Působivá báseň o tom, jaké je to být transsexuálem

„Byl jsem anatomickou záhadou, otázkou bez odpovědi ponechanou“, říká básník a TED Fellow Lee Mokobe v tomto poutavém a poetickém zkoumání identity a proměny. Jedná se o hloubavou reflexi lidských těl a významů do nich vlitých.

Poprvé pronesl jsem modlitbu
v katedrále se skleněnými vitrážemi.

Kongregace už povstala
a já ještě dlouho v kleče setrvával,

ruce ve svěcené vodě smočil jsem
a na hrudi vyznačil kříž.

S tělíčkem jak otazník shrbeným
přes dřevěnou lavici,

žádal jsem Ježíše, ať dá mě do pořádku.

A když neodpovídal,
přátelil jsem se s mlčením,

v naději, že hřích můj shoří
a ulehčí mým ústům,

že jako cukr na jazyku rozplyne se,
avšak jak pachuť doznívala hanba.

Ve snaze navrátit mne k bohabojnosti
vyprávěla mi má matka, jaký zázrak jsem.

Říkala, že být mohu čímkoliv,
čím budu chtít.

Usmyslil jsem si chlapcem být.
Bylo to rozkošné.

Kšilt dozadu a bezzubý úsměv,
kredit ulice dík odřeným kolenům

a s tím, kam dospět jsem chtěl,
hrál jsem si na schovávanou.

To jsem byl já, vítěz ve hře,
již ostatní děti hrát nemohly,

byl jsem anatomickou záhadou,
otázkou bez odpovědi ponechanou,

balancující mezi trapným klukem
a dívkou kajícnou

a s 12. rokem tu fázi chlapeckou
už za roztomilou neměli.

Nostalgickým tetám chyběl pohled
na má kolena v záhybech sukní,

připomínaly mi, že s takovou
si domů manžela nepřivedu nikdy,

že pro heterosexuální manželství
tu jsem a rození dětí

a já polykal jejich urážky a pomluvy.

Ovšem, zůstával jsem kostlivcem ve skříni.

Bez mého svolení mě z ní vytáhly
děti z naší školy.

Volaly na mě jménem,
ke kterému jsem se neznal,

„lesbo“ mi říkaly, ale já klukem byl jsem
víc než dívkou, víc Kenem než Barbie.

Mé tělo se mi ani za nic neprotivilo,
mám ho prostě rád a nechávám to být.

Starám se o něj jako by dům to byl

a když se dům váš rozpadá,
tak se nevystěhujete,

ale natolik jej zútulníte,
aby pojal všechno, co ve vás je,

a natolik jej zkrášlíte,
abyste hosty pozvat mohli

a podlahy vyspravíte,
aby se na nich dalo stát.

Má matka bojí se, že je mé jméno
s upadajícím světem spjaté.

Ohlasy počítá, jež Mya Hall, Lelah Alcorn,
Blake Brockington po sobě zanechali.

Bojí se, že bez hlesu zemřu,

že převtělím se v konverzaci typu
„jaká hanba“ na zastávce autobusu.

Prohlašuje, že změnil jsem se v mauzoleum,
že chodící jsem rakev.

Z mojí identity titulky
v novinách atrakci udělaly,

všichni o Bruce Jennerovi jen mluví,
zatímco krutost žití v jeho těle

stala se hvězdičkou pod čarou
na koncích stránek o rovnocennosti.

Nikdo nás nikdy jako lidi nebral,

protože jsme duchové
spíš než z masa a kostí,

protože se lidé bojí,
že projev mého pohlaví je podvodem,

že existuje jen pro zvrácenost
vábící je proti jejich vůli,

že jejich oči a ruce
na mém těle hodovat mohou

a až se mého teploušství nasytí,
vyzvrací vše, co jim po chuti není.

Do skříně zpátky strčí mě,
mezi ostatní kostlivce pověsí,

budu tou nejlepší atrakcí.

Vidíte, jak snadné je
do hrobu lidi dostat,

zkomolit jejich jména na náhrobcích.

A lidi se stále diví,
že chlapci na střední zkazí se,

že ze školních chodeb se klidí,

bojí se, že ve vteřině
stanou se dalším hashtagem,

že diskuze ve třídě
v soudný den promění se

a že spíš než rodič, další auto
transsexuální dítě v náručí sevře.

Říkám si, jak dlouho ještě potrvá,

než přestaneme čítat z deníků
o sebevražedných sklonech transsexuálů,

než pochopíme,
že naše těla jsou poučením o hříchu,

dávno před tím,
než se je milovat naučíme.

Jako by Bůh šetřil
vším dechem a milosrdenstvím,

když krev má nebyla vínem,
jež Ježíšovy nohy omývalo.

Modlitby mi v hrdle váznou.

Snad v pořádku jsem konečně,

snad mi to prostě jedno je,

snad Bůh mé modlitby konečně vyslyšel.

Děkuji.

(potlesk)