Nakresli svůj život - Markiplier

Ahoj všichni,tady je Markiplier a MOC vám děkuju za to že to se mnou táhnete už přes 1000 videjí.

Je těžké si jen představit jak jsme se k tomu dopracovali, chtěl jsem proto udělat něco opravdu speciálního po dosažení 1000 odběratelů

Tedy vlastně ne 1000 odběratelů ale 1000 videjí.A myslím si že tohle video vám dobře vysvětlí jak jsem se dopracoval z bodu A do bodu B

A jak jste se vy zasloužili o změnu v mém životě.Tyto věci jsou pro mě velmi důležité protože podle nich jsem se stal tím kým jsem.

A opravdu si vážím toho že tu se mnou stále jste.

Takže,JDEM NA TO!

Narodil jsem se na ostrově uprostřed pacifiku nazvaném O'ahu ,což je třetí největší ostrov na Hawaii

A je i domovem pro město Honolulu ,kde jsem se narodil na vojenské základně.

Můj otec měl kariéru v armádě a vydržel tam 23 let než odešel

Vypadá to ,že když měl zastávku v Koreji ,potkal moji mámu.Prý docela obyčejný příběh.

Ale výsledek jejich setkání jsem byl já.Krásné dítě.

Které....no možná tady není úplně krásné ale moje umělecké schopnosti trochu pokulhávají

Každopádně,přes tohle všechno jsem se narodil a narodil jsem se úžasný.A svalnatý

Byl jsem obří dítě,což mi máma čas od času připomíná.

Vážil jsem 10 liber a 3 gramy a proto mě pojmenovali Mark.

Samý sval a šlacha.NEPOCHYBUJTE O MĚ!

Brzy po tom co jsem se narodil odešel můj otec od armády, aby pracoval rozvrhový umělec pro nějakou knihárenskou společnost.

Ale tak ,či tak jsme ze všech míst skončili v Ohiu - Cincinnati

Nejsem si jistý proč,nemyslím si že tu máme nějakou rodinu.

No,každopádně jsme se nastěhovali do tohoto skvělého domu s obrovskou zahradou

která vedla do úžasného lesa kde jsme já a můj

bratr trávili většinu našeho času.Pokud jsme zrovna nebyli na počítači

tak jsme si hráli v lese,v zátoce,lovili jsme pulce,uřezávali révy a houpali se na nich.

Tím chci říct že ten les nás doopravdy spojil a to je jedna z věcí která mi nejvíc schází

u toho domu,ale pokud jsme nebyli v lese hráli jsme na tom kouzelném zařízení

nazvaném počítač ,se kterým nás táta seznámil už v útlém věku

Ale vážně,tahle věcička mě tehdy fascinovala protože

jsem si nedokázal představit život bez ní.

Táta mi vyprávěl příběhy o starých počítačích které zabíraly celé místnosti

ale já byl vykulený z toho ze všeho co to umělo.

Tehdy jsem ani ještě nevěděl o internetu.

Na tom počítači bylo pár her ale ten opravdový požitek

z hraní přišel až se Super Nintendem které dostal můj bratr na Vánoce

Tahle věc je důvodem proč jsme si dnes s bratrem tak blízcí

protože jsme na ní hráli nespočet her.Ten nalevo je můj brácha.

Jmenuje se Tom a napravo jsem já,což jste určitě poznali protože jsem úžasnější ale

je to v skvělý chlapík a nemyslím si že bych byl tím kým jsem dnes nebýt něj.

Bohužel,nebylo to tehdy všechno růžové.Můj otec a matka se hodně hádali.

A když říkám hodně tak tím myslím že máma se hádala opravdu hodně a otec se musel bránit.

Nebyla št'astná tam kde byla a...nechápali jsme proč ale já s bratrem

jsme se snažili zabavit se video hrami.Znáte to,ignorovat to,pokud to jde

Ale po nějaké době to přestalo fungovat.Bylo to dost nevyhnutelné ale konečně přišel rozvod.

A bylo nám z toho smutno ale víc smutno nám bylo z toho jak se otec

zhroutil.Byli jsme vlastně bez peněz...

Půlka příjmu byla pryč takže jsme přišli o dům a nemoli jsme si dovolit tolik videoher

jako předtím,takže hraní bylo o dost míň ale alespoň

nám zůstal počítač a to je to co zažehlo

moji lásku k počítačům a technologiím.Měl bych taky zmínit

že jsem byl pěkně tupé dítě.Měli jsme s bráchou soutěž

při které jsme se snažil z co největší výšky seskočit schody

a dopadnout na polštář pod nimi.

Měl jsem našlápnuto k vítězství ale nakonec jsem si rozbil hlavu o

spodní schod.Tohle bude dávat větší smysl pozděj,ale jak už jsem zmínil

byl jsem tupé dítě.Když jsme se odstěhovali z domu

nemohl jsem nadále chodit na soukromou školu kterou jsem navštěvoval

což mě vůbec nevadilo protože mě to nějak nezajímalo

ale to je všechno co vím.Nechápal jsem ani k čemu jsou skříňky když jsem nastoupil do nové školy.

