Proč jsou chytré statistiky klíčem k boji se zločinem

Když se Anne Milgram stala v roce 2007 nejvyšší státní zástupkyní pro New Jersey, netrvalo dlouho a uvědomila si několik zarážejících faktů. Její tým nejenže vlastně nevěděl, jaké lidi posílá za mříže, ale neměl k dispozici ani žádnou možnost, jak se ujistit, zda jeho rozhodnutí vedou k větší ochraně veřejnosti. A tak se Anne Milgram pustila do podnětného projektu, který stále ještě pokračuje: snaží se do systému americké trestní justice zavést statistickou analýzu dat.

V roce 2007 jsem se stala nejvyšším
státním zástupcem v New Jersey.

Předtím jsem byla státním zástupcem
v trestních řízeních na Manhattanu

a potom na ministerstvu spravedlnosti.

V roli nejvyššího státního
zástupce se změnil

můj pohled na trestní soudnictví.

Začalo to tím, že jsem si položila
několik základních otázek.

Chtěla jsem pochopit,
jaké lidi vlastně zatýkáme,

obžalováváme

a nakonec posíláme za mříže
našich věznic.

Chtěla jsem se také ujistit,
zda naše rozsudky přispívají

k větší ochraně veřejnosti.

Jenže takové informace nebyly k mání.

Velké úřady zabývající se trestním
právem, jako byl ten můj,

si obvykle nevedou záznamy
o tom nejdůležitějším.

Asi měsíc mě to hrozně frustrovalo.

Pak jsem nakráčela do místnosti
plné detektivů,

kteří měli hromady složek.

A ti detektivové si dělali
poznámky k jednotlivým případům.

Procházeli všechny případy
za posledních pět let,

aby z nich vytáhli informace,
o které mi šlo.

Výsledky, kterých jsme se nakonec
dobrali, nebyly dobré.

Ukázalo se, že se až příliš soustředíme

na malé, lokální případy
drogové kriminality.

A pak jsem jednou strávila den
na policejním oddělení

v Camdenu v New Jersey.

Camden byl tehdy jedno
z nejnebezpečnější měst v Americe.

Proto jsem to policejní
oddělení měla na starost.

Přišla jsem tam na celodenní návštěvu.

Zavedli mě ke služebně starším policistům.

Všichni se usilovně snažili
snížit v Camdenu kriminalitu.

A zatímco jsem s nimi probírala,
jak snížit kriminalitu,

všimla jsem si, že si řada
policistů cosi píše

na nalepovací žluté papírky,
které pak lepili na tabuli.

Pak říkali, že tu nedávno měli
vloupačku a přestřelku

ale ani v jednom případě
nemají žádné podezřelé.

Neměli systém vyhodnocování dat.
Vlastně se zločinem bojovali

s pomocí žlutých lístečků.

A tak jsem si uvědomila,
jak moc selháváme.

Nevěděli jsme nic o lidech
v našem trestním systému.

Neměli jsme žádná podstatná data.

Neměli jsme systém sdílení dat
ani analytické nástroje,

abychom účinněji snižovali kriminalitu.

A tak jsem se poprvé zamyslela,
na základě čeho se rozhodujeme.

Jako okresní i federální státní zástupkyně

jsem si vždy nastudovala případ

a tak nějak dala na svoje
instinkty a zkušenosti.

Jako nejvyšší státní zástupce
jsem získala celkový pohled.

A ke svému údivu jsem zjistila,
že úplně stejně to funguje všude:

od policejních oddělení
přes státní zástupce

až po soudy a věznice.

A záhy jsem pochopila,
že to naší práci škodí.

Takže jsem na to chtěla jít jinak

a učinit součástí naší práce
důsledný rozbor statistických dat.

Chtěla jsem to udělat jako v baseballu.

Možná jste slyšeli, jak si baseballový
tým z Oaklandu začal

vybírat hráče na základě chytře
zvolených statistických ukazatelů.

Dříve to dělali lovci talentů,
kteří sledovali, jak hráči hrají,

a pak je vybírali na základě
svých instinktů a zkušeností.

Oakland však místo toho použil
komplexní statistickou analýzu,

a dokázal si tak vybrat hráče,
díky nimž vyhrával.

A stejná metoda zabrala i v New Jersey.

Camden už nebyl na vrcholu žebříčku
nejnebezpečnějších měst.

