Moje cesta po nejvíce bělošských městech Ameriky

Zatímco se Amerika stává více a více multikulturní, Rich Benjamin si všiml určitého fenomenu: Některé komunity se ve skutečnosti stávaly méně rozmanité. Takže vytáhl mapu, našel ta nejvíce bělošská města v USA - a nastěhoval se do nich. V této vtipné, upřímné, lidské přednášce sdílí, co se naučil jako černý muž ve Whitopii.

Představte si místo, kde sousedé
zdraví vaše děti jménem;

místo se skvělými vyhlídkami;

místo, kde ujedete jen 20 minut

a můžete vyplout s plachetnicí na vodu.

Je to lákavé místo, že ano?

Nežiji tam.

(Smích)

Ale cestoval jsem 27 tisíc mil

po dobu 2 let, do těch nejrychleji
rostoucích a nejbělejších krajů Ameriky.

Co je to Whitopie?

Já definuji Whitopii podle třech kritérií:

Zaprvé, Whitopie vykázala alespoň
6% nárůst populace od roku 2000.

Zadruhé, valná většina tohoto nárůstu
jsou migranti bílého původu.

A zatřetí, Whitopie
má nevýslovný šarm,

příjemný vzhled a dojem,

takové "je ne sais quoi".

(Smich)

Abych se dozvěděl,
jak a proč Whitopie klapou,

ponořil jsem se po dobu několika měsíců
postupně do tří z nich:

první, St. George, Utah;

druhá, Coeur d'Alene, Idaho;

a třetí, Forsyth County, Georgia.

První zastávka, St. George --
krásné město červeno-skalických krajin.

V 50. letech 19 století vyslal Birgham
Young rodiny do St. George,

aby zde pěstovaly bavlnu díky
zdejšímu horkému, vyschlému klimatu.

A tak mu říkali Dixie Utahu,
a to jméno se udrželo do dnešních dnů.

Zacházel jsem se svým časem
v každé Whitopii jako antropolog.

Dělal jsem si detailní tabulky všech
makléřů v těch komunitách;

s kým jsem se musel setkat;
kde jsem musel být;

a s chutí jsem jsem se vrhl
do těchto komunit.

Chodil jsem na územní schůze,

chodil jsem do klubů demokratů
a klubů republikánů.

Chodil jsem na večery pokeru.

V St. George jsem si
pronajal dům v Entradě,

jedné z předních komunit
města opatřených bránou.

Nebyly zde pro mě žádné
Motely 6 ani Howardi Johnsoni.

Žil jsem ve Whitopii ne jako
návštěvník, ale jako usedlík.

Pronajal jsem si tento dům přes telefon.

(Smích)

(Potlesk)

Golf je perfektní
svůdný symbol Whitopie.

Když jsem se vydal na svoji cestu,

sotva jsem kdy držel golfovou hůl.

Než jsem odjel, už jsem hrál
golf nejméně třikrát do týdne.

(Smích)

Golf pomáhá lidem sbližovat se.

Jedny z těch nejlepších rozhovorů na mé
cestě se odehrály na golfových hřištích.

Například, jeden spekulant mě pozval
na golf do svého soukromého klubu,

který neměl žádné příslušníky menšin.

Také jsem chodil rybařit.

(Smích)

Protože jsem nikdy předtím nerybařil,
tenhle chlapík mě musel naučit,

jak nahazovat a jakou použít návnadu.

Také jsem každý víkend hrál poker.

Byl to Texas Hold 'em s $10 buy-in.

Moji pokeroví spoluhráči mohli
blafovat o rukách, které si nalízali,

ale neblafovali o svých
sociálních přesvědčeních.

Jedny z těch nejsyrovějších,
nejdrsnějších konverzací, co jsem měl

během své cesty, byly u stolu pokeru.

Jsem zapálený bavič.