Prostě pro mě bylo všechno úplně cizí a

nemohl jsem tomu uniknout...nechodil jsem už ani do lesa a ztratil jsem

prakticky všechny mé přátele takže jsem musel začít nanovo.

Byly to pro mě dost temné časy protože jsem neměl ponětí co dělám.

Přesto jsem si našel nějaké nové přátele ale udělal

jsem další blbost a zkoušel jsem soutěž typu "Jak daleko dovedu

odskočit od žebřiny" ...měl jsem náběh na vítězství

ale nakonec jsem sletěl na zem a zlomil si ruku

jakože opravdu hodně špatně,obě kosti a všude něco teklo

ALE je vlastně dobře že se to stalo (tohle je můj brácha v šoku)

Bylo to dobře protože díky tomu jsem našel další

přátele a ted' se možná ptáte..."A jak se to stalo"?

No bylo to nějak takhle.Měl jsem sádru na ruce

a nemohl jsem si ani ostrouhat tužku.A tenhle

skvělý chlápek jménem Drew se rozhodl

že mě pomůže.A Drew je vysoký zrzek ale byl to v pohodě chlapík.

Taky jsem se skrz něj dostal více do kapely.Což vedlo

k nalezení pár dalších nových přátel.A kde jsem ho rozsekal

svou skvělou hrou na trumpetu.Hučá!

Po delším čase co můj táta randil chodil randit našel

někoho na kom jsme se všichni shodli že je pravděpodobně

ta nejfajnovější osoba kterou jsme kdy potkali.Jmenovala se Dee.

Já ji bral hlavně proto ,že nám koupila Playstation 2

a byl jsem tehdy dost nadšený,ale taky dokázala

něco co jsme ani my tehdy nedokázali.Vrátila

tátovi radost do života.A to byla ta nejdůležitější věc kterou

mohl kdokoliv udělat.A od té doby pro mě byla střední škola

brnkačka.Proplouval jsem ročníky

znáte to,dařilo se...vzorný student.Našel jsem spoustu

skvělých přátel jak v kapele tak mimo ni.Dostal jsem se i k pár

skvělým hrám.Měl jsem radost z toho co se mě povedlo v Half-Life 2

Měl jsem pár holek tu a tam,znáte to

A to je vždycky zábava když jste ještě -náctiletí a

poprvé zakoušíte krásy vztahů a všeho

co s tím souvisí.To bylo vážně fajn.Všeho všudy to

v tu dobu vypadalo o dost lépe než když jsme prakticky nic neměli

a neměli jsme hry,takže jsme nebyli úplně št'astní

a jen jsme proplouvali životem.Věci se dařily dokud jsem nenastoupil

na vysokou školu.Těšil jsem se že budu konečně moct

osamostatnit.Ale pak přišel můj táta

se špatnou zprávou.Položil přede mě papír a jen

mě nechal číst bez toho aby cokoliv řekl,a já byl dost

chytré dítě takže jsem všemu co tam bylo rozuměl,všechno to

techno,mambo,džambo ale ta hlavní věc byla že tam

bylo velkým písmem napsáno RAKOVINA,respektive hodně zlý druh

rakoviny.Takže to pro mě tehdy bylo dost těžké protože

jsem ztratil přehled o tom co dělám.Všechno mě předtím přišlo

vcelku jasné ale v tu chvíli mě všechno

tak nějak unikalo.Myslel jsem si že vím přesně co

chci dělat,což bylo tvořit videohry.Chtěl jsem to dělat

a můj otec s tím nesouhlasil,ale myslel sem si že to

bude to co budu dělat.Začal jsem si uvědomovat že

hry možná nebudou to pravé takže jsem to odložil stranou

a zaměřil se na inženýrství.Původně jsem se zabýval

stavebnictvím ale přesunul jsem se do bio.lékařského inženýrství

protože měli zdravotnický školní program ale to

taky nevyšlo.Nebylo to nic pro mě takže jsem se přehoupl zpět

k inženýrství.Pak jsem si řekl "Hej ,jestli chci dělat

to co chci,bude se to týkat her" A nedokázal jsem

se rozhodnout kam se dál v životě vydat.Byl jsem jakoby na

křižovatce a byl jsem frustrovaný

Poté,o rok pozděj,jsme byli všichni na léto doma a otcova

rakovina se o dost zhoršila a už nebyl sám sebou

Ale jednoho rána nás všechny vzbudila naše

nevlastní matka Dee,která křičela a my se běželi podívat dolů

na otce a ten umíral.Poslední slova která mi řekla

byla: "Moc vás miluju" a držel jsem jeho roku když žemřel.

Poté co zemřel můj otec ,byl jsem ještě více zmatený než předtím

Protože jsem byl už tak daleko v inženýrství že jsem si myslel

že už není cesty zpět a byl jsem zaseklý v otupujících

pomocných pracech které spočívaly v tom že jsem seděl 8 hodin denně u PC

přičemž prací jsem strávil asi 2 hodiny a to bylo vše.