Počet vražd jsme snížili o 41 %,

což znamenalo záchranu 37 životů.

A celkovou kriminalitu
jsme snížili o 26 %.

Trestní stíhání začalo probíhat jinak.

Prioritou už nebyla drobná,
lokální drogová kriminalita,

ale případy s celostátním dopadem,

týkající se nejnebezpečnějších delikventů.

Stíhali jsme pouliční gangy,

obchod se zbraněmi a narkotiky,
korupci v politice.

A to vše je nesmírně důležité,

protože nejdůležitější úlohou vlády

je zajistit ochranu veřejnosti.

Bez toho se nelze vzdělávat,

pečovat o zdraví

a vést život tak, jak bychom chtěli.

V současnosti se soudnictví v naší zemi
potýká s vážnými problémy.

Každý rok provedeme
12 milionů zatčení.

Drtivá většina z nich, 70-80 %,
je za drobné trestné činy a přestupky.

Za násilnou činnost je
ani ne 5 % všech zatčení.

Nápravný systém nás však ročně stojí
75 miliard. Ne milionů, ale miliard.

Za mřížemi u nás momentálně
sedí 2,3 milionů lidí.

A máme před sebou mimořádnou výzvu,

protože dvě třetiny z těch lidí,
kteří jsou za mřížemi,

teprve čeká na proces.

Nebyli usvědčeni; jen čekají na soud.

A 67 % z nich se do vězení zase vrátí.

Patříme mezi země s největší recidivou.

Skoro 7 z 10 propuštěných
je znovu zatčeno a ocitá se

v bludném kruhu zločinu a věznění.

Když jsem přešla k Arnold Foundation,

tak jsem se k těmto problémům vrátila.

Uvažovala jsem, jak jsme
s pomocí dat a jejich analýzy

změnili systém
trestní justice v New Jersey.

Při pohledu na trestní justici
v dnešním USA

mám úplně stejné pocity
jako kdysi v New Jersey.

Musíme na to prostě jít lépe.
A já vím, že na to máme.

Zaměřila jsem se na to,
jak s pomocí dat a analytiky

lépe rozhodovat v případech
klíčových pro ochranu veřejnosti.

Jde například o rozhodnutí,

zda ten, kdo byl zatčen,

představuje společenskou hrozbu
a měl by být uvězněn,

nebo zda je neškodný
a měl by být propuštěn.

Právě okolo toho se točí
celá kriminální justice.

Má to vliv na všechno.

Na to, zda je zatčený odsouzen
nebo se musí jít léčit.

Na to, zda klesá zločinnost a násilí.

Mluvím teď neustále se soudci
z celé Ameriky a všichni tvrdí totéž:

nebezpečné lidi prý posílají za mříže
a neškodné lidi pouští ven.

Jsou o tom upřímně přesvědčeni.

Ale když se podíváme na data,
která soudci mimochodem nemají,

tak se najednou znovu a znovu ukazuje,
že skutečnost je jiná.

Za mřížemi jsou drobní zlodějíčci,

kteří tvoří až 50 % všech lidí

vedených v trestní evidenci.

Třeba Leslie Chew, muž z Texasu,

který v zimě ukradl čtyři přikrývky.

Byl zatčen a kauci

ve výši 3.500 dolarů

si nemohl dovolit zaplatit.

Než se dostal k soudu,
strávil ve vazbě 8 měsíců.

Daňové poplatníky to vyšlo
na víc než 9.000 dolarů.

Jenže stejně špatně si vedeme

i na druhé straně spektra.

Co se týče nejvíc nebezpečných delikventů,

lidí, u kterých nejvíc hrozí
po propuštění recidiva,

asi 50 % z nich bývá
celostátně propouštěno.

A děje se to kvůli tomu,
na základě čeho se rozhodujeme.

Soudci jistě vyhodnocují rizika
s těmi nejlepšími úmysly,

ale rozhodují se subjektivně.

Stejně jako lovci talentů v baseballu

vycházejí při své činnosti
z instinktů a zkušenosti.

Jejich rozhodnutí jsou subjektivní,
a subjektivita, jak víme,

často může vést k omylu.

A proto potřebujeme kvalitní
data a metody zpracování.

Začala jsem tedy hledat nástroj,
který by soudcům umožnil

na základě kvalitních dat vědecky
a objektivně vyhodnocovat rizika

plynoucí z propuštění zatčených osob.

