4 příběhy, které si vyprávíme o smrti

Filozof Stephen Cave začíná s temnou, ale působivou otázkou: Kdy jste si poprvé uvědomili, že zemřete? A ještě zajímavěji: Proč my, lidé, tak často odporujeme nevyhnutelnosti smrti? Ve fascinující přednášce Cave zkoumá čtyři vyprávění - společné všem civilizacím - které si vyprávíme "aby nám pomohla zvládnout hrůzu ze smrti."

Mám otázku:

Kdo z vás si vzpomíná, kdy si poprvé uvědomil,

že zemře?

Já ano, byl jsem malý kluk

a můj dědeček právě zemřel

a vzpomínám si, jak jsem o pár dní později ležel v noci v posteli

a snažil si uvědomit co se stalo.

Co to znamená, že je mrtvý?

Kam odešel?

Jako by se v realitě otevřela díra

a pohltila ho.

Ale pak mě napadla opravdu šokující otázka:

Jestli mohl umřít, může se to stát i mně?

Může se ta díra v realitě otevřít a pohltit mě?

Mohla by se otevřít pod mou postelí

a pohltit mě ve spánku?

V určité chvíli si všechny děti uvědomí smrt.

Může se to samozřejmě stát různými způsoby

a obvykle to přichází v stádiích.

Naše pojetí smrti se vyvíjí, jak stárneme.

A pokud dosáhnete do temných koutů

své paměti,

možná si vzpomenete na něco podobného, co jsem cítil,

když můj dědeček zemřel a já jsem si uvědomil,

že se mi to může stát také,

ten pocit, že za tímto vším

čeká nicota.

A tento vývoj v dětství

odráží vývoj našeho druhu.

Stejně jako byl bod ve vašem vývoji

jako dítěte, kdy se váš pojem o sobě a o čase

stal dostatečně sofistikovaným,

abyste si uvědomili, že jste smrtelní,

tak v nějakém bodě vývoje našeho druhu

se u někoho z prvních lidí stalo pojetí sebe a času

dostatečně sofistikovaným,

aby si první člověk uvědomil

"Umřu."

Toto je, pokud chcete, naše prokletí.

Je to cena, kterou platíme za to, že jsme tak zatraceně chytří.

Musíme žít s vědomím,

že ta nejhorší možná věc, která se může stát,

se jednoho dne určitě stane,

konec všech našich plánů,

našich nadějí, našich snů, našeho osobního světa.

Každý žijeme ve stínu osobní

apokalypsy.

A to je hrozivé. Je to děsivé.

A tak hledáme cestu ven.

A v mém případě, protože mi bylo asi pět let,

to znamenalo zeptat se mojí maminky.

Když jsem se začal ptát

co se stane, když umřeme,

odpovídali tehdy dospělí kolem mě

s typicky anglickou směsí neohrabanosti

a polosrdečného křesťanství,

a věta, kterou jsem nejčastěji slyšel,

byla, že děda je teď

"tam nahoře a dívá se na nás"

a kdybych měl umřít taky, což se samozřejmě nestane,

pak bych taky šel tam nahoru,

a smrt tak zněla hodně jako

existenciální výtah.

To neznělo moc věrohodně.

Tenkrát jsem se dívával na dětské zprávy

a bylo to období průzkumu vesmíru.

Nahoru do nebe pořád létaly rakety,

nahoru do vesmíru, tam nahoru.

Ale žádný z astronautů, když se vrátili,

nikdy nezmínil, že by potkal mého dědu

nebo jiné mrtvé lidi.

Ale bál jsem se

a myšlenka, že musím jet existenciálním výtahem,

abych viděl svého dědu,

zněla mnohem líp než pohlcení

nicotou ve spánku.

A tak jsem tomu stejně věřil,

i když to moc nedávalo smysl.

A tento myšlenkový proces, kterým jsem prošel

jako dítě a od té doby ještě mnohokrát

také jako dospělý,

je výsledkem toho, čemu psychologové říkají

předpojatost.