Bylo to strašné a nechtěl jsem to dělat po

zbytek svého života.A neměl jsem čas ani na hry.Nebylo pro mě

úniku.Neměl jsem ponětí co budu dělat takže jsem tak nějak

pár let jen přežíval.Randil jsem s holkama ale

pak jsem potkal jednu kterou jsem si docela oblíbil a

byla skvělá a milá...jmenuje se Barbara

Tak ji budem prozatím nazývat.Bude se jmenovat

Barbara s C.Každopádně jsem ji šel ukázat mámě

se kterou jsem žil protože potom co zemřel otec jsem neměl

vlastní bydlení a nebyla mi schválena což mě naštvalo.

Byla takové docela zmatená.Byl jsem hodně naštvaný protože

máma jednou tak vypěnila že mě vyhodila z domu.

Je za tím trochu víc ale tak se to nějak zhruba událo

Takže já jsem se naštval ,ona se naštvala a já odešel

a zajistil si vlastní byt protože jsem tehdy měl práci

...tu mizernou pomocnou práci ale pořád to byla práce.Naneštěstí

poté co jsem měl své nové bydlení,mi šéf oznámil - tři dny před

tím než jsem měl nastoupit do nového čtvrtletí-že už

jsem chodit nemusel.Což mě naštvalo ještě víc ale

šéfa jsem neseřval,profesionalita a tak dále.Ale v konečném

důsledku mě začaly docháze peníze a moje přítelkyně mě

nepomáhala a poté se na mě naštvala protože jsem

byl neschopný ,nebo tak nějak...už si moc nevybavuju

proč byla naštvaná,byla naštvaná často,ale tohle nakonec

způsobilo rozkol ve vztahu a začínal mě dostávat

stres.Byl jsem smutnější a smutnější než předtím a

už jsem nemohl být nadále ve vztahu.Po rozchodu

jsem byl zaseklý ve svém bytě a nevěděl jsem

co budu dělat.A ještě tu byla ta podezřelá bolest v boku

ze které se vyklubala příšerná bolest v boku.A tahle

příšerná bolest mě nějakou dobu sužovala než jsem se jednoho dne vzbudil

v takové bolesti že jsem musel do nemocnice.Takže jsem

dorazil do nemocnice kde mě řekli že mé slepé střevo bylo

o velikosti plážového míče a muselo hned ven.

Také mě řekli že mám nádor velikosti pěsti v nadledvině

a ten musel taky ven,ale pozděj.Tohle pro mě byla

dost šokující novinka a k tomu všemu co se

přihodilo jsem byl už tak dost vystresovaný,ale

nějak jsem se tím probil.Naštěstí sem se

usmířil s mámou a i moje nevlastní máma tu pro

mě pořád byla.Operace proběhly v pořádku a zotavoval

jsem se v nemocnici asi dva týdny a měl jsem dost času

abych přemýšlel co jsem udělal.A čím jsem víc přemýšlel

tím víc jsem byl frustrovaný.Vypadalo to že všechno

v mém životě bylo kompletně mimo mou kontrolu a neměl jsem

na vybranou.Tak jsem si řekl že už stačilo a

že budu dělat to co dělat chci.Byl jsem ale pořád zaseklý

v nemocnici takže jsem byl den ode dne naštvanější.GRRR! Když jsem konečně

vypadnul z nemocnice ,rozhodl jsem se že budu dělat

něco vlastního a rozhodl jsem se pro vytváření

komediálních skečí.Použil jsem peníze z vrácené daně

na koupi nové kamery.Nakonec jsem toho s ní v ten moment

moc nestihl udělat.Zaměřil jsem se na pár věcí

před tím než s tím začnu.Zlepšil jsem si známky v inženýrství,

rozhodl jsem se věnovat hrát které jsem chtěl

hrát a nakonec jsem se rozhodl že si stvořím svou

vlastní identitu na internetu,respektive na YouTube

Kde jsem byl schopen založit kanál který mě dělá radost.

Ani mě nějak neštvalo že jsem zpočátku neměl moc odběratelů

protože i pro těch pár lidí co mě sledovalo jsem

dělal maximum aby se bavili.

Ale jak jsem hrál dál,všechno jako vybouchlo.

Počet odběratelů se šíleně zvýšil a ted' mám víc odběratelů

a už pomalu nevím co s nimi.Jsem rád že někdo sleduje má videa

A to je to co opravdu změnilo můj život.Toto se stalo velmi

nedávno.Předtím jsem neměl kontrolu nad ničím.

A ted' můžu konečně dělat to co miluju.Takže,děkuji vám všem

Upřímně.Za všechno co je ted'v mém životě vděčím vaší

podpoře kterou jste mi dali.Předtím jsem byl ztracený.Předtím jsem neměl účel.

Ale ted' můžeme změnit svět,dělat dobro,vybírat

peníze na charitu,dělat prostě vše co můžem pro

lepší svět.A já jsem vděčný že jste se rozhodli že

jsem hoden vašeho odeběru.Takže,upřímně

moc děkuju vám všem...za všechno co mám vděčím právě vám.

A jinak bych to nikdy neměl.

Vy všichni jste nejlepší fanoušci na světě.Takže ,ještě jednou,děkuju.

Děkuju moc

A jako vždy se uvidíme v dalším videu,Nazdááár