jsou dost důležité.

Jednou je to,

že to byla doba, kdy počítače

nebyly ještě pro lidi.

Další věc, která se tak nějak děla

v té době, byla, že

jsme byli mezi počítačovými vědci
za bábovky.

Nebyli jsme pokládání za věrohodné.

To, co vám ukážu, je zpětně

mnohem zajímavější a akceptovanější,

než jaké to v té době bylo.

Charakterizuji ta léta

a dokonce se vrátím

i k některým svým velmi raným pracem,

a tohle byly věci,
které jsem dělal v 60. letech:

velmi přímá manipulace,

velmi ovlivněno mými studii architektury

u architekta Moshe Safdie,

a vidíte, že jsme dokonce vytvářeli
robotické nástroje,

které uměly stavět struktury obytných oblastí.

A to pro mne bylo –

ještě ne Media Lab,

ale začátek něčeho, čemu říkám

sensorický computing

a vybral jsem prsty,

zčásti proto, že si všichni mysleli,
že je to směšné.

Vycházely odborné články

o tom, jaká je blbost používat prsty.

Tři důvody: jednak tu bylo
jejich nízké rozlišení,

jednak vám ruka mohla zastínit,

co jste chtěli vidět,

a pak, což byl vítězný argument,

byste prsty umazali obrazovku,

pročež se prsty neměly nikdy stát

zařízením, které by se používalo.

A toto je přístroj,
který jsme postavili v 70. letech

a který se nikdy neujal.

Nebyl jen citlivý na dotek,

ale i na tlak.

(Video) Hlas: Dej žlutý kruh tam.

NN: Pozdější práce, a tohle bylo
opět ještě před TED 1,

(Video) Hlas: Přesuň toto
na západ od diamantu.

Vytvoř velký zelený kruh tam.

Muž: Do háje...

NN: – měla dělat rozhraní současně,

takže když jste mluvili a ukazovali

a měli, tak říkajíc,

vícero kanálů.

A stal se incident v Entebbe.

Letadlo Air France bylo roku 1976

uneseno do Entebbe,

a Izraelci nejen předvedli
neuvěřitelnou záchranu,

ale udělali to zčásti proto,
že to měli nacvičené

na fyzickém modelu letadla

a protože měli postavené letiště.

Postavili si v poušti model.

a když se dostali do Entebbe,

věděli kam jít, protože už tam vlastně byli.

Americká vláda nás v roce '76 požádala,

jestli bychom to mohli
počítačově replikovat.

Někdo jako já samozřejmě řekne, že ano.

Okamžitě jsme měli smlouvu

z Ministerstva obrany

a postavili jsme tohle auto s výstrojí.

Udělali jsme takovou simulaci,

protože tehdy byly video disky,

a opět – to bylo v roce 76.

A pak o mnoho let později

se objeví tohle auto

a jsou z toho Google Maps.

Lidi si pořád mysleli, že

ne, tohle není seriózní počítačová věda

a byl tu jeden muž jménem Jerry Wiesner,

který byl náhodou prezidentem MIT,

který si myslel, že to počítačová věda je.

Takže jedna klíčová informace pro každého,

kdo chce v životě něco založit:

Zajistěte, aby v tom byl
zapojený váš prezident.

Takže když jsem zakládal Media Lab,

bylo to jako dát za volant gorilu.

Když vás zastaví pro rychlou jízdu

a policista nakoukne do okénka

a uvidí, koho vezete, řekne jen

"Aha, pokračujte, pane!"

A tak jsme mohli pokračovat,

a tohle je takové roztomilé zařízení,
jen tak naokraj.

Tohle bylo lentikulární foto
Jerryho Wiesnera

kde jediná věc, která se na fotce měnila,

byly rty.

Když se tím malým kouskem oscilovalo,

uprostřed toho lentikulárního listu
s jeho fotkou,

rty byly synchronizované s hlasem

při nulovém přenosu dat.

Byl to v té době bezdatový

telekonferenční systém.

Takže to byla Media Lab.

Naše představa byla

že světy počítačů, médií, a tak

se budou propojovat.

Opět to všeobecně nebývalo akceptováno,

ale i to bylo tehdy součástí TEDu.

A k tomuhle jsme vlastně směřovali.

To stvořilo Media Lab.

Jedna dobrá věc na stáří je,

že vám můžu s velkou jistotou říct,

že jsem byl v budoucnosti.