Předpojatost je způsob, kterým systematicky

chápeme věci špatně,

způsob jakým špatně odhadujeme, špatně posuzujeme,

překrucujeme realitu nebo vidíme to, co chceme vidět

a předpojatost, o které mluvím,

funguje takto:

Vystavte někoho faktu,

že zemře,

a uvěří skoro každému příběhu,

který mu řekne, že to není pravda

a že může místo toho žít navždy,

i když to znamená, že pojede existanciálním výtahem.

Toto můžeme vidět jako největší předpojatost ze všech.

Byla prokázána na více než 400

empirických studiích.

Tyto studie jsou důmyslné, ale jednoduché.

Fungují takto.

Vezmete dvě skupiny lidí,

kteří jsou si podobní ve všech relevantních ohledech,

a jedné skupině připomenete, že zemřou,

ale druhé ne, pak porovnáte jejich chování.

Tak pozorujete, jak se chování stává předpojatým,

když si lidé uvědomí svou smrtelnost.

A pokaždé dostanete stejný výsledek:

Lidé, kterým se připomene jejich smrtelnost,

pravděpodobněji uvěří příběhům,

které jim řeknou, že můžou uniknout smrti

a žít navždy.

Tady je příklad: Jedna nedávná studie

vzala dvě skupiny agnostiků,

to jsou lidé, kteří jsou nerozhodnutí

ve své náboženské víře.

Jednu skupinu požádali, aby mysleli na smrt.

Druhou skupinu požádali, aby mysleli na

samotu.

Pak se jich znovu zeptali na jejich náboženské vyznání.

Ti, kteří byli požádáni, aby mysleli na smrt,

pak s dvakrát větší pravděpodobností vyjádřili víru

v Boha a Ježíše.

Dvakrát pravděpodobněji.

I když byli předtím všichni stejní agnostici.

Ale vložte do nich strach ze smrti

a poběží k Ježíši.

To ukazuje, že připomínat lidem smrt

je činí předpojatými k tomu uvěřit, bez ohledu na důkazy

a funguje to nejen v náboženství,

ale v jakémkoli systému víry,

který slibuje nesmrtelnost v nějaké formě,

ať už je to stát se slavným

nebo mít děti

nebo dokonce nacionalismus,

který slibuje, že můžete žít dál jako část většího celku.

Tato předpojatost utvořila

průběh lidské historie.

Teorie o této předpojatosti

ve více než 400 studiích

se jmenuje teorie řízení hrozeb

a myšlenka je jednoduchá. Je to jen toto.

Utváříme své pohledy na svět,

tedy příběhy, které si vyprávíme

o světě a našem místě v něm

tak, aby nám pomohly zvládnout

hrůzu ze smrti.

A tyto příběhy o nesmrtelnosti

mají tisíc různých projevů,

ale mám za to, že za touto zřejmou růzností

jsou vlastně jen čtyři základní formy,

které obsahují tyto příběhy o nesmrtelnosti.

A můžeme vidět, že se opakují

během historie, jen s drobnými odchylkami,

které odráží soudobý slovník.

Teď krátce představím tyto čtyři

základní formy příběhu o nesmrtelnosti

a chci vám ukázat,

jakým způsobem jsou převyprávěny jednotlivými kulturami

nebo generacami

s použitím jejich soudobého slovníku.

První příběh je nejjednodušší.

Chceme se vyhnout smrti

a sen, že to bude v tomto těle,

navždy v tomto světě,

je prvním a nejjednodušším druhem příběhu o nesmrtelnosti

a může to znít napoprvé nepravděpodobně,

ale vlastně téměř každá kultura v lidské historii

měla nějaký mýt nebo legendu

o elixíru života nebo fontáně mládí

nebo o něčem, co nám slíbí, že tu budeme

navždy.

Starověký Egypt měl takové mýty,

starověký Babylon, starověká Indie.

