Jak pomáhám osvobozovat nevinné lidi z vězení

Ronald Sullivan, profesor práva z Harvardu, bojuje za osvobození nesprávně odsouzených lidí z vězení -- vlastně během své kariéry osvobodil 6.000 nevinných lidí. Sdílí srdcervoucí příběhy o tom, jak (a proč) končí lidi ve vězení za něco, co neudělali a jaké to má důsledky pro jejich životy a životy druhých. Podívejte se na tuto zásadní přednášku o povinnosti, kterou všichni máme, abychom náš svět jakkoliv udělali trochu spravedlivější každý den.

Představte si, že jste na 19 hodinové,
velmi dlouhé cestě do Disney Worldu,

se dvěma dětmi na zadních sedadlech.

A po 15 minutách tohoto
19 hodinového výletu

neměnné zákony přírody způsobí,

že dostanete tuto otázku:
„Už tam budeme?"

(Smích)

Tuto otázku záporně odpovíte
ještě nejméně 100 krát,

ale pak konečně dorazíte.

Užijete si skvělý, skvělý, skvělý výlet.

Jedete 19 hodin zpátky domů.

Když dorazíte domů,
čeká na vás policie.

Obviní váš, že jste
spáchali zločin v době,

když jste byli pryč na Floridě.

Každému, kdo je ochoten
poslouchat, říkáte:

„Neudělal jsem to!
Nemohl jsem to udělat!

Byl jsem s Mickeym a Minnie
a svými dětmi!"

Ale nikdo vám nevěří.

Nakonec jste zatčeni, souzeni,
usvědčeni a odsouzeni.

Strávíte 25 let ve vězení,
dokud se neobjeví někdo, kdo prokáže --

má k tomu důkazy --

že jste skutečně byli na Floridě,
když byl tento zločin spáchán.

Takže.

Jsem profesorem práva na Harvardu

a v posledních letech jsem se zabýval
osvobozováním nevinných lidí,

kteří byli odsouzeni neprávem --

lidí jako Jonathan Fleming, který strávil
24 let a 8 měsíců ve vězení za vraždu,

která byla spáchána v Brooklynu,
v New Yorku,

zatímco byl v Disney Worldu
se svými dětmi.

Jak tohle víme?

Protože když byl zatčen,
v kapse měl účet --

účet s datem, který prokázal,
že byl Disney Worldu.

Ten účet byl založen do policejní složky,

jeho kopie byla vložena do složky žalobce,

ale nikdy ho nedali
jeho veřejnému obhájci.

Vlastně ani nikdo nevěděl, že tam je.

Byl tam nějakých 20 let.

Můj tým prohledal tu složku
a našli jsme ho,

provedli jsme zbytek vyšetřování
a zjistili, že zločin spáchal někdo jiný.

Pan Fleming byl v Disney Worldu
a byl propuštěn.

Dám vám to trochu do kontextu.

Asi před třemi lety mi zavolal
brooklynský státní zástupce.

Zeptal se, jestli bych měl zájem
o navržení programu

„jednotka pro přezkoumání odsouzení."

Souhlasil jsem.

Jednotka pro přezkoumání odsouzení
je v úřadě žalobce,

kde žalobci zkoumají své minulé případy
a zjišťují, jestli neudělali chybu.

Během prvního roku jsme objevili
asi 13 nesprávných odsouzení,

lidi, kteří byli desetiletí ve vězení
a osvobodili jsme všechny.

Bylo to nejvíc v historii New Yorku.

Ten program stále běží
a už mají 21 osvobozených --

21 lidí, kteří strávili
značný čas za mřížemi.

Dovolte mi, abych vám řekl
o několika dalších mužích a ženách,

které jsem poznal
v rámci tohoto programu.

Jedno jméno je Roger Logan.

Pan Logan byl ve vězení 17 let
a napsal mi dopis.

Byl to jednoduchý dopis.
Stálo v něm:

„Profesore Sullivane, jsem nevinný.
Byl jsem falešně obviněn.

Mohl byste se podívat na můj případ?"

Na první pohled to vypadalo
jako jasný případ, ale můj výzkum ukázal,

že případy založené na identifikaci
jedním svědkem jsou náchylné k chybovosti.

Neznamená to, že byl nevinný,

jen to znamenalo, že bychom se měli
na tyto případy podívat trochu blíže.

Tak jsme to udělali.

Fakta byla poměrně jednoduchá.

Očitá svědkyně řekla, že slyšela výstřel

a běžela do vedlejší budovy, otočila se
a podívala se a tam byl pan Logan.

Byl souzen a odsouzen,
ve vězení byl nějakých 17 let.

Byl to ale případ s jedním svědkem,
tak jsme se na něj podívali.

Poslal jsem na místo několik lidí
a objevili nesrovnalost.

Abych se vyjádřil zdvořile:

Ani Usain Bolt by neuběhl vzdálenost,
kterou ta žena popsala.

Že?

Takže jsme věděli, že to nebyla pravda.

To stále neznamenalo, že to neudělal,

ale něco na té svědkyni nesedělo.

Tak jsme prohledali složku,
kousek papíru ve složce měl na sobě číslo.

To číslo znamenalo,
že ta svědkyně měla záznam.

Prošli jsme 20 let
nedigitalizovaných dokumentů,

abychom zjistili, čeho se týkal ten záznam
a ukázalo se -- a ukázalo se --

že ta svědkyně byla ve vězení,
když údajně viděla to, co měla vidět.

Ten muž strávil 17 let za mřížemi.

Poslední je případ o dvou chlapcích,

jmenují se Willie Stuckey
a David McCallum.