Byl jsem tam vlastně mnohokrát.

A důvod, proč tohle říkám, je,

že jsem kolikrát v životě řekl:

"Aha, za 10 let se stane tohle,"

a pak deset let uplynulo.

A pak se řekne:
"A za pět let se stane tohle."

A pět let zase uplyne.

Takže tohle říkám trochu s pocitem,

že už jsem tam byl několikrát.

Jednou z nejcitovanějších věcí,

které jsem kdy řekl,

je, že počítačová věda
není úplně o počítačích.

To taky tak úplně netáhlo,

ale pak to začalo.

Začalo to, protože lidem došlo,

že poselství netkví v médiu.

Důvod, proč vám teď ukazuju tohle auto

na tomhle vcelku ošklivém slidu,

je, že vám chci opět povědět příběh,

který charakterizuje kousek mého života.

Je o mém studentovi,

který udělal Ph.D. nazvané
"Řidič na zadním sedadle"

Bylo to v začátcích GPS,

auto vědělo, kde je,

a dávalo zvukové instrukce řidiči,

kdy má zatočit doprava,
kdy doleva, a tak dál.

Ukázalo se, že na těch instrukcích

byla tehdy spousta

dost náročných věcí,

třeba co znamená "příští odbočkou vpravo"?

No, když vjedete na ulici,

příští odbočka je nejspíš ta další...

Byla v tom spousta problémů.

A můj student napsal skvělou disertaci,

a patentové oddělení MIT řeklo:
"Nepatentujte to.

Nikdy se to neujme.

Jsou tam moc velká právní rizika.

Budou problémy s pojišťovnami.

Nepatentujte to."

Tak jsme to nechali,

ale znovu to ukazuje, jak lidi často

nehledí na to, co se děje.

Projdu s vámi jen velmi rychle
některé další práce,

spoustu senzorických věcí.

Možná jste poznali mladého Yo-Yo Mu

a zaznamenávání jeho těla při hře

na cello nebo 'hypercello'.

Tihle hoši tehdy skutečně
chodili takhle po světě.

Dneska je to už trochu diskrétnější

a běžnější.

A pak jsou tu nejméně tři hrdinové,

které chci v rychlosti zmínit.

Marvin Minsky, který mě naučil hodně

o selském rozumu,

krátce vám řeknu o Muriel Cooper,

která byla velmi důležitá
pro Rickyho Wurmana,

a pro TED, a když tu poprvé vyšla na pódium,

první, co řekla, bylo:

"Představuji Rickymu Nickyho."

A mně nikdo Nicky neříká

a Richardovi taky neříkají Ricky,

takže nikdo netušil, o kom to mluví.

A nakonec, samozřejmě, Seymour Papert,

který je mužem, jenž řekl:

"Nemůžeš myslet na myšlení,

pokud nemyslíš na myšlení o něčem."

A to je vlastně –
no, to si pak rozeberete sami.

Je to hodně hluboké tvrzení.

Ukážu vám slidy,

které jsem použil na TED 2,

možná trochu potrhlé slidy.

[Budoucnost televize přijde, až přestaneme o televizi uvažovat jako o televizi.]
Pak jsem měl pocit, že televize je spíš o displejích.

[Budoucnost televize přijde, až přestaneme o televizi uvažovat jako o televizi.]
To už máme TED 1 za sebou,

[Budoucnost televize přijde, až přestaneme o televizi uvažovat jako o televizi.]
ale už je to někde kolem TED 2,

a rád bych tu zmínil, že

ačkoliv si umím představit

v tom přístroji nějakou inteligenci,

když se dívám na některé práce,

které se dnes dělají v oblasti internetu věcí,

připadají mi tragické až ubohé,

protože dnes lidi vezmou ovládání

trouby a nainstalují je do mobilu,

nebo máte v mobilu klíč od dveří,

a jen ty věci přenáší k vám,

ale to vlastně nikdo ani nechce.

Chcete strčit kuře do trouby

a aby si trouba řekla: "Aha, to je kuře,"

a upekla kuře.

"Jo, je to kuře pro Nicholase,

a on má kuře rád takhle a takhle."

Takže ta inteligence,
místo aby zůstávala v přístroji,

se dnes začala

přesouvat zpátky do mobilů

a blíž k uživateli,

což není úplně osvícený pohled

na internet věcí.