Miluji vaření; pořádal jsem
spoustu banketů, a na oplátku

mě lidé zvali na své bankety,

a na své grilovačky,
a na své bazénové párty,

a na své narozeninové oslavy.

Ale ne všechno to byla zábava.

Imigrace se ukázala jako
velký problém v této Whitopii.

St. Georgovská občanská rada
na ilegální imigraci

pořádala pravidelné a aktivní protesty
proti imigraci,

takže co jsem si z této Whitopie odnesl
je, jak moc žhavá debata se vyvine.

Byl to náhled v reálném čase,
takže se vyvinula.

Další zastávka; Almost Heaven,
chatka, kterou jsem si pronajal

v Coeur d'Alene, v krásném
výběžku severního Idaho.

Pronajal jsem si pro sebe
toto místo taky po telefonu.

(Smích)

Kniha "1000 míst, která musíte vidět
než zemřete" uvádí Coeur d'Alene --

přenádherné místo, ráj pro lovce,
loďkaře a rybáře.

Mé rozvíjecí se golfové dovednosti
mi v Coeur d'Alene přišly vhod.

Hrál jsem s vysloužilými poldy z LAPD.

Roku 1993, okolo 11 000 rodin a policistů

uteklo z Los Angeles
po rasových nepokojích

do severního Idaha a zde vybudovalo
utečeneckou komunitu.

Když vezmeme v potaz
konzervatismus těchto policistů,

tak není žádným překvapením, že severní
Idaho má silně zakořeněnou kulturu zbraní.

Dokonce se říká, že v severním Idahu je
víc dealerů zbraní než čerpacích stanic.

Takže, co musí nový usedlík
udělat, aby zapadl?

Zašel jsem si na střelnici.

Když jsem si půjčil zbraň,
pán za pultem

byl velice milý a laskavý,

až do chvíle, kdy jsem mu ukázal
svůj New Yorkský řidičský průkaz.

Pak znervózněl.

Neměl jsem tak špatnou mušku,
než jakou jsem si myslel, že mám.

Co jsem poznal v severním Idaho,
je ten zvláštní typ paranoii,

který může pronikat komunitou,
když je okolo tolik poldů a zbraní.

V severním Idaho, v mé červené dodávce,

jsem měl poznámkový blok.

A do toho bloku jsem napočítal víc vlajek
Konfederace než lidí černošského původu.

V severním Idaho jsem našel
vlajky Konfederace

na přívěscích od klíčů, na
příslušenství telefonů

a na autech.

Asi sedm minut jízdy od
mé schované chatky u jezera

se nacházel shluk Árijských Národů,

skupiny nadřazující bělochy.

America's Promise Ministries,
náboženské odvětví Árijských Narodů,

mělo během mé návštěvy tří
denní výjezd.

A tak jsem se ho rozhodl narušit.

(Smích)

Jsem jediným neárijským novinářem,
o kterém vím, který se tohoto odvážil.

(Smích)

Jedna z mnoha pamětihodných
historek z tohoto výjezdu...

(Smích)

.... bylo, když se Abe,
Árijec, ke mně přitočil.

Plácl mě přes koleno a povídá: "Hele
Richi, chci jen aby si věděl jednu věc.

My nejsme bělošští šovinisté
Jsme bělošští separatisté.

Nemyslíme si, že jsme lepší než vy,

jen se od vás chceme držet dál."

(Smích)

Ve skutečnosti, většina bělochů ve
Whitopiích nejsou ani bělošští šovinisté

ani bělošští separisté;

dokonce zde vůbec nežijí z
výslovně rasistických důvodů.

Spíše sem emigrovali

kvůli přívětivosti, komfortu,
zabezpečení, bezpečnosti --

z důvodů, které si implicitně
spojují se samotným bělošstvím.

Další zastávkou byla Georgia.

V Georgii, jsem přebýval v satelitním
městečku severně od Atlanty.

V Utahu, jsem objevil poker;

V Idaho, jsem objevil zbraně;

v Georgii, jsem objevil Boha.

