Síla víry v to, že se můžete zlepšit

Carol Dweck zkoumá "nastavení pro růst" – myšlenku, že můžeme zvětšovat schopnost mozku učit se a řešit problémy. Ve své přednášce popisuje dva způsoby uvažování o problému, které je těžký k vyřešení. Nejsi dost chytrý na jeho vyřešení... nebo jsi ho prostě JEŠTĚ nevyřešil? Skvělý úvod do této důležité oblasti.

Síla slova "zatím".

Slyšela jsem o střední škole v Chicagu,

kde studenti musí projít určitým
počtem předmětů k maturitě,

a když nějaký předmět neudělali,
dostali známku "zatím ne."

Já si pomyslela – to je skvělé,

protože když dostanete nedostatečnou,
pomyslíte si: za nic nestojím.

Když dostanete "Zatím ne"

tak pochopíte, že jste
někde na křivce učení.

Dává vám to výhled do budoucna.

"Zatím ne" mi taky poskytlo vhled
do kritického bodu na počátku mé kariéry

opravdového bodu zvratu.

Chtěla jsem vědět,

jak se děti vyrovnávají
s výzvami a těžkostmi,

takže jsem desetiletým zadala problémy,

které pro ně byly
v jejich věku těžké.

Některé mě až šokovaly pozitivní reakcí.

Říkali věci jako "Miluju výzvy,"

nebo "Doufal jsem, že se poučím".

Chápali, že jejich schopnosti
se mohou rozvíjet.

Měli to, čemu říkám
prorůstová mysl.

Ale jiní studenti to cítili jako
tragédii, katastrofu.

Z pohledu jejich fixního
myšlenkového rámce

byla jejich inteligence podrobena testu
a oni selhali.

Místo aby si ulevili v síle "zatím ne",

byli chyceni v hrůzovládě "teď".

Co udělají dále?

Řeknu vám to.

V jedné studii nám řekli,
že příště budou spíše podvádět

místo aby více studovali,
když se jim test nepovedl.

V jiné studii hledali po neúspěchu

někoho, kdo dopadl hůře než oni,

aby se mohli sami cítit dobře.

Ve studii za studií utíkali od těžkostí.

Vědci měřili elektrickou aktivitu mozku,

když studenti narazí na chybu.

Vlevo vidíte studenty
s fixním nastavením mysli.

Není u nich skoro žádná aktivita.
Utekli od chyby.

Neangažují se.

Ale napravo máte studenty
s růstovým nastavením,

s myšlenkou, že se schopnosti
se mohou rozvíjet.

Zapojují se hluboce.

Jejich mozek skoro hoří "zatím".

Hluboce se zapojují.

Zpracovávají chybu.

Učí se z ní. Opravují ji.

Jak vychováváme naše děti?

Vychováváme je pro "teď" místo "zatím"?

Vychováváme děti
posedlé samými jedničkami?

Vychováváme děti,
které neumí snít velké sny?

Jejich největší cíl je dostat jedničku
nebo uspět v dalším testu?

A nesou si tuto potřebu
stálého potvrzování s sebou

do budoucího života?

Možná ano, protože za mnou
chodí zaměstnavatelé a říkají:

už jsme vychovali generaci pracovníků,
kteří nezvládnou jediný den bez ocenění.

Takže co můžeme dělat?

Jak můžeme postavit most k "zatím"?

Existuje pár věcí, které můžeme udělat.

Ze všeho nejvíc, chvalme moudře,

nechvalme inteligenci nebo talent.

To selhalo.

Už to nedělejme.

Ale vychvalujme proces,

do nějž se děti zapojují:

jejich snahu, jejich strategie,

jejich pozornost, jejich vytrvalost,

jejich pokrok.

Vychvalování postupu

vytváří děti otužilé a vytrvalé.

Existují další cesty,

jak odměňovat "zatím".

Nedávno jsme spojili síly s herními vědci

z University of Washington

k vytvoření nové on-line

matematické hry, která odměňuje "zatím".

V této hře jsou studenti odměňováni

za snahu, strategii a pokrok.

Obvyklá matematická hra

odměňuje správné výsledky
v daném okamžiku,

ale tato hra odměňuje proces.

Objeví se víc snahy,

více strategií,

více angažovanosti po delší dobu,

a více vytrvalosti,

když narazí na opravdu,

opravdu těžké problémy.

Zjišťujeme, že slova "zatím" a "zatím ne",

dávájí dětem větší sebedůvěru,

dávají jim cestu do budoucnosti,

která podněcuje větší vytrvalost.

A skutečně můžeme změnit

studentovo nastavení mysli.

V jedné studii jsme je naučili,

že pokaždé,

když opustí svoji komfortní zónu,

aby se naučili něco nového a obtížného,

neurony v jejich mozcích mohou

vytvořit nová silnější spojení,

a za čas jsou chytřejší.

Koukněte co se stalo
v této studii studentům,

které nenaučili
prorůstovému nastavení mysli.

Měli horší a horší známky

kvůli obtížím se změnou školy.

Ale těm, kteří se to naučili,

se známky radikálně zlepšovaly.

Prokázali jsme toto zlepšení

u tisíců a tisíců dětí,

především u těch zápasících studentů.

Promluvme si o rovnosti.

V naší zemi jsou skupiny studentů,

kteří jsou chronicky podprůměrní,

například děti v zanedbaných čtvrtích,

nebo děti v indiánských rezervacích.

Jejich výsledky jsou slabé
po tak dlouhou dobu,

že to mnoho lidí považuje za nevyhnutelné.

Ale když vzdělávatelé

vytváří třídy ponořené

v prorůstovém nastavení mysli na "zatím",

nastane rovnost.

A tady je pár příkladů.

Za jeden rok třída v mateřské školce

v New Yorkském Harlemu

dosáhla percentilu 95

v národním srovnávacím testu.

Mnoho těchto dětí neumělo držet tužku,

když přišli do školky.

Během jednoho roku,

se žáci čtvrté třídy v Jižním Bronxu,

kteří byli daleko pozadu, stali nejlepší

čtvrtou třídou státu New York

ve státním matematickém testu.

Do roku, až roku a půl, se studenti školy

v indiánské rezervaci

dostali ze dna žebříčku

na špičku v celém obvodě,

a ten obvod

zahrnuje bohaté čtvrti Seattlu.

Takže tyto domorodé děti překonali

děti zaměstnanců Microsoftu.

Stalo se to, protože význam

úsilí a obtížností se změnil.

Předtím v nich námaha a obtížnosti

vyvolávaly pocit, že jsou hloupí,

pocit, že to mají vzdát.

Ale teď námaha a překážky

znamenají chvíli,

kdy jejich neurony vytvářejí nové spoje,

silnější propojení.

V té chvíli se stávají chytřejšími.

Dostala jsem dopis

od třináctiletého kluka.

Psal: "Drahá profesorko Dweck,

vážím si toho, že ve svých textech

vycházíte z poctivého vědeckého výzkumu,

a proto jsem se to rozhodl využít v praxi.

Více se snažím ve škole,

více se snažím v rodině,

i ve vztazích s dětmi ve škole,

a zaznamenal jsem

obrovská zlepšení
ve všech těchto oblastech.

Teď si uvědomuji,

že jsem promrhal většinu svého života.

Nepromrhejme už více životů,

protože jak jednou víme,

že naše schopnosti mohou takto růst,

stává se to základním lidským právem

pro děti, všechny děti:

žít v místech, která vytváří takový růst,

žít v místech naplněných "ještě".

Děkuji.

(Potlesk)