V evropské historii je najdeme v práci alchymistů,

a samozřejmě tomu dnes stále věříme,

jen vyprávíme tento příběh slovy

vědy.

Před 100 lety

byly právě objeveny hormony

a lidé doufali, že hormonální léčba

vyléčí stárnutí a nemoci

a dnes vkládáme naše naděje do kmenových buněk,

genetického inženýrství a nanotechnologie.

Ale myšlenka, že věda může vyléčit smrt,

je jen další kapitolou v příběhu

kouzelného elixíru,

příběhu, který je starý jako civilizace sama.

Ale vsázet všechno na myšlenku nalezení elixíru

a věčného života

je riskantní strategií.

Když se ohlédneme do historie

na všechny ty, kteří v minulosti hledali elixír,

mají jednu věc společnou,

všichni jsou mrtví.

Tak potřebujeme záložní plán, a přesně tímto druhem plánu B

je to, co nabízí druhý typ příběhu o nesmrtelnosti

a to je zmrtvýchvstání.

A ten se drží myšlenky, že jsem toto tělo,

jsem tento fyzický organismus.

Přijímá, že budu muset zemřít,

ale přesto říká,

můžu vstát a žít znova.

Jinými slovy, můžu udělat to co Ježíš.

Ježíš zemřel, byl tři dny v hrobě,

a pak vstal a žil znovu.

A myšlenka, že všichni můžeme být vzkříšeni a žít znovu,

je ortodoxní vírou nejen pro křesťany,

ale také pro židy a muslimy.

Ale naše touha věřit tomuto příběhu

je tak hluboce zakořeněna,

že se k ní znovu vracíme

v době vědy

například s myšlenkou kryoniky.

To znamená, že když zemřete,

můžete se nechat zmrazit

a pak, v nějakém okamžiku, až technologie

dostatečně pokročí,

můžete být rozmrazeni a opraveni a oživeni

a tak vzkříšeni.

A tak někteří lidé věří, že všemocný bůh

je znovu vzkříší k životu

a jiní lidé věří, že to udělá všemocný vědec.

Ale pro jiné je celá myšlenka vzkříšení,

vstání z hrobu,

až příliš podobná špatnému zombie filmu.

Tělo je pro ně příliš nepořádné, příliš nespolehlivé,

aby zaručilo věčný život,

a tak vkládají své naděje do třetího,

duchovnějšího příběhu o nesmrtelnosti,

myšlenky, že můžeme opustit své tělo

a žít dál jako duše.

Většina lidí na Zemi

věří, že má duši

a tato myšlenka je ústřední pro mnoho náboženství.

Ale přesto, ve své běžné podobě,

ve své tradiční podobě,

je myšlenka duše stále velmi populární,

nicméně ji znova

objevujeme pro digitální dobu,

například s myšlenkou

že můžete opustit své tělo

tím, že nahrajete svou mysl, svou podstatu

opravdové "vy" na počítač,

a tak budete žít jako avatar v éteru.

Ale samozřejmě jsou skeptici, kteří říkají,

že když se podíváte na důkazy vědy,

hlavně neurovědy,

vyplývá z nich, že vaše mysl,

vaše podstata, opravdové "vy"

hodně závisí na konkrétní části

vašeho těla, a to vašeho mozku.

A takoví skeptici se můžou uklidnit

ve čtvrtém druhu příběhu o nesmrtelnosti,

a tím je odkaz,

myšlenka, že můžete žít dál

skrz ozvěnu, kterou zanecháte na světě,

jako velký řecký válečník Achilles,

který obětoval svůj život v boji u Tróji,

a tak mohl získat nesmrtelnou slávu.

A hon za slávou je teď tak rozšířený

a populární, jako nikdy předtím

a v našem digitálním věku

je ještě snazší ji získat.

Nemusíte být velkým válečníkem jako Achilles

nebo velkým králem nebo hrdinou.

Potřebujete jen internetové připojení a zábavnou kočku. (Smích)

Ale někteří lidé by radši zanechali hmotnější,

biologický odkaz - například děti.