(Smích)

Způsob, jakým jsem se ponořil
do této Whitopie,

byl takový, že jsem se stal aktivním
v Kostele Prvního Spasitele,

v megakostele tak velikém,
že má vlastní golfové vozíky,

kterými se dopravují jeho členové
po mnohých parkovištích na kampusu.

Byl jsem aktivní v duchovenstvu mládeže.

A já, osobně, jsem se cítil
pohodlněji v této Whitopii

než řekněme v Coloradu, nebo v Idaho,
nebo dokonce i v příměstském Bostonu.

To protože, [tam] v Georgii,

běloši a černoši jsou si z
hlediska historie více přibuzní.

V této Whitopii jsem byl méně exotický.

(Smích)

Ale co to všechno vlastně znamená?

Whitopijské snění, Whitopijská migrace
je fenomén typu odpuzování-přitahování,

plný alarmujících odpuzovačů,
a lákavých přitahovačů.

Whitopie operuje na úrovni
vědomé a nevědomé předjatosti.

Je možné, aby lidé žili ve Whitopii,
ne z rasistických důvodů,

i když to má rasistické výsledky.

Mnoho Whitopianů se cítí, že jsou
utlačováni ilegálními uprchlíky,

zneuživateli sociální péče, menšinami,
hustotou, přeplněnými školami.

Mnoho Whitopianů láká kvalita,

svoboda, kouzlo privatizmu --
privatizovaná místa, lidé,

věci.

A ve Whitopii jsem zjistil, jak může
v zemi být rasismus

bez rasistů.

Mnozí z mých samolibých,
městských, liberálních přátel

nemohli uvěřit, že bych se vydal
na takové dobrodružství.

Realita je taková, že mnozí bílí Američané
jsou přívětiví a milí.

Mezilidské rasové vztahy -- jak se chováme
jeden ke druhému jako lidské bytosti --

se nesmírně zlepšily od
doby generace mých rodičů.

Dokážete si mě představit, jak
jdu do Whitopie před 40 lety?

To by teda bylo dobrodružství.

(Smích)

A přesto, některé věci se nezměnily.

Amerika je sídelně a vzdělanostně
stejně segregovaná dnes,

jako byla v roce 1970.

Jako Američané, často hledáme způsoby
jak si jeden pro druhého uvařit,

jak si jeden s druhým zatancovat,

jak jeden druhého pohostit,

ale proč to nelze přenést na to, jak se
chováme jeden k druhému jako komunity?

Je to zdrcující ironie,

jak daleko jsme se posunuli
dopředu jako jednotlivci,

a jak dozadu jako komunity.

Jeden z Whitopijských pohledů
na život, který mě opravdu zasáhl,

bylo takové rčení:

"Jeden černoch je
skvělý host u večeře;

50 černochů je ghetto."

Jeden z velkých kontextů, který mi oživil
mojí výpravu po Whitopiích byl rok 2042.

Od roku 2042 běloši už nadále nebudou
americkou většinou.

A tudíž, budou stále existovat Whitopie?

Při pohledu na tuto věc,

nebezpečí Whitopií spočívá
v tom, že čím více se segregujeme,

tím méně můžeme vidět a čelit
vědomé a nevědomé předjatosti.

Vydal jsem na svou dvouletou,
27 tisíc mil dlouhou cestu,

abych zjistil kam, kdy a jak
běloši utíkají,

ale nečekal jsem, že moje
cesta bude taková zábava.

(Smích)

Nečekal jsem, že se toho
o sobě tolik dovím.

Nečekal jsem, že budu
bydlet ve Whitopii

nebo v Blacktopii, když na to přijde.

Mám v plánu pokračovat v hrání golfu
pokaždé, když se mi naskytne příležitost

(Smích)

A budu prostě muset nechat zbraně
a megakostely ve Whitopii.

Děkuji vám.

(Potlesk)