Televize, opět, jak už jsem řekl,

toto byla televize v 90. letech,

a televize zítřka

by vypadala zhruba takto.

Opět, lidé se dřív smáli spíše cynicky,

nesmáli se s přílišným oceněním.

Telekomunikace v 90. letech:

George Gilder se rozhodl,
že tomuto diagramu

bude říkat Negroponteho převrácení.

Já jsem asi mnohem méně známý
než George, takže

když to nazval Negroponteho převrácení,
ujalo se to.

Ale tahle myšlenka, že věci ze země

půjdou do vzduchu, a věci ze vzduchu

půjdou do země,

se už uskutečňuje.

Tohle je původní slide z toho roku

a postupuje to v dokonale uzamčené úměře.

Také jsme založili magazín Wired.

Pamatuji si, že jsme měli

společnou recepci

a nějaký rodič nám rozhořčeně volal,
že jeho syn

přestal odebírat Ilustrovaný Sport

a předplatil si Wired,

a ptal se:
"Vy jste nějaký porno magazín, nebo tak?"

a nechápal, proč by se jeho syn

měl jakkoliv zajímat o Wired.

Projdu to trochu rychleji.

["Nicholas Negroponte, ředitel MIT Media Labu, předpovídá, že si brzy budeme kupovat knihy a noviny přímo přes internet. No jasně..."]
Tohle je taková lahůdka, 1995,

["Nicholas Negroponte, ředitel MIT Media Labu, předpovídá, že si brzy budeme kupovat knihy a noviny přímo přes internet. No jasně..."]
zadní strana magazínu Newsweek.

["Nicholas Negroponte, ředitel MIT Media Labu, předpovídá, že si brzy budeme kupovat knihy a noviny přímo přes internet. No jasně..."]

O.K., počtěte si. (Smích)

["Nicholas Negroponte, ředitel MIT Media Labu, předpovídá, že si brzy budeme kupovat knihy a noviny přímo přes internet. No jasně..."]

Musíte uznat, že to jednoho,

teda aspoň mě, potěší,

když někdo říkal, že se naprosto mýlím.

Pak mi vyšla kniha "Digitální svět".

Pro mě to byla aspoň příležitost

být víc v oborovém tisku

a dostat svou práci ven na veřejnost

a také nám to pomohlo vybudovat novou Media Lab,

kterou navštivte, jestli jste tam ještě nebyli.

Kromě toho, že je to skvělé pracoviště,

je to také úchvatné architektonické dílo.

[Dnes jsou multimedia otázkou pracovní plochy nebo
obýváku, protože přístroje jsou tak humpolácké.

To se vše zcela změní, až přibudou malé,
zářivé, tenké displeje s vysokým rozlišením. -]

Takže tyhle věci jsme na
těchto TEDech říkali.

A došlo na ně.
Těšil jsem se na to každým rokem.

Byla to party jakou Ricky Wurman
nikdy nezažil,

protože sezval mnoho starých přátel

včetně mě.

A pak se pro mě něco dost hluboce

změnilo.

Byl jsem mnohem víc zapojen do počítačů a učení

a ovlivněný Seymourem,

ale hlavně jsem se soustředil na učení

jako něco, co se dá nejlépe přiblížit

počítačovým programováním.

Když píšete počítačový program,

nemusíte jen vyskládat věci do seznamů,

vzít nějaký algorytmus

a přeložit jej do souboru instrukcí.

Když se objeví chyba, a programy mají své mouchy,

musíte ji také odladit.

Musíte jít dovnitř, změnit kód,

a pak znovu spustit,

a pak opakujete.

Opakování je opravdu

velmi velmi blízký obraz učení.

Čili toto vedlo k mé vlastní práci
se Seymourem

na místech jako je Kambodža

a k nastartování projektu
One Laptop per Child.

Pro TED už jsem o One Laptop per Child
mluvil dost,

takže to projdu velmi rychle,

ale dalo nám to možnost

udělat něco v relativně širokém měřítku

v oblasti učení, vývoje a počítačové vědy.

Málokdo ví, že One Laptop per Child

byl projekt za 1 miliardu dolarů –

aspoň v těch 7 letech,
kdy jsem jej řídil, to tak bylo.

Ještě důležitější je, že Světová banka

přispěla nula, USAID nula.

Většinou to byly země,
které braly ze své pokladny,

což je velmi zajímavé,

aspoň pro mě to bylo velmi zajímavé

z hlediska toho, na co se dál chystám.