Nebo doufají, že budou žít dál

jako část nějakého většího celku,

národa nebo rodiny nebo kmenu,

jejich genofondu.

Ale opět, jsou skeptici,

kteří pochybují, jestli odkaz

je opravdu nesmrtelností.

Například Woody Allen řekl,

"Nechci dál žít v srdcích svých spoluobčanů.

Chci dál žít ve svém bytě."

Tak to jsou čtyři

základní druhy příběhů o nesmrtelnosti

a jen jsem vám chtěl dát nějakou představu,

jak jsou znovu vyprávěny každou generací,

jen s drobnými odchylkami,

aby zapadly do dobové módy.

A fakt, že se takto znovu objevují,

v tak podobné formě, ale v tak odlišných systémech

podle mě naznačuje,

že bychom měli být skeptičtí k pravdivosti

jakékoliv verze těchto příběhů.

Fakt, že někteří lidé věří,

že všemocný bůh je jednoho dne vzkřísí k novému životu

a jiní věří, že to udělá všemocný vědec

naznačuje, že tomu doopravdy nikdo nevěří

kvůli síle důkazů.

Spíše věříme těmto příběhům,

protože jsme předpojati jim uvěřit

a jsme předpojati jim uvěřit,

protože se tak bojíme smrti.

Takže otázkou je,

jestli jsme odsouzeni vést jediný život, který máme

způsobem, který je utvářen strachem a popíráním,

nebo jestli můžeme překonat tuto předpojatost?

Řecký filozof Epikúros

myslel, že můžeme.

Tvrdil, že strach ze smrti je přirozený,

ale ne racionální.

"Smrt" řekl, " není pro nás ničím,

protože když jsme tady, není tu smrt

a když je tady smrt, jsme pryč."

Toto se často cituje, ale je to obtížné

opravdu uchopit, opravdu přijmout za vlastní,

protože přesně tato myšlenka, že jsme pryč,

se tak těžko představuje.

Tak o 2000 let později jiný filozof,

Ludwig Wittgenstein to řekl takto:

"Smrt není životní událostí:

Nežijeme, abychom zažili smrt.

A tak" doplnil,

"v tomto smyslu život nemá konec."

Jako dítě pro mě bylo přirozené

bát se, že mě pohltí nicota,

ale nebylo to racionální,

protože pohlcení nicotou

není něco, co kdokoli z nás

někdy zažije.

Překonání této předpojatosti není jednoduché, protože

strach ze smrti je v nás tak hluboce zakořeněný,

ale když víme, že strach sám není racionální

a když si ukážeme

způsoby, jak nás nevědomě ovlivńuje,

pak se můžeme aspoň začít

pokoušet zmenšit vliv, který má

na naše životy.

Myslím si, že je dobré vidět život

jako knihu:

Stejně jako je kniha omezena svou obálkou,

začátkem a koncem,

tak jsou naše životy omezeny narozením a smrtí,

a i když je kniha omezena začátkem a koncem,

může obsahovat daleké země,

exotické postavy, fantastická dobrodružství.

A i když je kniha omezena začátkem a koncem,

její postavy

neznají žádné horizonty.

Znají jen ty chvíle, které tvoří jejich příběh,

i když je kniha zavřená.

A tak se postavy z knihy

nebojí poslední stránky.

Dlouhý John Silver se nebojí,

že dočtete svůj výtisk Ostrova pokladů.

A tak by to mělo být i s námi.

Představte si knihu vašeho života,

její obálku, její začátek a konec a vaše narození a smrt.

Znáte jen chvíle uprostřed,

chvíle, které tvoří váš život.

Nemá smysl se obávat toho,

co je za touto obálkou,

ať už před vaším narozením

nebo po vaší smrti.

A nemusíte si dělat starosti s tím, jak je kniha dlouhá

nebo jestli je to komiks nebo epos.

Jedinou věcí na které záleží je,

že z ní uděláte dobrý příběh.

Děkuji.