Byli zatčeni v 15 letech a jejich
odsouzení bylo zrušeno o 29 let později.

Opět na první pohled jasný případ.

Přiznali se.

Můj výzkum ale ukázal, že přiznání
nezletilých bez přítomnosti rodiče,

jsou náchylné k chybovosti.

DNA případy to v několika
případech potvrdily.

Podívali jsme se na to blíže.

Podívali jsme se na přiznání
a ukázalo se,

že v přiznání bylo něco,
co ti chlapci nemohli vědět.

Jediní, kdo to věděli,
byla policie a žalobci.

Věděli jsme, co se skutečně stalo;
někdo jim pověděl, co mají říct.

Nevíme přesně kdo,
která osoba to udělala,

ale každopádně přiznání bylo vynucené.

K tomu jsme dospěli.

Vrátili jsme se, provedli soudní ohledání
a pátrání,

a zjistili, že dva jiní,

mnohem starší, jinak vysocí,
s jiným účesem,

dva jiní lidé spáchali ten zločin,
ne tihle dva chlapci.

Ten den jsem šel k soudu
k osvobozujícímu slyšení,

kde bylo odsouzení zrušeno.

Šel jsem k soudu. Chtěl jsem vidět,
jak odtamtud pan McCallum odchází.

Šel jsem k soudu a soudce řekl něco,
co soudci říkají vždy,

ale tentokrát to mělo mimořádný význam.

Po přednesení řečí vzhlédl a řekl:
„Pane McCallume,"

a pět nádherných slov:
„Jste volný a můžete jít."

Dovedete si to představit?

Po asi 30 letech:
„Jste volný a můžete jít."

A odešel ze soudní síně.

Bohužel jeho spoluobžalovaný,
pan Stuckey, neměl tuto možnost.

Víte, pan Stuckey zemřel ve vězení
ve věku 34 let

a na jeho místě u stolu seděla jeho matka.

Po zbytek života na to nezapomenu.

Kývala sebou u toho stolu a říkala:

„Věděla jsem, že moje
děťátko to neudělalo.

Věděla jsem, že moje
děťátko to neudělalo."

A její děťátko to neudělalo.
Udělali to jiní dva muži.

Z této práci s odsouzenými
jsme si odnesli, jsem si já odnesl,

že spravedlnost se neděje sama od sebe.

Lidé musí spravedlnost vytvářet.

Spravedlnost není nějaká věc,
která by se snesla shůry

a všechno napravila.

Kdyby ano, pan Stuckey
by nezemřel ve vězení.

Spravedlnost je něco,
co lidé dobré vůle uskutečňují.

Spravedlnost je rozhodnutí.

Spravedlnost je rozhodnutí.

Uskutečňujeme spravedlnost.

Děsivé na tom je,

že u každého z těch tří uvedených případů

by stačila jen minuta navíc --

minuta navíc -- aby někdo prohlédl
tu složku a našel tu účtenku.

Jen jednu -- aby se podíval
na složku, našel účtenku

a dal ji veřejnému obhájci.

Trvalo by jen minutu, aby se někdo
podíval na video doznání

a řekl: „Tak to nemohlo být."

Jen minutu.

Možná by pan Stuckey byl dnes naživu.

Připomíná mi to jednu mou oblíbenou báseň.

Vždycky ji přednášel Benjamin Elijah Mays
a nazval ji „Boží minuta."

Zní asi takto:

„Mám jen minutu,

jen 60 vteřin,

je mi vnucena, nemohu ji odmítnout,

nevyhledal jsem ji, nevybral jsem si ji.

Ale je na mě, ji využít.

Musím trpět, pokud o ni přijdu,
zpovídat se, pokud ji zneužiji.

Jen maličkou, krátkou minutu,

ale je v ní věčnost."

Pokud bych měl obvinit
každého jednoho z nás,

chtěl bych říct něco takového:

„Každý den, každý den
si vyhraďte jen jednu minutu

a vykonejte nějakou spravedlnost.

Nemusíte --

Někteří lidé tráví své kariéry a životy,
jako veřejní obhájci,

konáním spravedlnosti každý den.

Ale ve svých profesních životech,
ať děláte cokoli, dejte si pauzu

a jen vykonejte nějakou spravedlnost.

Zlepšete náladu kolegovi.

Pokud uslyšíte něco sexistického,
nesmějte se, promluvte.

Pokud je někdo na dně, pozvedněte ho,
jedna minuta navíc každý den,

a bude to skvělé, skvělé místo.

Chci vám něco ukázat.

Nade mnou je fotka
Davida McCalluma.

Toto je den, kdy byl propuštěn z vězení.

Po 30 letech mohl obejmout neteř,
které se dosud nemohl nikdy dotknout.

Tehdy jsem se ho zeptal,

„Co chcete udělat jako první?"

Řekl: „Chci se jen projít po chodníku,

aniž by mi někdo říkal, kam mám jít."

Nebyl zahořklý, chtěl
se jen projít po chodníku.

Asi před dvěma týdny jsem
mluvil s panem McCallumem,

jel jsem do New Yorku.

Bylo to dvouleté výročí
jeho propuštění.

Povídali jsme si, smáli jsme se,
objali jsme se, plakali jsme.

Daří se mu celkem dobře.

Když jsme ho potkali, pověděl nám,

že nyní věnuje svůj život
a svou kariéru tomu, aby zajistil,

že nikdo další
nebude neprávem vězněn.

Spravedlnost, přátelé, je rozhodnutí.

Mockrát děkuji.

(Potlesk)