Zjistila jsem, že se po celé zemi
takový typ nástroje používá

jen asi v 5 až 10 %
amerických jurisdikcí.

A při bližším pohledu mi
hned došlo proč.

Jejich správa přišla na neskutečné peníze,

byly časově náročné

a použitelné jen pro jurisdikci,
kde byly vytvořeny.

V podstatě je nešlo rozšířit

nebo přenést jinam.

A tak jsem sestavila tým brilantních
odborníků na data,

výzkumníků a statistiků,
aby vytvořili univerzální nástroj,

s nímž by kterýkoliv soudce v USA

mohl objektivně a vědecky
stanovovat rizikovost.

Shromáždili jsme kvůli tomu 1,5 milionů
případů z celých Spojených států,

od měst přes okresy

a jednotlivé státy

až po federální obvody.

Těch 1,5 milionů případů

je dnes v USA největší soubor
dat o předsoudních procedurách.

Přišli jsme díky nim na to,

že míru rizika lze posoudit s pomocí

více než 900 rizikových faktorů.

Nejvíc o riziku vždy prozradilo
9 konkrétních faktorů,

které se objevovaly v případech
po celé zemi.

A tak jsme vytvořili univerzální nástroj.

Vypadá nějak takhle.

Je třeba do něj zadat určité informace,

ale jinak je neuvěřitelně jednoduchý

a intuitivní.

Hodnotí například předchozí trestnou
činnost obžalovaného,

jestli už byl ve vězení,

jestli má historii násilného jednání,

jestli se někdy vyhýbal soudu.

A můžeme takto odhadovat tři věci.

Zaprvé, zda dotyčný po propuštění
znovu spáchá trestný čin.

Zadruhé, a to je opravdu důležité
a bezprecedentní,

můžeme odhadnout, zda se dotyčný
po propuštění nedopustí násilí.

Podle soudců, s nimiž mluvím,
je to to nejdůležitější.

A zatřetí můžeme odhadnout,
zda se dotyčný nepokusí vyhýbat soudu.

Nástroj může používat
kterýkoliv soudce v USA,

protože je postaven
na univerzálním souboru dat.

Když si soudce nástroj spustí,

zobrazí se takovýto souhrn.

Nahoře je
"Hodnocení nové trestné činnosti",

nejvyšší hodnota je 6.

Uprostřed je "Zvýšené riziko násilí".

To nám říká, že daná osoba
je náchylnější k násilí

a soudce by to měl pečlivě zvážit.

Dole je "Hodnocení rizika nedostavení",

což je pravděpodobnost,

že se člověk nedostaví k soudu.

Teď ale musím něco důležitého upřesnit.

Mým cílem není z procesu rozhodování

vyloučit instinktivní pocity

a zkušenosti soudců.

To ne.

Skutečným problémem

a příčinou neskutečných systémových chyb,

kdy za mřížemi končí drobní,
nikoho neohrožující zlodějíčci,

zatímco skutečně nebezpečné
zločince pouštíme,

je to, že neumíme objektivně
posuzovat rizikovost.

Ale relevantně vyhodnocená data
by se měla propojit

s instinkty a zkušenostmi soudců,
a umožnit jim lépe se rozhodovat.

1. července byl náš nástroj
spuštěn v Kentucky,

a brzy bude spuštěn i v řadě
dalších jurisdikcí.

Naším cílem je, aby do 5 let měl
každý soudce v USA

tento nástroj k dispozici.

Teď pracujeme na nástrojích
pro státní zástupce a policisty.

Chceme, aby systém používaný
v Americe už 50 let

a založený na instinktech a zkušenostech

získal nový základ v podobě
dat a jejich rozboru.

Čeká nás ještě kupa práce.
Musíme měnit zažité principy.

Ale dobrá zpráva je,
že víme, že to funguje.

Stejné metody dělají Google Googlem

a pomáhají baseballovým týmům

vyhrávat zápasy.

A dobrá zpráva je,

že týmiž metodami lze transformovat

americkou trestní justici.

V našich městech bude bezpečněji,

snížíme náklady na provoz věznic

a učiníme náš systém férovější

a spravedlivější.

Někteří tomu říkají kouzla s daty.

Já tomu říkám efektivní trestní justice.

Děkuji vám.

(potlesk)