Toto jsou různá místa, kde se to odehrálo.

Pak jsem zkusil udělat experiment

a sice v Etiopii.

A tady ho máme.

Ten experiment měl zjistit,

jestli se učení může odehrávat i tam,
kde nejsou školy.

Nechali jsme tam tablety

bez jakýchkoliv instrukcí

a nechali děti, ať na to přijdou samy.

A zanedlouho

se jim podařilo nejen

je zapnout, do pěti dní používat

50 aplikací na dítě,

nebo zpívat do dvou týdnů písničku s abecedou,

ale do šesti měsíců hackovali Android.

A to už bylo dostatečně zajímavé.

Tohle je asi nejlepší foto, které mám.

To dítě vpravo

se ustanovilo do role učitele.

Také si všimněte dítěte vlevo, a tak dál.

Neangažují se v tom žádní dospělí.

Řekl jsem si: nemohli bychom to udělat

ve větším měřítku?

A co tomu chybí?

Děti teď už dělají tiskové konference

a píšou si do písku.

A odpověď je, co tomu chybí?

A já přeskočím svoje předpovědi, protože

už mi dochází čas,

ale otázkou je, co se stane?

Myslím, že naší výzvou

je připojit poslední miliardu lidí.

Připojit tu poslední miliardu

je úplně jiné,
než připojovat tu předchozí.

Je to jiné, protože

předposlední miliarda

je tak nějak pořád nadosah,

ale poslední miliarda je
v zemědělských oblastech.

Být mimo aglomerace a být chudý

je velmi odlišné.

Chudoba bývá způsobena naší společností,

a lidé v jejich komunitách nejsou chudí

stejným způsobem.

Možná jsou primitivní,

ale jak se jim přiblížíme a připojíme je,

napoví průběh projektu
One Laptop per Child

a experimentu v Etiopii,

které mě přesvědčily, že se toho dá

docílit ve velmi krátkém čase.

Takže můj plán je,

a bohužel jsem v tuto chvíli nezískal

od svých partnerů povolení

je oznámit,

ale plán je udělat to
pomocí geostacionární družice.

Je mnoho důvodů,

proč geostacionární družice nejsou nejlepší,

ale také mnoho důvodů, proč jsou.

Za dvě miliardy dolarů

můžete připojit více než 100 milionů lidí,

ale důvod, proč jsem vybral dvě,

a to nechám jako svůj poslední slide,

proč dvě miliardy,

protože tolik jsme utráceli

v Afgánistánu

každý týden.

Takže jestli můžeme připojit

Afriku a poslední miliardu lidí

za takové cifry,

měli bychom na tom už pracovat.

Velice vám děkuji.

(Potlesk)

Chris Anderson: Zůstaň tam. Zůstaň tam.

NN: Ty mi dáš čas navíc?

CA: Ne. To bylo zatraceně chytré, zatraceně chytré.

Hráls to dobře.

Nicholasi, co bys nám předpověděl?

(Smích)

NN: Díky za optání.

Řeknu ti, jaká je moje předpověď.

Moje předpověď –
a tohle je skutečně předpověď,

protože to bude za třicet let.
Já už tu nebudu.

Jeden z problémů toho,
jak se učíme číst,

je, že pořád získáváme velmi obsáhlé

informace jen očima,

a to může být velmi neefektivní kanál.

Takže mou předpovědí je,
že budeme informace trávit.

Spolkneš pilulku a budeš umět anglicky.

Spolkneš prášek a budeš znát Shakespeara.

Bude se to dít přes krevní oběh.

Jakmile se to dostane do krve,

projde to do mozku,

a když to zjistí, že je to v mozku,

v těch různých částech mozku,

uloží se to na správných místech.

Takže trávení.

CA: Nebyls náhodou někde s Rayem Kurzweilem?

NN: Ne, ale byli jsme spolu s Edem Boydem,

a taky s jedním z řečíků,

který je tady, Hughem Herrem,

a pak ještě s několika lidmi.

Tohle není tak přitažené za vlasy,

takže za 30 let ode dneška.

CA: My si to proklepneme.

Vrátíme se a za 30 let
si přehrajeme tenhle klip,

a pak si všichni dáme červenou pilulku.

Tak moc děkujeme.

Nicholas Negroponte.

NN: Thank you.

(Potlesk)